Czumalova nástěnka

Březen 29, 2012

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 9:41 am

Březen 24, 2012

KDYŽ UŽ JSME U TĚCH ANTIDEPRESIV…

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 3:01 pm

Zbraně B. K. S. Řevnice : Arbor vitae, 2012. ISBN 978-80-87164-88-4

Ty dvě antidepresivní knihy byly vlastně tři. Co jsem si ji domů přivlekl, nechávám si ji pořád při ruce a naštěstí jen řídký je hnusný den, kdy ji alespoň na chvíli neotevru. Psát o ní by mi přišlo necudné, dotýká se světů příliš intimních a sice dávných, ale přetrvávajících a mé dnešní vidění světa určujících podstatněji, než valná většina toho, co jsem kdy přečetl. Popapo, stožárek Bidstrup obvyklý, pěchotní štít s oháňkou, monarchistický blistr I, II a III, jezdecký biják, rozhřešovák, povstalecká špachtle, pleskot, zlověstná spirála, krakson, vzdušnice kulebra s předsunutým červem, rituální bodlo, borkovec, šlachovka, dúras, útočný tampón, gladiol, velké zvířecí holenní zboží, cvičné pálky s návleky, falcka, obříství, marastěrky, rektifikátor marastěrky I a II, oční ptáček, píka prostá, vopich, břuchpas, bruk, smrtící parůžek.

NA ÚNOROVOU DEPRESI PODRUHÉ (KONCEM BŘEZNA)

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 12:55 pm

ŠTOLL, Martin. 1. 5. 1953 : Zahájení televizního vysílání : Zrození televizního národa. Praha : Havran, 2011. 978-80-87341-06-3

Než jsem vám stihl prozradit druhou knihu nasazenou proti únorové depresi v rámci modelu četl dvě knihy a byl vesel, už je po jarní rovnodennosti. Boj proti depresím ale zimou nekončí a obcování s knihami chytrými a radostnými prospívá v každé roční době. Tedy, která to byla a je:
Nakladatelství Havran vydalo jako 21. svazek své edice Dny, které tvořily české dějiny knihu 1. 5. 1953. Zahájení televizního vysílání. Zrození televizního národa. Napsal dokumentarista, scénárista, dramaturg, teoretik a historik médií a nakladatel (Malá Skála) doc. Martin Štoll, rektor Literární akademie. (Mimochodem také člen oborové rady kulturologie.) Datum 1. 5. 1953 vyznačuje jen zahájení zkušebního vysílání, pravidelné vysílání bylo spuštěno až 25. února 1954. Martin Štoll ale nepsal dějiny Československé/České televize, sleduje prehistorii a časnou historii televize jako technologie, média, obsahu a instituce od rozhlasových předstupňů po dosažení prvního miliónu koncesionářů v roce 1961.
Abych vysvětlil antidepresivní působení: Naivně si stále myslím, že smyslem publikování odborných textů je šíření výsledků vědeckého poznání jejich autorů. Stále častěji ale narážím na texty, které ani nezastírají, že smysl jim dává jen vládnoucí systém kontroly a hodnocení vědy a obecná atmosféra rvavé soutěže. Literatura, která už si nezaslouží označení sekundární, neboť je nejméně terciární. Texty připomínající polévku v menze mých studentských let: Lehce ohřátá nepříliš čistá voda, v níž občas plave něco neurčitého, bez chuti a zápachu. Mám naopak rád polévky, v nichž se zlomí lžíce a po nichž se zpotí záda. Existuje jednoduché kantorské pravidlo: Nemůže to bavit studenty, nebaví-li to učitele. Učitelé bývají dobří autoři odborných textů nejen proto, že srozumitelně vysvětlit sebesložitější věc patří k povinnostem jejich profese. Také pro ono pravidlo. Kniha Martina Štolla mě zkrátka nezřízeně baví, protože to nezřízeně bavilo jeho. Důkladný archivní výzkum a četné rozhovory s pamětníky a odborníky přinesly tolik zjištění, že kniha praská ve švech. Díky suverénnímu literárnímu umu autora ale při četbě faktografií netěžkne, euforie z objevování je nakažlivá. Zkrátka chtěl bych ještě a ještě a co chvíli se nadchnu něčím už trochu přesahujícím, co si autor nedokázal nechat pro sebe a musel se podělit. Dobrá odborná literatura patří do oddělení literatury dobrodružné.

