Czumalova nástěnka

Prosinec 31, 2012

NOVOROČNÍ PŘÍPITEK

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 11:54 pm

VCz_pf 2013

Není to nic originálního a nejspíš ani menšinového: Nemám rád Silvestra. Jistě, chovám v úctě papeže Silvestra I., stejně tak ostatní světce, jejichž svátek připadá na 31. prosince, Alana ze Solminihaku, Apolonii Radermecherovou, Jana Františka Régis, Kateřinu Labouréovou, Kolumba ze Sens, Leobarda z Maursmünsteru, Luitfrieda z Muri, Mauria z Avenches-Lausanne, Melánii Mladší a jejího manžela Piniána, Odila z Cluny i Zotika. Sv. Silvestr otevíral šťastnou periodu křesťanství, představoval počátek, nikoliv konec. Většinou týrán prosincovou depresí, reaguji alergicky na povinné veselí, které na mne vyhřezává z domácích spotřebičů. Není to nijak významný zlom pro nás, kteří žijeme podle akademického kalendáře. Trocha práce s výměnou právě kalendářů, ale do diáře si nové kalendářní listy vkládám už na podzim. Měla-li by pro mne být silvestrovská noc výjimečná, musel bych jít na kutě už časně večer a pít minerálku. Jako starý opozičník bych to nejraději udělal, ale musím vyčkat půlnoci a připít si hlučným vínem, které večer jinak nepiji, protože nežiji sám. Hlavně ale musím poskytnout útes bezpečí spolubydlícím, kteří špatně snášejí půlnoční dělostřelecké manévry. Když s námi bydlívali psové tři, těžko se na mne o půlnoci vešli. Pozůstalá, povstalá z lásky rodů irských vlkodavů a německých ovčáků, se na klín také těžko vejde, ale nějak její vibrace i s kocourovými zvládneme. Sv. Silvestr je ochráncem domácích zvířat. Proč se slaví jejich stresováním, vědí jen obchodníci se zábavnou pyrotechnikou. Proč se jí říká zábavná, rovněž moc nevím. Mne nebaví.
Soustřeďujeme se na končící i nadcházející rok. Co přijde? Kocovina, skoky na lyžích a trapný prezidentský projev v televizi k novoročnímu obědu, předsevzetí, jež nesplníme, střepy z rozbitých lahví na náměstích, očouzené barevné ostatky nočních barevných výbuchů úplně všude, televizní statistiky zraněných a výjezdů hasičů, hrůza z toho, jak to uteklo a co nás v nastalé všednosti zase čeká. Za chvíli ale skončí také měsíc, který rovněž nemám rád. Jules Verne napsal v roce 1863 román Paris au XXe siècle. Pierre-Jules Hetzel poslal Verna s rukopisem tak vehementně někam, že byl objeven až roku 1989. Vernovy anticipace neměly charakter jasnozřivých vynálezů, jak se často tvrdí, jen domýšlení významu objevů jeho doby. Paříž ve 20. století ale anticipační je: Přináší obraz společnosti ovládané penězi, která už nepotřebuje vzdělanost a umění. Nejsilnější Vernův román, jaký znám (a znám jeho dílo docela důkladně). Český překlad Růženy Steklačové vydalo v roce 1995 nakladatelství Tichá Byzanc. Od toho roku myslím vždy v prosinci na jednu větu z XV. kapitoly: „Přišel prosinec, měsíc konce všech lhůt, chladný, smutný, pochmurný, měsíc, jímž končí rok, aniž by skončila trápení, měsíc, který je pro každého skoro nadbytečný.“ Mám pocit, že v prosinci nějak více platí i devíza z mé další oblíbené knihy, Moskva – Petušky Venědikta Jerofejeva: „Všecko na světě má probíhat pomalu a nesprávně, aby člověk nemoh zpychnout, aby byl smutnej a nejistej.“ Nebyl to hezký prosinec, ale za malou chvíli skončí. Připíjím vám a přeji vše dobré. I obrazově. Snažil jsem se do té fotografie dostat něco o roce právě končícím i o tom počínajícím.

Reklamy

Prosinec 24, 2012

HIC DE VIRGINE MARIA JESUS CHRISTUS NATUS EST

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 12:08 pm

Betlemska hvezdaNápis na stříbrné hvězdě, která označuje přesné místo Ježíšova narození. Nad betlémskou jeskyní, uctívanou od 2. století, vyrostla zásluhou sv. Heleny a jejího syna, císaře Konstantina Velikého, bazilika Narození Páně, dnes nejstarší dochovaný a nejdéle souvisle užívaný chrám ve Svaté zemi.

PŘEJI VÁM POŽEHNANÉ SVÁTKY VÁNOČNÍ

OPUS BONUM

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 11:52 am

kh008

BRODSKÝ, Pavel. Krása českých iluminovaných rukopisů. Praha: Academia, 2012. ISBN 978-80-200-21

