Czumalova nástěnka

Únor 20, 2012

NA ÚNOROVOU DEPRESI POPRVÉ

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 11:17 pm

FELÍŘ, František Vácslav. Letopis 1723 – 1756. Praha : Argo, 2011. ISBN 978-80-257-0469-1

Únor je čas bolestivé oscilace mezi euforií z klamných předzvěstí jara a depresí z jeho nepřicházení. Únorovým depresím se dá čelit různě (viz např. Únor je pondělí mezi měsíci, http://anna.ajj.cz/), mně pomáhá stav četl dvě knihy a byl vesel. (Pro toho, kdo nepoznal: Major ve Vančurově Rozmarném létě referuje plavčímu mistru Antonínovi o stavu kanovníka Rocha po jeho nočním záletu: „Byl jsem dnes ráno u něho,“ řekl major, „má natržené ucho a zpuchlý obličej. Četl dvě knihy a byl vesel.“) Nemám nad kanovníka Rocha oblíbenější literární postavu, ale mé aktuální dvě knihy do krásné literatury nepatří.
František Vácslav Felíř (1700 – 1756), magistr svobodných umění a filosofie, vzdělaný i právnicky, vykonával 26 let úřad asesora práva rychtářského na Starém Městě pražském. Zanechal nám Denno- a Letopisy, které souvisle pokrývají období 1723 – 1756. Historikové je znali (a možná je znal i Alois Jirásek), knižně ale vycházejí poprvé. Domů jsem si je přivlekl jako cenný pramen k baroknímu městu a barokní kultuře a například Felířova reflexe takových událostí, jako korunovace Karla VI. či kanonizace sv. Jana Nepomuckého, mi skutečně ukázala i věci a souvislosti, jež jsem dosud nevěděl a neviděl. Felíř počítal s čtenářem, není to osobní deník, ale obraz, který chce být objektivní. I v tom je nesmírně zajímavý. Čím dál více mě ale text poutá i literárně, chutnám Felířovu barokní češtinu jak víno a nemohu se ubránit, abych jeho záznam událostí nečetl jako úžasný morytát. Jen náhodně vybraný souvislý úryvek, prosinec roku 1731:
„3. prosince na večír mezi 5. a 6. hodinou v Starém Městě Pražském v Jezovitské ulici Vácslav Uher sladovnického řemesla od jednoho laufera (tit.) hraběte Kokoře tak nešťastně na žiloviny neb spánek udeřen byl s oskovou fackulí, takže hned padna umrlý aneb zabit ležeti zůstal.
11. byl probodnut v Starém Městě Pražském blíž »Stříbrný růže« Jan Frantz Šnitzer, jurista stáří 21 let mezi 2. a 3. hodinou spůlnoci.
21. Decembris byly volena za abatyši a kněžnu kláštera sv. Jiří na Hradu pražském ctná velebná dir. etc. panna Aloisia Vitmannová, Češka rodilá z Egru.
27. téhož na Malý Straně blíž Bruzský brány v domě »U černého beránka«jeden neznámý řemeslník se v marštali oběsil. Pak na poručení královské apelace za Bruzskou bránu vyvezen a tam zahrabán.

Únor 19, 2012

NAŠI SVATÍ

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 9:19 pm

KOLÁR, Jaroslav – SELUCKÁ, Markéta. Středověké legendy o českých světcích. Brno : Host, 2011. ISBN 978-80-7294-580-1

Neboť já, Jahve, jsem váš Bůh. Vy jste se posvětili a stali jste se svatými, neboť já jsem svatý, neznečišťujte se tedy všemi těmi drobnými živočichy, kteří lezou po zemi. Ano, já Jahve jsem vás vyvedl z egyptské země, abych byl váš Bůh, budete tedy svatí, protože já jsem svatý.“ (Lv 11 43-45) „Pro ně sám sebe posvěcuji, aby byli i oni posvěceni v pravdě“ (Jan 17 19), modlí se Ježíš k Otci. Příběhy těch, kdo ho následovali v jeho utrpení i slávě, nám vyjevují Boží lásku a milost. Vytvářejí exempla, příklady života v Kristu, vzory k napodobení.    
Česká knižnice nabízí už 2. vydání čítanky české středověké hagiografie, jak své dílo nazval editor. (Poprvé vyšlo v roce 1998 v Nakladatelství Lidové noviny. Singuláru jsem nepoužil omylem, Markéta Selucká je editorkou 2. vydání edice středověkých legend Jaroslava Kolára.) Čítanka soustředila osm latinských a staroslověnských legend z 9. – 14. století v novočeských překladech z pěti starších edic. Život sv. Konstantina-Cyrila a Život sv. Metoděje vznikly na konci 9. století, tedy krátce po smrti obou světců. Přeložil je, stejně jako tzv. První staroslověnskou legendu o sv. Václavu, prof. Josef Vašica (1884 – 1968). Prof. Bohumil Ryba (1900 – 1980) přeložil  legendu Utrpení Ludmily mučednice, která vznikla nejspíše v 11. století latinským přepracováním nedochované původní staroslověnské legendy. Jádrem svazku je vrcholné dílo domácí středověké legendiky, Vita et passio sancti Wenceslai et sanctae Ludmilae aviae eius (Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily), tedy Kristiánova legenda. Její datace prošla dosti dramatickým vývojem a dnes je její vznik nejčastěji kladen na přelom 10. a 11. století. Překladatelské dílo prof. Jaroslava Ludvíkovského (1895 – 1984). Legenda Versus de passione sancti Adalberti (Verše o utrpení svatého Vojtěcha) vznikla zřejmě na konci 11. století a přeložil ji prof. Ferdinand Stiebitz (1894 – 1961). Veršovaná je také prokopská legenda, zvaná Vita minor, Život svatého Prokopa, zde v překladu prof. Bohumila Ryby. Čítanku uzavírá Legenda o blahoslavené Anežce, sepsaná kolem 1320 pro tehdy neuskutečněné kanonizační řízení, v překladu prof. Zdeňka Kalisty (1900 – 1982). Záměrně jsem všude uvedl překladatele, abych zdůraznil jeden cenný rozměr Kolárovy čítanky: Soubor je neokázalou poctou klasikům české medievalistiky, klasické filologie, slavistiky, literární vědy a historie. Souvislost čítanky nabízí určitý způsob čtení i jejich životů: Také věda má svou hagiografii a martyrologii.
Čeští světci spoluutvářeli naši identitu národní, historickou i kulturní, uvedli nás do rámců evropské kultury. Uměleckých zpracování jejich životů je tolik, že se bez nich nelze porozumět vlastní (myslím tím národní) kultuře. Svatí mohou být dobrými průvodci našich životů a legendy dobrými průvodci, jak žít naše životy se svatými.
Exempla životů smysluplných a naplněných pomáhají i v tom, co postihují dva verše bezprostředně předcházející úvodnímu biblickému citátu: „Každý drobný živočich, který se hemží po zemi, je odporný, nebude se jíst. Všechno, co se plazí po břiše, všechno, co chodí po čtyřech či více nohách, zkrátka veškeré drobné živočichy, kteří se hemží po zemi, nebudete jíst, neboť jsou odporní. Všemi těmito hemžícími se drobnými živočichy se vy sami nečiňte odpornými, neznečišťujte se jimi a dbejte, aby oni neznečišťovali vás.“ (Lv 11 41-42)

 

Únor 16, 2012

KRÁLOVSKÉ VINOHRADY I

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 10:47 pm

Další krásnou fotografií paní dr. Pavly Vrbové si Vás dovoluji pozvat na další peripatetickou přednášku jako fakultativní doprovod k přednášce Architektura a město v 19., 20. a 21. století. Tento semestr bude věnován rozlehlé a na kvalitní architekturu bohaté čtvrti Královské Vinohrady. V první přednášce se zaměříme na to, co dalo čtvrti jméno, na vztah k sousedním městům, nejstarší zástavbu, železnici, tunely a ledacos dalšího.

KRÁLOVSKÉ VINOHRADY I
V SOBOTU 25. ÚNORA 2012 OD 11.00
SRAZ V NOVÉ HALE HLAVNÍHO NÁDRAŽÍ
MEZI KNIHKUPECTVÍM NEO PALLADIUM
A PRŮČELNÍ STĚNOU HALY

Únor 13, 2012

KNIHOVNA JAKO LEDNIČKA

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 9:12 pm

KNAPÍK, Jiří – FRANC, Martin a kol. Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. Praha : Academia, 2011. ISBN 978-80-200-2019-2

 Dobrá knihovna je jako dobře zásobená lednička. Pracuji, přímo dřu jak kůň, ale občas zvednu jako kůň hlavu, když se zamyslím. Není tu v mé nevelké dobřichovické pracovně kromě okna směr, který by oku nabídl něco jiného než hřbety knih. Ladím, mám knihy srovnané opravdu chutně. A tak často neodolám, vstanu od počítače, jen bolavá záda protáhnout, a vytáhnu tu, jejíž hřbet mě zlákal. Někdy jen polaskám, někdy uzobnu, někdy k malé svačince usednu a nacpu se před večeří. Nejvíc dbám na ty v průhledu nad monitorem. V pátek jsem domů přivlekl a v sobotu tam pracně zasadil dva sličné svazky. Z jejich hřbetů na mne hledí kráska z reklamy na polévky, omáčky a kaše Vitana. Taková, jaká má na reklamním plakátu být. Prázdná, ale přeci jen přitažlivá. Co chvíli jí neodolám, zmocním se poloviny tváře a uzobnu. Dělám to tak často, že mě přistihla manželka: „Proč kupuješ knihy o tom, co znáš?“ Pravda, jsem na to částečně odborník a částečně pamětník, ale v tom je právě ta potíž. Co se vizuální kultury mé generace zmocnila generace mých studentů, ostražitě hlídám i své pamětnictví ve snaze nebýt klasickým dědkem a vztahovat profesionální návyky v nakládání s pamětníky i na sebe. Když se narodil doc. PhDr. Jiří Knapík, Ph.D., velký znalec kulturní politiky 50. a 60. let minulého století, dnes vedoucí Ústavu historických věd filosoficko-přírodovědecké fakulty Slezské university v Opavě, studoval jsem už na filosofické fakultě naší. Když se narodil PhDr. Martin Franc, Ph.D., jehož si vážím jako odborníka na dějiny novověké stravy, učil jsem se na maturitu. Věřím jim a rád si jejich dílem zpřesňuji své rozostřené pamětnictví. V týmu spolupracovníků vidím své vrstevníky i současné studenty. Ideální. Navíc svorně nevycházejí z pamětnictví, ale z pramenů.
            Autoři odkazují na srovnatelná encyklopedická díla v postsovětských zemích, především na výtečnou knihu Stefana Sommera Das Große Lexikon des DDR-Alltags : Von Aktivist und Altstoffsammlung über Dederon, Kaufhalle, Rondo und Subbotnik bis zum Zirkel schreibender Arbeiter (2. vyd. Berlin : Schwarzkopf & Schwarzkopf, 2004). Mně se nad jejich dílem hned vybavila kniha Friedemanna Bedürftiga Třetí říše a druhá světová válka : Lexikon německého nacionálního socialismu 1933 – 1945  (Praha : Prostor, 2004), s níž jsem za tu dobu, co ji mám, učinil řadu dobrých zkušeností. Mám rád encyklopedie s promyšleným systémem odkazů, který, je-li trpělivě (a v mém případě nepříliš ukázněně) sledován, vytvoří nejen ucelený obraz toho, co člověk hledal, ale poučí ho i o věcech, které nehledal a ani nevěděl, že by mohl hledat. Záměrně tu znejišťuji hranice mezi lexikonem a encyklopedií. Jiří Knapík a Martin Franc nazvali své dílo průvodce. Přesně to postihuje, co mám na mysli.
            Úvodní studie Kulturní život a formování „socialistického životního stylu“ v poúnorovém Československu, 1336 hesel a kolem tisíce hesel odkazových, bohaté přílohy, kde vedle výsledků voleb, složení podstatných orgánů či přehledu nejvýznamnějších československých státních řádů, vyznamenání a čestných titulů najdeme například ukázky televizních a rozhlasových programů, schválená hesla, průměrné mzdy a maloobchodní ceny v daném období. Jak tak chodím uzobávat, zjišťuji, že zdaleka nejde o klasická slovníková hesla samou objektivitou zaschlá, ale vesměs o nesuché drobné studie. Každé heslo, na rozdíl od vzpomenutého Bedürftigova lexikonu, provázeno bibliografií.
           Botas, Dederon, fenmetrazin, holywoodská dieta, chlebíčky, interrupce, kaliopky, knäckebrot, kulturní vložka, nedělní vycházka, sex, řízek, toaletní papír, vnitřnosti, výjezdní doložka, žvýkací guma, a to vybírám jen z hesel, týkajících se životního stylu. Pokryty jsou i instituce, legislativa, dobová kulturní periodika, podstatné dokumenty, kulturní události, pojmy, hesla i floskule. Musím si jít zase alespoň jedno heslo zobnout. Třeba je odborný zájem jen pokrytecká výmluva a jím kryt se vracím do dětství. Možná proto mi tak chutná.

POHLED ZE STŘEDNÍCH ČECH

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 8:46 pm

CÍLEK, Václav – LOŽEK, Vojen a kol. Obraz krajiny : Pohled ze středních Čech. Praha : Dokořán, 2011. ISBN 978-80-7363-205-2

 Kantorské povolání je kruté v tolika ohledech, že mě někdy přepadají obavy, zda nejsem úchyl-masochista. Student přinese či po síti pošle práci a já se vyděsím: Tuhle knihu nemám! Co nemám, ani neznám! Většinou se naštěstí ukáže, že ona díra v mé knihovně je fiktivní, neboť knihu stvořila jen chronická studentská nechuť k přesnosti v bibliografických odkazech, ale spoleh na ten mechanismus není. Tuhle přituhlo. Zavalen diplomovými pracemi (proto jsem se tak dlouho nechlubil, co jsem domů přivlekl) jsem v jedné z nich četl skvělou definici krajiny, pocházející z nové knihy Václava Cílka. Protože mi je Cílkovo myšlení blízké, zrazuji intelektuálovu povinnost kritizovat jeho nadprodukci. Pořád mě to baví. (Nezastírám nicméně, že Cílkova schopnost psát knihy rychleji, než je stihnu číst, mě poněkud zneklidňuje, ale problém vidím na své, nikoliv na jeho straně.) Zdroj té dnešní jsem ale už četl, proto mi ona definice byla povědomá: Středočeský kraj vydal před časem knihu Střední Čechy: Příroda, člověk, krajina, jejíž koncepci vymyslel Vojen Ložek. Minula mě, ač jsem ji chtěl. Nová potřeba hejtmanské sebeprezentace před dalšími volbami přivedla k životu knihu Vstoupit do krajiny: O přírodě a paměti středních Čech. Vydal opět Středočeský kraj v produkci nakladatelství Dokořán s internetovou podobou předchozí knihy jako přílohou na CD. Původní autorská sestava Vojen Ložek, Václav Cílek, Jarmila Kubíková a kol. se změnila na Václav Cílek, Pavel Mudra, Vojen Ložek a kol. Mám ji, ač do normální distribuce šla jen část nákladu. Od roku 2004, kdy vyšla, ji doporučuji jako výbornou učebnici každému, kdo se začíná zajímat o krajinu. Václav Cílek o ní dnes mluví jako o krajinném slabikáři. Prozradil také, že se tehdy inspirovali Dětskou encyklopedií Bohumila Říhy a Vladimíra Fuky. Udělalo mi to velkou radost, celá naše generace na ní vyrostla.
Běžel jsem si tedy od oné diplomky pro již třetí verzi, jejíž vydání se už obešlo bez hejtmana Bendla. Titul Obraz krajiny je záměrnou analogií titulu knihy Kevina Lynche Obraz města, jedné z nejdůležitějších knih o městě vůbec. (Napadá mě, že kdybych jednou, nedej Bože, sestavil seznam knih, které byly za už nekrátký čtenářský život nejdůležitější pro mne, potká se v něm The image of the city s Říhovou Dětskou encyklopedií.) V textu ledacos přibylo a posunulo se, z knihy spíše obrázkové se stala kniha ilustrovaná. Václav Cílek se prosadil vedle Pavla Mudry i jako fotograf a další interpretační rovinu tvoří pozoruhodné kresby Svatopluka Máchala (1895 – 1947). Poznámkový aparát a výběr z literatury hotový poklad. „Snažili jsme se, aby člověk, který si přeje mít doma jen jednu knihu o české krajině, sáhl právě po této publikaci“, píše v úvodu Václav Cílek. Nejspíš se povedlo.

PRVNÍ KNIHA ROKU

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 8:39 pm

KLÍMA, Petr (ed.) Kotvy Máje : České obchodní domy 1965–1975. Praha : Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2011. ISBN 978-80-86863-40-5

