Czumalova nástěnka

Srpen 25, 2012

POZVÁNÍ NA VÝSTAVU

Filed under: PRSTEM UKÁZÁNÍ — V. Cz. @ 11:42 pm

Přišel jsem zrovna z vernisáže. Na vernisáže už léta nechodím. Bývá tam příliš mnoho lidí, mezi nimiž navíc převládají ti, jež vidět nechci, nad těmi, jež vidět chci. Ty raději vidím jinde, kde není tolik těch, jež vidět nechci. Na vernisáži si navíc výstavu neprohlédnete, před každým vystaveným dílem někdo stojí, zpravidla z těch, jež vidět nechcete. Vernisáže mívaly pevný půdorys. K povinnostem patřil co možná nesrozumitelný proslov historika umění či výtvarného kritika, který buď odkrýval niterné struny umělcovy duše s použitím dalších brutálních klišé nebo stavěl na zásluhách umělcových pomník vlastní velikosti. Poměrně neškodně, jen málo vernisážových řečníků bylo schopno zvládnout elementární řemeslo, tedy dosáhnout toho, aby je bylo slyšet a aby pár minut udrželi pozornost publika. Následovalo to, čemu se při jiných dobových rituálech nechutně říkalo kulturní vložka. Léta jsem v tomhle provozu jel, ale nikdy jsem nepřišel na to, podle jakého klíče se vybírají skladby na vernisáže. Jsem posluchač velmi menšinový, s rozkoší poslouchám věci pro většinové posluchače neposlouchatelné, ale na vernisážích jsem se nudil stejně jako oni, když několik zjevně rovněž nenadšených interpretů provozovalo to, co se na vernisáže zdálo patřit. V zasvěcených kruzích se tomu říká vržba. Její provozovatelé ale disponovali jen svými nástroji, kdežto dnes se žádá dobré ozvučení a zjednaná kapela s pomocí elektroniky zahušťuje už tak přehnanou akustickou výplň sálu. Kontraproduktivní, řekl by současný novinář, na vernisážích se hlavně pomlouvají přítomní i nepřítomní a to se nedobře provozuje, je-li pomlouvajícím křičeti. Vše uvedené nesnáším. Dalším důvodem, proč nechodím na vernisáže, je fakt, že mám rád víno. Uráží mne, když mi někdo s vážnou tváří nabídne špatné, nerad ho piju z plastového kelímku a neumím se o ně prát.
Občas učiním výjimku a jdu zahájit výstavu některému ze svých přátel, jimž to zkrátka nemohu odepřít. Dělám to ale rád, protože jsou to přátelé, a s jistou hrdostí, protože mí přátelé jsou umělci, jichž si vážím. A pokud možno zahajuji výstavy, na nichž se mohu nějak podílet. Instalace výstav patří k mým největším radostem, jediné, co mě netěší a tudíž to neumím, je produkce a shánění peněz.
Chci vás zkrátka pozvat na výstavu Karla Tůmy Venezia, Venice, Benátky. Karel Tůma je v současné české fotografii výjimečná postava. Občas se nezdržím, abych o mladém fotografovi, jemuž teprve táhne na čtyřicítku, nejapně nevtipkoval na téma poslední žijící klasik dokumentární fotografie. Má to nicméně racionální jádro. Když jsem se začal zajímat o fotografii, vládl ještě zlatý věk dokumentaristiky, široký proud, který sám sobě říkal humanistická fotografie nebo humanistický dokument. Iniciace je důležitá a až teď, kdy mě stárnutí naučilo se do ničeho nenutit, si uvědomuji, jak. Od prvních kontaktů s Karlem Tůmou, ještě jako studentem FAMU, jsem zjišťoval, že věřím na stejnou fotografii jako on, jen ji na rozdíl od něj neumím také dělat. Když Karel v rozhovoru pro Literární noviny na otázku, kdo ho na FAMU ovlivnil, jmenoval také mne, krásně mi to poupravilo kantorské sebevědomí, které si sám systematicky nabourávám. (A je asi zbytečné dodávat, že ani v jedné škole nepomohlo.) Ne snad, že bych mu to úplně věřil, už tehdy byl hotový a s názorem velmi pevným jak výtvarně, tak teoreticky a především eticky. Byl jsem pak hrdým konzultantem jeho magisterské práce Obraz společnosti v dokumentární fotografii, kterou vedl doc. Martin Matějů. Nic lepšího o dokumentární fotografii jsem dodnes nečetl. My, teoretikové a historikové umění, máme proti píšícím umělcům velkou výhodu.  Za to, co napíšeme, ručíme jen svou odbornou pověstí. Umělci i svým dílem.
Tu magisterskou práci mám v knihovně na dosti čestném místě. Jsem také hrdým spoluvlastníkem jednoho z mála exemplářů knihy Praha, Prague, Praga, Prag, kterou Karel Tůma uspořádal z výběru ze svých cyklů Praha na prahu, Obsluha nahoře bez, Život se žije a ztrácí na ulicíchPo osmi letech svobody a Praha pod heslem: Postavme se proti MMF a SB. Už sedm let, počítám-li dobře, čeká na vydání. Aniž bych opustil své přesvědčení, že citovat sám sebe je nevkusné, uchyluji se k citaci své předmluvy k této knize, abych to nemusel formulovat znovu: „Nemohu se ubránit, abych ostře necítil dnešní hranici mezi dokumentární fotografií, která nás vrací k autenticitě světa, a tou, která jen zmnožuje počet obrazů, jež nás od autentického světa oddělují a živí naši iluzi, že to, co vnímáme a žijeme jejich prostřednictvím, je autentický svět. Snad jsem naivní, ale nepřestávám věřit, že jen onen první pól je zároveň definicí umění. Z fotografií Karla Tůmy cítím, že bychom se na tom shodli.
Velmi mě nebaví jeden inflační jev: Někdo si koupí slušnou digitální zrcadlovku s příslušenstvím, slušný zájezd na atraktivní místo, po návratu zaplatí slušnou úpravu snímků a slušné velkoformátové printy a jejich slušnou adjustaci a udělá slušnou výstavu pro slušné lidi. Vše velké, ostré, naleštěné, barevné, až oči přecházejí. Publikum nadšeno, neboť nachází to, co očekává, připraveno lesklými časopisy a obrazovými klišé, sloužícími turistickému průmyslu. Nic, co by obtěžovalo, vyzývalo k spoluúčasti či budilo pocit spoluzodpovědnosti. Jezdit po léta systematicky za tématem a nabídnout publiku spartánsky střídmý soubor černobílých fotografií, pořízených na klasický materiál, z města, které překrývají obrazová klišé možná nejpilněji, je výjimečné. Doporučuji se na to podívat.
Galerii Emilie Paličkové provozuje Vyšší odborná škola textilních řemesel  a Střední umělecká škola textilních řemesel na dobré adrese U Půjčovny 9, proti Jubilejní synagoze. S dalšími cykly Karla Tůmy se můžete seznámit na stránkách agentury, kterou spoluzaložil, odvážně v době, kdy obrazové agentury krachují: http://www.choiceimages.org/.
Ke stažení připojuji jednak text katalogu, jednak texty čtyř českých návštěvníků Benátek, které jsem četl na vernisáži.
Venezia, Venice, Benátky_text
Nasi v Benatkach

