Czumalova nástěnka

Listopad 27, 2011

NOVINKA ROVNOU DO POVINNÉ LITERATURY

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 1:03 pm

HRŮZA, Jiří. Stavitelé měst. Praha : AGORA, 2011.
ISBN 978-80-86820-08-8

Snesl jsem si je všechny na stůl a rázem na něm není k hnutí. Když vyšla v roce 1958 k V. kongresu Mezinárodní unie architektů kniha Stavba měst v Československu, první kniha nesoucí jméno Jiřího Hrůzy (redigoval ji a napsal stať o územních plánech), byly mi čtyři roky. Budoucnost měst (Praha : Orbis, 1962) z Malé moderní encyklopedie, Města utopistů (Praha : Československý spisovatel, 1967) s obálkou Zdenka Seydla ve skvělé edici Otázky a názory a Hledání soudobého města (Praha : Obelisk, 1973) v rovněž skvělé edici Orientace pro mne byly knihy iniciační a nejspíš právě nad nimi nabral na intenzitě můj zájem o dějiny a teorii města, který už mě neopustil. O dějinách urbanistického myšlení už budu vždycky myslet způsobem, který mě naučila kniha Teorie města (Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1965). Na snadný dosah od stolu stále držím Slovník soudobého urbanismu (Praha : Odeon, 1977). Bylo pro mne velkou ctí, když mi Odeon zadal lektorský posudek rukopisu Hrůzova díla Město Praha (Praha : Odeon, 1989). Dodnes knihu pokládám za jeden z vůbec nejlepších textů o Praze a neustále ji doporučuji. Nejen pro pochopení vývoje pražského urbanismu, ale také pro to, čemu citlivě a vlastně nenápadně učí. Když si český čtenář konečně mohl přečíst Christiana Norberga-Schulze, rozuměl mu díky Jiřímu Hrůzovi velmi dobře. Město Praha by rozhodně stálo za reedici, také pro skvělé kresby Michala Brixe.
Nebudu procházet celou bohatou Hrůzovu bibliografii, jen pár titulů ještě musím zmínit: Vzpomínám si, s jakou lačností jsem běžel do knihkupectví Nadace ABF pro Hrůzovu edici základního díla Camilla Sitteho Stavba měst podle uměleckých zásad (Praha : ABF – ARCH, 1995) a těšil se z grafického řešení blízkého originálu, vydanému ve Vídni před 94 lety, a Buriánkova překladu, ale hlavně ze zasvěcené úvodní studie Jiřího Hrůzy. A co jsem si opatřil dva svazky skript Vývoj urbanismu (Praha : ČVUT, 1996), myslím na to, že bychom mohli být národem, který má vlastní velké dějiny urbanismu. Srovnatelné třeba s těmi, jaké napsal Leonardo Benevolo (Storia delle città. Bari : Laterza, 2006). Máme-li Jiřího Hrůzu, je to zcela reálné. Nemohu nepřipomenout také Jiřího Hrůzu – historika architektury: S Jiřím Krohou napsali velkou monografii Sovětská architektonická avantgarda (Praha : Odeon, 1973), časné původní dílo, výjimečné i v mezinárodním kontextu.  Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si našel cestu k Hrůzově knize Svět architektury (Praha : Aventinum, 2000), vlastně mě k ní přivedla kantorská zkušenost mé ženy.
Ale abych za stolem plným Hrůzových knih neztratil nit: Když vyšla první kniha Jiřího Hrůzy, byly mi čtyři roky. Včera, akutně mi táhne na sedmapadesát,  jsem si přinesl novou Hrůzovu knihu Stavitelé měst. Autor v ní do nového tvaru zpracoval to, čemu sám říká kalendaria, medailony psané k výročím architektů a urbanistů do časopisů Územní plánování a urbanismus a Urbanismus a územní rozvoj. Zdaleka ale nejde o dnes obvyklou mechanickou recyklaci, prodávající vícenásobně v jiném balení stejné texty. Jiří Hrůza z kalendarií napsal kompaktní biografické dějiny urbanismu. Dějiny urbanismu lze samozřejmě napsat také jako dějiny beze jmen. Pojaty opačně, dávají vyniknout přínosu jednotlivých osobností a tím dávají vyniknout urbanismu jako uměleckému druhu.  Zlobívám se na studenty, kteří používají Hrůzovu knihu Teorie města jako dějiny urbanismu. Budu se asi podobně zlobit na ty, kteří použijí Stavitele měst jako dějiny města. Ale určitě se budu zlobit na všechny, kdo tu knihu neznají.
Jak je u knih Jiřího Hrůzy obvyklé, obraz tu má stejnou váhu jako slovo. Odhlédnu od své kantorské deformace, pudící mě každý obrázek a priori hodnotit jeho využitelností pro vlastní výuku, tedy jeho skenovatelností (synonymum pro ukradnutelnost). Pro adekvátní užití knihy bez těchto temných úmyslů není Jiří Hrůza nikterak skoupý ani obrazově. Z fondu, který za léta nashromáždil, volí bezpečně a uvážlivě. Navíc: Biografická metoda chce své a má i svou vizuální stránku. V knize nevystupují vizuálně anonymní jména bez tváře, jednotliví tvůrci jsou vždy představeni portrétní kresbou Karla Marholda. Plédovat pro větší až celostránkové a netónované obrázky mi brání strach z (oprávněného) podezření ze zlodějských úmyslů, v případě Marholdových portrétů bych byl rád za reprodukce přesahující rozměr poštovní známky o něco více, připadají mi výtvarně velmi přitažlivé. Zvláště ty, u nichž znám fotografii, podle níž byly pořízeny.
Podtrhnu-li a sečtu, vychází mi doporučení velmi vřelé. Kdybych vyhrožoval, že od této chvíle je kniha v seznamu povinné literatury, mohl bych být zase v jiném podezření. Kdo ale zná mou totální neschopnost finančně profitovat z čehokoliv, mě snad z procent z prodeje podezírat nebude. Tedy pozor: Od teď jsou Stavitelé měst v povinné literatuře.

Advertisements

Napsat komentář »

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: