Czumalova nástěnka

Leden 26, 2013

POKÁNÍ A POZVÁNÍ (A ZMĚNA)

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 5:03 pm

6089e039-06f0-4f51-95be-285287140b57

Zřizuji novou rubriku pro náš kavárenský jourfixe, tedy pro svolávání zasedání našeho Sdružení rodičů a přátel zájezdů FAMU. Žel Bohu ji musím zahájit pokáním. Minulé zasedání (překlad pro Jarmilu: schůzu) jsme svolali jako vždy na první čtvrtek v měsíci, tedy na 3. ledna. To jste nevěděli. A kdo za to může? Vymyslel jsem princip patronace našich zasedání, pozvání napsal, obrázek našel, oddechl si a měl za vyřízené, tedy už nevyvěsil. Neovládám oblíbený uživatelský alibismus, tedy nemohu užít výmluvu, že zlobilo připojení a vůbec celý worldpress nestojí za nic. Že jsem v kavárně toho večera nebyl sám, ale v kouzelné trojčetné dámské společnosti, způsobila náhoda. (I když to, že Jarmila pravidelně bývá ta správná žena ve správný čas na správném místě, už za léta, co se mi to stává, nemohu považovat za náhodu.) Hluboce se omlouvám všem vinou mé duševní zchátralosti neinformovaným a nepřítomným, zvláště pokorně těm, jimž jsem s výčitkou tvrdil, že si to mohli přečíst. Nemohli. Na únorové zasedání raději v předstihu:

Na zvacím obrázku je dvojvila vrchních úředníků Městského pivovaru v Plzni, postavená v letech 1929 – 1931 podle projektu Hanuše Zápala a Františka Němce ml. Nejvýznamnější západočeský architekt 20. století Hanuš Zápal, žák Josefa Schulze a Jana Kouly, se narodil 7. února 1885. Stejný den narození s ním sdílejí Thomas More (1478), Charles Dickens (1812), Jindřich Šimon Baar (1869), Alfred Adler (1870), Max Bense (1910), Jan Skácel (1922), Jiří Cieslar (1951) či František Skála (1956). Je svátek bl. Richarda Anglického a Wunny, rodičů sv. Wilibalda, sv. Wunibalda a sv. Walburgy, převora cisterciáků bl. Nivarda z Clairvaux, jezuitských mučedníků bl. Jakuba Salèse a bl. Viléma Saultemouche, zakladatelky kongregace Pomocnice ubohých duší bl. Marie od Prozřetelnosti a bl. Pia IX., papeže, za jehož pontifikátu (1846 – 1878) prošel svět tolika dramatickými proměnami. V kalendáři neznabožském vidím Veroniku. Takovému dni patří i naše pozvání:    

Drazí přátelé!
Ve čtvrtek 7. února 2013 vás zveme na obvyklé setkání v obvyklém čase, tedy od 18. hodiny. Nikoliv ale na obvyklém místě, neboť v Kafí kavárně – Podkůvka je v té době koncert. Sejdeme se proto nedaleko v KAVÁRNĚ LIBERÁL v Holešovicích na Řezáčově náměstí (Heřmanova 6). Těšíme se na Vás.

Jarmila Špeldová a Vladimír Czumalo

Reklamy

Leden 25, 2013

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 8:37 pm

014 (4)

Leden 21, 2013

O VSTUPU VOJSK, KARLOVI, MILOŠOVI A ÚTĚŠE ZE SUDKA

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 7:31 pm

001

To mám za to, mlčeti zlato. Ve snaze infikovat pár čtenářů mého blogu myšlenkou, že na Pražský hrad patří Táňa Fischerová, jsem nedodržel předsevzetí nedotýkat se primárně politických témat (o totálně apolitický blog jsem nikdy neusiloval, neboť totálně apolitický věru nejsem). A už jsem v tom, teď vyzýván, abych přiznal barvu i pro druhé kolo prezidentské volby.
Výjimečně jsme strávili sobotu a neděli tak, jak se má, na chalupě u přátel odpojeni od světa. Dnes ráno mne tak zaskočilo, jak se blogosféra zmítá v nenávistných poryvech volebních preferencí. E-maily se na mne vrhly ze dva dny nevybrané schránky s křikem, proč mám či nemám volit Karla či Miloše. Míra agresivity narostla, ode dna se zvedl kal. Nezasvěcenec by se mohl domnívat, že si v pátek půjdeme demokraticky zvolit absolutního Vládce, v jehož moci bude i sebemenší záhyb našich životů, a bude se loupit, pálit, vraždit, znásilňovat a popravovat nebo alespoň zavírat a z práce vyhazovat, totálně znárodňovat či naopak privatizovat, nebude-li to ten pravý. Republikán ve mně se vyděsil stejně, jako monarchista ve mně.
Zase se mi vrátilo mé obsedantní téma 70. let. Tentokrát ale nejde o normalizaci, kterou jsem v posledních letech už podruhé zažíval na filosofické fakultě, ani o možnost prožívat a učit se chápat pocity a postoje mých tehdejších učitelů s kádrovým škraloupem, již mi donedávna štědře nadělovala katedra kulturologie. Spustil jiný mechanismus: Volíš Miloše nebo Karla? Schvaluješ vstup vojsk Varšavské smlouvy? Správná je jen jedna odpověď. A odpověď jednoduše a beze zbytku zastoupí něco tak složitého, komplexního, rozporuplného a proměnlivého, jako je lidský jedinec. Rozhodne o jeho hodnotě, o jeho údělu. Soudruh nám neschvaloval, tedy skončil. Podpořil Karla/Miloše, u nás si už ani neškrtne. Národ kádrováků, atmosféra prověrkových komisí, primitivní svět jedniček a nul. Hnus, který plodí další hnus: Je možné a pro přežití či prospěch někdy nutné něco jiného deklarovat a něco jiného žít, být s těmi i těmi. Láme nám to charaktery už pěkných pár století.
Prezidentská volba teď činí to, co tak dlouho a pilně činil konečně odcházející prezident: Rozděluje, rozeštvává, legitimizuje a živí primitivní soudy a nenávisti. Hodlám si uchovat svobodu, nikdy jsem si nenechal mluvit do toho, s kým se přátelím a co si myslím. Nikoho se neptám, koho bude volit. Nikomu už (pokud to vydržím) nevysvětluji, proč by neměl volit toho či onoho kandidáta. Rád bych požadoval, aby se mi dostalo stejného zacházení, ale to je požadavek nereálný. Volil jsem v prvním kole, srdcem i rozumem, po zralém uvážení a s plným přesvědčením. Jde-li o přímou demokracii, jinou volbu odmítám. Volba menšího ze dvou zel je pořád volbou zla a protože mě dosud neopustila paměť ani schopnost vnímat souvislosti, jinou volbu mi druhé kolo nenabízí. Odmítám kalkulace, nebudu už poslouchat, koho že to volím, když nevolím. Je to venku: Nejdu, nevolím. Dobrý pocit z toho ale nemám.
Prezident, který přijde na Hrad v březnu, bude za mého života už sedmý. Nebude mým presidentem stejně, jako ten, který na MDŽ skončí, a ti, kteří předcházeli havlovské výjimce z pravidla. Nemít na Hradě svého presidenta už bych tedy mohl být zvyklý. (Kolísání president/prezident vysvětluji na jiném místě.)
Učiní-li se výjimka, hned se hrnou další: Co možná provázím své texty vlastními fotografiemi. Pražský hrad jsem fotografoval mnohokrát, především z oken FAMU tomu amatér mého zanícení neodolá. Jediný snímek, který postihoval mé potíže s volbou prezidenta, jsem už ale spotřeboval. V okamžiku, kdy jsem psal poslední větu předchozího odstavce, mi ale naskočila fotografie od těch mých velehorsky vzdálená. Je v ní celá historicky utvářená idea Pražského hradu i náš podhradní stesk po velikosti. Pochází z knihy, nad ní už jsem strávil hodně času, z Prahy panoramatické Josefa Sudka (Praha: SNKLHU, 1959). Na Hradě tehdy seděl Antonín Novotný a je to konejšivě nedůležité.
Těším se, až se to přežene a zase budu psát jen o knihách, co jsem si domů přivlekl.

Leden 13, 2013

DAVID ANEB O NADĚJI

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 12:28 am

8086

Orazio Gentileschi: David a Goliáš, 1605 – 1607, olej, plátno, 185,5 × 136 cm, Dublin, National Gallery of Ireland

 Chtěl jsem to prostě nechat být, maje na mysli oblíbenou volební povídku Jaroslava Haška o morálním vítězství. Ale dostal jsem právě zlomyslný e-mail od člověka, jemuž jsem nedávno pracně vysvětloval, že jeho knížecí kandidát nepředstavuje budoucí havlovskou naději, ale stávající klausovskou beznaději. Triumfoval na téma prohry levicových intelektuálů a Táni Fischerové. Asi by nepochopil, jak jsem vděčný statečné ženě, která nám ukázala, že čistota, slušnost a víra v humanitu ještě nejsou tak úplně bez šance. Ta osamocená křehká bytost, kandidátka opravdu občanská, dokázala porazit kandidáta nejsilnější a vládnoucí neobčanské a nedemokratické  strany. O blbém bobošíkovském populismu nemluvě. Naděje, která pro mne vyvažuje i beznaděj druhého kola prezidentské volby. Potřebuji své hrdiny a mám raději ty jemné krásy Davidovy. Můj hrdina se jmenuje Táňa Fischerová. Myslím, že jsme vyhráli.

Leden 8, 2013

PRVNÍ KOSTEL SV. CYRILA A METODĚJE

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 6:27 pm

cz011

Příchozí do matičky Prahy poutníky Moravany pozdravuje hned na prahu tohoto města, v ladném Karlíně, velebný a velkolepý chrám ss. Cyrilla a Methoděje, první to památník nově probuzené naší lásky a úcty k těmto prvoučitelům našich praotců a mocný hlasatel katolické i národní vzájemnosti mezi Velehradem a Prahou, mezi Moravou a Čechií.
Neodolal jsem, abych slíbené obrázky neuvedl úvodním odstavcem příslušné kapitoly II. svazku díla Františka Ekerta Posvátná místa král. hl. města Prahy: Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království Českého z roku 1883. Na prvním je interiér provizorní dřevěné kaple na olejomalbě J. Böhma z roku 1852, na druhém návrh stavitele J. Kudláčka z roku 1850. Okolnosti postavení přibližuje rovněž František Ekert, kaplan u sv. Vojtěcha:
Aby (…) velenutné náboženské potřebě lidnatého Karlína aspoň prozatím vyhověno bylo, ustanovil týž arcipastýř (Bedřich Jan Josef Celestin kardinál Schwarzenberg – pozn. V. Cz.) hned v září 1850 v Karlíně zvláštního kněze expositu, aby pečoval o zřízení prozatímné svatyně v tomto městě. Tu byla ihned v září 1850 upravena větší jedna síň domu na náměstí řečeného ‚u města Londýna‘ v kapli, kde služby Boží konány; zároveň sestoupil se však sbor měšťanů Karlínských, kteří sebrali přes 2000 zl., jimiž zřídili prostrannou dřevěnou kapli na náměstí, v zahradě nynějšího obecního starosta Josefa Götzla. Kaple tato byla založena na podzim roku 1850, a dne 2. března 1851 posvětil ji při náramném sběhu lidu ku cti ss. Cyrilla a Methoděje arcipastýř kardinál Schwarzenberg, kterýž spolu v Karlíně zřídil samostatnou duchovní správu, tak že Karlín z obvodu farnosti Volšanské téhož roku 1851 úplně vyloučen jest. Prvním duchovním správcem ustanoven tu osobní děkan Dr. Dominik Špachta, horlivý spisovatel český, jemuž přidání dva kooperátorové. 
Zdroj reprodukcí:
MÍKA, Zdeněk. Karlín: nejstarší předměstí Prahy. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2011, s. 39-40. ISBN 978-80-85394-80-1

