Czumalova nástěnka

Listopad 30, 2011

K MINULÉ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE – PANKRÁC (4)

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 8:39 pm

Základy románské rotundy v kostele sv. Pankráce

Reklamy

K MINULÉ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE – PANKRÁC (3)

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 8:34 pm

Pankrác v průhledu za Vyšehradem na detailu tzv. Vratislavského prospektu
(Jan Kozel – Michael Peterle 1562) 

K MINULÉ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE – PANKRÁC (2)

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 8:29 pm

Pankrác v průhledu za Vyšehradem na detailu tzv. Sadelerova prospektu (Filip van der Bossche 1606)

K MINULÉ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE – PANKRÁC

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 8:21 pm

Peer Bücking – Jan Gillar – Augusta Müllerová – Josef Špalek: Návrh kolektivizovaného obytného okrsku na Pan­kráci, 1930
 Stavba IX, 1930-31, s. 117-120.
Návrh Levé fronty je pokusem o řešení problému lidového (nejmenšího) bytu na racionelní sociální platformě. Návrhem je demonstrována nová forma bydlení pra­cující třídy. Kolektivisace bydlení. Idea řešiti problém nejmenšího bytu kolektivisací bydlení je dnes v popředí zájmu u vrstev postižených by­tovou nouzí a s ní spojenou činžovní spekulací. Tradiční způsob bydlení, redukované na obvyklý malý byt, nedá­vají možnost sociálního řešení bytové otázky. Rozbor otázky minimálního bytu, ja­kožto obydlí pracujících vrstev ukazuje, že není možno zodpověděti tuto otázku v me­zích stávajících stavebních předpisů, v mezích oficielní (barokní) regulace a v mezích daných pozemků. Z životních způsobů pra­cující třídy, kde žena, právě tak jako muž, jest zařazena do výrobního procesu, resultuje se nutnost zrušit privátní rodinné hos­podářství a zveřejniti a zespolečniti výchovu dětí.
Principy:
Kolektivisace a centralisace hospodářských a společenských funkcí,
redukce bydlení na jednu buňku pro dospělého jednotlivce,
osvobození pracující ženy od domácnosti a výchovy dětí,
zvýšení bytové úrovně a kultury pracujících vrstev,
podporování lidovýchovy, tělesné kultury i družného života,
sespolečněná a odborně řízená výchova dětí,
stálá lékařská kontrola,
reorganisace městského celku,
isolování jednotlivcova soukromí v jediné normalisované obytné buňce.
                Kolektivní dům dává individuu což jeho jest. Nové bydlení nové společenské třídy. Proti tra­diční bytové formě – domácnosti, odpovídající rodinným společenským a soukromým poměrům spo­lečnosti, v níž žena není výdělečně činna, tedy proti vět­ším či menším bytům, skládajícím se z určitého počtu místností, uzpůsobeným spe­cielním účelům (kuchyně, prádelna, sušárna, spíž, sklep, jídelna, dětský pokoj, pra­covna, obytný pokoj atd.)…. Navrhujeme obytný okres, v němž tyto funkce jsou cent­ralisovány do jednotlivých budov: kuchyně, prádelna, sušárna tvoří jednu továrnu pro celý okres, sta­dion pro fysickou kulturu pro celý okres, dětské domovy pro celý okres, knihovny, čítárny, společenské síně v domě kultury a oddychu pro celý okres. Vlastní obytný dům mění se ve veliký úl bytových buněk. Táž bytová míra pro všecky, jedna bytová buňka pro jednoho pracujícího člověka, muže či ženu. Osvo­bození vztahů muže a ženy od tísně společného bytu. Tento obytný okres našeho návrhu zabírá ce­lou nezastavenou plochu na pankrácké pláni.
