Czumalova nástěnka

Duben 25, 2012

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 11:47 pm

Reklamy

PROVEDENÍ OPATŘENÍ K ODVRÁCENÍ ZKLAMÁNÍ OČEKÁVÁNÍ

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 10:43 pm

V sobotu 28. dubna se sejdeme v 11.00 před kostelem Nejsvětějšího Srdce Páně na Královských Vinohradech, ale jeho interiér, žel, neuvidíme. Přes obětavou snahu (Danielo, děkuji) se termín ukázal jako nevhodný, v kostele je velký úklid. Peripatetická přednáška bude tedy opět výhradně exteriérová.

Než vyrazíme, doporučuji vložit do krátkodobé vizuální paměti některé historické snímky ze souboru, který jsem zveřejnil, když jsme blok věnovaný Královským Vinohradům zahajovali:

Kralovske Vinohrady

Duben 22, 2012

PRAHA A AUTOMOBIL

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 1:44 pm

KRÁLÍK, Jan. Zmizelá Praha : Automobily a motocykly. Praha – Litomyšl : Paseka, 2012. ISBN 978-80-7432-207-5

K automobilům nemám valný vztah. Nezačal jsem šťastně, ta věta je dutý eufemismus. S pravdou ven: K automobilům mám naopak vztah velmi intenzívní, negativní, občas až nenávistný. Automobil nemám a nehodlám na tom nic měnit. Důvodem není fakt, že si jej z platu vysokoškolského učitele nekoupím a kdybych k němu přišel jinak, nebudu schopen jej z téhož provozovat. Vnímám svět způsobem, do něhož se mi automobil nevejde. Nepovažuji svou zadnici za natolik důležitou, abych jejím přemisťováním zabíral tolik prostoru, likvidoval nevratně tolik cenných surovin a tolik zatěžoval životní prostředí. Automobil považuji za přehnaně nákladné zařízení k zviditelňování a zesilování lidských špatností, které jsou nesnesitelné už bez něj. Jako člověk zabývající se celý život městem nemohu, než automobil v pohybu i v klidu považovat za jeho nepřítele. Jako fotograf vedu neustálý boj s automobily zakrývajícími mi architekturu. Jako milovník krajiny a ticha stále obtížněji nacházím místa, kde auta neslyším. (Sotva se podaří, přijede tam blbec na čtyřkolce. Rozmáhá se zvyk venčit psa autem, zřejmě si vybírám stejná místa pro své pěší venčení.) Přestal jsem jezdit na kole, krajinou i Prahou se pohybuji po komplikovaných méně frekventovaných trasách, ale stejně předpokládám, že dříve či později najdu svého Janouška…
Raději zpátky na začátek: Po každém novém svazku řady Zmizelá Praha nakladatelství Paseka skočím bez váhání a s rozběhem. I když je o automobilech a motocyklech. A přesto, že mě valně nezajímají automobily, motocykly a jízdní kola, nevynechal jsem jediný text dr. Jana Králíka v Technickém magazínu. (Po skonu tohoto jedinečného měsíčníku na náš prvobytně pospolný kapitalismus tu zeje ničím nevyplněná velká kulturní díra.) Většinu Králíkových knížek v knihovně nemám (chcete-li vědět, kolik jich je, navštivte jeho výtečné stránky: http://www.jankralik.cz/) a mrzí mě to. Jako staromilci mi samozřejmě imponují obnova a aktivity Českého klubu velocipedistů 1880, na nichž má Jan Králík velký podíl. Zdaleka to není položka poslední. Zkrátka jeden z lidí, jichž si velmi vážím. (S knihou to nijak nesouvisí, ale s mou úctou ano: MUDr. Eva Králíková, jeho manželka, je jednou z nejdůležitějších žen v mém životě: Pod jejím odborným vedením jsem se stal z prvoligového kuřáka běžným nekuřákem.)