cz012

INVALIDOVNA

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 12:36 pm

_9150036 (2)

Fotografie © Dr. Pavla Vrbová 2012
Jakékoliv další použití a šíření fotografie není možné bez souhlasu autorky, o nějž lze požádat na adrese Pavla.Vrbova@seznam.cz.

Pro pochopení „zadání“ karlínské Invalidovny je nutné uvědomit si situaci permanentně válečné doby a charakteru dobové války, vedené velkými jednotkami žoldnéřů, pro něž byla vojenská služba celoživotním povoláním. Po ní zůstávali společensky nezařazení a nezařaditelní, bez majetku a poznamenaní nemocemi a zraněními. Záchytná sociální síť, vytvářená od středověku, pro ně nestačila. Nový typ zaopatření vysloužilců a invalidů vyšel od těch, kdo měli k problematice nejblíže: bývalých velitelů.
Pražská Invalidovna byla vybudována z prostředků soukromé nadace, kterou ustavil polní podmaršálek Pietro hrabě Strozzi. Jeho otec, Florenťan Giacomo Strozzi, dostal od císaře Ferdinanda II. roku 1635 konfiskované valdštejnské panství Hořice a rodina se usadila v Čechách. Pietro, jeho dědic, byl těžce zraněn v bitvě u Alessandria della Paglia v roce 1657. Zotavoval se u svého přítele Viléma Lamboye z Cortesheimu na zámku v Dymokurech a tam sepsal závěť datovanou 3. 8. 1658, v níž výnos svých statků určuje na stavbu invalidovny: „Poněvadž v tomto pomíjejícím životě není nic jistého, než smrt, leč hodina její jest nejistá ()  já Petr hrabě Strozzi, pán na Hoři­cích () ustanovuji, aby zestárlí chudí důstojníci a vojáci, kteří ve službách válečných zneschopněli, z mého majetku a na něm () zaopatřováni byli jídlem, nápoji, šacením a jinými potřebami, aby na tom žili a nuceni nebyli po věrných a dlouholetých služ­bách válečných žebrati nebo docela ve zkázu přijíti.“ Když 6. 6. 1664 polní podmaršálek defiloval před vítězným vojskem po bitvě o přechod přes řeku Mur, zasáhla ho smrtelně zbloudilá turecká kule. Nastala v závěti obsažená podmínka bezdětnosti Strozziho v okamžiku smrti a protektorem tím vzniklého nadačního ústavu se stal pražský arcibiskup, kardinál Arnošt Vojtěch hrabě z Harrachu. Aby vypořádal Strozziho závazky, byl nucen prodávat jeho statky. Naštěstí je koupila vdova Marie Kateřina Strozziová, rozená Khevenhüllerová z Frankenbergu, a roku 1702 je znovu odkázala ve prospěch Strozziho závěti. Zemřela bezdětná roku 1714. O 14 let později, 27. května 1728, císař Karel VI. vydal nařízení, které umožnilo zahájit stavbu Invalidovny.
Vzor poskytly již existující evropské útulky pro vysloužilce a invalidy, především Hôtel des Invalides v Paříži, dílo Libérala Bruanda z let 1671 – 1676. V letech 1693 – 1697 se stavěl vojenský špitál ve Vídni, přestavěný později na Všeobecnou nemocnici, od roku 1727 Invalidovna v Pešti. Pro pražskou Invalidovnu se uvažovalo o pozemcích v Hořicích, na Smíchově a na Kampě. Protože se stavba Invalidovny v Pešti protahovala, rozhodl Karel VI. dekretem z 27. 5. 1728 o zřízení jediné centrální invalidovny u Prahy. Vhodný pozemek byl koupen od rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou a několika drobných vlastníků. Splňoval dobře kritéria pro umístění špitálu: ležel blízko řeky po proudu od města. Také dvoukilometrová vzdálenost od městské brány byly dostatečná a převažující proudění vzduchu směřovalo od města. Základní koncepci zpracovali ve Vídni Konrad Adolf Albrecht von Albrechtsburg a dvorní architekt Josef Emanuel Fischer z Erlachu, kteří navrhovali již Invalidovnu v Pešti. O pražský projekt se ucházel i její stavitel Anton Erhardt Martinelli, schválen byl ale konkurenční projekt Kiliána Ignáce Dientzenhofera a jeho autor jmenován v roce 1731 i provádějícím stavitelem.
Stavební program počítal s ubytováním 4 000 invalidů s rodinami, správy a pomocného personálu. Vedle bytů zahrnoval společenské místnosti pro mužstvo a důstojníky, promenádní chodby, jídelny, kuchyně, sanitární zařízení, krčmu, kantinu, řeznický, krupařský a hokynářský krám, trafiku, sklady, dílny, úřadovny, soud s vězením, požární stanici, školu, farní úřad, kostel, nemocnici s oddělením pro choromyslné, lékárnu, márnici a hřbitov. Jednoduchá dispozice zastavovala čtvercový půdorys o rozměrech zhruba 300 × 300 metrů obvodovými křídly a vloženými vždy dvěma paralelními křídly v severojižním a západovýchodním směru, která vymezovala deset dvorů. V bezprostředním okolí byly situovány ještě stavby mlýna, pekárny, pivovaru, vinopalny, jatek, hospodářského dvora a prádelny, založeny produkční i okrasné zahrady, promenádní aleje, cvičiště a střelnice.
Za léta 1731 – 1736 byl obestavěn jediný dvůr, tedy postaveny třetiny dvou obvodových a dvou vnitřních křídel, jedna devítina celého projektu. Finanční prostředky byly již téměř vyčerpány a při dosavadním tempu by stavba trvala ještě čtyřicet let. Bylo proto rozhodnuto rychle dokončit alespoň hrubou stavbu již postavené části. Redukce si vyžádala vnitřní úpravy a nedostatek prostředků vedl k podstatnému zjednodušení článků a omezení plastického doprovodu.
V roce 1735 bylo do Invalidovny nastěhováno prvních 200 obyvatel. Jejich počet po celou dobu existence kolísal kolem 1000, nejvíce jich bylo v roce 1854: celkem 1 425 osob s převahou mužstva (1 115 vysloužilců) a malým podílem důstojníků (17), žen (158) a dětí (134). Československá republika převzala Invalidovnu ještě s 83 obyvateli a učinila ji sídlem Zemského úřadu pro péči o válečné poškozence. Chystané nástavbě se podařilo zabránit. Postupně se sem stěhovaly sbírky Vojenského muzea. V letech 1933 – 1934 byla postavena nová Invalidovna v Hořicích a většina karlínských invalidů se tam přestěhovala. Ještě v roce 1939 měla Invalidovna 20 stálých obyvatel, poslední invalida tu zemřel v roce 1956. Když za okupace zabralo Schwarzeberský palác na Hradčanech Německé vojenské muzeum, přesunuly se odtud do Karlína sbírky Českého technického muzea, po osvobození přibyl Vojenský historický archiv a oddělení architektury Národního technického muzea. Povodeň v roce 2002 vážně poškodila především jeho sbírky.

cz014

Půdorys podle Dientzenhoferova projektu Invalidovny.

 

 

 

 

 

 

 

cz013Zákres projektovaného rozsahu Invalidovny do dnešní struktury Karlína s vyznačenou částí, kterou se podařilo postavit.

Leden 7, 2013

KARLÍNSKÉ HŘBITOVY

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 11:42 pm

cz009

Pohled na karlínský vojenský a evangelický hřbitov od Vítkova (v pozadí Invalidovna) na anonymní litografii z doby kolem 1850

 KARLÍNSKÝ VOJENSKÝ HŘBITOV
Karlínský vojenský hřbitov byl zřízen paralelně s budováním Invalidovny. Předpokládá se, že existoval od roku 1732, nejpozději od roku 1735, kdy bylo v rozestavěné Invalidovně umístěno prvních 200 invalidů. Záhy byl rozšířen na hřbitov pro celou pražskou po­sádku, vysvěcený roku 1753. Nejspíše se tu pohřbívali i bavorští, saští a francouzští vojáci, zemřelí v pražských lazaretech za válek o rakouské dědictví v letech 1740 – 1745. Někdy kolem roku 1801 se dočkal rozšíření.
Počet pohřbů dramaticky narostl za napoleonských válek, po bitvách u Drážďan (26. – 27. 8. 1813) a u Chlumce (Kulmu, 29. – 30. 8. 1813). Invalidovna byla vyklizena (z 19 důstojníků, 881 vojáků, 285 manželek a 193 dětí směli zůstat jen 103 nej­hůře postižení) a zřízen tu lazaret. Víme, že jen mezi 27. zářím a 2. prosincem 1813 zemřelo v pražských nemocnicích a lazaretech 3 486 vojáků a na karlínském hřbitově nebyli pohřbíváni jen ti, jejichž život skončil v Invalidovně, ale i většina zemřelých z ostatních pražských lazaretů. Dochoval se hrob 45 ruských důstojníků (1 podplukovník, 2 majoři, 3 jízdní kapitáni, 4 štábní kapitáni, 8 nadporu­číků, 12 podporučíků, 2 korneti, 13 praporčíků), v roce 1906 přemístěný na I. obecní hřbitov na Olšanech a roku 1945 přesunutý na olšanské Čestné pohřebiště rudoarmějců.
Nejvýznamnějším pohřbeným z této doby byl pruský generál Gerhard Johann David von Scharnhorst (1755 – 1813). V Praze, jíž projížděl na jednání o rakouské intervenci ve Vídni, se zhoršilo jeho zranění z bitvy u Großgörschen a nakonec tady jeho následkům 28. června 1813 podlehl. Pochován byl v kapli Panny Marie na karlínském vojenském hřbitově. Architekt Karl Friedrich Schinkel a sochaři Friedrich Tieck a Christian Daniel Rauch vytvořili v letech 1820 – 1824 náhrobek, který představuje jeden z vrcholů klasicistního funerálního umění. Byl původně zamýšlen pro Prahu, v Schinkelově korespondenci je zmínka o umístění na Olšanech, ale generálovy ostatky byly roku 1826 (nebo 1821?) převezeny do Berlína a pohřbeny na tamní Invali­denfriedhof.
V roce 1821 byl už hřbitov přeplněn, ale pohřbívalo se tu dál. Poslední odpočinek tu nalezli například vojáci padlí v Praze za nepokojů v červnu 1848, jejich pomník je dnes na Ol­šanech (IX-10b-1). V roce 1866 zde bylo pohřbeno 285 pruských vojáků, zemřelých za okupace Prahy. Jen v kategorii důstojníků se odhaduje počet pohřbených v letech 1753 – 1813 na 1 200, v letech 1813 – 1894 přibylo 1 650 důstojnických pohřbů.
Velká povodeň v roce 1890 hřbitov vážně poškodila a o čtyři roky později vyšlo nařízeno o jeho zrušení. Nejvýznamnější náhrobky byly přeneseny na IX. ol­šanský hřbitov (IX-10b) spolu s ostatky zhruba 5 000 vojáků. Ostatky pruských důstojníků a vojáků přenesli v roce 1905 na Pruský hřbitov ve Štěrboholích, zřízený téhož roku kolem pomníku polního maršála Kurta Christopha von Schwerin, padlého v bitvě u Štěrbohol roku 1757. (Hřbitov byl zničen v květnu 1945.)
Pozemek vojenského hřbitova byl předán karlínské obci, která na jeho ploše původně zamýšlela zřídit sad, pokusné a zásobní zahrady. Nakonec jej 1906 prodala Akciové společnosti strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol. Dochovala se tak jen barokní hřbitovní kaple Panny Marie, postavená s největší pravděpodobností při zřízení hřbitova pro důstojníky pražské posádky v roce 1753. Stala se součástí továrního areálu a byla těsně obestavěna jeho budovami. Od roku 1964 je památkově chráněna, nicméně ČKD používalo kapli jako strojovnu dieselagregátu. V roce 2004 byla po povodni opravena a opatřena nevhodným nátěrem.
Na ploše hřbitova se dnes připravuje výstavba administrativní budovy AFI Karlin Bussiens Centre podle projektu ateliéru CMC Architects.

KARLÍNSKÝ EVANGELICKÝ HŘBITOV
Evangelický hřbitov, vklíněný mezi od­dělení vojenského hřbitova pro důstojníky a pro mužstvo, byl založen v roce 1784 na ploše zhruba 180 × 50 – 70 m. Předstupněm se stala krypta k pohřbívání nekatolických důstojníků a hřbitůvek kolem ní, zřízený roku 1781. Sloužil primárně německým evangelíkům, později tu byli pohřbíváni i mrtví z českých sborů. S tím zřejmě souvisí rozšíření v letech 1833 a 1863. Na schématu z roku 1903 je rozdělen na část německou, přiléhající k důstojnickému hřbitovu, a část českou.
V roce 1906 většinu odkoupila karlínská obec, zbytek se jí podařilo vykoupit až v roce 1911 a roku 1917 část po­zemků prodala Akciové společnosti strojírny, dříve Breifeld, Daněk a spol. k rozšíření továrny a stavbě vlečky.
Většina pohřbů byla před tím převezena na Olšany (IX-10b a I. obecní), proces zahájilo přemístění hrobů Augustina Smetany 11. 5. 1900 a Pavla Josefa Šafaříka 13. 5. 1900.

 

cz008

 

Na schematickémnákresu podle situačního plánu z roku 1903 označuje A hřbitov pro mužstvo a invalidy, B evangelický hřbitov český – helvetský, C evangelický hřbitov německý – lutheránský, D a E hřbitov pro důstojníky, F domek hrobníka (?), G barokní kapli, 7 hrob 45 ruských důstojníků, 11 hrob 285 pruských vojáků a 12 hrob vojáků padlých v červnových bouřích roku 1848.

 

 

 

afi_pernerova2

 

 

 

 

 

 

(Zdroj reprodukcí: MÍKA, Zdeněk. Karlín: nejstarší předměstí Prahy. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2011, s. 93. ISBN 978-80-85394-80-1
MICHÁLKOVI, Irena a Ladislav. Zaniklé pražské vojenské hřbitovy. Praha: I. a L. Michálkovi, 2008, s. 137-138.
http://www.stavbaweb.cz/Administrativni-budovy/AFI-EUROPE-Czech-Republic-postavi-v-prazskem-Karline-nove-administrativni-centum.html)

 

Leden 6, 2013

K NADCHÁZEJÍCÍM PRESIDENTSKÝM VOLBÁM

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 4:13 pm

020Byl jsem dostižen už několikerou otázkou, koho že to budu příští týden volit. Nemoc mě dnes uvrhla do domácího vězení, na něž se prezidentská amnestie nevztahuje, nejspíš čas na otázku odpovědět. Nechci se vylhat poukazem na to, že jde o volby tajné, ale úplně přímočaře se mi také odpovídat nechce. Před časem jsem napsal pro svou oblíbenou a zde už doporučenou polskou revui Autoportret text, který, čten dnes, je o souvislostech, jež by nám neměly uniknout:
(CZUMALO, Vladimír. Oddziaływanie wzgórz: Praga i jej akropole. Autoportret 2008, č. 1 (22), s. 54 – 59. ISSN 1730-3613.).