               Bytová buňka
               Tradiční větší či menší byt o x pokojích s příslušenstvím je rozložen do svých funkcí – prvků, jež jsou seskupeny ústředně. Obytná buňka je určena pro jednoho člo­věka, muže či ženu. Celková plo­cha 14.80 m², obytná plocha 9.60 m² (minimální norma sovětská 8 m²), obestavený prostor 41.66 m², kubatura obytného prostoru 24 m³ (minimální kubatura hygienicky požadovaná 20 m³), plocha okna 4.50 m². Obytná buňka jest standardní bytovou mírou. Plocha 9.60 m² a prostor 24 m³ pro jednoho obyvatele je vyšší bytovou mírou, než jakou poskytuje tradiční malý či střední byt o celkové ploše 30 – 70 m pro 4, neb 6 i více obyv. Obytná buňka, určená výhradně pro nocleh a soukromý život jednotlivce, skládá se: 1. vstup, 2. umývárna (Wc, umyvadlo, sprcha), 3. a vlastní obytný prostor. Zařízení: široká spací pohovka, stolek, stůl, skříně a příhrady na knihy. Skříně vestavěné tvoří mezistěny mezi jed­notli­vými buňkami. Veliká okenní plocha přes celou průčelní stěnu zvětšuje opticky prostor. Okno oriento­váno k jihovýchodu. Jednotlivé dimense buňky resultují se při navrhovaném způsobu bydlení (jedna buňka pro jednu osobu) jinak než v obytných místnostech, kde přebývá rodina. Navrhuje se umělé vzduchové ventilační topení: čistý, resp. filtrovaný vzduch, v létě ochlazovaný, v zimě ohřátý, vhání se do bytu pří­vodem ve stěně nad lůžkem, spotřebovaný vzduch se odssává kanálem v umývárně. Jiného vytápění není.
               Obytná kabina: byt bez domácnosti. 
               Navrhovaná přeměna bydlení znamená proti dosavadním bytovým formám změnu kvantity v kvalitu.
               Minimální byt pro rodinu, 30 – 70 m² pro jednu až ∞ osob, není schopen vyho­věti bytovým funkcím na kulturní a hygienické úrovni. Neumožňuje sociálně a psy­chologicky nutnou distanci osob a generací.
               Resultát: obývací buňka, byt bez domácnosti, umyvárna plus obytná a spací kabina, 9.60 m² obyt. plochy a 24 m³ kubatury.
               Kolektivní dům … úl obytných kabin plus jídelna.
        15 poschodí, 20 bytů v patře. Celkem 300 bytů, tedy 300 obyvatelů v jednom domě. Plocha bytů v jednom patře 296 m². Plocha teras v jednom patře 83 m². Plo­cha chodeb, schodů, liftů průmě­rem v jednom patře 193.60 m². Výška domu 45 m. Byty mají okna na jihovýchod, terasy na západose­ver. V každém patře terasa, 4 lifty, telefon. Uprostřed mezi lifty plynový vařič, samovar, horká voda. Na střešní terase solarium. V přízemí: vstupní halla jako přízemní terasa, šatny, umyvadla, čištění bot atd. Administrativní místnosti: bureaux správy domu, informace, atd. Sanitární míst­nost pro první pomoc. Lázně: 14 van. Jedna vana na 21 osob (sovětská norma pro moskevské komunální domy: 1 vana na 20 osob). Jídelna 80 m² pro 300 osob. Prin­cip samoobsluhy. Vstup podél podávacích a servírovacích stolů. Shedová střecha. Do přípraven jsou dováženy pokrmy z ústřední továrny – kuchyně. Komuni­kace: scho­diště, zúžující se vždy po 5 patrech. Zúžující se chodby. 4 zdviže, z toho 2 rychlovýtahy pro vyšší patra. Konstrukce: ocelová kostra. Suchá montáž. Plechové stropy s isolač­ními deskami. Instalace teplá a studená voda, odpadové potrubí,  2 ventilační ko­mory, elektřina, radio do každé buňky.              Kolektivním domem ruší se tradiční činžovní dům. Kol. dům je úl obytných buněk. Centrali­suje základní funkce bytové: jídelnu, lázně, sluneční a vzduchové lázně, terasy pro kolektivum obyvatel. Pro jednotlivce: nocleh, mytí, oblékání, sou­kromý duševní a citový život isolován v normalisovaných buňkách.
               Zavedení společných zařízení a společného obhospodařování a zároveň snaha poskytnouti pracujícímu člověku co nejvyšší úroveň bytové kultury a komfortu vynu­cující si stavby do výšky. V ko­lektivních domech přebývá podstatně větší počet oby­vatel než v dosavadních nájemních domech. Obytný úl neobsahuje všecky funkce, jimiž sloužil tradiční byt s do­mácností. Na rozdíl od hotelů, svobodáren a pensionů není sám o sobě takovýto obytný úl uzavřeným obývacím celkem. Do programu „obydlí“ náleže­jící společenské, studovní a pod. síně a oddělené místnosti pro děti jsou koncentro­vány mimo tento obytný úl ve zvláštních stavbách.
               Kolektivní dům je úlem příbytků pracujících lidí, t. j. osob, účastných ve veřejném výrobním procesu dělníků, zřízenců, úředníků atd. V tomto domě nemohou tedy bydleti: 1. děti (dětské domovy), 2. pensisté (domy odpočinku). Nemo­hou bydleti zde ani lidé nemocní. Lékařská kontrola, jíž jsou obyvatelé podrobeni, nařídí převezení osob chorobou stižených do nemocnic, sanato­rií neb ozdravoven.
            Dům kultury a oddechu (společenský klub).
1. Síně osvěty: knihovna, čítárna, studovna, semináře, event. síně pro spolky,organisace, kroužky a pod., kino, zároveň přednášková, koncertní či di­vadelní síň s malou scénou pro 1500 osob. Princip Pleyelova sálu.
2. síně oddechu:  kavárna, herny, klubová halla. Společenská ohniska kol cent­rální hally. Šatny, buffet.
3. administrativní bureaux: kanceláře pro celý okres, rada obyvatel, pošta atd.
S domem kultury a oddechu komunikuje přímo ohnisko fysické kultury, sportovní stadion a hřiště. Mimo to v parcích mezi domy tennisová hřiště a basen. Funkcí domu kultury a oddechu je: klub plus lidovýchova: odstraňují se knihovny, studovny a sa­lony z tradičních bytů, centralisuje a kolektivisuje se kulturní a společenský život ce­lého obytného okresu.
               Stavby sociálně-zdravotní.
    Dětské domovy centralisují dětské pokoje tradičních bytů. Podle statistic­kého zjištění z 5.000 obyvatel obytného okresu bylo by asi 10 až 11 % dětí předškol­ního věku. Tedy 540 dětí. V kaž­dém ročníku 90 dětí.
       Dětské domovy jsou řešeny v těchto zásadách:
1. Rodičky s kojenci žijí v době do 6ti měsíců po porodu mimo velkoměsto, v ústa­vech ve volné pří­rodě, na místech zdravotně a klimaticky zvlášť výhod­ných.
2. Nemluvňata od 6 do 12 měsíců přebývají ve zvláštním paviloně, kam do­chází několi­krát denně matka. Tento pavilon, přísně isolovaný, má vlastní kuchyň. Je určen pro 45 nemluvňat opatrova­ných kvalifikovaným perso­nálem.
3. Děti od 1 – 6 let, předškolní mládež, bydlí v dětských domovech. Každý roč­ník (90 dětí) v jednom samostatném paviloně. Nutnost isolace, čelící ne­bezpečenství in­fekce, vede k tomu, že v paviloně jsou děti ubytovány v od­dělených skupinách. Maximálně 15 dětí tvoří jednu skupinu, která má vlastní síň a vlastní zahrádku. Dozor a obsluhu provádí tříčlenný personál: vychovatel -ka, asistent -ka, uklizeč -ka. Vesměs koedukace. Jídlo dováženo z centrální kuchyně. V obytných síních dět­ských domovů situovaných v pří­zemí a otevírajících se do zahrad a hřišť připadá 1.8 m² a 6 m³ na jedno dítě. Dětské ložnice situovány v patře. Konstrukce: železo­beton. Stěny i vnitřní mezistěny skleněné, takže opatrující personál má přehled po celé dětské síni. Okna a zahrady na jiho-východ. Dětské domy odpovídají po­třebě společnosti, v níž ekonomický život dokonale rozrušil rodinu. Zveřej­nění péče o dítě a výchovy, řízené odborně kvalifikovanými silami. Osvobo­zení matky od vý­chovy dětí, kterou dnes provádí diletantsky. Dětské domy nejsou školy. Předpo­kládá se zřízení jednotných pracovních škol s internáty pro mládež od 6 do 17 let. V zájmu spojení vyučování s vý­robním životem byly by tyto školy zřízeny poblíž výrobních, průmyslových a zemědělských center. Školní mládež konala by své studijní cesty již v tomto mladém věku (každý semestr či šk. rok jinde), takže tyto školy nezařazujeme do obytného města.
Stavby sociálně – zdravotní.
               Lékařský pavilon – ambulatorium pro děti. Ordinační a operační síň pro oka­mžitý lékařský zákrok, zubní ambulatoř, karantenní a isolační místnosti. Prádelna (i pro potřebu pavilonu ne­mluvňat). V suterénu šatny pro všechen zdravotní a vycho­vatelský personál a kuchyně. Obdobný zvláštní lékařský pavilon s ordinací, ambulato­riem a event. nemocničními pokoji pro lehké onemoc­nění doporučuje se zříditi i pro dospělé obyvatele.
Kuchyně – továrna spolu s centrální prádelnou, čistírnou, teplárnou, ga­ráží pro ná­kladní auto a pod. navrhuje se po vzoru obdobných novodobých staveb sovětských.
Regulace.
Na pankrácké dosud nezastavěné pláni navrhuje se obytný okres pracující třídy. Tento okres sestává:
1. z 15 kolektivních obytných domů,
2. z domu kultury a oddechu, spojeného se sportovním centrem,
3. z 6 dětských domovů,
4. z 1 lékařského pavilonu,
5. z 1 kuchyně – továrny.
               Počet obyvatelů 5.000, z toho 450 dětí. Hustota obyvatelstva v celém okrese 200 na ha. Hus­tota obyvatelstva v domovní části 375 na ha. Výška úlových domů 45 m, vzdálenost domů navzájem 100 m, tedy poměr 1 : 2·2.
               U centrální kuchyně garáž pro nákladní auta. Soukromých komunikačních pro­středků, kromě velocipedů, tu není.