 

Srpen 10, 2012

DOBRODRUŽNÁ KNIHA O SOCIALISTICKÉM REALISMU

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 10:42 pm

STRAKOŠ, Martin. Nová Ostrava a její satelity: Kapitoly z dějin architektury 30. – 50. let 20. století. Ostrava: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ostravě, 2010. ISBN 978-80-85034-60-8 

 Těžko bych odolal odborné práci, jejíž genezi autor odvíjí od koloritu svých cest do školy a ze školy, i kdybych ho neznal. To se v tomto případě nestalo, Martina Strakoše čtu s velkou pozorností a chutí, co vstoupil na nevelké pole domácí historiografie architektury, a přehlédnout ho samozřejmě nemohu ani jako výraznou osobnost současné památkové péče. Sám své dílo charakterizuje takto: „Předkládaná kniha představuje pokus o alternativní vyprávění příběhu české moderní architektury z lokální perspektivy, nikoli však se záměrem podřídit se postmodernismu a jeho tezi o konci velkých vyprávění, nýbrž s důrazem na obecnou potřebu smysluplného celku a s pozorností k dosud méně známým skutečnostem. Ačkoli se příběh knihy vyznačuje fragmentárností, doplňuje a někdy poopravuje dosavadní interpretace vývoje 30. až 50. let minulého století. Činí tak mimo jiné proto, aby vytvořil protiváhu k publicistickým a účelovým anebo zkratkovitým výkladům, které často opakují výrazy a myšlenky, jejichž původ lze hledat v jazyce a ideách propagandy studené války. Publikace vznikala s vědomím ambivalentnosti tématu, související s rozporuplností zachyceného období a složitostí vývoje dobové architektury.“ Profesionálové píší úvody úplně na závěr, jak moji diplomanti dobře vědí, tedy na začátku neslibují, co nesplní, a Martin Strakoš je profesionál. (Můj diplomant nikoliv. Škoda, byl bych na něj pyšný.)
      Zabývat se uměním 50. let minulého století není žádný med. Začínal jsem s tím v době, kdy prakticky nic nešlo pojmenovat přímo a to podstatné, širší souvislosti, unikalo poznání, neboť se nebylo o co opřít. Přirozeně mě to dovedlo k soustředění na předstupně, nejprve období 1945 – 1948, kde se ukázaly stejné bariéry, pak k výzkumu let nacistické okupace. Bariéry zmizely po roce 1989 jen částečně, umění, zalehlé stigmatem stalinismu, se ještě vzdálilo konjunkturálním odstřiháváním od minulosti. Nechyběla skandalizace bez stopy snahy o hlubší poznání a statečné kopání do mrtvoly. Už jsem se k tématu jako hlavní specializaci nevrátil, ale zůstalo mi jako jedno z těch, která mě nepřestávají zajímat.
     Nepočítám-li solidní výzkum Pavla Halíka, jehož výsledek je částečně vtělen do V. svazku akademických Dějin českého výtvarného umění, a úsilí Lubomíra Zemana (jeho knihu Architektura socialistického realismu v severozápadních Čechách vydalo v roce 2008 rovněž ostravské pracoviště NPÚ), mnoho se dosud v poznání české architektury 1. poloviny 50. let neudálo. Mimo konjunkturu nic atraktivního, Martin Strakoš to formuluje velmi výstižně: „V případě dějin umění navíc zpracování architektury 1. poloviny 50. let, podobně jako zpracování architektury nacistického Německa, nevede primárně k obecně přijímaným výsledkům, jako v případě prací o velkých a všeobecně uznávaných uměleckých a architektonických dílech. I to je jeden z důvodů, proč se například českou architekturou 60. až 80. let minulého století a některými jejími příklady zabývá většina badatelů nastupující generace, zatímco téma architektury 50. let je na okraji jejich pozornosti. Jednoduše tato fáze české architektury nenabízí takové možnosti estetického uspokojení a morální satisfakce.
     O to větší mám radost z této nenápadné a ne zcela běžně dostupné knihy. Cesty k Nové Ostravě sleduje Martin Strakoš od 20. let, rekonstruuje, jak architekturu sovětského Ruska reflektovali čeští architekti, rekapituluje vývoj sociálního bydlení v Ostravě, studuje „rozdíly mezi válkou a nacismem rozštěpenými kulturami“ i kontinuitu vývoje představ o zdravém bydlení v průmyslovém městě. Ukazuje, jak socialistický realismus přišel na naše území s památníky a pohřebišti Rudé armády a účinně k tomu využívá podrobné zpracování geneze Památníku hrdinů v Komenského sadech v Ostravě. Stejně podrobného zpracování se dostalo projektování a výstavbě vzorového sídliště u Bělského lesa, zasazeného do kontextu urbanistických koncepcí pro Ostravu od počátku poválečné obnovy. Zřetelně odtud vyvstávají charakteristiky přechodu od funkcionalismu k socialistickému realismu. Mnohé pro jeho poznání vytěžil Martin Strakoš z analýzy polemik kolem pražské výstavy Obrazy národních umělců SSSR v roce 1947. Domácí potíže se socialistickým realismem pak ozřejmuje na dalších stavbách, aby svůj výklad vyvrcholil analýzou a interpretací ansamblů, které dnes ikonicky zastupují socialistický realismus v české architektuře. Brilantně se tu pracuje i s karnevalovým principem, kromě jiného vztaženým i na teorii kompozičních skvrn Ivana Vladislavoviče Žoltovského, a konceptem rituálních vzorců. Zamlčené „karnevalové převrácení hodnot modernismu“ dovádí k důležitému poukázání, jak zjednodušující je tradované chápání socialistického realismu jako vnuceného importu ze Sovětského svazu a nakolik jsme byli v mnohém soběstační.
     Bylo to pro mne vzrušující čtení. Naplnilo mé dávné přesvědčení, že odborný text může a má být dobrodružný. Především ale Strakošova kniha naplnila moji představu, jak se má psát o architektuře. Abych tu nerozebíral obšírně vše, co pokládám za cenné metodologické obohacení disciplíny, kterou s autorem sdílíme, omezím se na výčet některých východisek, nalezených mimo území historiografie architektury: Semi(o)eseje Vladimíra Macury ze souboru Šťastný věk, reakce Petra Fidelia na ně, monografie Rudá záře nad literaturou, dílo italského bohemisty, profesora české literatury na universitě v Padově Alessandra Catalana, Srovnávací studie historika umění, kritika a kurátora Tomáše Pospiszyla či úhelný text filosofa a teoretika umění Borise Groyse Gesamtkunstwerk Stalin. Zkrátka, kulturologické dílo.
     Kniha Nová Ostrava a její satelity je jen částí rozsáhlejší práce a jak Martin Strakoš upozorňuje v závěru, „v žádném případě nepředstavuje konec vyprávění“. Těším se.
     (Obšírnější recenzi brzy přinese Stavba. Některé formulace jsem sám sobě ukradl a počítám, že některé zopakoval, aniž bych o tom věděl.)

 

 

KOMU VADÍ KREATIVITA?

Filed under: PRSTEM UKÁZÁNÍ — V. Cz. @ 10:35 pm

Prázdninově trochu uklízím v počítači, i našel jsem text, který jsem rozepsal v reakci na sloupek Aleny Zemančíkové o rizicích státních maturit, když byl ještě čerstvý: http://denikreferendum.cz/clanek/13355-afera-s-maturitou. Protože texty Aleny Zemančíkové na rozdíl od jiných nestárnou, prstem na něj se zpožděním ukazuji a svůj text ponechávám nehotový tak, jak byl psán jedné noci vprostřed června. Chtěl jsem se k němu vrátit, až trochu vychladnu. Nějak nevychládám.

 Nad některými texty nám připadá, jako bychom je psali sami, a zpravidla máme nespravedlivě na autora vztek, že jsme je sami nenapsali. Pocit okradeného, který by to přeci jen napsal lépe. Už jsem se tu před časem přiznal, že mám svůj oblíbený deník a tam mezi autory sloupků nad jiné oblíbenou Alenu Zemančíkovou. Nad jejími texty tento vztek nemívám, jen radost, že někoho trápí totéž a je to schopen formulovat lépe, než bych to svedl sám. Proč nás s Alenou Zemančíkovou štvou stejné věci a proč je mi tak blízký způsob, jímž je analyzuje, jsem si vždy vysvětloval obdobnou mimopražskou životní zkušeností. Sloupek, na nějž odkazuji výše, mi potvrdil synchronnost této zkušenosti: Maturovali jsme ve stejném roce, vprostřed normalizačního bezčasí. Pak už se naše osudy liší: Měl jsem to štěstí, že jsem byl na vysokou školu přijat hned po maturitě. Tam získala má gymnasiální zkušenost s tím, o čem je onen sloupek, ještě ostřejší kontury.
Normalizovanou filosofickou fakultu vyznačoval kromě jiného nový typ učitelů a především učitelek. Mnoho neuměli, ba ve svých oborech často zle plavali. Nic jsme si od nich nemohli přečíst, bylo-li vůbec co, ke čtení to nebylo. Uměli nás zaujmout natolik, že by byli brzy v posluchárnách sami, nebýt donucovacích prostředků jako povinná docházka, prezenční listina, temné výhrůžky a ještě temnější pověsti, co potká u zkoušky ty, kdo nechodí na přednášky. Disponovali hroší kůží, ale i skrze ni cítili, jak se liší od opravdových vysokoškolských učitelů, jichž díky Bohu zůstalo na fakultě normalizaci navzdory dost. Byli tak puzeni rozličnými způsoby ospravedlňovat svou přítomnost a k tomu, žel, disponovali dvěma neblahými předpoklady, vlastní malostí a volnou kapacitou, již neodčerpávala práce se studenty a práce vědecká. Není to tak těžké: Nebudu se cítit trpaslíkem, učiním-li trpaslíky z ostatních. Stačí nahradit vědu ideologií, realitu kamufláží, práci předstíráním, výkon výkaznictvím, smysl nesmyslem, pravdu polopravdou a lží, povýšit průměrnost na normu a hloupost na ctnost. Stačí vytvořit struktury, které dávají nezaslouženou a nečitelnou moc. Pak lze kádrovat, určovat, co je správné a co přímo škodlivé, kdo je náš a kdo neprošel. Dobře popsán a analyzován byl už obludný proces ideologizace, mechanismy dohledu a manipulace, méně už erodující drobnosti fakultní každodennosti: Pocit permanentního průseru, přiživovaný obecnou nevlídností i cílenými útoky. Dodnes nerad chodím do hlavní budovy fakulty, vždy tam ožijí reflexy 70. a 80. let, pudící mě pohybovat se rychle a zadními schodišti, abych snížil počet sprdnutí na jednu návštěvu. Jak to, soudruhu, že…, a nemysli si soudruhu, že…, a uvědom si, soudruhu, že… Sugesce toho, že mám být rád, ba vděčný, je-li mi, v permanentním průseru tkvícímu, vůbec dovoleno, abych dělal svou nelehkou práci za nedůstojnou odměnu a v nedůstojných podmínkách. Hrůza normalizované fakulty spočívala právě v drobnostech každodennosti, v oné nevlídnosti, nefungování věcí, pramenící z nekompetence těch, kdo se chopili moci, ve formalizaci a byrokratizaci všeho, co by se mezi lidmi nezatíženými komplexy dalo řešit tak snadno. Oni nekompetentní, ale prověření a pověření, vytvářeli především potíže: Potřebovali se cítit důležití a obklopit se aurou nepostradatelnosti. Protežovali studenty, kteří je nepřesahovali. Protežovali všechno, co je nepřesahovalo. A co je přesahovalo, krátili na svou míru. Přizpůsobovali akademické prostředí vlastní malosti a z vysokého učení činili školu střední až základní. Přesahovala je především individualita, invence, kreativita, nezávislost, nekonformnost myšlení, ba myšlení samo, kritický duch. Tedy právě to, co na vysokou školu na rozdíl od nich patří. Zneklidňovalo je to, neboť neměřitelné, nevykazovatelné a nekontrolovatelné.
Obávám se, že jsme se toho úplně nezbavili. Naopak mi mnohé, co se dnes odehrává na vysokých školách a kolem nich, sedmdesátá léta příliš připomíná. Ta jsem přežil, byť zřejmě nikoliv nepoškozen, ale nejsem z tak odolného materiálu, abych to dokázal za jeden život dvakrát.
Co si myslím o státních maturitách a nedůvěře ke kreativitě, formulovala Alena Zemančíková mnohem lépe, než bych sám dokázal. Děsím se, až jejich produkt vytvoří kompaktní předmět našeho vysokoškolského působení. Aktuální riziko, že už u toho nebudu, mi najednou tak děsivé nepřipadá. Má smysl vychovávat elitu národa, který elitu nechce a zjevně si libuje v šedi kvantifikovatelného průměru? Nechci být součástí průmyslu, který umí jen Nečasy.

Blog na WordPress.com.