Březen 21, 2012

BLAHOPŘÁNÍ KE SVĚTODĚJNÉ UDÁLOSTI

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 1:07 am

Jak stárnu, získávám perspektivu středověkých kronikářů: Děje hýbající světem se mi jeví z perspektivy nejlokálnější, z mikrosvěta mé pracovny. Obložen knihami, vnímám už méně to, co nám média vnucují k uvěření jako světodějné, a než to zaregistruji, už se dávno ukázalo, že opravdu nebylo a už se o tom nepíše. Jako nejpodstatnější událost těchto dní mi tak připadá příchod jara. Alergie a jarní únava mi je ohlašují stejně spolehlivě, jako tunelářská a horotvorná aktivita krtků dole pod oknem. Jeho neklamné známky se ale objevují i na mém psacím stole: Každoročně se na něm v těchto dnech ocitá klasické dílo Miloše Deyla a Květoslava Híska Naše květiny. Se stejně každoroční naivní představou, že letos se konečně všechny naučím, sotva rozkvetou. Pak je při úklidu bojiště po letním semestru na stole vystřídá atlas motýlů a na podzim atlas hub. Jen zima nemá pevný repertoár, glaciologickou literaturu v knihovně nemám, ale už jsem měl pošetilý nápad konečně se naučit všechny stopy, hlavně ty ptačí, a bezlisté tvary všech stromů a keřů. Bez konce je koloběh přírody i knih, které nestihneme otevřít pro knihy jiné.
Čekají tu rukopisy k posouzení, rukopisy k redakci a rukopisy k dopsání, čekají tu knihy, které potřebuji prostudovat, čekají tu knihy k uklizení a knihy, které je třeba někam umístit, ale není kam, a hlavně tu čekají ty, o nichž vám chci napsat. Dnes byl ale den tak významný, že jsem je na pár hodin opustil. V 6:14 začalo jaro, to exaktní, astronomické. To jsem zaspal. V mém oblíbeném lese za Karlíkem vyrazily z tabákové krajiny starých dubových listů něžně namodralé podléšky. Tak jsem vám jednu vyfotografoval jako přání k té světodějné události, že jaro je konečně tu.
Naše květiny na stole připraveny: Jaterník podléška, Hepatica nobilis MILL. (Dobře, ta se nepočítá, tu jsem už uměl.).

KDY NEBUDU

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 12:59 am

V pátek 23. března 2012 se na katedře koná 2. ročník konference Naše společná přítomnost a proto veškerá má výuka odpadá. Plakát a program zde:
plakat NSP 2012
program NSP 2012

Na Velký pátek, 6. dubna 2012, je vyhlášeno děkanské volno.

V těchto dvou termínech nebudu přítomen ani v konzultačních hodinách. Náhradní konzultace lze domluvit prostřednictvím e-mailu (czumalo@gmail.com). Odpadlou výuku nahradím způsobem, který brzy oznámím.  

Březen 14, 2012

ZPÁTKY K SAMIZDATU?

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 8:50 pm

KLÍMOVÁ, Barbora. My jsme tím projektem žili : Stavba rodinného domu v období normalizace. Praha : Zlatý řez, 2011. ISBN 978-80-87068-07-6

Barbora Klímová je umělkyně, jejíž tvorbu se už relativně dlouho vyplatí sledovat. Absolventka brněnské Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického pokračovala ve studiu v zahraničí, prošla takovými učilišti, jako University of Southampton, Magyar Iparmüvészeti Egyetem v Budapešti, Koninklijke Akademie van Beeldende Kunsten v Haagu a vlámský Hoger Instituut voor Schone Kunsten v Antverpách. V roce 2006 se stala laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Od roku 2010 vede Ateliér environmentu na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Sled jejích pozoruhodných projektů nepřinesl, co pamatuji, jediný, nad nímž bych zapochyboval o jeho smyslu, což se mi jinak, jak stárnu, stává u současného umění stále častěji. Barbora Klímová se neopakuje, za svými tématy jde prostředky efektivními, nikoliv efektními. Systematicky zkoumá vztahy minulosti a přítomnosti v kontextech hmotného prostředí a hodně se z jejího díla dozvídám i o svém oblíbeném tématu poměru vědeckého a uměleckého poznání. Vždycky jí věřím a není těžké jí věřit. (Více o autorce v databázi VVP AVU: http://vvp.avu.cz/idatum/search/autori-109 nebo na jejích stránkách: http://www.ffa.vutbr.cz/~qvklimovab/index.php.)
Habent sua fata libeli. V roce 2006 se v brněnském Domě umění konala výstava Slavné brněnské vily a vyšla s ní spojená stejnojmenná kniha [SEDLÁK, Jan (ed.) Slavné brněnské vily. Praha : Foibos, 2006. ISBN 80-903661-5-5]. Barbora Klímová si na výstavě uvědomila, že autoři ignorovali stavby z let, kdy se narodila a vyrůstala. Zrodil se projekt Slavné brněnské vily II. Obtížný terénní výzkum, vyhledávání domů, studium chatných pramenů, soustřeďování dokumentace, rozhovory. O rok později výstava Slavné brněnské vily II v brněnské Galerii G99, i formou panelů odkazující k výstavě agentury Foibos. Žádné jednoduché gesto, mnohovrstevnatá kontextuální hra, zároveň výsledek důkladného vědeckého výzkumu, provedeného hlavně metodou oral history.
Ke knize se mohl zdát jen krok. Ale jak to dnes v Čechách, na Moravě a ve Slezsku s knihami chodí: Nestačí mít dobrý rukopis a najít nakladatele. Je třeba udělat si vše sám a ještě za to zaplatit, tedy sám si sehnat na vydání peníze. A tak tvořivý člověk, který by už mohl pracovat na další knize, shání, přemlouvá, dotace získává a vrací, neboť nebyla vyplacena dotace jiná, po nocích otročí u skeneru a počítače atd., atd. V tomto konkrétním případě autorku nepěkně vypekla dvě nakladatelství, jež by bylo možno považovat za seriózní, a jedno ministerstvo. Projekt adekvátní množství a hodnotě pracně soustředěného materiálu se redukoval a redukoval. Nakonec se ho naštěstí díky šéfredaktorce Janě Tiché ujal Zlatý řez a kniha vyšla s finanční podporou Nadace české architektury a statutárního města Brna. Ovšem jen díky redukci již redukovaného a bezplatné práci autorky a jejích přátel. Nedostatek prostředků kompenzován, jak v této zemi zvykem, invencí. Snad jsou nuance výtvarné podoby knihy patrny z obrázku, dělali jsme s mým skenerem, co jsme mohli. Soubor staveb se omezil na čtrnáct, každá přiblížena rozhovorem se stavebníkem či majitelem, k tomu rozhovory s architekty a teoretiky a výtečná studie socioložky Barbory Vackové „My jsme tím projektem žili…“ Stavba rodinného domu v období normalizace.
Marně přemýšlím, s čím dílo srovnat. Snad s podobným objevem stavební kreativity, který výstavou a knihou učinila Veronika Zapletalová [ZAPLETALOVÁ, Veronika. Chatařství : Architektura lidských snů a možností. Brno : ERA, 2007], ale jako každé srovnání i tohle kulhá. Mám z knihy velkou radost, ale zároveň mám velký vztek. Tak významné dílo a nakonec vyvzdorováno 300 výtisků torza původního projektu za cenu mimořádných obětí autorky. Česká kultura (o školství nemluvě), stojí už příliš dlouho na podivném dobrovolnictví: Provozují je ti, kdo si na své dobrovolnictví vydělávají zase jen dobrovolnictvím. Trvá to již příliš dlouho a dobře vím, jak to opotřebovává. Samizdat neznamená jen svobodu.
(Jak tak přemýšlím, kterak vtělit své hluboké obavy z důsledků toho všeho a zároveň obdiv k lidem jako Barbora Klímová do slov, která zůstanou komorní, došlo mi, že je opravdu čas na samizdat i v konkrétním případě: V jedné fázi projektu vyzvala Barbora Klímová Radomíru Sedlákovou, Tomáše Pospiszyla a mne, abychom napsali úvodní texty k chystané knize. Stalo se, ale i na ně došlo. U toho svého toho nijak neželím a Barboře Klímové ani Janě Tiché škrt nijak nezazlívám. Došlo mi teď ale, že vydáním knihy mi ten text zase patří. Tak ho tu máte v premiéře ke stažení. A vítejte znovu v časech samizdatu.)

