Czumalova nástěnka

Listopad 17, 2012

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 7:12 pm

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA SE KONÁ V SOBOTU 8. PROSINCE 2012 OD 11.00 A BUDE VĚNOVÁNA NEJSTARŠÍMU Z MĚST ZA PRAŽSKÝMI HRADBAMI – KARLÍNU. SEJDEME SE V 11 HODIN POD HODINAMI U VÝSTUPU ZE STANICE METRA TRAS B A C FLORENC (NA ROHU ULIC SOKOLOVSKÁ A KE ŠTVANICI).

K ARCHITEKTUŘE A PROSTORU

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 5:46 pm

K polemice zmíněné na přednášce:

 ŠVÁCHA, Rostislav. Architects Have Overslept: Space As a Construct of Art Historians, 1888 – 1914. Umění. 2001, roč. 49, s. 487 – 500. ISSN 0049 5123.

 česky:
ŠVÁCHA, Rostislav. Architekti zaspali: Prostor jako konstrukt historiků umění, 1888 – 1914. Stavba. 2002, roč. 9, č. 6, s. 30-38. ISSN 1210 9568.

 VYBÍRAL, Jindřich. The Architects Have Overslept?: On the Concept of Space in 19th Century Architectural Theory. Umění. 2004, roč. 52, s. 110 – 122. ISSN 0049 5123.

 K problematice prostoru doporučuji ještě pár textů historických i aktuálních:

 AJVAZ, Michal – HAVEL, Ivan M. – MITÁŠOVÁ, Monika (edd.). Prostor a jeho člověk. Praha: Vesmír, 2004. ISBN 80-85977-60-5.

 BIRNBAUM, Vojtěch. Prostor v architektuře. In BIRNBAUM, Vojtěch. Vývojové zákonitosti v umění. Praha: Odeon, 1987, s. 66-67.

 HARRIES, Karsten. Etická funkce architektury. Praha: Arbor vitae, 2011. ISBN 978-80-87164-97-6.

 HILDEBRAND, Adolf. Problém formy ve výtvarném umění. Praha: Triáda, 2004. ISBN 80-86138-51-8.

NOVOTNÝ, Jaroslav (ed.) Člověk mezi rozprostraněností a krajinou: Studie k rozmanitosti chápání prostoru. Praha: TOGGA, 2008. ISBN 978-80-87258-04-0.  

STEFAN, Oldřich. Problém prostoru v dějinném vývoji architektury. Styl. 1922 – 1923, roč. 3 (8), s. 77 – 84.

ZEVI, Bruno. Jak se dívat na architekturu. Praha: Československý spisovatel, 1966.

Listopad 12, 2012

CO JSEM SLÍBIL K ŽIŽKOVU (A NĚCO NAVÍC)

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 11:40 pm

Ještě něco vynesla nedělní archeologie: Když jsem hledal slíbené soutěžní návrhy na Žižkův pomník a Národní památník, narazil jsem na text, na který jsem vlastně nezapomněl jako na jiné, ale spíše ho vytěsnil, protože je spojen s neblahými pocity. Nejsem ješitný autor a nemám svá slova za svatá, ale nepíšu lehce, přesvědčen, že každé slovo má něco znamenat a má za ním něco být. Nesnáším, když se s mými texty manipuluje bez mého vědomí a souhlasu. Spíš principiálně než konkrétně. Tenhle mi nejprve redakce zbavila hran a poté grafik uřízl pointu, protože se mu prostě nevešla. Navíc se řez netýkal jen textu mého, ale i citovaného. Obojí jsem zjistil až z čísla dávno v prodeji. Není nad samizdat, zveřejňuji text v podobě, v jaké jsem ho tehdy odevzdal. Téma uzavření a rekonstrukce Národního památníku vyčichlo, už je rekonstruováno a znovu otevřeno. Někdy se snad k tomu, co naplnilo a co naopak rozptýlilo mé tehdejší obavy, vrátím. Střelná modlitbička, kterou v textu zmiňuji, zněla v úplnosti: Můj Pane, kéž „tam furt bude pusto a prázdno“ a je mi kde se shledávat s vlastním národem, sebou samým i Tebou. Amen. Za to, že to tam není, nemůže redakce, ale autocenzura. Vyšlo pod titulem Nemilovaný chrám národní identity a se zmíněnými zásahy v Divadelních novinách, roč. XVI, 2007, č. 11, s. 10. S radostí zjišťuji, že už je to pryč, zapomenuto a odpuštěno. Naopak to, co si o tématu myslím, se nikterak nezměnilo.

Samozřejmě připojuji také to, co jsem původně hledal, ony soutěžní návrhy.     

Nemilovany chram narodni identity pro DN

Národní památník na Vítkově

JAK SI STOJÍ KAFKŮV ŽIŽKA?

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 8:59 pm

Je to celé nesmysl, hrát si na největší sochu. Venuše Milóská má 203 cm a jak je velká! Podobné zábavy nechme novinářům a milovníkům jejich pseudotémat. Od soboty mě to ale pronásleduje, asi tak, jako občas nejde ani milovníkovi Bacha vyhnat z hlavy vlezlou stupidní melodii, nechtěně zaslechnutou z reklamy. Nakonec tím byla posedlá už pozdní antika, mezi sedmi divy světa jsou hned dvě velké sochy, Rhódský kolos (Chárés z Lindu 304 – 292 př. Kr.), který mohl mít přes 30 metrů, ale nejspíš neměl, a Feidiův Zeus (433 př. Kr.), vysoký zřejmě zhruba 13 metrů.
     Na snímku je pravděpodobně největší jezdecká socha Evropy, pomník Viktora Emanuela II., součást římského Vittoriana (Monumento nazionale e Vittorio Emanuele II, Enrico Chiaradia – Emilio Gallori 1889 – 1911), vysoká a dlouhá 12 metrů. Socha Jana Žižky na Vítkově (Bohumil Kafka 1931 – 1941, osazena 1950) je vysoká 9 metrů a dlouhá 9,6 m. Našel jsem konečně obrázek kontroverzního pomníku konkvistadora Dona Juana de Oñate v El Paso (Texas), který bývá považován za největší jezdeckou sochu na světě. Uvádí se u ní výška až 13,4 m. I s přihlédnutím ke zkreslení se mi to nezdá, musela by to být hodně velká americká slečna, co se opírá o podstavec, navíc se nesoutěží v oboru vzepjatých koní, to by ten Žižkův uměl taky. Dominik Herzán před časem v chytrém článku na earch.cz (http://www.earch.cz/clanek/1098-zizka-nikdy-nevyhral-ted-je-nejlepe-treti.aspx) upozornil na chybný údaj Wikipedie, která uvádí 34 stop (10,4 m). Když jsem počítal s americkou slečnou basketbalově větší než já, dospěl jsem k číslu 10,7 m. Zůstaňme v Evropě, kde se forma i dimenze jezdeckých pomníků, oné královské sochařské disciplíny, odvíjí od velkého trojhvězdí: Jezdecká socha Marka Aurelia (170 – 180) je vysoká 3,54 m, Donatellův Gattamelata (kolem 1450) 3,40 m, Bartolomeo Colleoni (Andrea del Verrocchio 1480 – 1488) 3,95 m. Výsostný sochařský typus se brání megalomanii celkem přirozeně. Jiné je to u stojící figury: Švecův Stalin na Letné byl se svými 15,5 metry vlastně sochou téměř komorní, i hlavy Mount Rushmore National Memorial (Gutzon Borglum 1927 – 1941) jsou o 2,5 metru větší, Liberty Enlightening the Word (Fréderic Auguste Bartholdi 1886) má na výšku 46 metrů, se soklem 93 m. Socha Krista Spasitele nad Rio de Janeiro (Maxmilien Paul Ladowski 1926 – 1931) 30 metrů. Socha Krista Krále v polském městě Świebodzin (Wotum wdzięczności, Mirosław Kazimierz Patecki 2001 – 2010) ji překonává postavou 36 metrů vysokou, vrcholící ještě třemi metry pozlacené koruny. Velkolepému památníku obětem II. světové války u Volgogradu (Мамаев курган) vévodí socha Родина-мать зовёт! (Jevgenij Viktorovič Vučetič 1959 – 1967), vysoká 52 metrů, dramaticky zdvihající 33 metrů dlouhý meč do výšky 85 metrů. Ušiku Daibucu, socha Buddhy Amitábhy v Ušiku v Japonsku (1995), vystupuje 120 metrů nad terén. Kdo ví, které ještě neznám.
     Chtěl jsem jen odkázat všechna nej…, tradovaná kolem Kafkova Žižky, kam patří. Podstatné je, jak sochařsky kvalitní Žižkův pomník máme a jak působivou kompozici tvoří s důstojnou Zázvorkovou architekturou a s jak mužnou cudností krotí svůj patos. Stejně podstatné je to, že pod posvátným kopcem Vítkovem máme jezdecký pomník Jaroslava Haška (Karel Nepraš – Karolína Neprašová – Pavel Kupka 1995 – 2006) v prostředí velmi profánním. Mezi těmi dvěma jezdeckými pomníky život Čechů.

 

 

 

 

 

 

DVĚ NALEZENÉ DROBNOSTI K ŽIŽKOVU

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 12:35 am

Na fotografii z roku 1936 je usedlost Bezovka na samém konci své existence: Stála v cestě novému komunikačnímu spojení Prokopovy ulice a Olšanského náměstí.

Mám na peripatetických přednáškách rád jak fázi přípravnou, laskavě začínající příjemnými procházkami a končící stresem poslední noci, tak to, co po nich následuje: Po sobotě, která mě vždy povznese i vyčerpá, přijde noc, kdy tělo spí, ale mozek odmítá vypnout a vrací mi tváře, domy, rozhovory, situace, emoce… Ideální je následující vzácná neděle, kdy akutně nemusím nic dohánět k pondělnímu termínu a mohu se vrátit k tomu, co jsem nestihl v noci z pátku na sobotu, co mi došlo teprve, když jsem o tom mluvil, a hlavně k otázkám, na něž jsem neuměl dostatečně odpovědět, a inspiracím z nich a dalších reakcí. Snažím se opravit a doplnit poznámky s naivní představou, že je ještě mnohokrát upotřebím. Není mi samozřejmě taková neděle darována po každé peripatetické přednášce, většinou si musím sobotu radosti rychle napracovat, ale dnes, na svátek sv. Martina, jsem si ji dopřál. Našel jsem díky tomu v počítači dva zapomenuté soubory. Ten první je esejík, který jsem napsal v roce 2008 nebo 2009 jako úvod ke katalogu výstavy Dnešní Žižkov, výsledku dílny Svazu českých fotografů. Dílna byla mimochodem jedním z impulsů tehdy odstartovaného nového cyklu peripatetických přednášek a na dílnách se s velkou chutí podílím dodnes. Jak jsem tehdy hledal možná fotografická témata, zpracoval jsem si stručně žižkovské usedlosti. Rovněž přikládám.

Zizkov

Zizkovske usedlosti

 

Listopad 6, 2012

KONZULTACE 7. A . 8. LISTOPADU 2012

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 11:28 am

Velmi se omlouvám, ale tento týden se to semlelo tak, že ani ve středu 7. , ani ve čtvrtek 8. listopadu nemohu být přítomen v konzultačních hodinách, neboť je překryly jiné povinnosti. Mé přednášky ale v těchto dnech zůstávají beze změn. Odpadlé konzultace nahradím příští týden, dohodneme-li se prostřednictvím czumalo@gmail.com.

Listopad 3, 2012

KULTUROLOGICKÝ SVÁTEK 7. A 8. LISTOPADU 2012

Filed under: PRSTEM UKÁZÁNÍ — V. Cz. @ 3:56 pm

Do Prahy přijedou (dle mého přesvědčení) nejvýznamnější současní evropští kulturologové, manželé prof. Aleida Assmann a prof. Jan Assmann z Universität Konstanz. Ve středu 7. a ve čtvrtek 8. listopadu prosloví po přednášce a povedou dva semináře. Program ke stažení přiložen zde:

ProfAssmann

BIBLIOGRAFIE ČESKÝCH PŘEKLADŮ KNIH PROF. JANA ASSMANNA (CHRONOLOGICKY):
Egypt ve světle teorie kultury. Praha: OIKOYMENH, 1998. ISBN 80-86005-72-0
Kultura a paměť: písmo, vzpomínka a politická identita v rozvinutých kulturách starověku. Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7260-051-6
Egypt: theologie a zbožnost rané civilizace. Praha: OIKOYMENH, 2002. ISBN 80-7298-052-1
Smrt jako fenomén kulturní teorie: obrazy smrti a zádušní kult ve starověkém Egyptě. Praha: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-514-3
Panství a spása: politická theologie ve starověkém Egyptě, Izraeli a Evropě. Praha: OIKOYMENH, 2012. ISBN 978-80-7298-432-9

 

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.