Často mi komplikují život nevykořenitelné sklony k jisté pověrčivosti: Najednou mi začalo záležet na tom, která bude ta první kniha nového roku. Tak silně, že je najednou polovina února a první lednovou knihu jsem vám ještě nedoporučil. Ne, že bych na ni čekal, domů jsem ji přivlekl už v prosinci. Jen jsem se k ní pořád nemohl propracovat přes diplomové práce a další resty. Ale že chci, aby byla první, mi bylo jasné po celou tu dobu.
Petr Klíma, architekt, absolvent ČVUT, obhájil v roce 2010 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové úspěšně diplomovou práci Obchodní domy Prior: dvojitá sonda do architektury 60. a 70. let 20. století. Ve svém výzkumu pokračoval, soustředil dalších 12 autorů a výsledkem je brilantní příspěvek k poznání československé architektury daného období v širších kulturních, politických a ekonomických souvislostech. Architektonický typ, jeho význam a specifické postavení editor přesně pojmenoval hned v úvodu, nazvaném Výkladní skříně a duch doby. V následující studii Výstavba soudobých obchodních domů: prostředí, podmínky, mecha­nismy se Zlatou Borůvkovou sledovali politickou dimenzi maloob­chodu, souvislosti nástupu samoobslužného prodeje, rekonstruovali vývoj struktury organizace obchodních domů a ukázali důsledky centralizace jejich projek­tování. Možné těžkosti s českou/československou/slovenskou architekturou elegantně překonává studie Pe­try Gajdové Soudobé obchodní domy na území Slovenska. Lucie Stejskalová uvádí ve studii Urbanistické aspekty navrhování soudobých obchodních domů typ do kontextu urbanismu a urbanistického myšlení 60. let. Společná studie Petra Klímy, Kláry Mergerové a Petra Šťastného Jak přistupo­vat k památkám architektury 60. a 70. let? Případ Máj shrnuje komplikovanou a krajně citlivou problematiku památkové ochrany staveb, jejichž archi­tektonickou hodnotu ještě nepojišťuje Alterswert, rieglovská hodnota stáří. Petr Klíma textem Alena Šrámková/Nerealizované návrhy obchodních domů ještě připomene působení Aleny Šrámkové v pražském středisku Státního projektového ústavu obchodu Brno, a pak už se odvíjí panorama medailonů vybraných obchodních domů. Je jich celkem patnáct a výběr jasně ukazuje, jak kusý by byl bez nich obraz české architektury 60. a 70. let minulého století.
Autoři důsledně sledují jejich osudy až po současnost. Zřetelně tak vyvstává ohro­žení, jemuž jsou v posledních dvou desetiletích vystaveny: Podstatu problému lako­nicky formuloval Petr Klíma ve své analýze Máje: obchodní „dům je prostorem směny, místem předání zboží mezi prodejcem a zákazníkem“. Jeho základní funkce je nadčasová jen v principu, v praktické realizaci se naopak proměňuje velmi dyna­micky, i obchodní dům je zbožím poměrně rychlé obrátky. Šum do základního vztahu vnáší právě architektura, jež se ze své podstaty naopak dotýká věčnosti. Proto mě na Klímově díle nejvíce vzrušuje právě téma památkové ochrany obchodních domů. Vzpírají se dneš­nímu pragmatismu nákupních center, která si vystačí s levnou náhražkou architek­tury nebo se obejdou vůbec bez ní. Sdělovaly architekturou tam, kde se dnes zdá mar­ketingovým odborníkům stačit billboard, a sdělovaly jak významy jaksi oficiální, dobře postižitelné dobovou devízou výkladní skříň socialismu, tak ty skrytější a oficiální méně. Obě skupiny se týkaly optimismu a naděje a u mladších domů je přenášely i do časů bez času a bez naděje.
Obchodní domy 60. a 70. let minulého století jsou hodny pozornosti právě pro to, co přesahuje jejich utilitární funkci. Otec-zakladatel moderní památkové péče Alois Riegl nás učí, že památky chrá­níme, protože je máme rádi. Právě v tom je potíž: Reprezentace socialistického životního stylu obchodními domy kontaminuje dodnes i hodnocení těch, které jsou architektonicky a urbanisticky kvalitní. V podivné době, v níž se bez konfliktu potkávají nekritická retrománie a primitivní antikomu­nismus, to zkrátka není snadné téma. Klímův tým je ale zvládl důstojně. Dobré dílo činí z knihy i vizuální stránka. Bohatství dokumentačního materiálu i současných fotografií je zasazeno do grafického řešení (Ondřej Brom, Michal Slo­boda), které slouží jemu, ne jím sobě. Příjemně sjednocená vstupní zobrazení jednot­livých obchodních domů zabydlují děje mile brutální, i příslušnému komiksu Vladi­míra 518 to tu sluší.
(Pozn.: Některé formulace jsem ukradl sám sobě z rukopisu recenze pro časopis Stavba.)

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.