Vily 60_80

 

MÁM RÁD MALÉ KNIHY

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 8:38 pm

ŠIŠKA, Michal. Malé věci v krajině. Řevnice : Arbor vitae, 2011. ISBN 978-80-87164-67-9

Mám rád malé knihy. Myslím samozřejmě formátem fyzickým, knihy do dlaně, jinak se děsím malých knih stejně, jako malých lidí. Želím vimperské tiskárny (Stráž, tiskařské závody, n. p., Plzeň, závod ve Vimperku), oběti českého prvobytně pospolného kapitalismu. Někde tu mám skvostný kolibřík Krakonošův herbář, vybavený lupou, který mi odtud otec přivezl někdy koncem 60. let. Trochu jsem se styděl, neboť to bylo trochu snobské, ale kupoval jsem si tam tištěné odporně drahé (30,- Kčs) bibelůtky Lyry Pragensis formátu 73 × 75 mm vázané v kůži a už bez studu proletářštější (13,- Kčs), jen v plátně vázané a méně ilustrované (zato v papírovém pouzdře) svazečky edice Československého spisovatele Prstýnek. Samozřejmě nejen sobě, poesie nemusí sloužit jen mírovým účelům a knížečka formátu 70 × 83 mm motýle rozevřená v dívčích dlaních patří k významným krásám tohoto světa. Od let gymnasiálních mě provází krásné vydání Vančurova Rozmarného léta s Čapkovými ilustracemi, velké 85 × 120 mm. Ideální do jakékoliv kapsy, také má už poněkud kulaté rohy a nezapře, že si rád čtu v krajině, kde někdy zaprší. V 90. letech jsem si koupil miniaturní vydání výboru z Karla Havlíčka Borovského a byl při koupi rovnou poučen, že je to naposled, protože vydavatel končí z důvodu velmi prozaického: Knihkupci malé knížky nechtějí, protože se nejsnáze a tedy nejvíce kradou.
Naštěstí jsou vydavatelé, kteří nejsou malí. Nakladatelství z nejpřednějších, Arbor vitae, vydalo jako malou knížku soubor Michala Šišky Malé věci v krajině. Zamiloval jsem se ještě dříve, než jsem ji vysvobodil z kokonu smršťovací fólie. Mám rád malé knihy (tahle má, když už jsem vytáhl pravítko, formát 9 × 12 cm, nám fotografům minulého století sympatický) a mám rád také věci, jejichž krása spočívá v prostotě a jednoduché dokonalosti.
Kdo zná výtečný stejnojmenný portál (www.malevecivkrajine.cz), je naladěn, ale nikoliv připraven. Oč jde? Výchozí situace: „Zprůmyslněné zemědělství, levná energie a prozatímní stabilita přírodního prostředí nás na nějaký čas (protože neudržitelně) zbavily nutnosti každodenního kontaktu s krajinou. Proto jsme k ní lhostejní, proto upřednostňujeme krátkodobé zájmy. V obnově tohoto porušeného vztahu spočívá i obnova naší kulturní krajiny.“ Možné řešení: „Touto prací chci ‚dobít zásobník‘ jednoduchých možností – otevřených, opakovatelných, inspirujících, nenákladných. Možnosti pro ‚bezmocné‘. Pro každého kdo ví, že času není nazbyt. Drobnosti poutající k místu a krajině, někde mezi land artem a činností okrašlovacích spolků. Chci je pojmenovat, sesbírat a vzkřísit spíš než vymyslet, bez nároku na úplnost. Pro radost, pro cit ke krajině. Vždyť co milujeme, nedáme tak snadno.
Následuje abecedně uspořádaný arzenál intervencí. Michal Šiška je představuje kaligrafickou kresbou a texty, jichž se nemohu nabažit. (Porušuji svůj zlolajný žánr, tuto knihu, co jsem ji domů přivlekl, čtu a čtu a při její lakoničnosti tedy už dočetl, dokonce několikrát.) Jen malá ukázka:

Nástupiště
Většina výletů začíná a končí na nástupišti.
Není tudíž lhostejné, jak vypadají. Vyzývám
k občanskému vzdoru proti euronástupištím
ve zbastleném českém provedení.

Strom na rozcestí
Než se člověk rozhodne, kudy dál, je dobré
se na chvilku zastavit. Pod stromem je stín.
Nespěchejte.

Výtvarnou kvalitou bibliofilie (grafická úprava Jana Delafontaine a Michal Šiška, krásné písmo Comenia Serif Františka Štorma), ale zároveň ideální kniha do krajiny. Obávám se, že můj výtisk bude mít začas kulaté rohy.
Stavěl jsem tuhle pomník Ladislavu Horáčkovi (Paseka), Martin Souček (Arbor vitae) už ho měl mít dávno také.      

 

DÍRA V KNIHOVNĚ

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 8:31 pm

OUŘEDNÍK, Patrik. Aniž jest co nového pod sluncem. Praha : Volvox globator, 2011. ISBN 978-80-7207-823-3

Pro toho, kdo umí číst město, je v něm sdělné postavené i nepostavené. Podobně lze číst knihovnu: Mnoho napoví to, co v ní je, ale i to, co v ní není. Ne všechny díry jsou ale zajímavé. Ty, které v mé knihovně vznikly v 90. letech, většinou vypovídají jen o tom, jak bylo tehdy stále těžší ze stále socialistického platu vysokoškolského učitele uživit v rodícím se českém kapitalismu rodinu. Když Patrik Ouředník vydal v roce 1994 v nakladatelství Mladá fronta poprvé svůj slovník českých rčení a výrazů biblického a parabiblického původu, prostě jsem na něj neměl. Radostně jsem proto skočil po jeho druhém, o 75 dalších biblismů rozšířeném a k novým překladům Písma přihlížejícím vydání.
Prof. Alexandr Stich v krásné předmluvě Jazyk bible v nás vysvětluje: „Smyslem této knížky je nejen ozřejmovat – etymologii, věcnou historii slov a spojení atd. – , ale i nabídnout cosi, o čem se dá z jazyka přemýšlet dál, až k poslání jazyka v životě člověka a lidské pospolitosti.
A ještě jeden, byť nevyslovený podnět v sobě Ouředníkova sbírka skrývá: vybízí totiž k úvahám, jaké jsou spoje mezi biblickou složkou české slovní zásoby a českou slovesnou kulturou.
A ještě jednou z předmluvy: „Ouředníkův slovník biblismů může udělat víc, než díla tohoto druhu dělají obvykle, to jest informovat o významech a původech různých jazykových spojení – může přispět k obnovování naší zapomenuté nebo zapomínané jazykové i kulturní zkušenosti.
(Prof. Alexandr Stich se tohoto vydání nedočkal, 26. ledna jsme si připomněli už deváté výročí jeho odchodu do českého barokního nebe.)
Knihu nelze užívat jako obyčejný slovník idiomů, podobenství, rčení a obratů, Ouředníkova hravost je nakažlivá. Už to píšu dvě hodiny, které nemám, protože jsem se jako vždy několikrát chytil: Sotva jsem se zastyděl, že mi nikdy nedošel biblický původ oblíbeného odmítnutí houby s octem (rodiče, kteří mi to často říkali, byli vášniví houbaři toho nejhoršího druhu, houbaři zavařující), padlo mi do oka heslo hned následující: stát za hovno. A už jsem hledal příslušný verš Epištoly Filipským ve všech překladech, které tu mám, odbočoval a těkal, abych nakonec samozřejmě zjistil, že tam všude byl Ouředník přede mnou a lépe.
Ač nejsem biblista začátečník, ukrutně se poučuji a ukrutně se bavím.
Nejvíce mě Patrik Ouředník dostal veršem ze závěru starozákonní knihy Kazatel, který zvolil jako motto:
     „Dělání knih žádného konce není, a čísti mnoho jest zemdlení ducha.“
(Tady bych měl místo Kaz 12,12 napsat Ouř 12,12, protože v kralickém překladu verš doopravdy zní: „Dělání knih mnohých žádného konce není, a čísti mnoho jest zemdlení těla.Ekumenický překlad: „Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.“ A ještě Jeruzalémská bible: …skládat knihy je práce bez konce a (…) mnoho učení unavuje tělo.“)
Jako vždy jsem se do knihy Kazatel začetl (doporučuji provádět s kralickým překladem) a najednou tu je vysvětlení titulu Ouředníkovy knihy i východisko z pasti, kterou jsem si nad ní vykopal (i pojmenování stavu, v němž se právě nalézám): „Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením. Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.“ Kaz 1,8-9.
Amen.