Délka úvodních textů k jednotlivým svazkům Zmizelé Prahy se liší a ten Králíkův patří k nejkratším. Je-li ale někomu tak dáno a ve svém řemesle je tak zběhlý, stačí mu pár stránek. První automobil se v Praze objevil v roce 1898 a Jan Králík využil i jednu půvabnou souvislost: Antonín baron z Vlkanova si jej objednal u bankovního domu Gustava Meyera na Václavském náměstí, který byl zároveň obchodním zástupcem Karla Benze. Bankéř Gustav Meyer brzy poté vstoupí do světové literatury jako Gustav Meyrink.
Do roku 1913 bylo v Praze registrováno 805 automobilů. První republika pokládala automobil za asociální luxus. (Tady se s dr. Králíkem rozcházíme, on tento motorismu nepřející přístup, „do značné míry vycházející z tradičního českého pseudosociálního cítění a levicové sociální pózy“, nepovažuje za zdravý, kdežto já ano a to dodnes. Závistivě pokukuji po Dánsku.) V roce 1921 u nás připadal jeden automobil, včetně nákladních, na 3 138 obyvatel. V roce 1961 to bylo v Praze 22,4 (počítají se jen vozy osobní a dodávkové), o deset let později 8,1 a v roce 1981 už jen na 4,2 obyvatele. Abych řadu doplnil, podle Centrálního registru vozidel připadal k 31. 12. 2011 v Praze jeden osobní automobil na 1,88 obyvatele (celostátní průměr činí 2,30).
Může se to jevit jako absurdní nápad. Dosavadní svazky Zmizelé Prahy jsou založeny na městské topografii, kdežto Jan Králík soustředil soubor z tohoto hlediska vlastně náhodný. Kolekce fotografií, na nichž jde primárně o automobily a motocykly, nikoliv o město, se ale ukazuje jako příčný řez odhalující cenné a nečekané. Jen náhodně listuji: Mariánské/Mafiánské náměstí s pouhými třemi automobily, autoopravna Elka ve Valdštejnské jízdárně, automobilové dílny ministerstva pošt a telegrafů vedle vyšehradského Slavína (konečně tak mám několik fotografií zbrojnice, postavené na ploše dnešních Vyšehradských sadů v letech 1656 – 1659 Santinem Bossim a Carlem Luragem, která byla zbořena po požáru v roce 1927), automobily a poštovní autobusy na Karlově mostě, poštovní sběrné vozy Škoda 1101, auta mého dětství, veřejné záchodky a benzinová čerpací stanice na Klárově a její Gočárova rekonstrukce i další rekvizita mého dětství, reklamní snímek, na němž krásná Škoda Felicia proměňuje náplavku na Kampě v italskou či kalifornskou pláž. Jsou tu ale také rekvizity méně poetické, sovětský tank T 55, mocně oplechovaná obludná cisterna s vodním dělem na šasi IFA a její nástupkyně na šasi Tatry 148, určené k rozhánění demonstrantů. Rovných 200 fotografií, vše přesně určeno, místa i automobily a motocykly.
Automobil ve městě je téma zajímavé z mnoha pohledů. Design karosérií žije jiný čas než architektura. Moderním architektům se zdála architektura kulhat za výkony konstruktérů a karosářů, dnes se jeví automobiloví současníci před funkcionalistickou budovou jako anachronismus. S automobily bývá na fotografiích potíž a představy pokroku spojené s automobilem jsou falešné nejen v tomto případě.
Dnes je Den země.

Duben 21, 2012

JEŠTĚ K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE – POMNÍK SVATOPLUKA ČECHA

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 6:00 pm

Jan Štursa: Studie k pomníku Svatopluka Čecha, 1918, Praha, Národní galerie

 

 

 

 

 

Jan Štursa: Studie k pomníku Svatopluka Čecha, 1918, kresba perem a akvarel, Praha, Národní galerie

 

 

 

 

 

 

 

 

Jan Štursa: Variantní návrh k pomníku Svatopluka Čecha, 1918, bronz,  Praha, Národní galerie

 

 

 

 

 

 

 

Jan Štursa: Variantní návrh k pomníku Svatopluka Čecha, 1918, bronz,  Praha, Národní galerie

 

 

 

 

 

 

 

Jan Štursa: Variantní návrh k pomníku Svatopluka Čecha, 1918, bronz,  Praha, Národní galerie

 

 

 

 

 

 

 

Jan Štursa: Třetinový model k pomníku Svatopluka Čecha, 1918, bronz,  Praha, Národní galerie

 

 

 

JEŠTĚ K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE – DŮM BRATŘÍ ČAPKŮ

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 5:33 pm

Duben 16, 2012

K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE – MEZERA

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 12:01 pm

Kolegyně Kateřina Dryáková na rozdíl ode mne nezapomněla, co jsem nevěděl, a vyplnila ostudnou mezeru: ΘΑΛΑΣΣΑ-ΘΑΛΑΣΣΑ, nápis na překladu vchodu do Šalounova ateliéru, v transkripci thalassa, thalassa (v attickém dialektu thalatta, thalatta), česky moře, moře, je ustálené zvolání vyjadřující radost z dosažení cíle, k němuž vedla cesta přes četné překážky. Jeho původ se odvozuje od Xenofóntova spisu Anabasis: Autor líčí, jak tímto pokřikem uvítali řečtí žoldnéři Černé moře, když se vraceli z Kýrova tažení proti Artaxerxovi. Maloasijským vnitrozemím to byla opravdu anabáze a Černé moře ohlašovalo, že domů už není daleko.

Duben 15, 2012

TROCHA ARCHEOLOGIE

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 1:30 pm

Od určitého věku člověk nabude dojmu, že všechno už někdy napsal a navíc lépe, než by to dokázal teď. Totálnímu sebevykrádání ale brání, alespoň u mne, ztížená dostupnost vlastních textů: Pevné je jen přesvědčení, že jsem o tom kdysi napsal brilantní text, podstatné údaje kdy a kam mají už kontury notně rozostřené, někdy až tak, že nelze rozlišit mezi napsal a chtěl napsat. Racionálně dobře vím, že časově nejméně náročné by bylo prostě věc zformulovat znovu, stejně ale většinou podlehnu pokušení prošmejdit kdejaké zákoutí počítače a hledat onen dokonalý text, který nejspíš neexistuje a nikdy neexistoval. Stane-li se, že přesto něco najdu, bývá to jaksi mimo téma, nedomrlé, vytrženo z kontextu vzniku nesrozumitelné a vůbec k ničemu. Čas zmařený hledáním jinde chybí a nad četbu vlastních textů smutnějšího není.
Zase mě to potkalo, hledal jsem a hledané nenalezl, navštívil jsem ale končiny svého počítače, kam běžně nevstupuji: Složky vyhaslých projektů, příspěvků pro již zaniklé časopisy i složky, založené na základě rozhodnutí, jehož smysl jsem jaksi neudržel. Potkal jsem tam text, který jsem už dávno odepsal jako ztracený a zapomněl na něj.
Trocha historie: Nevím už jak, ale na katedře se zrodila myšlenka kulturologického časopisu, matně si vzpomínám, že byla sycena i nadějí na financování. Časopisem pověřeni mladí nadějní Martin Kuška a Martin Janda. Psal se rok 2000, proto titul KULT 21 a proto pro první číslo vyhlášeno téma Kulturologie v 21. století. Na výzvu redakce jsem napsal. Slíbili jsme si tehdy s pár přáteli z různých vysokých škol, že budeme při každé příležitosti veřejně upozorňovat na narůstající bídu vysokoškolských učitelů, která se stala tabuizovaným tématem. (Byl jsem tehdy notně frustrován tím, že mi nikde nechtěli zveřejnit texty na proletarizaci inteligence upozorňující. Uvědomil jsem si, jak jsem s tím nesnesitelný, až když mě Josef Vomáčka v živě vysílaném rozhlasovém rozhovoru s profesionální elegancí umlčel, protože už to nemohl poslouchat.) Jen jsem tedy využil příležitosti a místo očekávaných vzletných plků stáhl téma k zemi. Časopis nikdy nevyšel a důvody mi zůstaly utajeny. Předpokládám, že redakční archiv už někdo dávno vyhodil. Ta ztracená lamentace mě nijak nemrzela, spíše jiný příspěvek: Do prvního čísla jsem nakreslil gastronomický komiks a protože nejsem rutinní kreslíř a vím o výtvarné formě mnohem víc, než má ruka zvládá, dal mi dost práce a trápení.
Nalezený příspěvek mě zdrtil tím, že po 12 letech není mrtvý. Něco bych dnes zřejmě formuloval jinak, většinou razantněji, ale pořád je to můj text. Neuchyluji se k jeho samizdatové publikaci, abych se chlubil, že už jsem to dávno říkal. I kdybych snad podlehl pohnutce tak nízké, neměl bych se čím chlubit: Tehdy jsem rozhodně v plném rozsahu nedohlédl, jak dalece a nakolik bez skrupulí a bez vkusu lze privatizovat universitní obor a pracoviště, a netušil, že to může dojít až k plzeňským koncům.