 Rovných 500 reprodukcí, necelé čtyři desítky stran úvodní studie, jmenný, místní, věcný a ikonografický rejstřík, terminologický slovníček, výběrová bibliografie. Autor předesílá: „Tato knížka nemá velké ambice. Neklade si za cíl stát se učebnicí české knižní malby a problematiku v žádném případě nevyčerpává. K seriózní syntéze ještě nenazrála doba. Stále zůstává příliš mnoho nejasného, stále se objevují nové, dosud neznámé rukopisy, často i v renomovaných sbírkách, jen jejich důkladným prozkoumáním. Ke značným korekcím dosavadních znalostí dochází ale často též podrobnějším studiem rukopisů známých.“ V čase nabubřených projektů a inflace odborné literatury obdivuhodně skromná pozice autora, který se studiem bohemikálních rukopisů soustředěně zabývá po celý svůj badatelský život, o jehož délce něco vím, neboť jsme stejně staří. Dobrá, učebnice byla vyloučena, ale neváhal bych dílo doporučit jako skvělý úvod do studia knižní malby. Vždy se naježím, když potkám dnes tolik frekventovaný smutný omyl: úvody píší a učí začátečníci. Přitom je k tomu třeba notné zralosti vědecké i lidské. Celek krajiny vidí a je schopen jí plně porozumět jen ten, kdo poctivě a s pokorou na vlastních nohou vystoupá na kopec.  Zvyklý pracovat s obrazovým materiálem, obdivuji perfekcionismus jeho výběru a uspořádání v Brodského díle. Zneklidněn inflací slova, jsem stržen jeho schopností spartánské redukce textu a efektivitou spojení slova a obrazu. Snad jen grafické řešení knihy mi připadá spartánské až příliš, ale je to jediná drobná vada na kráse pozoruhodného díla. Nijak zvlášť nemiluji naši generaci, mám raději ty mých učitelů a hlavně mých studentů, ale někdy jsem na nás hrdý.

Prosinec 22, 2012

ZAS NIC?

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 5:12 pm

284_v

Mám vlastně rád konce. Třeba předvánoční poslední pracovní den. Výhoda vlaku: vytváří předěl. Vystoupím a dochází mi, že už nic nedoženu, nikdo na mně nemá šanci na poslední chvíli ještě něco chtít, už se s nikým nestihnu sejít, protože už mě nikdo živého nedostane zpátky do pekla předvánoční Prahy. Až se tam vrátím, bude po všem. Letos byl pro mne oním koncem čtvrtek: Poslední přednáška tohoto semestru na FAMU v milé společnosti a atmosféře, poslední letošní posezení s přáteli v kavárně. Domů jsem pak sotva dovlekl těžký batoh i tělo, přepadené náhlým útokem chřipky, ale ztišení konce se dostavilo.
Mám vlastně rád konce, protože jsou zároveň začátkem. Radostná zvěst Spasitelova narození je ale stále silněji chápána jako ohlášení konce. Stačí se projít po Praze: Nákupní chování našich bližních odpovídá očekávání katastrofy, války, hladomoru, kolapsu civilizace. Letos získalo výjimečný kontext v ohlášeném konci mayského kalendáře. Odvracel jsem dotazy, zda bude konec světa, kategorickým tvrzením, že nebude, ale už je, stačí se rozhlédnout kolem sebe.
Do určeného 21. prosince jsem se probudil stařecky brzy. Tělo ale odmítalo vstát, zaneprázdněno bojem s chřipkou. Jak jsem tak ležel s mozkem na volnoběh, přistihl jsem se, že vlastně nemám jasnou představu o podobě konce světa. Výtvarné umění nepomohlo, mnoho obrazů jsem z paměti nevylovil a ty vylovené nabízely nejvýše kombinace požárů, zemětřesení, vichřic a povodní. Dürerův dřevořez Die vier apokalyptischen Reiter je stejně sugestivní, jako novozákonní Apokalypsa, kterou ilustruje, a nekonečně působivější, než vysokorozpočtové apokalyptické spektákly hollywoodských filmařů. Jako milovník science fiction si samozřejmě umím představit nejrůznější kosmická kataklyzmata. Těkání mě bez varování přeneslo z vizuální kultury do literatury a nakonec jsem svou představu našel právě tady: Arthur C. Clarke má ve svém povídkovém souboru The Nine Billion Names of God stejnojmennou povídku. Česky vyšla v roce 1982 v překladu Zdeňka Volného (CLARKE, Arthur C. Zpráva o Třetí planetě. Praha: Práce, 1982.), vřele doporučuji. Tibetský klášter koupí ve Spojených státech počítač Mark V. pro velmi specifický úkol: Lámaserie už tři století sestavuje seznam, který má obsahovat všechna možná boží jména, což by zabralo ještě dalších patnáct tisíc let. Výkonný počítač může potřebné permutace zvládnout za sto dní. Seznam zhruba devíti miliard jmen bude obsahovat i skutečné boží jméno. Tím se dosáhne božího účelu, lidstvo dokončí dílo, pro které bylo stvořeno, a pro jeho další existenci již nebude důvod. Společnost vysílá s počítačem dva inženýry, aby pečovali o instalaci a provoz. Když se práce počítače blíží k samému konci, oba tajně prchají z kláštera, nechtějí být u toho, až se pevná víra mnichů ukáže nesmyslem. Sestupují nocí k letadlu, které je má dopravit domů, když počítač doběhne. Clarkovi stačila na obraz konce světa jediná věta: „Všude nad jejich hlavami, v naprostém tichu, vyhasínaly hvězdy.
Volala má oblíbená básnířka a samozřejmě jsme se dostali ke konci světa. Potěšila mě tím, co si nechala vysvětlit od potomka Mayů v místech, kde jejich kalendář vznikl: Ne konec světa, jen jedné éry a tedy zároveň počátek nové. Lepší, neboť to bude éra vyznačená převahou ženského principu. Když jsem konečně donutil vstát tělo vytopené horečkou, našel jsem ve schránce letošní poslední dvojčíslo Literárních novin. Mnislav Zelený-Atapana tu vysvětluje: „Měli bychom se navrátit k pradávným hodnotám a posvátným vztahům k přírodě. Právě náš vstup do oblasti Vodnáře je podle mayských kněží, indiánských šamanů či vizionářů, jako byl Sioux Oglala Černý los nebo Sluneční medvěd z kmene Čipevajů, vstupem ke zvýšení vlivu duchovna a omezení vyhraněného materiálního nazírání na svět. Má to být konec vzývání peněz, ale také zvýšení feministického principu a jeho společenského vlivu. Tím by mělo dojít i k jakémusi zlidštění naší civilizace. Do dalšího věku bychom měli vstoupit obrození, zduchovnělí posvátným vztahem k Zemi. Jedině tak si ji zachováme. Jde však o proces, kterému je zapotřebí napomoci.
Těšil jsem se tím, přemítal o významu konce světa, který v určeném čase nenastal, a o novém čase, který naopak nastal, a konečně mi můj hlavový projektor promítl ten správný obrázek: První, nečíslovaný list cyklu leptů Tanec smrti, který vytvořil Michael Rentz na přelomu 30. a 40. let 18. století, nese titul Die erwogene Eitelkeit aller menschlichen Dinge (Marnost lidského konání). Memento mori  je užitečné nejen pro každého z nás, ale i pro celek naší sebevědomé civilizace. Včera se konal nadějeplný konec. Konec konců advent není jen dobou příprav na oslavu svátku Kristova prvního příchodu, adventus znamená příchod také ve smyslu eschatologického příchodu Krista na konci věků.

