Czumalova nástěnka

Červenec 27, 2012

TROCHA LETNÍ EROTIKY

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 11:04 pm

PECHÁČKOVÁ, Dita. Deník Dity D. Praha : Dita Pecháčková, 2012. ISBN 978-80-905023-0-7

Mám tu na dosah od stolu velkou kartonovou krabici s knihami, které jsem domů v posledních týdnech přivlekl, chci vám o nich napsat a pořád se k tomu pro různé povinnosti a neduhy nemohu propracovat. Jsou tam knihy závažné, na které musím upozornit, dokud jsou na trhu, díla uměleckohistorická, kulturněhistorická a historická a antologie stejně podstatných textů. Zase mě dnes stařecky brzy vyhnala z postele hrůza, kolik práce navzdory prázdninám mám a kolik termínů hrozí. Nedokázal jsem si ale nejprve nesednout na chvíli ven s hrncem čaje a knihou, kterou jsem přivlekl včera.
     Odjel jsem do Prahy s úmyslem přivléci novou ročenku Česká architektura, ale vrátil se s kuchařkou. Byl svátek sv. Anny, patronky mé dcery, která může za to, že jsem po té knize toužil. (Milá Anno, koupil jsem si k Tvému svátku Tvou oblíbenou kuchařku.) Jednak mi ji půjčila do ruky, jednak o ní napsala (http://anna.ajj.cz/?p=202) způsobem, který mě oslovil. A pak se mi zachtělo svobody: Rodinný rozpočet mi dovoluje kupovat jen knihy, které mít musím. Mám z nich radost, ale tuhle opravdu mít nemusím, odborná kniha k dějinám gastronomie to není a pokud jde o vaření, disponujeme slušnou sbírkou kuchařek. Mé nejoblíbenější jsou už poněkud staršího data, Veselé umění kuchařské Edouarda de Pomiane vydal v roce 1937 František Borový, Muže v zástěře Achille Gregora v roce 1969 Lidové nakladatelství, nejmladší z nich, k vaření často užívané dílo indologa dr. Vladimíra Miltnera Svět na talíři, v roce 1996 nakladatelství Academia, už, žel, posmrtně. Praktické gastronomické problémy řeším dnes častěji s pomocí internetu. Kuchařek mnoho nekupuji také proto, že je to žánr vysoce inflační (zřejmě vládne přesvědčení, že kuchařku může napsat a nafotografovat opravdu, ale opravdu každý) a nesnáším bodrou blbost lifestylových časopisů, která tam prosakuje, a pseudoodbornictví, jež si tak rádi osvojují rychlokvašení gurmeti s chuťovými buňkami tak na UHO v závodce hliníkovou lžící. Hloupá kuchařka je nebezpečnější než hloupý román. Stejně se jim člověk neubrání, čas od času nějakou dostane. (Již zmíněná drzá dcera Anna by fakt, že v posledních letech prakticky nekupuji kuchařky, přímočaře vysvětlila jejich absencí v nabídce knihkupectví Karolinum. Raději hned, než mi to napíše do komentáře.)
     Prostě jsem té knize neodolal. Neodolat pokušení je už v řádu podstatného horizontu světa, jehož se kniha dotýká gruntovněji, než většina ostatních titulů z kategorie kuchařka. Neodolal jsem jí především vizuálně, je to krásná kniha, krásnější, než by se dalo soudit z obálky. Především spousta prostoru. Roštěnky s rýží se neodolatelně lesknou na talíři o průměru 33 cm. To už je mírně nadživotní velikost, v reálu má mělký talíř Dity Pecháčkové ze sady Oběd průměr 26 cm, jak zjišťuji na http://www.ditap.cz. Už už se mi draly pod prsty úvahy o tom, že fotografie jídla vlastně přísluší do žánru erotické fotografie, a přiznání, že co do sexuální orientace jsem zjevně gastrosexuál, ale nadživotní velkost mě včas zarazila: Tady analogie kulhá.
     Ale zpátky k tomu, jak se v knize volně dýše: Na 280 stran formátu 279 × 244 mm jen 106 receptů, každý má ovšem svou fotografii, důsledně celostránkovou nebo dokonce dvoustranu. K tomu fotografie uvozující jednotlivé kapitoly a zpřítomňující autorku, její rodinu a přátele. Jiří Turek při vnějším pohledu možná trochu nadužívá některé prostředky, především práci s hloubkou ostrosti, ale objektivizující vnější pohled sem nepatří, v kontextu knihy jeho fotografie fungují perfektně. Marně se snažím vymyslet těžší fotografický úkol. Gastronomie je umění pro všechny smysly, fotografie se musí spokojit s oslovením jediného. Fotografové, kteří to umějí jako Jiří Turek, tento limit překračují.
     Kuchařky bývají většinou špatně napsané chemické receptury. Recepty Dity Pecháčkové jeví naproti tomu kýženou exaktnost, kterou požadujeme my menšinoví, mající zkušenost s opravdovými chemickými recepturami. Exaktnost těch, kdo umějí dobře vařit. Nejen oni dnes vydávají kuchařky.