Archeologie

Malý dodatek: Věci se přeci jen mění. V položce tarifní mzda čtu dnes na svém výplatním lístku 19 000,- Kč, v položce osobní příplatek nulu. Na účet mi měsíčně přistane od university 14 436,- Kč. Cesta do zaměstnání, jdu-li pěšky z nádraží, stojí aktuálně 37,- Kč, zpáteční jízdenka 70,- Kč. Už si tolik nestěžuji, na knihy občas něco zbude a ve školství mě potkaly horší věci, než mizerný plat.

CENNÁ NOVINKA K ŽIDOVSKÉ KULTUŘE

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 11:50 am

STEMBERGER, Günter. Klasické židovství : Kultura a historie rabínské doby. Praha : Vyšehrad, 2011. ISBN 978-80-7429-185-2

Klasickým židovstvím se míní rabínská doba v širším smyslu, tedy období od zničení Chrámu v roce 70 po zánik rabínských akademií kolem roku 1040. Tehdy byly položeny základy judaismu a proces nelze plně pochopit bez jeho kulturního kontextu. Emeritní profesor Institutu pro judaistiku vídeňské university Günter Stemberger programově překračuje tradiční soustředění na rabínské spisy a podává ucelený obraz historického vývoje, kulturního prostředí a společenské struktury židovské obce. Nevyužito nenechává ani rané židovské výtvarné umění, o němž jsme si dosud česky mnoho nepřečetli, i když například synagoga v Dúra Európos byla objevena před rovnými osmi desítkami let. Edici Světová náboženství nakladatelství Vyšehrad se zkrátka vyplatí sledovat.

CHVÁLA KONTINUITY

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 11:42 am

HOJDA, Zdeněk – OTTLOVÁ, Marta – PRAHL, Roman (edd.) Naše Itálie : Stará i mladá Itálie v české kultuře 19. století. Praha : Academia, 2012. ISBN 978-80-200-2032-1

Před časem jsem tu oslavoval osmý svazek arcidíla Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Můj obdiv nepatří jen kvalitě a samotnému výkonu, jistý zázrak je to také v kontextu jedné silné zákonitosti: Velké knižní projekty u nás často váznou a nekončí, jen přestávají. Sluší se proto vážit si každých uzavřených sebraných spisů, každého dokončeného rozsáhlejšího díla, každé dlouhodobě existující edice, každé kontinuity čelící převládající diskontinuitě.
Když jsem domů přivlekl sborník příspěvků z už 31. ročníku plzeňských symposií k 19. století, uvědomil jsem si, že jsem s nimi prožil vlastně celý dospělý věk. Aby nedošlo k mýlce, neboť muži dospívají dlouho a někteří to nestihnou: Byl jsem relativně dospělý vlastnictvím vysokoškolského diplomu a absolvovanou vojenskou službou, když jsem v roce 1981 či 1982 pracně získal první sborník, vydaný v řadě Uměnovědné studie tehdejšího Ústavu teorie a dějin umění ČSAV. Ten se v dalších ročnících střídal ve vydávání s Národní galerií a maloofsetem tištěné sborníky měly načas vizuálně blíže k samizdatové kultuře. Symposia, konaná dlouho v rámci Smetanovských dnů a provázaná s výstavou, měla od počátku skvělou úroveň a udržela si ji i v dnešní konferenční inflaci. Spojení exkluzivity a kontinuity vědě prospívá. Dívám-li se v knihovně na hřbety nejstarších sborníků z 80. let, uvědomuji si, kolik obsahují textů, které mě někam směrovaly. Nakonec na takových svazcích jako Město v české kultuře 19. století (Praha : Národní galerie, 1983), Průmysl a technika v novodobé české kultuře (Praha : ÚTDU ČSAV, 1988) či Člověk a příroda v novodobé české kultuře (Praha : Národní galerie, 1989) je vidět, jak často jsem je bral do ruky.
Nechci tu rekonstruovat dějiny plzeňských symposií, ale lze je číst i z podoby sborníků: Jsou na nich patrna léta hubená a ještě hubenější, změny pořadatelů symposií i vydavatelů. Na sklonku minulého století se zmenšil formát a poprvé objevila obálka Vladimíra Nárožníka (Salony v české kultuře 19. století. Praha : KLP, 1999) a od výtečného svazku Fenomén smrti v české kultuře 19. století (Praha : KLP, 2001) má již řada sborníků souvisle jednotnou podobu, danou Nárožníkovou osnovou. S ní také přešla v roce 2009 z nakladatelství KLP – Koniasch Latin Press do nakladatelství Academia.
Zatím poslední svazek přináší příspěvky ze symposia, konaného 24. – 26. února 2011. Nesmírně bohaté téma, s nímž se před časem ve své bakalářské práci heroicky vyrovnal Eduard Petiška v plném časovém rozpětí, je zkoumáno v osmi tematických okruzích: Podoby „Naší Itálie“, Za Itálií do Itálie, Itálie v c. k. monarchii, Bouřlivá Itálie, Italové v Čechách a Osvojování umělecké Itálie, poslední v trojdělení na oddíly věnované hudbě, literatuře a výtvarnému umění. Právě si s chutí čtu studii Martina France Polenta a parmazán. Italské vlivy na gastronomii v českých zemích v první polovině 19. století.
(Chcete-li o plzeňských symposiích vědět více nebo získat sborníky z posledních ročníků, navštivte následující stránky: http://www.plzensympozium.cz/.)

VSTUPNÍ LITERATURA K ŽIDOVSKÉ KULTUŘE

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 11:27 am

PRO PRVNÍ VSTUP A PRO NAŠE AKTUÁLNÍ TÉMA:

BONDYOVÁ, Ruth. Boží hody : Jak jedli Židé v Čechách a na Moravě. Praha : Na­kladatelství Franze Kafky, 2008. ISBN 978-80-86911-16-8

DOLEŽALOVÁ, Jana – PUTÍK, Alexandr – ŠEDINOVÁ, Jiřina. Židovské zvyky
a tradice
. Praha : Židovské muzeum, 1995. ISBN 80-85608-14-6

SPIEGEL, Paul. Kdo jsou Židé? Brno : Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal, 2007. ISBN 978-80-87029-07-7 (2. vyd. Brno : Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal, 2010. ISBN 80-85608-64-2978-80-87029-97-8)

Židé – dějiny a kultura. Praha : Židovské muzeum, 1997. ISBN 80-85608-64-2

 

PRO DALŠÍ STUDIUM:

KOSÁKOVÁ, Eva (ed.) Slovník judaik. Praha : Židovské muzeum, 2004. ISBN 80-85608-64-2

NEWMANN, Ja’akov – SIVAN, Gavri’el. Judaismus od A do Z : Slovník pojmů a termínů. Praha : Sefer, 1992. ISBN 80-900895-3-4

NOSEK, Bedřich – DAMOHORSKÁ, Pavla. Úvod do synagogální liturgie. Praha : Karolinum, 2005. ISBN 80-246-0986-X

PĚKNÝ, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě. 2. vyd. Praha : Sefer 2001. ISBN 80-85924-33-1

SCHUBERT, Kurt. Židovské náboženství v proměnách věků. Praha : Vyšehrad, 1999. ISBN 80-7021-303-5

STERN, Marc. Svátky v životě Židů. Praha : Vyšehrad, 2002. ISBN 80-7021-551-8

VRIES, Simon Philip de. Židovské obřady a symboly. Praha : Vyšehrad, 2009. ISBN 978-80-7021-963-8

Older Posts »

Blog na WordPress.com.