Prosinec 10, 2012

KARLÍN ŽELEZNIČNÍ

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 9:32 pm

knih009

Mám rád tuto fotografii nejen proto, že se dostala na obálku mé oblíbené knihy (BEČKOVÁ, Kateřina. Nádraží a železniční tratě: Zaniklé, proměněné a ohrožené stavby. Praha – Litomyšl: Paseka, 2009.). Krásná lokomotiva 464.066 na ní veze Karlínem osobní vlak z Prahy do Nymburka. Fotografoval Zdeněk Bauer 5. května 1972. Domy vlevo stojí v Sokolovské ulici. Z toho, co na fotografii vidím, soudím, že na levém okraji je nároží Urxovy a Sokolovské, dům čp. 454/X (Josef Houštecký 1905), za ním průčelí dalších domů do Sokolovské, čp. 415/X, 416/X (Bohumil Štěrba 1903) a čp. 444/X (Alois Stárek 1905), tedy blok mezi Urxovou a Březinovou).
Co tam dělá vlak? Karlín byl původně sevřen železnicí ze všech stran. Nejprve ale musím pro začátečníky předeslat stručný přehled společností, tratí a nádraží pražského železničního uzlu v 19. století:

Severní státní dráha (NStBk. k. Nördliche Staatsbahn) – Masarykovo nádraží
1845 Praha – Olomouc (větev olo­moucko-pražská)
1850 Praha – Lovosice (větev pražsko-drážďanská)
1845 (1850) – 1855, 1855 – 1909 Společnost státní dráhy (StEG, Staats-Eisenbahn-Gesellschaft)

 Česká západní dráha (BWB, k. k. privilegierte Böhmische Westbahn) – Smíchovské nádraží
1862 Smíchov – Plzeň – Furth im Wald
1862 – 1894

Buštěhradská dráha (BEB/BD, Buschtěhrader Eisenbahn) – Bruska (Písecká brána, Dejvice), Bubny
1863 Bruska – Kladno
1868 Bruska – Bubny
1872 Smíchov – Hostivice
1863 (1868, 1872) – 1922

Dráha císaře Františka Josefa (KFJBk. k. privilegierte Kaiser-Franz-Josephs-Bahn) – Hlavní nádraží
1871 Praha – Benešov – Tábor – České Velenice – Vídeň
1871 – 1884

Turnovsko-kralupsko-pražská dráha (TKPE, k. k. privilegierte Tur­nau-Kralup-Prager Eisenbahn) – Hlavní nádraží
1872 Praha – Vysočany – Neratovice
1872 – 1883, 1883 – 1907 BWB (Böhmische Westbahn)

Pražská spojovací dráha (KFJB)
1872 Smíchov – Hlavní nádraží – Hra­bovka – Smíchovské nádražíHlavní nádraží

Pražsko-duchcovská dráha (PDE, k. k. privilegierte Prag-Duxer Eisen­bahn)– Smíchovské nádraží
1873 Smíchov – Dušníky (Rudná u Prahy) – Duchcov
1873 – 1891

Rakouská severozápadní dráha (ÖNWB, Österreichische Nordwest­bahn) – nádraží Těšnov
1873 Těšnov – Vysočany – Lysá nad Labem – Polabská dráha
1873 – 1907 

České obchodní dráhy (BCB, k. k. privilegierte Böhmische Commercial­bahnen)
1882 Nusle – Vršovice – Modřany – nádraží Nusle a nádraží Modřany
1882 – 1885, 1885 – 1893 Rakouská společnost místních drah, ÖLEG, Österreichische Lokaleisenbahngesell­schaft)