Březen 7, 2012

SLÍBENÁ HAŠKOVA POVÍDKA

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 11:03 pm

Přikládám ke stažení povídku Jaroslava Haška V Havlíčkových sadech. Často na ni myslím při debatách o památkové péči, o aktuálním stavu a budoucnosti české kultury nebo o revitalizaci toho či onoho. Tedy důvod, proč ji nabízím ke čtení pro ty, kdo ji ještě neznají, zdaleka netkví jen v naší společné návštěvě Havlíčkových sadů 25. února 2012. 

Hasek_V Havlickovych sadech

Březen 4, 2012

TŘI PÍCHNUTÍ PRSTEM DO KYBERPROSTORU

Filed under: PRSTEM UKÁZÁNÍ — V. Cz. @ 11:07 pm

Věřím ve smysl toho, co tu provozuji, jinak bych to ostatně neprovozoval, zároveň mi je ale trochu žinantní ukazovat prstem: Tohle si přečtěte! Je to ale běžná zvyklost akademického světa a nostalgicky vzpomínám na časy, kdy se mi jí na mých předchozích působištích dostávalo vrchovatě. Až hlad člověka naučí vážit si hojnosti. Dokud ji má, má ji za samozřejmou a v akademickém prostředí ji snadno považuje za jakýsi přírodní zdroj. Žinantní mi to je z důvodu možná malicherného: Jsou texty, které čtu, opravdu důležité? Nejeví se mi důležitými jednoduše proto, že je čtu já? Snad ne, výchozí podmínkou tu zůstává, že si musím připadat důležitý, což si věru nepřipadám. Ukazuji prstem na některé texty s vírou, že tím plním kantorskou povinnost. U knih s tím mám problém menší, chci teď ale ukázat na pár textů, které materiální podobu nemají:
Historička umění prof. Milena Bartlová vždy projevovala kritického ducha způsobem, který je v České kotlině vzácný. (Shodou okolností právě čtu, s trestuhodným zpožděním, některé dosud nepřečtené studie ze souboru, který vřele doporučuji: BARTLOVÁ, Milena. Naše, národní umění : Studie z dějin dějepisu umění. Brno : Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal – Filosofická fakulta Masarykovy University – Seminář dějin umění, 2009.) K našim aktuálním protestům publikovala v Deníku Referendum nejpronikavější text, který dosud na toto téma z akademické obce vyšel:
http://denikreferendum.cz/clanek/12675-dobes-v-nas-proti-cemu-a-za-co-demonstruji-cesti-studenti
Mám své oblíbené autorky a autory i v blogosféře a bezkonkurenčně nejoblíbenější z nich je Alena Zemančíková. Každým dalším textem potvrzuje mé přesvědčení, že chytré ženy vidí svět lépe a stejně tak lépe o něm myslí a vypovídají. Nesnáším stavy bezmocného vzteku, příznačné naopak pro nás muže. Když jsem se cítil zvlášť znečištěn vlastní reakcí na srabácká podpásová svinstva mi nadřízeného ministra a prezidenta nás všech (v aktuálním případě píšu prezident bez problémů, které s tím jinak mám), pomohl mi tento text mé oblíbené autorky: http://denikreferendum.cz/clanek/12650-pokladni-v-supermarketu
Vím, je to nevyvážené, dnes povinnost. S tím mám také potíž, nevěřím na to. + a – se vzájemně vyruší a výsledek? 0, absence názoru, sterilita, hladký provoz. Já raději písek v soukolí. Jeden text dalšího autora, jehož myšlení je mi blízké, Ondřeje Vaculíka: http://denikreferendum.cz/clanek/12487-u-slabych-jsem-se-stal-slabym
Když vidím datum zveřejnění, je to vlastně už skoro měsíc staré. Vzpomenete si ale po měsíci na článek z některého z řídkých občanských sedativ, v něž se proměnil český tisk?
Všechny odkazy jsou nevyváženě na Deník Referendum. To je na mne, jinam už skoro nechodím. Nepotřebuji mít své vnímání světa vyvážené, rád si o něm myslím své.

Older Posts »

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.