Czumalova nástěnka

Prosinec 31, 2011

NOVOROČNÍ PŘÁNÍ

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 7:45 pm

Děkuji za Váš zájem a přeji vše dobré v roce 2012.

Reklamy

KUPTE SI POSLEDNÍ LITERÁRNÍ NOVINY

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 7:42 pm

Víte, že raději ponoukám nenápadně a že mne tísní obava, abych nebyl podezírán z nekalých reklamních praktik, zajišťujících mi tučné příjmy nebo alespoň knihy zdarma. (Tak to ale u nás prostě nechodí a měl bych s tím potíž, i kdyby to tak chodilo.) Přímá výzva „kupte si“ je výjimečná. Slibuji, že i nadále.
Literární noviny mám rád, nad nimi, a posléze Literárními listy a Listy jsem kulturní a politický rozum bral co pubescent a peripetie jejich obnovené existence prožíval a prožívám s touto citovou zátěží. Nemám problém generační a už vůbec ne s pověstí plátku levicových intelektuálů. Z toho, co je tištěno na novinovém papíře, čtu vlastně jen Literární noviny, A2 a Babylon. Domů si Literárky na rozdíl od zbývajících dvou nevláčím sám, každý čtvrtek, někdy pátek mi je do schránky zmačká naše listonoška.
Proč doporučuji úctyhodně tlusté dvojčíslo 51/52? Je tu toho hojně, namátkou rozhovor s profesorem Milošem Štědroněm, mým oblíbeným skladatelem, část skvělého projevu, který přednesl německý filosof Peter Sloterdijk na universitě v Bayreuthu na téma akademického plagiátorství či rozkošná Pohádka Lenky Procházkové o restitucích církevního majetku. Martin Potůček se vrátil ke svému více než jedno desetiletí starému textu a aktualizoval ho v článek Havel versus Klaus: volba společnosti, prof. Otakar A. Funda pojmenovává čtyři věci, o které jde na přelomu roku 2011, a skutečný kulturolog Jan Lukavec nabízí pod titulem Proč si nezahrát na indiány další pronikavou analýzu současné české kultury. Hlavní důvod je ale jiný: Literární noviny jsou výjimečné v tom, že překračují médii pilně udržovaný horizont České kotliny a systematicky publikují podstatné texty, psané s vědomím hloubky a dosahu současné globální krize. V příloze novoročního dvojčísla přinášejí český překlad úplného textu pamfletu Stéphana Hessela Indignez-vous!
Stéphan Hessel se narodil 20. října 1917 v Berlíně, je mu tedy 94 let. S rodiči (jeho otcem byl německy píšící židovský spisovatel Franz Hessel, matkou malířka a spisovatelka Helen Grund) emigroval v roce 1924 do Paříže. Už jako naturalizovaný Francouz uprchl před Pétainovým kolaborantským režimem do Londýna a připojil se ke Svobodné Francii generála de Gaulla. V roce 1944 se tajně vrátil do Francie budovat informační síť. Zatčen na udání gestapem, přežil kruté výslechy a poté koncentrační tábory Buchenwald, Rottleberode a Dora, včetně dvou útěků, z nichž druhý byl úspěšný. V roce 1946 se stal diplomatem, nastoupil jako tajemník kabinetu Henri Laugiera ve Společnosti národů a podílel se na textaci Všeobecné deklarace lidských práv. Když byla přijata, odešel a zastupoval Francii v několika mezinárodních komisích, nějaký čas byl velvyslancem Francie ve Společnosti národů.
Slova čtyřiadevadesátiletého myslitele, příslušníka hnutí odporu, spoluautora Všeobecné deklarace lidských práv a celoživotního bojovníka za ně mají svou váhu. To jen našim ignorantským médiím jaksi uniklo, že tak významná osobnost byla v prosinci 2011 v Praze jako účastník Fora 2000 a že v právě končícím roce se prodalo přes čtyři miliony výtisků jeho pamfletu, dokončeného 20. října 2010, v překladu do více než čtyřiceti jazyků. České vydání provází i rozhovor, který s autorem na konferenci 10. prosince 2011 v Praze vedl Sébastien Durrmeyer.
Jádro pamfletu (chápejme tento termín ve francouzské, nikoliv smutné české tradici) se dá přiblížit jedním odstavcem textu: „Základním popudem hnutí odporu bylo rozhořčení. My, bývalí příslušníci hnutí odporu a sil bojujících za osvobození Francie, vyzýváme mladé generace, aby jeho odkaz a ideály vzkřísily a předávaly. Říkáme jim: převezměte tuto štafetu, rozhořčete se! Politické, ekonomické a intelektuální špičky i celá společnost to nesmějí vzdát či podlehnout současné mezinárodní diktatuře finančních trhů, které ohrožují mír a demokracii.
Snad už jen Hesselův závěrečný přátelský vzkaz všem, „kteří budou tvůrci a tvůrkyněmi 21. století“:
TVOŘIT ZNAMENÁ VZDOROVAT.
VZDOROVAT ZNAMENÁ TVOŘIT.

CO BYLO POD STROMEČKEM

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 7:37 pm

Pod stromečkem nalézám knihy jen vzácně. Nevěřím, že Ježíšek, to všechny nepěkně světské osoby kolem mne tvrdí, že stejně už všechny knihy mám. Opak je pravdou, pořád je zoufale víc knih, které nemám. Letos ale jedna kniha pod stromečkem byla. Omezím se na obrázek a nebudu to nijak komentovat. Vím, kdo to byl. Ježíšek ne.

Prosinec 25, 2011

VÁNOČNÍ PŘÁNÍ

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 3:22 pm

Andrej Rublev: Narození Kristovo (Рождество Христово)
Ikona ze svátkové řady ikonostasu chrámu Zvěstování moskevského Kremlu (Благовещенский собор Московского Кремля)
1405, 80 × 61 cm

V hlavě deformované profesí se mi střídají obrazy, jak kdybych tam měl dosluhující diaprojektor, který nejde vypnout. Včera mi nabídl vánoční obraz, který se mi obvykle na Štědrý večer nevybavuje: Žádná líbeznost přenesení biblického děje z pouště do idyly středoevropské zimy. Přísná heraldická kompozice šesti výjevů ovládaná diago­nálou ležícího těla Bohorodičky. Je tu Zvěstování pastýřům (Благовестие пастырям), Koupání Ježíška (Омовение Младенца), Rozmluva Josefova se starcem ve zvířecí kůži (Беседа Иосифа со старцем в звериной шкуре), andělé se klaní Je­žíškovi v jeslích, jede jej uctít trojice mágů. Narození v souvislostech. Věřím, že mi poruchový diaprojektor nepromítá zevnitř na sítnici obrazy nahodile.
Vánoce jsou pro nás svátky tak trochu barokní. Co jej mám, připravuji se na ně a pro­žívám je také s pomocí Velkého života Pána a Spasitele našeho Krista Ježíše ka­pucína Martina z Kochemu (Martin von Cochem, 1634 – 1712), který vyšel poprvé v roce 1677 německy, česky v roce 1698 v překladu Edelberta Nymburského. V baroku patřila k nejčtenějším, z žádné jiné knihy jsem se nedověděl tolik o barokní zbožnosti a nedostal k ní tak blízko. Z této knihy o lásce je i následující modlitba, kterou, pro­sím, přijměte spolu s reprodukcí ikony Andreje Rubleva jako mé vánoční přání.   

   Modlitba k Pánu Ježíši při jesličkách:

Ó nejsvětější Ježíši, v těch tvých jesličkách tobě se klaním a s takovou uctivostí a pobožností žádostiv jsem tobě se klaněti a tebe ctíti, s jakou se tobě klaněla Maria Panna se svatým Josefem. Před tvýma svatýma jeslič­kama na kolena padám
a srdečně tobě děkuji, že jsi pro spasení naše z nebe na zem přišel. Ó ty nejsladší Ježíši, kam tě přivedla tvá láska, že z toho nejvyššího tím nejnižším a z toho nejvzáctnějšího tím nejpotupněj­ším jsi učiněn? Zdali je to, co zdávna proroci o tobě předpověděli, že máš přijíti v takové moci a slávě a sedět budeš na trůnu Davida krále, otce tvého? Kdo by se byl toho nadál, že ty v způsobu jednoho malého, chu­dého a mdlého dítěte máš na svět přijíti a od světa tak špatně přivítán a uctěn býti? Ó Kriste Ježíši, jak velice ty jsi se ponížil, že jsi netoliko na tento svět, ale i do jednoho smradlavého chlíva ráčil přijíti? Jsou-liž ty dřevěné jesle tvá zlatá kolíbka? Je-li to tvrdé seno tvé měkké lůžko? Je-li ta tmavá jeskyně tvůj královský palác? Jsou-liž osel a vůl tvoji dvoření­nové? Ó nejvyšší velebnosti, kterak jsi se velmi ponížila! Ó nejbohatší Bože, jak velmi chudým jsi učiněn! Ležíš tu jako nějaké opuštěné dítě tr­pící nahotu a velikou zimu, ani nejmenšího nemáš ze všeho zboží tohoto světa, jedině tvé sprostné plínčičky. Ach, moji hříchové tím vším jsou vinní a já té vší tvé bídy příčinou jsem! Poněvádž pak jsi přišel, abys hří­chy ze světa sňal, protož skrze tvou velikou poníženost poníženě tebe prosím, abys mi i mé hříchy odpustiti ráčil. Svatá církev v tento čas ad­ventní začastý nás těšila, řkoucí: Odejme od nás všeckny nepravosti naše a všeckny hříchy naše uvrhne do hlubokosti mořské. Pán přijde a spasené učiní služebníky své a promine všeckny nepravosti lidu svého. Dokaž tehdy té řeči pravdivé, ty nejmilosrdnější Ježíši, a uděl mi dokonalé od­puštění hříchův mých skrze tvé svaté a radostné narození a skrze tvou největší chudobu, kterou jsi v Betlémě v tom chlívě přetrpěl. Odpusť mi všeckny mé nedbanlivosti a uděl mi milosti, abych napotom věrněji tobě sloužiti mohl.
Amen.

 COCHEM, Martin von. Velký život Pána a Spasitele našeho Krista Je­žíše a jeho nej­svě­tější a nejmilejší matky Panny Marie, jakož i všech ji­ných krevních přátel Syna bo­žího, totižto svaté Anny a její matky svaté Emerenciány, svatého Josefa a svatého Joachyma, svatého Jana Křtí­tele, svatého Jana Evanjelisty, svatého Štěpána, prv­ního můčedlníka, svatého Jakuba Menšího, svaté Máří Magdalény a svaté Marty, kdežto postižené jsou všeckny nejpřednější věci, které se od stvoření světa až do zkázy a vyvrácení města Jeruzaléma zběhly, jakož taky obšírná historie Starého i Nového zakona se dotykajicí. Co se někdy v krajinách žídov­ských zběhlo a v Písmě svatém něco zatměleji
a krátčeji vypsano jest, tuto se obšírně a zřetedlně vypisuje. Nachází se též v této knize do pěti set rozličných a velmi pěkných modliteb
o životu a hořkém umučení a oslavení Pána Ježíše Krista, jakož i k Marii Panně a jiným někte­rým svatým.
Praha : Argo, 2007. ISBN 80-7203-919-7, s. 314-315.

Prosinec 19, 2011

ÚTĚCHA Z DUCHOVNÍ TVÁŘE VÁCLAVA HAVLA

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 1:03 pm

PUTNA, Martin C. Václav Havel : Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století. Praha : Knihovna Václava Havla, 2011. ISBN 978-80-87490-07-5

Už v tom prvním smutném dni vyprázdnili politikové a novináři tolik slov, že jsem se začal bát dnů příštích a na vyjádření vlastních pocitů mi jich moc nezbylo. Nedokážu ani nadále žít bez víry, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, i když mě i vlastní aktuální životní praxe přesvědčuje, že credo quia absurdum est. Hledám útěchu v moudrém díle Martina C. Putny, které modeluje duchovní tvář Václava Havla v horizontech vesmírně vzdálených pokryteckým proklamacím šmejdů, jimž se bez masarykovského morálního korektivu bude žít ještě radostněji. Mimochodem, metoda, jíž Martin C. Putna užívá, a jemnosti její aplikace jsou pro kulturně historické bádání stejně inspirativní, jako příklady „vědomé a přesně zacílené mezioborovosti“, na něž se odvolává: Evropské duchovní dějiny Friedricha Heera (Praha : Vyšehrad, 2000) a díla Zdeňka Kalisty Karel IV.: jeho duchovní tvář (Praha : Vyšehrad, 1971) a Cesty historikova myšlení : prameny k moderní české historiografii (Praha : Garamond, 2002). Ještě jsem nedočetl, ale už vím, že je to v celkem obsáhlé havlovské bibliografii to nejlepší, co jsem dosud četl. Bolest nepomíjí, ale útěchu nalézám.

HOLUBICKÁ ROTUNDA MÁ SLIČNOU MONOGRAFII

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 12:59 pm

VŠETEČKOVÁ, Zuzana – CZUMALO, Vladimír – PRIX, Dalibor. Kostel Narození Panny Marie v Holubicích. Holubice : Obec Holubice, 2011. ISBN 978-80-260-1120-0

Prosím, věřte mi, že v tom není motiv samožerný. Naopak, stydím se, že jsem se bez viny ocitl na obálce a titulu, ač je můj podíl, drobný vstupní esej, v porovnání s gruntovními uměleckohistorickými studiemi obou kolegů opravdu marginální. Patřilo tam místo mého jména jiné: Daniela Vokounová. Duše projektu, autorka vizuální podoby díla, vybaveného jejími hlubokými fotografiemi. Je mi taková skromnost a pokora blízká, proto proti ní protestuji alespoň takto. Doplňte si: Editorka: Daniela Vokounová. Fotografie: Daniela Vokounová. Tuším, že grafická úprava taky. (Opravte si také zasvěcení na obálce na Narození Panny Marie.)
Není to ale jediný důvod, proč na dvaatřicetistránkovou publikaci upozorňuji. Těším se už pěkných pár let z toho, jak košatí publikační aktivita měst, obcí a spolků, zneklidňován samozřejmě zároveň tím, že všechno to bohatství neuhlídám a nemohu mít. Někdy posmutním nad diletantismem, především grafických úprav a fotografií, většinou ale bývám stržen zápalem, s nímž byly knihy a brožury připraveny. Ta holubická z rámce regionální produkce vybočuje, Zuzana Všetečková i Dalibor Prix, oba pracovníci Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky, patří k absolutní špičce svých vědeckých specializací. Daniela Vokounová, absolventka pražské FAMU, zase k absolutní špičce fotografie architektury, jak vědecké, tak té, které pro sebe říkám interpretativní. Věnuje se také fotografii divadelní, které nerozumím, ale její volná tvorba mě už několikrát oslovila velmi naléhavě.

PŘÍRŮSTEK ŘADY SLAVNÉ STAVBY

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 12:55 pm

KRAJČI, Petr (ed.) Slavné stavby Prahy 7. Praha : Foibos Books, 2011. ISBN 978-80-87073-38-4

Další svazek edice Slavné stavby, zahrnující čtvrti mimořádně bohaté na pozoruhodnou architekturu 19. a 20. století – Letnou, Bubeneč, Holešovice, Bubny. Stejně jako na sesterské řadě Slavné vily mě poněkud rozčiluje to slavné, marketingově možná účinné (nevím, nemohu posoudit), realitě ale příliš vzdálené. Hodnotu edice vidím v tom, že zprostředkuje informace o stavbách naopak málo známých až neznámých, neprávem zapomenutých a proto v každodennosti míjených. Došlo tak i například na jednu z nejkrásnějších pražských funkcionalistických staveb, bubenečský činžovní dům čp. 101 Martina Reinera a Julia Landsmanna, nájemní dům s Erhartovou cukrárnou, dílo Eugena Rosenberga, klubovnu Lawn Tennis Club Sparta na Letné Bohumíra Kozáka, holešovické velkosklady firmy Ferra Josefa Kříže, Veřejná skladiště na Bubenském nábřeží Augusta Rodiga a Františka Bartoše, blok Malý Berlín Franze Hruschky a Adolfa Foehra či výstavné činžovní domy obklopující velkorysou třídu na Výstaviště, abych jmenoval alespoň stavby, které mám nejraději. Znovu hojnost fotografií (Jaroslav Podrazil) a znovu užitečné plánky jako pohodlný servis pro čtenářovy procházky. A samozřejmě cenný doplněk k mým peripatetickým přednáškám, pohybovali jsme se tu na jaře 2009.

Hej RUV!

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 12:53 pm

Kritika krásy : Kritéria hodnocení výtvarného umění a designu. Ústí nad Labem : Fakulta umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, 2010. ISBN 978-80-7414-305-2

Důsledky byrokratického systému hodnocení, jemuž jsme vystaveni, na sebe dlouho nenechaly čekat. Věda jako velkolepé dobrodružství poznání se převádí v hladký ekonomický provoz, který svůj smysl našel sám v sobě. Přeje dušičkám spíše úřednickým, mozkům, které nic nového nevymyslí, eklektikům a recyklátorům textů již recyklovaných. Preferuje šeď průměru, povrchnost, pragmatický cynismus, pilnou impotenci. Vůči vysokoškolským učitelům je vysloveně nepřátelský, za péči o studenty neodměňuje, ale trestá. Nenávidím všechno, co hubí kreativitu, přesvědčen, že každý útok na kreativitu je útokem na samu humanitu. Znechucen RIV, s hrůzou vyhlížím RUV. Ano, připravuje se Registr uměleckých výkonů. Setkal jsem se s ním masivním nárazem, postaven před úkol doplnit do tabulky, zda bylo to, co jsem učinil, galaktického či jen lokálního významu, a kolik nového to přineslo. Už je dávno po termínu, ale stále nejsem mocen. Hodnocení uměleckých děl je ale velké téma a stejně velké je pokušení dostat je ze subjektivních preferencí na exaktní objektivní bázi. Například takový Roger de Piles se v díle Cours de peinture par principes avec un balance de peintres z roku 1708 dostal docela daleko. Nakonec už na antických olympiádách byli vítězové i v uměleckých oborech. Už dlouho se soutěží o zakázky, udělují ceny a stipendia a také umělecké školství žádá v oboru objektivního hodnocení své.
Tu knihu jsem automaticky záměrně přehlédl, než jsem se nad ní stačil zamyslet, otočil jsem se k ní zády. V knihkupectví Karolinum je ale člověk v dobrých rukou: Matěj Metelec mi nedovolil opozičnické ignorantství a hned k ní mou pozornost vrátil. I zjistil jsem, že je to soubor textů učitelů vysokých uměleckých škol, kteří se naopak k problému obrátili čelem, a že jsou mezi nimi i ti, jichž si velmi vážím, především dr. Ludvík Hlaváček a prof. Miroslav Vojtěchovský. Otevírají se tu témata, na něž už dlouho nikdo nesáhl. Nelituji a RUV vyhlížím lépe ozbrojen.

Prosinec 7, 2011

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 12:00 am

Fotografie (C) Ladislav Sitenský 1937

Klikněte si pro obrázky toho, co neuvidíme:

Kralovske Vinohrady

Prosinec 6, 2011

KLASIK KONEČNĚ DOSTUPNÝ

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 9:44 pm

ZÍBRT, Čeněk. Staročeské umění kuchařské. Praha – Podlesí : Dauphin, 2012. ISBN 978-80-7272-400-0

Každý rok je to stejné: Chci v knihkupectví nakoupit pár dárků blízkým a profesionální pud mě zase přiměje odnést si místo toho pár odborných titulů, které prostě musí být doma. Všichni nakladatelé trpí nevykořenitelnou představou, že nedostanou-li knihu na vánoční trh, neprodá se. Já zase trpím paranoidní představou, že mi ten který titul skoupí někdo neznalý, protože v prosinci kupují knihy i ti, kteří v ostatních měsících do knihkupectví nepáchnou. V lednu pak vypukne sezóna inventur a ještě větší finanční nouze než v prosinci a už sugestivně vidím, jak vysněnou knihu neseženu. Většinou samozřejmě jde o titul tak obskurní, že neznám nikoho, kdo si jej taky koupil. A kdybych počkal dva roky, mohl jsem ho mít za zlomek původní hnusné ceny ve výprodeji. Nemusím jistě dodávat, že na onu knihu jsem naposledy sáhl, když jsem ji přinesl domů, prolistoval a uložil do knihovny. (Ale buďme spravedliví: Nemít ji, fatálně bych ji celou tu dobu potřeboval.)
Letos mě ale jeden z obvyklých předvánočních záchvatů zachvátil nad knihou, která zřejmě opravdu rychle zmizí: S oběma otci-zakladateli české historiografie kultury, Zikmundem Winterem a Čeňkem Zíbrtem, je potíž: Jejich gruntovní a v lecčem dosud nepřekonané knihy jsou prakticky nedostupné. Jásám tak nad každým novým vydáním. Jen jsem myslel, když jsem to v roce 1991 prováděl nad 25 000 výtisky odeonského vydání skvělé popularizační knihy Zikmunda Wintera Zlatá doba měst českých, že to půjde hustěji a většími kapkami. Zlatou dobu měst českých jsem pak potkával ve výprodejích. Za výprodejovou cenu mám v knihovně reprint Zíbrtova díla Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku (Praha : Academia, 1995). Veselé chvíle v životě lidu českého Čeňka Zíbrta (Praha : Vyšehrad, 2006), nové vydání válečné redakce Zíbrtových textů, provedené jeho spolupracovnicí Zdenou Hochovou-Brožíkovou, se v knihovně dosud vyjímaly důstojně, ale poněkud osaměle. Teď k nim přidám Staročeské umění kuchařské.
Poprvé vyšlo v Praze v roce 1927 nákladem Staré gardy mistrů kuchařů. Editoři zmiňují druhé vydání v roce 1968, nemám důvod jim nevěřit, ale okem jsem je nikdy nespatřil a nemá je ani Národní knihovna. Vydání třetí připravili Viktor Faktor a Michal Hrubý, s pietou a zároveň ohledem na čtenáře. Mírně krátili (původní vydání má 600 stran, nové 592), ale, mohu-li soudit, neublížili.
Za pár týdnů vypuknou každoroční orgie bilancí. Pro nás, co se zajímáme o dějiny gastronomické kultury, to byl moc dobrý rok: Dostali jsme v něm obě nejdůležitější česká klasická díla. Tím druhým je kniha Marie Úlehlové-Tilschové Česká strava lidová (Praha : Triton, 2011). Zíbrt má ovšem vročení už 2012.
Doporučení: Napište si o Staročeské umění kuchařské Ježíškovi.
(Zneužívám této radostné příležitosti k nenápadnému upozornění na gastronomický blog mé dcery Anny: http://anna.ajj.cz/ . Čeněk Zíbrt zpracoval kuchařky z dob před bramborovou a sporákovou revolucí, na tomto blogu studuji kuchyni současnou.)

Older Posts »

Blog na WordPress.com.