První vlak vjel do Prahy, jak si pamatujeme ze školy, 20. srpna 1845. Přijel Karlínem na Státní nádraží (dnešní Masarykovo), ležící už na území Nového Města pražského. Nákladové nádraží a celé provozní zázemí ale zůstalo za hradbami. Negrelliho viadukt, postavený v letech 1846 – 1849, spojil nádraží Severní státní dráhy s její pražsko-podmokelskou větví. Mladší část, Karlínský spojovací viadukt, postavený v roce 1871 za pouhých šest měsíců, pomohla překlenout nevýhodu koncového Státního nádraží: Propojila horní nádraží v Libni s nádražím Bubny a nákladní vlaky tak nemusely zajíždět na Státní nádraží. O rok později byla dokončena Pražská spojovací dráha a přes výhybnu Hrabovka propojena se Severní státní drahou.
Rakouská severozápadní dráha dorazila k Praze roku 1873. Výstavba koncového nádraží na Tišnově ale byla možná až po zboření Poříčské brány a přilehlého úseku hradeb, trať proto načas končila na provizorním nádraží na Rohanském ostrově. Musela překonat rameno karlínského přístavu, příhradový železný most přetrval i jeho zasypání a byl rozebrán až v roce 1988. Když bylo v květnu 1875 dokončeno nádraží Praha-Těšnov, nádraží na Rohanském ostrově dále sloužilo jako nákladové a to až do roku 1984, kdy trať zanikla. Její trasa, dotýkající se Sokolovské, sledoval částečně průběh původního vltavského břehu před přeložkou meandru ve 20. letech minulého století. Na připojeném dvoulistu z Orientační knihy Velké Prahy a Modřan (Praha: Masarykův četnický vzdělávací a podpůrný fond, 1948) je vidět bohatá struktura tratí a vleček a také umístění zastávky Karlín v Pobřežní ulici u ústí Šaldovy.
Ještě parametry obou viaduktů:
NEGRELLIHO VIADUKT
délka 1 111 m, původně 87 ka­menných oblouků (77 půlkruho­vých, 8 segmentových přes řeku, 2 průchody pro pěší), max. rozpětí 25,3 m, šířka polí 6,3 – 10,7 m
KARLÍNSKÝ SPOJOVACÍ VIADUKT
délka 351 m, 10 kamenných oblouků o světlosti 6,6 m, 16 cihelných oblouků o světlosti 7 – 8 m, 2 příhradové mosty 30 a 23 m, průměrná výška 8 m

knih006

KARLÍNSKÝ PŘÍSTAV

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 9:12 pm

knih005

Slíbená olejomalba neznámého autora, vzniklá někdy po roce 1840, ukazuje karlínský přístav v dobách jeho slávy. Pro další ikonografické prameny odkazuji zájemce na knihu, odkud reprodukce pochází: MÍKA, Zdeněk. Karlín: nejstarší předměstí Prahy. Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2011. ISBN 978-80-85394-80-1.
Průběh holešovického meandru Vltavy byl proti dnešnímu stavu odlišný a v okolí Štvanice a při libeňském pobřeží se s každou povodní měnila konfigurace ostrovů. Součástí Karlína byly ostrovy Na Kameni, Papírnický, Burianka, Křenový (Korunní, Jeruzalémský), Šaškovský (Primátorský, Köpplův, Rohanský) a Štvanice (Velké Benátky). Karlínský přístav vznikl v roce 1822 úpravou říčního ramena mezi ostrovy a karlínským pobřežím. Nabízel zhruba 600 metrů dlouhý a 22 – 29 metrů široký pás klidné vody, která v zimě jen výjimečně zamrzala. Už v roce 1869 se dočkal první úpravy. Jeho zřízení si vyžádal rozvoj místního průmyslu a umožnilo vydání právního dokumentu Elbeschiffahrsakte, který zaručoval svobodnou plavbu po Labi. Přístav provozovala Pražská společnost pro plavbu plachetní (Prager Segelschiffahrtgesellschaft), od roku 1857 Pražská společnost pro plavbu parní a plachetní. V 50. letech 19. století kotvilo v karlínském přístavu ročně 150 – 200 lodí. Prostřednictvím přístavu byly především zásobovány severočeským uhlím a surovinami karlínské továrny, vykládalo se ale také koloniální zboží, v Hamburku překládané z námořních lodí. Opačným směrem pluly říční čluny především s výrobky pražského průmyslu a se zemědělské produkty.
Karlínskému přístavu brzy vyrostla konkurence: V letech 1892 – 1894 byl vybudován ochranný a zimní přístav v Holešovicích, dlouhý 750 a široký 100 metrů, později přeměněný na přístav obchodní s překladištěm a nádražím s vlečkou zaústěnou do nádraží v Bubnech. Prakticky paralelně, v letech 1893 – 1896, byl postaven přístav v Libni s dvěma rameny o rozměrech 157 × 22 – 40 m a 197 × 27 – 40 m. Po ochranné hrázi vedená trať spojila libeňský přístav s nádražím na Rohanském ostrově.
Definitivní zánik karlínského přístavu přinesla přeložka holešovického meandru podle projektu ing. Eduarda Schwarzera ve 20. letech 20. století. Vltava byla vedena novým korytem, její tok se zkrátil o 1 100 metrů, zúžil a tedy i zrychlil. Přeložka si vyžádala i přestavbu holešovického a libeňského přístavu, spojeného kanálem s karlínským. Slepé rameno Vltavy bylo nakonec po roce 1948 zasypáno, ostrovy se staly součástí karlínského břehu a jen jméno a průběh Pobřežní ulice uchovávají paměť místa. Poněkud hloupý a historicky se tvářící název nové dopravní stoky Rohanské nábřeží (zaveden 1991 a 1994 vztažen i na prodloužení) je naopak zavádějící: Komunikace vede po zavezeném rameni řeky, její trasa nikdy nábřežím nebyla a dnešní břeh Vltavy je o kus dál. Mohutné bloky budovaného komplexu River City Prague se pak s pamětí místa míjejí zcela. (Rohanské nábřeží samozřejmě nemá nic společného se starým francouzským šlechtickým rodem Rohanů, ani s jeho rakouskou větví Rohan-Rochefort. Josef Rohan, vlastník ostrova po něm nazývaného Rohanský, byl pražský měšťan, mistr tesařský.)

knih001

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 2:59 pm

Pozvanka Karlin

Prosinec 5, 2012

JEŠTĚ K MINULÉ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 11:26 pm

kni013

Karel Lidický: Šťastná budoucnost (Vítězná rodina) před Národním památníkem na Vítkově, bronz, v. 520 cm, 1964 – 1972

Na poslední peripatetické přednášce jsem u Národního památníku na Vítkově připomněl zapomenutíhodný americký film režiséra Christophera Menaula Otčina (Fatherland) z roku 1994. Praha si tu zahrála Nový Berlín, hlavní město Evropy sjednocené v nacistickou Germanii, nad nímž se do výše 320 metrů tyčí kopule Große Halle, Hitlerova snu naplněného architektem Albertem Speerem. Píše se rok 1964, je dvacet let po válce, která byla pro Adolfa Hitlera válkou vítěznou, jen Rusové ještě na východě partyzán­sky bojují. Připravují se velkolepé oslavy Führerových 75. narozenin, na něž má při­jet i americký president John Fitzgerald Kennedy, aby upevnil mírovou spolupráci obou velmocí. Hotel Penta, jedna z prvních invazí nové komerční ar­chitektury do historického jádra Prahy, si, vybaven příslušnou vlajkoslávou s hákovými kříži, zahrál kupodivu hotel. V budově Federálního shromáždění, v době natáčení sídla Radia Svobodná Evropa, z níž se otevírá po­hled na svatyni ná­rodní minulosti a vědy, Národní mu­zeum, sídlí centrála KriPo, kterou si ale americký filmař plete s gestapem. Před Rudolfinem, další svatyní národní kultury, se na počátku filmu osazuje pomník vítězného Vůdce, právě na místo, kde byli pohřbeni rudoarmějci, padlí při osvobozování Prahy. V socialistickém mrakodrapu PZO Motokov z roku 1977 je Říšský archiv. Jedna z klíčových scén se odehrává na Vyšehradě pod Myslbeko­vým sousoším z Palackého mostu a nebozí Záboj a Slavoj měli americkému divákovi ukázat, jak vypadají germánští bohové. A konečně v Národním památníku na Vítkově, kde si úspěšně za­hrál i socialis­tický sochařský doprovod prvorepubliční architektury, zahrnující i oslavu vítězství Rudé armády nad Hitlerem, sídlí kadetka. Neznám lepší ilustraci základního problému sémantiky architektury a sochařství, ani názornější argument k problému národní architektury.
            Právě vyšla v českém překladu literární předloha filmu, román britského autora Roberta Harrise Otčina (Fatherland), o jehož kvalitách nelze soudit z Menaulova filmu. Vychází v češtině už podruhé, rok po britském vydání ji v roce 1993 na český trh uvedlo nakladatelství Riopress. Patřila k prvním knihám, které nás začaly učit, že vrcholné překladatelské výkony, pečlivá redakční práce a kultivovaná grafická úprava nejsou tak samozřejmé, jak jsme si za ta dlouhá léta, kdy vládly české knižní kultuře, rádi zvykli. Překlad stejně ohavný jako omyvatelná obálka, ke grafické úpravě a redakční práci bych se rád vyjádřil, ale nejsou neozbrojenému oku patrné. Je-li tedy v tiráži čerstvé novinky nakladatelství Kniha Zlín uvedeno: „Vydání první“, vše k tomu opravňuje, duchaprázdná komerce se nepočítá.
            Absolvent anglické literatury na Selwyn College v Cambridge Robert Harris (* 1957) je pilný jako romanopisec i jako autor literatury faktu, jíž začínal. I v češtině už od něj máme desítku titulů. Nečetl jsem je zdaleka všechny a ani se k tomu nechystám, milionové náklady a okamžité filmové adaptace mě spíše varují. Dávám přednost dílům menšinovějším a také uleželejším, ale na románu Otčina si napodruhé konečně velmi pochutnávám.

 

 

Prosinec 3, 2012

POZVÁNÍ DO KAVÁRNY

Filed under: MIMO RUBRIKY, POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 11:36 pm

Saint_Nicholas_Greek_19th_century

Drazí přátelé,
připomínáme náš jourfixe, tentokrát vychází na svátek sv. Mikuláše z Myry. Sejdeme se ve čtvrtek 6. prosince po 18. hodině jako obvykle v Kafí kavárně – Podkůvka v Holešovicích, Schnirchova 26. Těšíme se na Vás.

                                                                                                        Jarmila Špeldová a Vladimír Czumalo

TOTO NENÍ POKUS O POMNÍČEK

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 10:47 pm

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Fotografie © Dr. Pavla Vrbová 2011
Tak jsem si dnes jako autoterapii předepsal, že si sestavím seznam písemných kvalifikačních prací, které jsem za dobu působení na katedře kulturologie vedl. Představoval jsem si, že si tím tak hodinku odpočinu a pak se vrátím k pořádné činnosti. Nebyla to hodinka. Pochopil jsem, proč jsem tak unavený a proč cítím takový deficit v lecjakém zákoutí svého života: Těch prací je obludně mnoho. Nikdy jsem si nevedl žádnou evidenci, jen nemažu posudky. Jiný zdroj k dispozici nemám, jen novější práce jsou v SISu. Mohlo se tak stát, že v seznamu nějaká práce chybí, protože jsem psal posudek jinde, než na svém počítači. Nemohu také vyloučit, že jsem o některé nepřišel. (Posudky na rigorosní práce jsou někdy jen recyklované posudky na práce diplomové, jako jsou někdy rigorosní práce jen recyklovanými pracemi diplomovými.) Tedy stane-li se někomu z mých diplomantů, že sem zabloudí a nenajde se, prosím o odpuštění, není v tom nic osobního a rád napravím. Nesepisuji už práce rigorosní, které na řadu uvedených prací diplomových navazují, ani doktorské, jimiž někdy to zřetězení vrcholí. Dohromady už nikdy nedám písemné práce k postupové zkoušce, které naopak mnohdy diplomovým pracím předcházely. Ty se posuzovaly jen ústně a zdaleka ne všechny je mám v elektronické podobě. V seznamu diplomových prací nejsou jen texty výborné, někdy sebesvědomitější vedoucí nedostane šanci a vždycky se vyrábí ze dřeva, které je momentálně k mání. S některými texty jsem se nadřel bez radosti, ale jsou tam i takové, na něž mohu být hrdý docela bezpracně. Uvědomil jsem si nad seznamem, kolik je tam prací mimořádných, chytrých, plných invence, tvořivých a inspirativních. A také, kolik autorů bylo právě takových a kolik krásného jsem s nimi prožil. Učím moc rád, ale společnou tvorbu mám ještě raději.
Pro kulturologii je seznam konečný, sám si ale rychle načnu nový.
A, prosím, věřte mi, toto skutečně není pokus o pomníček. Jen jsem se chtěl rozloučit.

DIPLOMOVÉ PRÁCE

BLAŽEK, Filip. Grafický design a společnost: Typografie a kultura v české společnosti ve 20. století. 2001.

BOHÁČOVÁ, Kateřina. Neorene­sanční architektura v Praze a Florencii v kulturně-historickém kontextu 19. století. 2008.

BROŠTA, Josef. Kul­tura 2.0: K problematice webu 2.0 a kulturním aspektům online komunikace. 2009.

BUDINSKÁ, Jana. Zimní slunovrat a jeho oslavy v evropské kultuře: Vznik, vývoj a modifikace kulturních zvyklostí a tradic spojených s dnešními oslavami Vánoc. 2007.

BURČÍKOVÁ, Milada. Problematika vzťahu umenia a společnosti na príklade názorov Williama Morrisa a ich recepcie. 2006.

BUREŠOVÁ, Kateřina. Archetyp sloupu v evropské architektuře. 2006.

BUREŠOVÁ, Lenka. Role koně v historii člověka. 2007.

BURSOVÁ, Linda. Sociokulturní vývoj města Jablonce nad Nisou. 2004.

CANEVOVÁ, Kateřina. Kulturně historický vývoj severovýchodní části bulharského Černomoří se zaměřením na město Balčik. 2002.

ČEJKA, Micha­el. Město Liberec v kulturologické perspektivě. 2009.

CIGNEROVÁ, Natálie. Turínské plátno. 2002.

CIMBÁL, Václav. Odkaz předválečných koncepcí bydlení a obytnosti dnešku. 2002.

CÍSAŘOVÁ, Julie. Česká filmová Nová vlna a její sociokulturní kontext: Příspěvek k obrazu každodennosti v české kultuře 60. let 20. století. 2005.

ČINÁTLOVÁ, Blanka. Mytologie těla. 2007.

ČUMLIVSKI, Jan. Excerpta podrženého: Topografie paměti. 2005.

DĚKANOVSKÝ, Jan. Sport v kulturologické per­spektivě: Nástin několika možných kulturologických pohledů na sport a agonální princip v soudobé západní společnosti. 2005.

DOBRUSKÁ, Magdalena. Poezie anglického romantismu. 2004.

DOLEŽALOVÁ, Kateřina. Dvorský tanec v italské raně renesanční kultuře. 2007.

DOLEŽALOVÁ, Kateřina. Ke kultuře Berberů z pohoří Ríf. 2008.

DRYÁKOVÁ, Kateřina. Nástin morové kultury: Morové, mariánské a trojiční sloupy v českých zemích. 2004.

DRYJOVÁ, Eva. Putování geniem loci: Kulturní krajina Čech. 2008.

DVORSKÁ, Johana. Houby v kultuře. 2004.

FIALOVÁ, Jaro­slava. Královská kanonie premonstrátů na Strahově: dějiny a kulturní odkaz. 1999.

FORMÁČKOVÁ, Lucie. Móda jako výraz kulturní epochy. 2002.

FRAŇKOVÁ, Renáta. Strom v lidské kultuře. 2010.

FRAŇKOVÁ, Soňa. Poutnictví, tuláctví a turistika: Kulturologická komparace přístupů. 2012.

FUXOVÁ, Bohuslava. Předpoklady českého moderního a postmoderního feminismu v kontextu evropské kultury. 2003.

GÄRTNEROVÁ, Aranka. Ikona, místo setkání. 2001.

GAVLAS, Tomáš. Kulturní fenomén poutě a mo­derního nomádství se zaměřením na Camino de Santiago. 2012.

GEMBČÍKOVÁ, Sandra. Smrt v antické řecké kultuře. 2007.

GOLLOVÁ, Marie. Zahradní umění a tvorba krajiny v kulturně historické perspektivě. 2012.

GREGORINIOVÁ, Jindřiška. Životní styl a způsob trá­vení volného času obyvatel Královských Vinohrad na přelomu 19. a 20. století. 2002.

GYALTSO, Lenka. Thangky – tibetské obrazy s příběhem. 2011.

HELINGEROVÁ, Alena. Malá Strana: K urbanistickému, architektonickému a sociál­nímu vývoji města. 2004.

HERMANNOVÁ, Viola. Dvě tváře kočky v kultuře člověka: Ambivalence lidského postoje ke kočkám a její proměny ve starověkém Egyptě a evropském středověku. 2005.

HESSOVÁ, Jana. Národní památník na Vítkově v kulturním kontextu: Problematika uměleckého ztvárnění a interpretace hodnot a idejí. 2009.

HLUBUČEK, Filip. Technika jako adaptační nástroj. 2002.

HOLÁ, Kateřina. Svátky, tradice a zvyky v životě židovského národa. 2004.

HOLUBOVÁ, Kristýna. Lenost, zahálka, ne­činnost. 2012.

HORÁČKOVÁ, Aneta. K dějinám a současnosti managementu kulturních akcí: Manageři a organizátoři kulturních akcí. 2010.

HORVÁTHOVÁ, Eva. K problematice kul­turní difúze Iberoameriky. 2005.

HRADILKOVÁ, Anežka. Místo v Praze: Buďánka. 2009.

HRDINOVÁ, Veronika. Lidské tělo a jeho obraz ve středověké a současné kultuře: Exkurze do krajiny vědy a filmu. 2006.

HUBEŇÁKOVÁ, Julie. Člověk a krajina v kulturologické perspektivě. 2010.

CHMELENSKÁ, Hana. Osobnost a dílo Rudolfa Labana v kulturně historickém kontextu. 2004.

CHYBA, Radim. Dějiny české kultury za protekto­rátu Čechy a Morava. 2005.

JAGEROVÁ, Linda. Kulturněhisto­rický vývoj sklářství v Jizerských horách. 2005.

JANĎOUREK, Jakub. Únor – měsíc ochranných známek. 2005.

JECHOVÁ, Jitka. Most: město vytržené z kořenů. 2010.

KASLOVÁ, Marta. Zlato v kultuře. 2007.

KERNOVÁ, Michaela. Proměny konzumní společnosti. 2009.

KERNOVÁ, Michaela. Vlasy válčit, vábit, vzdorovat: Sociální role vlasů v kulturně historickém kontextu. 2011.

KIRCHNEROVÁ, Denisa. Poutník – Homo viator. 2003.

KLEMOVÁ, Tereza. Franky a jejich kultura. 2008.

KLINECKÝ, Tomáš. Osobnostní a historické pojetí kultury v díle Václava Černého. 2009.

KNAPP, Dalibor. Aktivismus jako odpověď na krizi veřejného. 2010.

KOLÁŘOVÁ, Helena. Masopust a jiné výroční rituály, obyčeje a rituální průvody na našem území od středověku po současnost. 2005.

KOLLÁROVÁ, Klára. Sto let české a moravské kulturní historie prizma­tem časopisu Vinařský obzor. 2007.

KOVTUN, Jakub. Od funkcionalismu k životnímu slohu: Teoretické dílo architekta Karla Honzíka. 2008.

KROPÁČKOVÁ, Linda. Proměny nomádství. 2005.

KRUŠINOVÁ, Zuzana. Město: místo mezi mýtem a médiem: K existenciální di­menzi architektury a urbanismu. 2006.

KRYKORKOVÁ, Zuzana. K teorii veřejných pro­stranství a možnostem její aplikace. 2005.

KUČEROVÁ, Zdeňka. Africké divadlo v kulturologické perspektivě. 2003.

KUDRNOVSKÁ, Linda. Mýtus jako námět výtvar­ného umění velkých civilizací starověkého Předního východu. 2003.

KUHNOVÁ, Kris­týna. Fado v kontextu města Lisabon. 2008.

KUNSTOVNÁ, Barbora. Fenomén LARP. 2011.

KVASNIČKA, Jan. Konopí a kultura: Kapitoly z dějin extáze, umění léčby a hmotné kultury. 2005.

LAHODOVÁ, Markéta. La corrida de toros: Oslava krásné smrti. 2010.

LANGROVÁ, Jolana. Kulturní diverzita a UNESCO: Podpora kulturní diverzity organizací UNESCO v rámci systému OSN. 2002.

LAPKOVÁ, Eliška: Sonda do náboženského života v České republice (Na příkladě města Kladno). 2012.

LEBEDOVÁ, Šárka. Funkce poutnictví v dějinách evropské kultury. 2008.

LENGEROVÁ, Karolína. Lékařství starého Egypta. 2003.

LEVÝ, Martin. Graffiti a město: Návrat emocionality do urbánního prostoru. 2006.

LIFKOVÁ, Dita. Vývoj lidských sídel jako zrcadlo vztahu lidí k přírodě. 2003.

LUKAVEC, Jan. Kapi­toly z kulturních dějin zrcadla. 2003.

MALÁ, Eva. Břevnov – kulturně historická a sociokulturní analýza města a městské komunity. 2012.

MAROUŠKOVÁ, Šárka. Amerika podle Wenderse: Obraz Ameriky ve filmech Wima Wenderse v kulturologické perspektivě. 2009.

MASOJÍDEK, Milan. Nový věk starého já: Spiritua­lita New Age ve světle učení advaity. 2008.

MERHAUT, Marek. Gastro­nomie v evropské a asijské kultuře. 2001.

MIKOLÁŠKOVÁ, Eva. Arménská architektura. 2009.

MRÁZKOVÁ, Tereza. Gastronomie v dějinách kultury. 2011.

MRÁZOVÁ, Gabriela. Geneze muzea umění. 2004.

MRNKA, Kryštof. Udrži­telný rozvoj a urbanismus: kulturologická analýza. 2011.

MURÁRIKOVÁ, Simona. Zdraví jako kulturologické téma. 2011.

NEUBERT, Lukáš. Nekamenujte proroky aneb pěvci jsou jak ptáci:K myšlence umělecké avantgardy ve vztahu k dnešku. 2007.

NOVOBÍLSKÝ, Marek. Hrabě František Antonín Sporck a Kuks v kontextu s evropskou barokní kulturou. 2003.

ONDROVÁ, Irena. Barvy a vůně florentské renesance. 2004.

PEJSAROVÁ, Jana. 2008: Trpaslík stále žije: Fenomén zahradního trpaslíka ve světle kulturologic­kých souvislostí. 2008.

PETROVSKÁ, Kamila. K filantropii v západní kultuře: Francouzská společnost a neziskový sektor. 2006.

PRÁŠKOVÁ, Markéta. Rituály a svátky v židovské kultuře. 2003.

PŘEROVSKÝ, Ondřej. Litoměřicko – zahrada Čech: Krajem Dolního Poohří. 2007.

PROKOPOVÁ, Tereza. Proměny lidové architektury v kontextu moderny a postmoderny. 2009.

PTÁČKOVÁ, Jana. Vitis vinifera. 2011.

PŮTOVÁ, Barbora. Kulturní dimenze symbolů jako replikátorů informací: Me­diátory kultury v čase a prostoru. 2009.

RADOTÍNSKÁ, Eliška. Kultura současného Íránu. 2010.

RAK, Ondřej. Sociokulturní dopady likvidace starého města Most. 2008.

REICHELOVÁ, Kateřina. Podprsenka v kulturologické perspek­tivě. 2010.

REINBERGEROVÁ, Anna. Kůň v kultuře lidstva. 2009.

REJCHRTOVÁ, Anna. Vlasy jako text: K sémiotice kultury. 2008.

REZEK, Tomáš. Neviditelné umění příběhů, které nelze vyprávět. 2004.

RICHTER, Jan. Symbol a architektura. 2011.

RIMEŠOVÁ, Zuzana. Porod a jeho obraz v České republice. 2010.

ŠABACH, Petr. Kultura neslyšících: K některým otázkám komunity sluchově postižených v ČR. 2008.

ŠEDIVÁ, Kristina. Filmový festival. 2008

SEIDL, Lukáš. Bojová umění Dálného východu. 2011.

ŠINDELKA, Marek. Kultura a čas. 2012.

SIROTKOVÁ, Magdalena. Pražská výstavní architektura: Prezentace. 2002.

SKALÁK, Filip. Fotografie jako kulturní fenomén. 2003.

ŠKAROUPKOVÁ, Bojana. Mudéjarská architektura jako výraz středověké multikulturní společnosti na Pyrenejském poloostrově. 2002.

SLAVICKÁ, Magdaléna. Archetyp Krista napříč časem a kulturami. 2004.

SMOLÍKOVÁ, Klára. Dětský časopis – zpráva o naší kultuře. 1999.

SOKOLOVÁ, Květuše. Kultura Dubrovnické republiky. 2002.

SOUČEK, Martin. Fenomén ruské emigrace v Československu v rozmezí let 1922-25: Viděno přes příběh života a díla Mariny Cvetajevové. 2004.

SRBOVÁ, Tereza. Pražské židovské ghetto. 2003.

STEHLÍKOVÁ, Kamila. Česká keramika 2. poloviny 20. století. 2005.

STERNOVÁ, Marie. Jindřich Šimon Baar a kultura chod­ského regionu. 2006.

STRNADOVÁ, Ivana. Od Národopisné výstavy ke skan­zenu: Vznik muzea v přírodě z pohledu kulturologie. 2008.

STUCHLÍK, Jaroslav. Prostor města: Turnov v čase a prostoru. 2009.

SVATÁ, Barbora. Kultura pěšího pozná­vání: Naučné stezky jako koláž místa. 2009.

SVĚRÁK, Jakub. Mediátory kulturní změny v západní společnosti. 2002.

SVOBODOVÁ, Magda. Scénografie jako kulturní fenomén: František Tröster a jeho okruh. 2001.

ŠVRLOVÁ, Světlana. Oděv a móda jako součást kultury. 2004.

TISUCKÁ, Beáta. Krajina, jazyk, člověk – kulturologická stu­die. 2011.

TITĚROVÁ, Kristýna. Kult Velké Bohyně z kulturologického pohledu. 2008.

TOPINKOVÁ, Radka. Tradiční formy japon­ského divadla v kulturologické perspektivě. 2005.

TUREČEK, Martin. Ke vztahům české a ně­mecké kultury: Lidová kultura severního Plzeňska. 2007.

TYSLOVÁ, Irena. Tramping: Uchopení sociokulturního fenoménu trampingu instrumenty kultu­rologické metodologie. 2006.

URBAN, Jan. Zvony. 2008.

URBANOVÁ, Berenika. Theatrum mundi – divadlo jako interpretace světa. 2009.

URBANOVÁ, Marie. Hranice mezi starým a novým. Město a česká kultura časné moderny. 2007.

VAŇURA, Jan. Rastafari – dlouhá cesta ke svobodě: Kořeny rastafarianismu jako kulturní historie afrojamajských hnutí za svobodu a sebeuvědomění. 2003.

VÍTOVÁ, Kateřina. Kultura v českých zemích za vlády Václava II. (vybrané problémy). 2001.

VLČEK, Martin. Tělo a krajina: Tři pokusy o jejich splynutí. 2012.

VOMÁČKOVÁ, Klára. Muzeum beze zdí aneb Prostor pro současné umění. 2005.

VONDRÁČKOVÁ, Lucie. Tradice české pohádky v československé kinematografii. 2005.

VRABCOVÁ, Markéta. Analýza městského prostředí. 2008.

WEINEROVÁ, Jana. Hudba a kultura: Kapitoly o hudbě západní kultury. 2010.

WEISEROVÁ, Radka. Městský prostor a jeho vývoj v kulturologické perspektivě. 2005.

WENCELOVÁ, Karolina. Kulturní krajina a drobné památky na Křivoklátsku. 2006.

ZACHOVÁ, Kateřina. Osvobozené divadlo v kulturologické per­spektivě. 2009.

ZELENKOVÁ, Šárka. Lidé a iracionalita (fenomén dionýství). 2003.

BAKALÁŘSKÉ PRÁCE

FREIOVÁ, Kristýna. Obilí ve středověké kultuře českých zemí. 2011.

KRUPKOVÁ, Marcela. Rozdíly a styčné body české a japonské kultury nahlížené prostřednictvím pohádek a pověstí. 2012.

NOVOTNÁ, Barbora. Masky v současném umění. 2012.

PETIŠKA, Eduard. Český Řím. 2011.

TUPÁ, Jana. Město a příroda. 2012.

VÍTŮ, Barbora. Indické výtvarné umění jako dějiny kulturních dialogů. 2012.

Older Posts »

Blog na WordPress.com.