Obytná plocha

12 ha

Dětské domy

2.5 ha

Fysická kultura

0.5 ha

Dům kultury

0.3 ha

Komunikace

2.6 ha

Parky, tenis, cesty

16.8 ha

Zastavěná plocha

3.9 ha

Celková plocha

25.3 ha

 Výrobní a ekonomickou základnou obytného okresu je ur­čité vý­robní centrum. – V tomto okrese bydlí zaměstnanci tohoto výrobního centra. Obytný okres je likvidací dosavadních dělnických kolonií i dělnických předměstí s činžov­ními kasárnami. Je to zahradní město verti­kálně vyvinuté, jež by bylo částí racionelně reorganisova­ného nového urbánního kombinátu. Obytné okresy, vertikální zahradní města, nemají koridorových ulic ani náměstí. Odpadají uzavřené i otevřené bloky. Jednotlivé budovy stojí samostatně v prostoru. Není tu třeba oficielní regulací projektovaného centrálního, honosného, par excellence representač­ního náměstí.

STUDIE KULTUROLOGICKÁ, JAK NÁLEŽÍ

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 8:19 pm

JANATA, Michal. Střeva měst : Kanály v kulturních a civilizačních souvislostech. Praha : FKP Consulting – Ecce liber, 2011. ISBN 978-80-903782-16

Od 23. listopadu do 31. prosince 2011 je v Národní technické knihovně v Dejvicích otevřena výstava Střeva měst. Kanály v kulturních a civilizačních souvislostech, pořádaná jejím Referátem historického fondu. Autor:  Michal Janata. Neznáte-li, doporučuji jeho jméno k zapamatování a jeho texty ke čtení. Autorů tak přitažlivé proporce vzdělanosti a invence u nás mnoho není. K výstavě, která se po skončení vydá do dalších českých měst, vyšla vysoce doporučitelná čtyřiašedesátistránková publikace. Nabízí to, co výstava: fotografie ze sbírky kanálů Michala Cihláře, skvělé snímky Daniela Hrdého z pražských kanálů, serigrafie a monotypy kanálových vík (česky deklů) Viktora Karlíka, kresby Viktorie Rybákové, černobílé fotografie Jindřicha Špicnera a ukázky z cyklu Kanálové larvy a jiná fauna olomouckého Miroslava Urbana. Především ale studii Michala Janaty, která je pro mne hlavním důvodem, proč vám Střeva měst tak vehementně doporučuji.
Hutnou formulaci důvodů, proč se zabývat kanalizací, zabýváme-li se městem, autor předsadil před studii: „K podstatným prvkům proměny sídel 19. století patřila sanitární infrastruktura, jejíž vybudování učinilo z obcí skutečně moderní města. Nikdy nelze dostatečně zdůraznit, nakolik kanalizace proměnila charakter euroatlantických a později i jiných měst na všech kontinentech. Kanalizace se dosud stále extrémně nedoceňovaným tématem v urbánních dějinách. A nejde jen o absenci historiografických prací, ale o nedostatek obecného povědomí o těchto střevech měst. Kanalizace totiž nejen pronikavě změnila prostorovou skladbu měst, ale také jim dodala peristaltiku orgánu, který odvádí odpad z povrchu.“ Studie není jen nástinem vývoje likvidace odpadu v kulturněhistorických souvislostech a kritickým přehledem dosavadní literatury k problému, permanentně je přítomno kulturologicky vnímané téma čistoty a očišťování, zkoumán topos kanalizace a další složky kulturní dimenze, stvořené kanalizací.
Například k pražské kanalizaci máme výtečnou knižní monografii Jaroslava Jáska William Heerlein Lindley a pražská kanalizace (Praha : Archiv hl. m. Prahy – Scriptorium, 2006), ale o mnoho víc toho není. Ale i kdyby byla domácí bibliografie bohatá, ani slovo Janatovy studie není zbytečné. Je to totiž první kulturologická studie o tématu a skvělé exemplum, jak kulturologicky myslet a psát.

  

POŘÁD JE CO OBJEVOVAT

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 8:15 pm

MÜLDNEROVÁ, Jana Filák. Josef Wünsch cestovatel. Praha : Národní muzeum, 2011. ISBN 978-80-7036-321-8

Na kantorské profesi je krásné, že vás přirozeně nutí zabývat se stále novými a novými tématy. Už má na mých stránkách fotografie, tedy mohu snad i prozradit, že za mým zájmem o Josefa Wünsche stojí Marek Smejkal. Jako rokycanskému patriotovi mi nebylo neznámo jméno pozoruhodného čes­kého cestovatele, geografa, kartografa, filologa, spisovatele, fotografa a filantropa (1842 – 1907). Ale spíše jen jméno a to, co mi uvízlo z dávné návštěvy Muzea Dr. Bohuslava Horáka v Rokycanech. Marek mi ho objevil jako fotografa a spisovatele a Jana Filák Müldnerová mi svou knihou zasadila tento objev do patřičných proporcí. Přitažlivá kniha postupuje logicky od vstupní biografické studie přes edici korespondence po soupisy a fotodokumentaci arte­faktů, opatřených Wünschem pro Náprstkovo muzeum, a fotografickou kolekci, kterou muzeu daroval. Obraz Wünschových aktivit, díla a přínosu české kultuře tak vyvstává velmi zřetelně. Půvabné valéry k němu přidává přepis jednoho z Wünschových cestopisných textů a hlavně edice korespondence Josefa Wünsche s Vojtěchem Náprstkem a Josefou Náprstkovou. Sním si nad knihou o podobně sličném výboru z Wünschova literárního díla.

MOC DOBRÁ VÝSTAVA I PUBLIKACE K NÍ

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 8:09 pm

MENDELOVÁ, Jaroslava – STÁTNÍKOVÁ, Pavla (edd.) Pražské rokoko : Kulturní a společenský život v Praze 1740 – 1791. Praha : Archiv hl. m. Prahy – Scriptorium, 2011. ISBN 978-80-86852-37-9, 978-80-87271-42-1

I když tuto dobu rozhodně nepovažuji za tu nejlepší, v jaké jsme kdy žili, některých věcí se nemohu nabažit. Například toho, že katalog výstavy nevychází dva roky poté, co skončila, ale někdy ho mám ještě dříve, než se na výstavu (pokud) dostanu. Stejnojmenná výstava probíhá v Clamm-Gallasově paláci od 16. listopadu 2011 do 22. ledna 2012.
Nad publikacemi k výstavám, pořádaným Archivem hlavního města Prahy ve spolupráci s Muzeem hlavního města Prahy neváhám ani okamžik. Jednotná forma, vždy promyšlený sled studií, pokrývající zvolené období, s každým dalším svazkem se obohatí dostupný fond ikonografických pramenů k dějinám města.

DALŠÍ DŮVOD K POMNÍKU

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 8:06 pm

KRSEK, Martin. Ústí nad Labem. Praha – Litomyšl : Paseka, 2011. ISBN 978-80-7432-136-8 

Pokud dobře počítám, je to už 69. svazek edice Zmizelé Čechy, Morava a Slezsko. I kdyby Ladislav Horáček nevydal nic jiného, a že vydal, už si zasloužil pomník, dejme tomu před litomyšlským Portmoneem. Už teď je význam řady srovnatelný s velkými edičními počiny 19. století. Tenhle svazek mi udělal zvlášť radost, protože autora zajímá moderní architektura více, než je u edice obvyklé.

Listopad 27, 2011

NOVINKA ROVNOU DO POVINNÉ LITERATURY

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 1:03 pm

HRŮZA, Jiří. Stavitelé měst. Praha : AGORA, 2011.
ISBN 978-80-86820-08-8

Snesl jsem si je všechny na stůl a rázem na něm není k hnutí. Když vyšla v roce 1958 k V. kongresu Mezinárodní unie architektů kniha Stavba měst v Československu, první kniha nesoucí jméno Jiřího Hrůzy (redigoval ji a napsal stať o územních plánech), byly mi čtyři roky. Budoucnost měst (Praha : Orbis, 1962) z Malé moderní encyklopedie, Města utopistů (Praha : Československý spisovatel, 1967) s obálkou Zdenka Seydla ve skvělé edici Otázky a názory a Hledání soudobého města (Praha : Obelisk, 1973) v rovněž skvělé edici Orientace pro mne byly knihy iniciační a nejspíš právě nad nimi nabral na intenzitě můj zájem o dějiny a teorii města, který už mě neopustil. O dějinách urbanistického myšlení už budu vždycky myslet způsobem, který mě naučila kniha Teorie města (Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1965). Na snadný dosah od stolu stále držím Slovník soudobého urbanismu (Praha : Odeon, 1977). Bylo pro mne velkou ctí, když mi Odeon zadal lektorský posudek rukopisu Hrůzova díla Město Praha (Praha : Odeon, 1989). Dodnes knihu pokládám za jeden z vůbec nejlepších textů o Praze a neustále ji doporučuji. Nejen pro pochopení vývoje pražského urbanismu, ale také pro to, čemu citlivě a vlastně nenápadně učí. Když si český čtenář konečně mohl přečíst Christiana Norberga-Schulze, rozuměl mu díky Jiřímu Hrůzovi velmi dobře. Město Praha by rozhodně stálo za reedici, také pro skvělé kresby Michala Brixe.
Nebudu procházet celou bohatou Hrůzovu bibliografii, jen pár titulů ještě musím zmínit: Vzpomínám si, s jakou lačností jsem běžel do knihkupectví Nadace ABF pro Hrůzovu edici základního díla Camilla Sitteho Stavba měst podle uměleckých zásad (Praha : ABF – ARCH, 1995) a těšil se z grafického řešení blízkého originálu, vydanému ve Vídni před 94 lety, a Buriánkova překladu, ale hlavně ze zasvěcené úvodní studie Jiřího Hrůzy. A co jsem si opatřil dva svazky skript Vývoj urbanismu (Praha : ČVUT, 1996), myslím na to, že bychom mohli být národem, který má vlastní velké dějiny urbanismu. Srovnatelné třeba s těmi, jaké napsal Leonardo Benevolo (Storia delle città. Bari : Laterza, 2006). Máme-li Jiřího Hrůzu, je to zcela reálné. Nemohu nepřipomenout také Jiřího Hrůzu – historika architektury: S Jiřím Krohou napsali velkou monografii Sovětská architektonická avantgarda (Praha : Odeon, 1973), časné původní dílo, výjimečné i v mezinárodním kontextu.  Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si našel cestu k Hrůzově knize Svět architektury (Praha : Aventinum, 2000), vlastně mě k ní přivedla kantorská zkušenost mé ženy.
Ale abych za stolem plným Hrůzových knih neztratil nit: Když vyšla první kniha Jiřího Hrůzy, byly mi čtyři roky. Včera, akutně mi táhne na sedmapadesát,  jsem si přinesl novou Hrůzovu knihu Stavitelé měst. Autor v ní do nového tvaru zpracoval to, čemu sám říká kalendaria, medailony psané k výročím architektů a urbanistů do časopisů Územní plánování a urbanismus a Urbanismus a územní rozvoj. Zdaleka ale nejde o dnes obvyklou mechanickou recyklaci, prodávající vícenásobně v jiném balení stejné texty. Jiří Hrůza z kalendarií napsal kompaktní biografické dějiny urbanismu. Dějiny urbanismu lze samozřejmě napsat také jako dějiny beze jmen. Pojaty opačně, dávají vyniknout přínosu jednotlivých osobností a tím dávají vyniknout urbanismu jako uměleckému druhu.  Zlobívám se na studenty, kteří používají Hrůzovu knihu Teorie města jako dějiny urbanismu. Budu se asi podobně zlobit na ty, kteří použijí Stavitele měst jako dějiny města. Ale určitě se budu zlobit na všechny, kdo tu knihu neznají.
Jak je u knih Jiřího Hrůzy obvyklé, obraz tu má stejnou váhu jako slovo. Odhlédnu od své kantorské deformace, pudící mě každý obrázek a priori hodnotit jeho využitelností pro vlastní výuku, tedy jeho skenovatelností (synonymum pro ukradnutelnost). Pro adekvátní užití knihy bez těchto temných úmyslů není Jiří Hrůza nikterak skoupý ani obrazově. Z fondu, který za léta nashromáždil, volí bezpečně a uvážlivě. Navíc: Biografická metoda chce své a má i svou vizuální stránku. V knize nevystupují vizuálně anonymní jména bez tváře, jednotliví tvůrci jsou vždy představeni portrétní kresbou Karla Marholda. Plédovat pro větší až celostránkové a netónované obrázky mi brání strach z (oprávněného) podezření ze zlodějských úmyslů, v případě Marholdových portrétů bych byl rád za reprodukce přesahující rozměr poštovní známky o něco více, připadají mi výtvarně velmi přitažlivé. Zvláště ty, u nichž znám fotografii, podle níž byly pořízeny.
Podtrhnu-li a sečtu, vychází mi doporučení velmi vřelé. Kdybych vyhrožoval, že od této chvíle je kniha v seznamu povinné literatury, mohl bych být zase v jiném podezření. Kdo ale zná mou totální neschopnost finančně profitovat z čehokoliv, mě snad z procent z prodeje podezírat nebude. Tedy pozor: Od teď jsou Stavitelé měst v povinné literatuře.

Listopad 23, 2011

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 12:15 am

Older Posts »

Blog na WordPress.com.