     Dita Pecháčková mi také vyřešila osobní problém s osobami. Nemám rád, když mi někdo velí, byť by to bylo jen: „Přidejte nakrájenou slaninu!“ Když jsem v letech 1994 – 1996 psal gastronomickou hlídku v nejmenovaném necelostátním časopise, užíval jsem 1. osobu plurálu: „Přidáme nakrájenou slaninu.“ Stejně protivné, připomíná mi to tělocvičnu. Ještě horší je varianta zcela sterilní: „Přidá se nakrájená slanina.“ Dita Pecháčková řekne: „Přidám nakrájenou slaninu.“ Takových kuchařek jsem přečetl, než mi došlo, že ich-forma je tu to pravé. (Autor kuchařky jako Ich-Erzähler, moc pěkný námět na naratologickou studii. Tak pěkný, že ji už určitě někdo napsal.)
     Není těžké se identifikovat s Ditou P. Pěkně tomu pomáhají lakonické definice, předřazené před jednotlivé recepty, už zmíněná vizuální přítomnost a samozřejmě především drobné texty, otevírající jednotlivé oddíly. Zdůvěrnění, které není vlezlé ze strany autorky, přesně odvážená intimita, která nepokouší čtenářův stud. Kuchařské umění: všeho akorát. Přiměřeně.
     Překvapila mě míra a rychlost tohoto zdůvěrnění bez přípravy (nejsem pravidelný čtenář autorčiných časopisů), ač jsme si vzdáleni věkem i prostředím, v němž se pohybujeme. Není to v rezonanci našich gastronomických preferencí, například množství cukru je v knize takové, že bych ji asi jako diabetik vůbec neměl mít v knihovně, už vůbec nesním přeslazený americký sen a například z dětských slastí bychom se shodli jen na meruňkových knedlících a buchtičkách se šodó (jako školní dítky jsme jim říkali s děsivou výslovností buchtičky z grémem), na které dnes chuť nemám, i kdybych je směl, a na rajské omáčce, kterou jsem ale naopak v dětství rád neměl. S krupičnou kaší jsem se rozešel definitivně na vojně, kde jsme jí říkali pionýrský guláš, flíčky jsem neměl rád nikdy. Vůbec mi to nevadí, je tu naopak plno zásahů do mého mlsného černého, ale hlavně shoda v tom podstatném:
     Dita P. před jedním receptem říká: „Jídla mají podle mě kromě nutričních hodnot i hodnoty emoční.“ Celou knihou je zkoumá a pojmenovává. Ty spojené s dětstvím jsou nejpodstatnější. A také ty, spojené se sdílením. Dita P. také říká: „A strašně mě to baví. Vaření, pečení, kuchařky, řeči o vaření a pak to jídlo!“ Základní podmínka, má-li to fungovat, tedy držet pohromadě naše životy nejen jako prostá látková výměna. Celý ten řetězec. Držet je také pohromadě s jinými životy a s místy, kde se ty životy odehrávají. Dva důvody, proč o té knize tak obšírně píšu, ač se tu jinak věnuji literatuře poněkud odlišné. Je to kulturologická kuchařka.
     Ještě musím zmínit jednu věc, která mě naplnila vytržením ryze subjektivním: Kniha graduje ke kapitole Vlakem a hliníkové krabici s bublaninou v jejím závěru. Konečně zase někdo zvedl téma vlakových hladů a obžerství a neztratil při tom jejich souvislost s poezií železničního cestování. (Tady sice velmi rozumím, ale nepraktikuji. Už co prepubescent deformovaný školními hygienickými kampaněmi jsem se zatvrdil proti rodičovskému rozbalování vajíček natvrdo, řízků mezi chleby a okurek k nim v nehygienickém vlaku ještě před odjezdem natolik, že dodnes okouzleně sleduji film krajiny za okny vlaku bez konzumace, i když hlad rychle nabírá panických dimenzí. Ale lepší se to, občas už mohu pivo.)
     Jsem snad naivní jen tolik, kolik potřebuji k životu v tomto světě, hmatám tak při všem dojetí růžky po čertech rafinovaného marketingu. Ač jsem na to podebraně ostražitý, tady mi to nějak nevadí, nic nepociťuji jako falešné. Ještě se mi nestalo, abych přečetl kuchařku souvisle od první do poslední stránky na posezení, zaujat, stržen, okouzlen, vrácen do dětství, vzpomínek na babičku, vztahy, vlaky, kuchyně a hospody. Je to ale více kuchařka o budoucnosti: S výjimkou toho, co mi zakazuje diabetologie, si všechno, co jsem dnes přečetl, uvařím a upeču, sním a budu si o tom povídat. Těším se na to nezřízeně a hned zítra začnu.          

 

Reklamy

1 komentář »

  1. Nádhera, nádhera! Napsal jsi to mnohem líp než já.

    komentář od Anna — Červenec 28, 2012 @ 5:54 am


RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: