Czumalova nástěnka

Červenec 27, 2012

TROCHA LETNÍ EROTIKY

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 11:04 pm

PECHÁČKOVÁ, Dita. Deník Dity D. Praha : Dita Pecháčková, 2012. ISBN 978-80-905023-0-7

Mám tu na dosah od stolu velkou kartonovou krabici s knihami, které jsem domů v posledních týdnech přivlekl, chci vám o nich napsat a pořád se k tomu pro různé povinnosti a neduhy nemohu propracovat. Jsou tam knihy závažné, na které musím upozornit, dokud jsou na trhu, díla uměleckohistorická, kulturněhistorická a historická a antologie stejně podstatných textů. Zase mě dnes stařecky brzy vyhnala z postele hrůza, kolik práce navzdory prázdninám mám a kolik termínů hrozí. Nedokázal jsem si ale nejprve nesednout na chvíli ven s hrncem čaje a knihou, kterou jsem přivlekl včera.
     Odjel jsem do Prahy s úmyslem přivléci novou ročenku Česká architektura, ale vrátil se s kuchařkou. Byl svátek sv. Anny, patronky mé dcery, která může za to, že jsem po té knize toužil. (Milá Anno, koupil jsem si k Tvému svátku Tvou oblíbenou kuchařku.) Jednak mi ji půjčila do ruky, jednak o ní napsala (http://anna.ajj.cz/?p=202) způsobem, který mě oslovil. A pak se mi zachtělo svobody: Rodinný rozpočet mi dovoluje kupovat jen knihy, které mít musím. Mám z nich radost, ale tuhle opravdu mít nemusím, odborná kniha k dějinám gastronomie to není a pokud jde o vaření, disponujeme slušnou sbírkou kuchařek. Mé nejoblíbenější jsou už poněkud staršího data, Veselé umění kuchařské Edouarda de Pomiane vydal v roce 1937 František Borový, Muže v zástěře Achille Gregora v roce 1969 Lidové nakladatelství, nejmladší z nich, k vaření často užívané dílo indologa dr. Vladimíra Miltnera Svět na talíři, v roce 1996 nakladatelství Academia, už, žel, posmrtně. Praktické gastronomické problémy řeším dnes častěji s pomocí internetu. Kuchařek mnoho nekupuji také proto, že je to žánr vysoce inflační (zřejmě vládne přesvědčení, že kuchařku může napsat a nafotografovat opravdu, ale opravdu každý) a nesnáším bodrou blbost lifestylových časopisů, která tam prosakuje, a pseudoodbornictví, jež si tak rádi osvojují rychlokvašení gurmeti s chuťovými buňkami tak na UHO v závodce hliníkovou lžící. Hloupá kuchařka je nebezpečnější než hloupý román. Stejně se jim člověk neubrání, čas od času nějakou dostane. (Již zmíněná drzá dcera Anna by fakt, že v posledních letech prakticky nekupuji kuchařky, přímočaře vysvětlila jejich absencí v nabídce knihkupectví Karolinum. Raději hned, než mi to napíše do komentáře.)
     Prostě jsem té knize neodolal. Neodolat pokušení je už v řádu podstatného horizontu světa, jehož se kniha dotýká gruntovněji, než většina ostatních titulů z kategorie kuchařka. Neodolal jsem jí především vizuálně, je to krásná kniha, krásnější, než by se dalo soudit z obálky. Především spousta prostoru. Roštěnky s rýží se neodolatelně lesknou na talíři o průměru 33 cm. To už je mírně nadživotní velikost, v reálu má mělký talíř Dity Pecháčkové ze sady Oběd průměr 26 cm, jak zjišťuji na http://www.ditap.cz. Už už se mi draly pod prsty úvahy o tom, že fotografie jídla vlastně přísluší do žánru erotické fotografie, a přiznání, že co do sexuální orientace jsem zjevně gastrosexuál, ale nadživotní velkost mě včas zarazila: Tady analogie kulhá.
     Ale zpátky k tomu, jak se v knize volně dýše: Na 280 stran formátu 279 × 244 mm jen 106 receptů, každý má ovšem svou fotografii, důsledně celostránkovou nebo dokonce dvoustranu. K tomu fotografie uvozující jednotlivé kapitoly a zpřítomňující autorku, její rodinu a přátele. Jiří Turek při vnějším pohledu možná trochu nadužívá některé prostředky, především práci s hloubkou ostrosti, ale objektivizující vnější pohled sem nepatří, v kontextu knihy jeho fotografie fungují perfektně. Marně se snažím vymyslet těžší fotografický úkol. Gastronomie je umění pro všechny smysly, fotografie se musí spokojit s oslovením jediného. Fotografové, kteří to umějí jako Jiří Turek, tento limit překračují.
     Kuchařky bývají většinou špatně napsané chemické receptury. Recepty Dity Pecháčkové jeví naproti tomu kýženou exaktnost, kterou požadujeme my menšinoví, mající zkušenost s opravdovými chemickými recepturami. Exaktnost těch, kdo umějí dobře vařit. Nejen oni dnes vydávají kuchařky.
     Dita Pecháčková mi také vyřešila osobní problém s osobami. Nemám rád, když mi někdo velí, byť by to bylo jen: „Přidejte nakrájenou slaninu!“ Když jsem v letech 1994 – 1996 psal gastronomickou hlídku v nejmenovaném necelostátním časopise, užíval jsem 1. osobu plurálu: „Přidáme nakrájenou slaninu.“ Stejně protivné, připomíná mi to tělocvičnu. Ještě horší je varianta zcela sterilní: „Přidá se nakrájená slanina.“ Dita Pecháčková řekne: „Přidám nakrájenou slaninu.“ Takových kuchařek jsem přečetl, než mi došlo, že ich-forma je tu to pravé. (Autor kuchařky jako Ich-Erzähler, moc pěkný námět na naratologickou studii. Tak pěkný, že ji už určitě někdo napsal.)
     Není těžké se identifikovat s Ditou P. Pěkně tomu pomáhají lakonické definice, předřazené před jednotlivé recepty, už zmíněná vizuální přítomnost a samozřejmě především drobné texty, otevírající jednotlivé oddíly. Zdůvěrnění, které není vlezlé ze strany autorky, přesně odvážená intimita, která nepokouší čtenářův stud. Kuchařské umění: všeho akorát. Přiměřeně.
     Překvapila mě míra a rychlost tohoto zdůvěrnění bez přípravy (nejsem pravidelný čtenář autorčiných časopisů), ač jsme si vzdáleni věkem i prostředím, v němž se pohybujeme. Není to v rezonanci našich gastronomických preferencí, například množství cukru je v knize takové, že bych ji asi jako diabetik vůbec neměl mít v knihovně, už vůbec nesním přeslazený americký sen a například z dětských slastí bychom se shodli jen na meruňkových knedlících a buchtičkách se šodó (jako školní dítky jsme jim říkali s děsivou výslovností buchtičky z grémem), na které dnes chuť nemám, i kdybych je směl, a na rajské omáčce, kterou jsem ale naopak v dětství rád neměl. S krupičnou kaší jsem se rozešel definitivně na vojně, kde jsme jí říkali pionýrský guláš, flíčky jsem neměl rád nikdy. Vůbec mi to nevadí, je tu naopak plno zásahů do mého mlsného černého, ale hlavně shoda v tom podstatném:
     Dita P. před jedním receptem říká: „Jídla mají podle mě kromě nutričních hodnot i hodnoty emoční.“ Celou knihou je zkoumá a pojmenovává. Ty spojené s dětstvím jsou nejpodstatnější. A také ty, spojené se sdílením. Dita P. také říká: „A strašně mě to baví. Vaření, pečení, kuchařky, řeči o vaření a pak to jídlo!“ Základní podmínka, má-li to fungovat, tedy držet pohromadě naše životy nejen jako prostá látková výměna. Celý ten řetězec. Držet je také pohromadě s jinými životy a s místy, kde se ty životy odehrávají. Dva důvody, proč o té knize tak obšírně píšu, ač se tu jinak věnuji literatuře poněkud odlišné. Je to kulturologická kuchařka.
     Ještě musím zmínit jednu věc, která mě naplnila vytržením ryze subjektivním: Kniha graduje ke kapitole Vlakem a hliníkové krabici s bublaninou v jejím závěru. Konečně zase někdo zvedl téma vlakových hladů a obžerství a neztratil při tom jejich souvislost s poezií železničního cestování. (Tady sice velmi rozumím, ale nepraktikuji. Už co prepubescent deformovaný školními hygienickými kampaněmi jsem se zatvrdil proti rodičovskému rozbalování vajíček natvrdo, řízků mezi chleby a okurek k nim v nehygienickém vlaku ještě před odjezdem natolik, že dodnes okouzleně sleduji film krajiny za okny vlaku bez konzumace, i když hlad rychle nabírá panických dimenzí. Ale lepší se to, občas už mohu pivo.)
     Jsem snad naivní jen tolik, kolik potřebuji k životu v tomto světě, hmatám tak při všem dojetí růžky po čertech rafinovaného marketingu. Ač jsem na to podebraně ostražitý, tady mi to nějak nevadí, nic nepociťuji jako falešné. Ještě se mi nestalo, abych přečetl kuchařku souvisle od první do poslední stránky na posezení, zaujat, stržen, okouzlen, vrácen do dětství, vzpomínek na babičku, vztahy, vlaky, kuchyně a hospody. Je to ale více kuchařka o budoucnosti: S výjimkou toho, co mi zakazuje diabetologie, si všechno, co jsem dnes přečetl, uvařím a upeču, sním a budu si o tom povídat. Těším se na to nezřízeně a hned zítra začnu.          

 

Reklamy

Červenec 10, 2012

O LETNÍM ČTENÍ

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 11:35 pm

Otto Johannes Bähr: Lesende im Garten, 1962

Miluji horké dny počínajících prázdnin. Nejen proto, že znamenají konec předlouhé agónie letního semestru se všemi zkouškami a termíny. Už se neučí a z kantorské práce zbude jen to nepříjemné. Únava vrcholí, přicházejí vedra a nelze uniknout z nevětratelných místností, naopak se v nich pobývá déle a kolektivněji. Kdekdo se snaží ještě urvat, co se dá, aby si pak nekazil prázd­niny, všechno musí být odevzdáno, aby se to v letně opuštěných kancelářích a redak­cích pěkně rozleželo do září. Všichni už mají plné zuby všech, ale i sociální rozměr agónie prodlužuje série předprázdninových schůzí, porad, zasedání a večírků. Ti, kdo mají raději procesy skokové až revoluční, si přidají ještě hektické přípravy na dovolenou, aby si to v den pevně stanovený ministerstvem školství rozdali se stejně vystre­sovanými a nevyspalými na silnicích k jihu, nervózně posedávali v letištních halách a dohadovali se s delegáty cestovních kanceláří, které se možná konce prázdnin nedožijí. Nemaje na výše uvedené peněz ani nervů, volím ře­šení evoluční a do prázdnin vstupuji opatrně a postupně. To má samozřejmě také svá rizika, prázdniny mohou skončit dříve, než začaly. Musím trochu podvádět, například neotevírat diář a e-mailovou schránku a nevědět, kde mám telefon, aby se dostavil ten kýžený den, kdy se mohu sám rozhod­nout, co, kdy a kde budu dělat. Že bych nedělal nic, zatím přesahuje mou představi­vost.
            Miluji horké dny počínajících prázdnin především ze dvou velmi prostých dů­vodů: Nemusím se oblékat a mohu si číst. Číst, co chci, ne, co musím. Mohu číst texty, jejichž autor nepřijde zítra na konzultaci nebo na zkoušku, texty, o nichž nemusím psát, texty, které nepotřebuji pro přednášky a tvorbu textů vlastních. A tak, jak v rekonvalescenci po agónii konce semestru uklízím bojiště své pracovny a zařazuji knihy již vystřílené, knižní hromádky, tvořící její krajinu, se nezmenšují, jen promě­ňují své složení. Už dávno nepodléhám iluzi, že to všechno o prázdninách přečtu, a je mi jasné, že v září mě čeká další každoroční knižní rituál: zařazování knih, z nichž vět­šinu jsem o prázdninách ani neotevřel. Červencový rituál se ale netýká knih, které přečtu. Zahrnuje knihy, které chci přečíst. Jistě znáte tvrdé jádro této kategorie: Na každou dovolenou, na každou delší cestu si bereme některou z Knih. Z těch, které všichni citují a všichni o nich mluví. Nemyslím ty aktuálně módní, naopak stálice, pilíře našich oborů a evropské vzdělanosti vůbec. Zdroje pocitu vlastní nedostateč­nosti a hrůzy z odhalení, že jsme je dosud nečetli. (Ve skutečnosti se naprostá většina těch, kdo o Knize tak suverénně mluví, od nás liší jen větší mírou drzosti. Nečetli ji také, jen ovládají pár sloganů z literatury sekundární až terciární.) Představa krásné dovo­lené proležené na pláži s Kritik der Urtheilskraft či s Mille plateaux při pokusu o rea­lizaci na kráse poněkud ztrácí a náhle se může zdát zajímavější i politický komentář v místních novinách v jazyce, který neovládáte, o problému, jenž vám může být ukraden. Nicméně se domnívám, že zcestovalé a nikdy neotevřené Knihy, po léta nás věrně provázející v prázdninových zavazadlech, nepostrádají v našich životech význam. Čtení není jediným způsobem, jak s knihami obcovat.
            Většinu prázdninových hromádek, alespoň těch mých, tvoří knihy na prázd­niny odložené, tedy ty, které jsem koupil během roku a často s bolestí a násilím na sobě páchaném jejich četbu odložil do onoho úděsného masového hrobu jménem až bude čas. Oním až bude čas míněny nejbližší prázdniny, ovšem v obvyklé předprázd­ninové naivní představě, že půjde o šťastné životní období v trvání let až desetiletí, prosté starostí, povinností, nemocí a vydělávání na složenky. Samozřejmě tomu tak není a v těsné soutěsce mezi začátkem a koncem prázdnin budou přečteny jen některé. Prázdniny přitom zvláštně očišťují: Celý rok se nezřízeně těším, až si je přečtu. Když je v září nepřečtené ukládám, je v tom bolest i zmoudření nenaplněných lásek: Nějak to nevyšlo, ale zůstáváme si blízcí a třeba jednou… Ono až bude čas změní měřítko, ale další prázdniny zůstávají ve hře. Obávám se, že můj  blog je věnován převážně knihám této kategorie.
            Složení prázdninových knižních hromádek ukazuje i další rozměr: Prázdninová svoboda přináší i jisté osvobození od celoročního puzení povinnosti a oslabuje i inte­lektuální podmíněný reflex (a připusťme i trochu snobismu). Nepřiznal jsem a nepřiznám, které jsou pro mne ony zcestovalé Knihy, ale mohu přiznat, že každé prázdniny začínám s Frederickem Forsythem. Během roku nedostupná čtenářská rozkoš: přečíst knihu na jeden zátah, plnými doušky až do dna. A hned si dát další. Dojde i na sci-fi, histo­rický cestopis, memoáry, které se nedotýkají odborných zájmů. Dojde i na radosti ná­vratů ke knihám již čteným, včetně těch čtených tolikrát, že se stačí textu jen lehce dotýkat, protože ho znám téměř nazpaměť. Jak tak na příslušnou hromádku koukám, letos to zase bude Pergaudova Knoflíková válka a universitní romány Davida Lodge. A samozřejmě Jules Verne, ale to je tajný hřích i mimoprázdninový. Jen zvýším dávky.
            O prázdninách se opouštějí spořádané stravovací návyky a cit pro míru. Bývá těžko po smaženici a rožněných masech, řídko po divoce tláskaném ovoci a místních kuchyních, kalno po alkoholech na slunci, u ohňů a na nočních terasách. Jak tak hledím na prázdninové knižní hromádky, hrozí mi duševně totéž, jestli si to dám všechno. Ale i to je na letním čtení přitažlivé, pár dietních chyb moc škody nenadělá a v září zas obžerství vystřídá na deset měsíců kázeň.
           To je otázka zcela namístě: Co že to zrovna čtu? Strakatý máslo Josefa Štefana Kubína.
           Miluji horké dny počínajících prázdnin také proto, že si mohu číst venku. Náš stísněný byt se zvětší o terasu, čtu si u stolu na pohodlné židli a zároveň v koruně stromu. Naráží to ovšem na obtíž: Většinový současný Čech je jednak pronásledován hrůzou, že není-li slyšet, není, jednak vybaven představou, že plot z drátěného pletiva je pro zvuk neprostupný. Možná je to jen můj problém, ale slova, která slyším, se mi pletou do slov, která čtu. Nedokážu neslyšet a ještě ke všemu miluji hudbu. Neumím ji degradovat na kulisu, nedokážu ji neposlouchat. Bohužel se to týká i řídkých hudebních stupidit, které na mne z komerčních rádií pouštějí sousedé. Mé venkovní čtení tak někdy končí zbabělým ústupem do pekla dobře osluněné pracovny s oknem zavřeným před tím, čemu utíkám. Pak ovšem horké dny počínajících prázdnin zrovna nemiluji. V loňském červenci jsem si autoterapeuticky pomáhal zneužitím poesie: 

                                          

                                         LÉTO VE VILLEGIATUŘE

                                         Kreténi vyšli do zahrad
                                         A něco pustili
                                         Hubili trávu
                                         I ticho zabili

                                         Kreténi vyšli do zahrad
                                         A maso pálili
                                         Prázdnili sklenice
                                         Řevem se sytili

                                         Kreténi vyšli do zahrad
                                         Do vody skočili
                                         Ječící dětičky
                                         Hned křikem tišili

                                         Naději vyhlížím
                                         Na ticho k životu
                                         Ústavní zahradu
                                         Stařeckou hluchotu

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.