PRAHA A JEJÍ AKROPOLE
Nahoře a dole, horní a dolní, vysoké a nízké. Hodnotově je náš svět uspořá­dán po vertikále. V rozpětí mezi nebem a zemí, mezi nahoře a dole je celá tíha i krása naší existence. O městě se dá říci totéž. Čitelnější jsou vždy města s vertikální strukturou, města s místy nahoře a místy dole. Místo nahoře od po­čátku artikulovala akropolis. Čeština má pro akropolis krásné a přesné slovo vyšehrad. Vyvýšená poloha ve městě, samostatně opevněná, chránila teme­nos, posvátný okrsek, a sídlo vládce. Hory byly vždy příbytky bohů a vládci se vždy snažili bohům rovnat nebo alespoň přiblížit. Akropolis tak byla místem, odkud bylo městu vládnuto ve smyslu duchovním i světském. Akropolis ovládá město i opticky, je vidět z většiny míst ve městě, lze se k ní vztahovat přímo. Vztah moci, výškové struktury města a architektury velmi přesně pojmenoval již Aristoteles ve II. knize Politiky: „Co se týče opevněných míst, nehodí se pro všechny obce stejné zřízení; například vyšehrad jest něco oligarchického a monarchistického, pro demokracii se hodí rovina, pro aristokracii ani jedno ani druhé, nýbrž spíše více pevných míst.
            Město Praha povstalo ve své akropoli. Nad jádrem Pražské kotliny se tyčí právě v jejím nejširším místě ostroh, který ovládá důležitý komunikační uzel dálkových cest. Od eneolitu lákala k osídlení nejen strategická poloha a příz­nivé klimatické poměry, ale také vydatný zdroj vody. Vznik opevněného sídla je ale spojen až s příchodem Slovanů. Hradiště, které tu vzniklo v 1. polovině 9. století, rychle rostlo ve významu. Z legend i archeologických pramenů lze předpokládat, že už tehdy místo budoucího Pražského hradu koncentrovalo zárodky jeho ústředního postavení: knížecí stolec, sněmovní pole a centrální místo kultu.
            První historický kníže rodu Přemyslovců, Bořivoj I., postavil na hradním návrší někdy kolem roku 885 kostel Panny Marie, v pořadí teprve druhou křes­ťanskou svatyni na území Čech. Když v roce 973 vzniklo pražské biskupství, stalo se hradiště sídlem biskupa. Následovala stavba kostela sv. Jiří a kláštera benediktinek při něm. Kníže sv. Václav založil další kostel, rotundu, zasvěcenou sv. Vítu. V ní byl po své mučednické smrti pochován, sem převezl v roce 1039 kníže Břetislav I. z katedrály v Hnězdně (Gniezno) ostatky sv. Vojtěcha, sv. Ra­dima (Gaudencia) a Pěti svatých bratří. 
            Zásluhou Soběslava I. a Vladislava II. se v letech 1135 – 1185 hradiště proměnilo v románský kamenný hrad. Jeho jižní hradbu, obrácenou k teprve se rodícímu městu, zvyšoval patrový knížecí palác s kaplí Všech svatých. V siluetě se uplatňoval i biskupský palác, jednoznačně jí ale dominovaly sak­rální stavby: nová trojlodní bazilika sv. Víta, Václava a Vojtěcha, vystavěná na místě již nedostačující rotundy v letech 1060 – 1096, a bazilika sv. Jiří, která při přestavbě získala rovněž hranolové věže, patrné v hradní siluetě dodnes.
            Hrad získal nové poslání, když Karel IV. vyvolil Prahu za hlavní město Svaté říše římské. Jako královský hrad Přemyslovců vyjadřoval kontinuitu vlády, na níž navázala lucemburská dynastie, obě pod mocnou ochranou sv. Vác­lava. Jako hrad císařský reprezentoval císařský úřad i jeho nositele. Obnova královského paláce se stala prvním stavebním činem Karla IV. v Čechách. Přes nádheru paláce spočívalo ale nadále těžiště dostavby hradu ve stav­bách sakrálních. Současně s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství byl položen v roce 1344 základní kámen nové katedrály. Ta byla zamýšlena zároveň jako královský kostel Lucemburků: Byla korunovačním chrámem, chránila ostatky zemských patronů, sloužila jako mausoleum Přemyslovců a Lucemburků. Její velikost a podoba měly odpovídat postavení Prahy jako no­vého Říma a nového Jeruzaléma. Mohutná jižní věž indikovala přítomnost hrobu sv. Václava, arcibiskupského kostela i blízké císařské rezidence. Za Karla IV. a Václava IV. se ale postavily jen vysoký chór, Svatováclavská kaple, věž a založilo trojlodí, pak husitské války stavbu zastavily.
            Podle korunovačního řádu, který sepsal sám Karel IV., začínal obřad v předvečer korunovace pěší poutí panovníka z Pražského hradu na druhou pražskou akropoli, Vyšehrad. Zde, v bazilice sv. Petra a Pavla, mu hodnostáři kapituly ukázali lýkový střevíc mýtického zakladatele rodu Přemyslovců, Pře­mysla Oráče, a přes rameno mu zavěsili jeho mošnu. Zpáteční pouť na Hrad přehrávala symbolicky vzestupnou cestu od prostých počátků královského rodu po triumf Lucemburků. Karel IV. tak nově pojmenoval podivnou situaci dvou akropolí na dvou návrších, ovládajících Pražskou kotlinu.
            Hradní pahorek se zdvíhá nad hladinu Vltavy zhruba 80 metrů, vyše­hradský je asi o 30 metrů nižší, ale téměř kolmá vyšehradská skála se drama­ticky vynořuje přímo z řeky. Akropoli tu vlastně zrodila zase akropole: Kníže Bře­tislav před smrtí vyhradil pro svého nejmladšího syna Jaromíra biskupský sto­lec. Když na něj Jaromír již jako biskup Gebhart skutečně usedl, rozhořely se prudké spory mezi ním a jeho starším bratrem, vládnoucím knížetem Vratisla­vem II. Akropole Pražského hradu se ukázala pro oba bratry malá. Vratislav II. přeložil knížecí sídlo na Vyšehrad a začal jej budovat jako protějšek Pražského hradu. Podařilo se mu založit tu exemptní, tedy přímo Papežskému stolci podléhající kapitulu, jejíž probošti bývali až do roku 1462 zároveň kancléři, tedy nejvyššími úředníky království. Po smrti Soběslava I. v roce 1140 se ale panov­nické sídlo definitivně vrátilo na Pražský hrad a Vyšehrad před úpadkem za­chránila jen kapitula. Až Karel IV. jej začlenil do kompozice pražských měst a vybavil prostředky optické dominance: mohutným opevněním s výraznou bránou, zvanou Špička, přestavbou kolegiátního kostela a královského pa­láce. Z destrukce po dobití husity v roce 1420 se již druhá pražská akropolis nevzpamatovala. Významově se ale již poměr Pražského hradu a Vyšehradu nezmění: Vyšehrad zůstane viditelným bodem prehistorického prvopočátku města i národa, Pražský hrad bodem počátku historického, symbolem stát­nosti, její tradice a kontinuity a sídlem aktuální moci.
           Jagellonské stavební počínání na Hradě uchovává a zmnožuje velikost Karlova díla. Nástup Habsburků rozšiřuje i funkce Hradu: Za Jelením příkopem vzniká Královská zahrada jako území odpočinku a zábavy. Městu pod Hra­dem ale nezůstává zcela skryto, renesanční letohrádek, který nechal postavit císař Ferdinand I., prodlužuje hradní siluetu. Hrad a jeho bezprostřední okolí zaplnily výstavné paláce příslušníků nejvyšší dvorské šlechty, stavěné italskými architekty a řemeslníky. Rudolf II. zahájil velkorysou přestavbu a dostavbu Hradu, která měla sjednotit dosud velmi různorodý konglomerát staveb. Zů­stalo ale jen u prvních staveb. S odchodem císařského dvora do Vídně z Hradu zbyl jen zdaleka viditelný zdroj nostalgie po časech, kdy byl sídlem císařů a králů.
          Novou tvář ukázala vládnoucí moc ve 2. polovině 18. století: Vídeňský císařský architekt Niccolo Paccassi, autor přestavby Schönbrunnu, svázal Hrad jednotnými strohými fasádami a dal mu novou monumentalitu. Obrovská ku­batura propojených budov ale zůstala opuštěna až do vzniku samostatné Československé republiky. Sjednocené hradní těleso dalo vyniknout siluetě torza katedrály. Barokní plán její dostavby se sice začal stavebně realizovat, stavba se ale brzy zastavila. Až romantický zájem o středověk a národní mi­nulost přivedly myšlenku dostavění znovu k životu. Od 60. let 19. století se tak rozbíhá přestavba, dokončená až v roce 1929, a katedrála nakonec převy­šuje hradní siluetu také dostavěnou lodí a dvěma věžemi západního průčelí. Rovnováhu mezi duchovním a světským pólem akropole pak nastolila Plečni­kova úprava Hradu na sídlo prezidentů nového československého státu. Stavebně je to, alespoň v pohledu z podhradí, perioda poslední, navázat na ni dokázala jen perioda Václava Havla. Obě respektovaly, že Hrad je již postaven, je po tereziánské přestavbě a dostavbě katedrály definitivní, stačí jej pro současnost přeložit doplňky a kladením nových akcentů.
          Zmíněný příběh druhé akropole vytvořil dále využívaný precedens ji­ného řešení. Od počátku Hradu rostla konkurence. Při pohledu z Pražské kot­liny se vlevo od Pražského hradu tyčí masív Strahova. Na jeho úbočí byla v letech 1143 – 1144 založena premonstrátská kanonie na hoře Strahově (Mons Sion), která Pražskému hradu opticky konkurovala. Klášter je ve své uzavřenosti a soběstačnosti rovněž svébytnou akropolí. Když Karel IV. zakládal Nové Město pražské, osadil tři výrazná návrší výjimečnými kláštery a jejich kos­tely a spolu s městskými kostely tak vznikla kompozice, dávající prostoru města smysl v horizontální dimenzi i ve vertikální gradaci, vrcholící Pražským hradem.
          M
ěsto se ke své dominantní akropoli vztahuje i konkurujícími vertikálami. Věž je velkým pražským tématem. Věže kostelů farních i klášterních se vztahují nejen k nebi, ale také ke své matce-katedrále, věže radnic neplní jen své praktické funkce, ale signalizují zároveň emancipaci městské komunity. Nikdy se ale nesnaží konkurovat doopravdy. Priorita Hradu v pražském panoramatu je nedotknutelná. Rozhledna na vrcholu Petřína, postavená v roce 1891 jako pětinová replika pařížské Eiffelovy věže, nebyla stavbou s mocenskými obsahy a město ji přijalo. 216 metrů vysoký žižkovský televizí vysílač z let 1985-1992, který se neuplatňuje v hradním panoramatu, ale zasahuje do protilehlé hrany Pražské kotliny, byl naopak pochopen jako výraz zpupnosti moci a obdařen řadou posměšných přezdívek. Jedna z nich je pro sledovaný princip velmi ná­zorná: Biľakův penis. (Tajemník ÚV KSČ Vasil Biľak byl zvláště neoblíbený před­stavitel režimu, nastoleného sovětskou okupací.) Do posvátného panoramatu nikdy nebyla hodnotově přijata vila, kterou si nechal blízko Hradu postavit v roce 1914 Karel Kramář, pozdější první československý ministerský předseda. Jedním z nejčastějších argumentů proti vítěznému soutěžnímu návrhu Jana Kaplického na novou budovu Národní knihovny na Letné je nepodložené tvr­zení, že pohledově konkuruje Pražskému hradu. Aktuálně Praze hrozí vyškrtnutí ze Seznamu světového dědictví, protože stále více výškových budov ohrožuje pražské panorama. Zhruba takový je základní půdorys problému.
          Podstatné pražské akropole jsou zároveň nekropole. V mohutné stra­hovské bazilice odpočívá tělo Vladislava II., většina českých panovníků spočinula na Pražském hradě, v katedrále a v bazilice sv. Jiří. Vyšehrad s pohřby čtyř přemyslovských panovníků udržel své kostely a hřbitov i uprostřed pev­nosti, na niž byl přestavován plných 197 let, mezi léty 1653 a 1850. Vyšehradský hřbitov přečkal i josefinský zákaz pohřbívání ve městě. Jeho proměna v národní pohřebiště vyvrcholila v 90. letech 19. století postavením Slavína, monumentální hrobky, kam jsou ukládány vynikající osobnosti české kultury a vědy. Sílu myšlenky dokládají návrhy z prvních let po vniku Československé republiky umístit na Vyšehrad ústřední pražské krematorium. Spojovaly národní pohřebiště s manifestačním návratem k  slovanskému předkřesťanskému po­hřebnímu ritu; legalizace pohřbu žehem patřila ostatně k prvním legislativním aktům nového státu. Funkci nekropole měl mít od počátku také Národní pa­mátník na hoře Vítkov, specifický protějšek Pražského hradu na pravém břehu Vltavy. Původně se zamýšlel jen památník zdejšího vítězství Jana Žižky z Trocnova nad křižáky, po vzniku republiky k němu přibyla potřeba uctění památky těch, kdo za ni položili životy. V památníku, postaveném v letech 1928 – 1933, mělo být nové prezidentské mauzoleum ve vědomé korespon­denci s Hradem, T. G. Masaryk ale myšlenku odmítl. Až po válce tu našel dů­stojné místo Hrob neznámého vojína, přibyla Síň Rudé armády a mauzoleum Klementa Gottwalda. Nejvyšší komunističtí funkcionáři tu byli pohřbíváni až do roku 1989, dnes je obnovena tradice významných vojenských pohřbů.
          Ještě jednu neúplnou akropoli, dnes funkčně a významově vyprázdně­nou podobně, jako Národní památník, má Praha: Na klasickou akropoli vy­stupují o svátcích z města po via sacra průvody k chrámům na vrcholu. Ka­tedrála a další kostely Hradu jsou spojeny s městem a okolím více trasami, nej­významnější je ale Královská cesta, po níž stoupaly korunovační průvody z králova dvorce ve městě na Hrad (Korunovační řád Karla IV. dodržel jen on sám.). Mladá republika objevila zdroj posvátného v periodických sletech So­kola, tradiční tělovýchovné organizace, která hrála mimořádnou roli v českém národním životě: Ke společnému cvičení jako působivému rituál­nímu stvrzování jed­noty, výkonnosti, zdatnosti a zdravé vitality národa stou­paly desítky tisíc cvičenců na vrchol hory Strahov, kde se pro ně od roku 1925 stavěl stadion, v několika parametrech největší na světě. Už o rok později byl schopen přijmout 130 000 diváků naráz. Na tradici patřičně transformovanou navázaly poválečné spartakiády. Například v roce 1985 cvičilo na Strahově v 16 skladbách celkem 380 000 cvičenců.
          V konkurenci alternativních akropolí Hrad vždy obstál, jeho váha jimi není oslabena, ale naopak akcentována. České dějiny jsou od počátku ději­nami boje o Hrad. Hlavy státu se mění, ale královský majestát Pražského hradu zůstává. Proto boj pokračuje i dnes, kdy reálná moc na Hradě sídlící hlavy státu nestojí za řeč a turistický průmysl dělá, co může, aby odtud vyhnal dů­stojnost. Síla akropole je ve schopnosti spojit sakrální a světské, sakralizovat moc a její architekturu.

 mladsi_1-10_10

Když jsem o tom tématu přednášel, neodolal jsem ilustraci podstatného principu: Trocha královského majestátu Pražského hradu dopadne na každého jeho obyvatele. Osmiletý David Rypka napsal do obrázku současného českého prezidenta, který poslal do soutěže Namaluj si svého Čecha – namaluj si svůj vzor: „Můj Čech je Václav Klaus, protože se mi líbí jeho hrad.“ I na to bude dobré na sklonku příštího týdne myslet. (Zdroj obrázku: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/nejvetsicech/oprojektu_namalujcecha?kategorie=mladsi_1-10)

(Abych vysvětlil své rozkolísané psaní president/prezident: President je pro mne Tomáš Garrigue Masaryk. President je pro mne Václav Havel. Václav Klaus jen prezident. Bojím se první přímé volby. Mohla by ukázat, že si nejsme schopni zvolit presidenta, jen prezidenta.)

Už se to nedá déle odkládat, s pravdou ven: Budu volit Táňu Fischerovou. Jsem bytostně přesvědčen, že na Pražském hradě by měla stanout žena. Moudrá, krásná, vnitřně svobodná, morální autorita. Potřebujeme vrátit do našich životů některé funkce akropole a Masarykova hradu demokratického. Stačilo by vždy, když se chystáme v každodenním pachtění dole v podhradí něco učinit, zvednout na chvíli hlavu a nechat jí proběhnout jednoduchou myšlenku: Co by tomu řekla Táňa Fischerová?

Leden 4, 2013

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 4:54 pm

Byl jsem na své poměry příliš rychlý a pozvánku na zítřejší peripatetickou přednášku vyvěsil už krátce po té minulé. Stalo se tak, že se převrstvila novějšími příspěvky a ti, kdo nehledali v rubrice Nejbližší peripatetická přednáška, hlásili potíž. Tedy napravuji, za upozornění děkuji a zítra se na vás těším. (Je-li text pozvánky hůře ke čtení, klikněte na obrázek.)

Pozvanka Karlin

Blog na WordPress.com.