Czumalova nástěnka

Srpen 10, 2012

KOMU VADÍ KREATIVITA?

Filed under: PRSTEM UKÁZÁNÍ — V. Cz. @ 10:35 pm

Prázdninově trochu uklízím v počítači, i našel jsem text, který jsem rozepsal v reakci na sloupek Aleny Zemančíkové o rizicích státních maturit, když byl ještě čerstvý: http://denikreferendum.cz/clanek/13355-afera-s-maturitou. Protože texty Aleny Zemančíkové na rozdíl od jiných nestárnou, prstem na něj se zpožděním ukazuji a svůj text ponechávám nehotový tak, jak byl psán jedné noci vprostřed června. Chtěl jsem se k němu vrátit, až trochu vychladnu. Nějak nevychládám.

 Nad některými texty nám připadá, jako bychom je psali sami, a zpravidla máme nespravedlivě na autora vztek, že jsme je sami nenapsali. Pocit okradeného, který by to přeci jen napsal lépe. Už jsem se tu před časem přiznal, že mám svůj oblíbený deník a tam mezi autory sloupků nad jiné oblíbenou Alenu Zemančíkovou. Nad jejími texty tento vztek nemívám, jen radost, že někoho trápí totéž a je to schopen formulovat lépe, než bych to svedl sám. Proč nás s Alenou Zemančíkovou štvou stejné věci a proč je mi tak blízký způsob, jímž je analyzuje, jsem si vždy vysvětloval obdobnou mimopražskou životní zkušeností. Sloupek, na nějž odkazuji výše, mi potvrdil synchronnost této zkušenosti: Maturovali jsme ve stejném roce, vprostřed normalizačního bezčasí. Pak už se naše osudy liší: Měl jsem to štěstí, že jsem byl na vysokou školu přijat hned po maturitě. Tam získala má gymnasiální zkušenost s tím, o čem je onen sloupek, ještě ostřejší kontury.
Normalizovanou filosofickou fakultu vyznačoval kromě jiného nový typ učitelů a především učitelek. Mnoho neuměli, ba ve svých oborech často zle plavali. Nic jsme si od nich nemohli přečíst, bylo-li vůbec co, ke čtení to nebylo. Uměli nás zaujmout natolik, že by byli brzy v posluchárnách sami, nebýt donucovacích prostředků jako povinná docházka, prezenční listina, temné výhrůžky a ještě temnější pověsti, co potká u zkoušky ty, kdo nechodí na přednášky. Disponovali hroší kůží, ale i skrze ni cítili, jak se liší od opravdových vysokoškolských učitelů, jichž díky Bohu zůstalo na fakultě normalizaci navzdory dost. Byli tak puzeni rozličnými způsoby ospravedlňovat svou přítomnost a k tomu, žel, disponovali dvěma neblahými předpoklady, vlastní malostí a volnou kapacitou, již neodčerpávala práce se studenty a práce vědecká. Není to tak těžké: Nebudu se cítit trpaslíkem, učiním-li trpaslíky z ostatních. Stačí nahradit vědu ideologií, realitu kamufláží, práci předstíráním, výkon výkaznictvím, smysl nesmyslem, pravdu polopravdou a lží, povýšit průměrnost na normu a hloupost na ctnost. Stačí vytvořit struktury, které dávají nezaslouženou a nečitelnou moc. Pak lze kádrovat, určovat, co je správné a co přímo škodlivé, kdo je náš a kdo neprošel. Dobře popsán a analyzován byl už obludný proces ideologizace, mechanismy dohledu a manipulace, méně už erodující drobnosti fakultní každodennosti: Pocit permanentního průseru, přiživovaný obecnou nevlídností i cílenými útoky. Dodnes nerad chodím do hlavní budovy fakulty, vždy tam ožijí reflexy 70. a 80. let, pudící mě pohybovat se rychle a zadními schodišti, abych snížil počet sprdnutí na jednu návštěvu. Jak to, soudruhu, že…, a nemysli si soudruhu, že…, a uvědom si, soudruhu, že… Sugesce toho, že mám být rád, ba vděčný, je-li mi, v permanentním průseru tkvícímu, vůbec dovoleno, abych dělal svou nelehkou práci za nedůstojnou odměnu a v nedůstojných podmínkách. Hrůza normalizované fakulty spočívala právě v drobnostech každodennosti, v oné nevlídnosti, nefungování věcí, pramenící z nekompetence těch, kdo se chopili moci, ve formalizaci a byrokratizaci všeho, co by se mezi lidmi nezatíženými komplexy dalo řešit tak snadno. Oni nekompetentní, ale prověření a pověření, vytvářeli především potíže: Potřebovali se cítit důležití a obklopit se aurou nepostradatelnosti. Protežovali studenty, kteří je nepřesahovali. Protežovali všechno, co je nepřesahovalo. A co je přesahovalo, krátili na svou míru. Přizpůsobovali akademické prostředí vlastní malosti a z vysokého učení činili školu střední až základní. Přesahovala je především individualita, invence, kreativita, nezávislost, nekonformnost myšlení, ba myšlení samo, kritický duch. Tedy právě to, co na vysokou školu na rozdíl od nich patří. Zneklidňovalo je to, neboť neměřitelné, nevykazovatelné a nekontrolovatelné.
Obávám se, že jsme se toho úplně nezbavili. Naopak mi mnohé, co se dnes odehrává na vysokých školách a kolem nich, sedmdesátá léta příliš připomíná. Ta jsem přežil, byť zřejmě nikoliv nepoškozen, ale nejsem z tak odolného materiálu, abych to dokázal za jeden život dvakrát.
Co si myslím o státních maturitách a nedůvěře ke kreativitě, formulovala Alena Zemančíková mnohem lépe, než bych sám dokázal. Děsím se, až jejich produkt vytvoří kompaktní předmět našeho vysokoškolského působení. Aktuální riziko, že už u toho nebudu, mi najednou tak děsivé nepřipadá. Má smysl vychovávat elitu národa, který elitu nechce a zjevně si libuje v šedi kvantifikovatelného průměru? Nechci být součástí průmyslu, který umí jen Nečasy.

Reklamy

Napsat komentář »

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: