Czumalova nástěnka

Leden 6, 2013

K NADCHÁZEJÍCÍM PRESIDENTSKÝM VOLBÁM

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 4:13 pm

020Byl jsem dostižen už několikerou otázkou, koho že to budu příští týden volit. Nemoc mě dnes uvrhla do domácího vězení, na něž se prezidentská amnestie nevztahuje, nejspíš čas na otázku odpovědět. Nechci se vylhat poukazem na to, že jde o volby tajné, ale úplně přímočaře se mi také odpovídat nechce. Před časem jsem napsal pro svou oblíbenou a zde už doporučenou polskou revui Autoportret text, který, čten dnes, je o souvislostech, jež by nám neměly uniknout:
(CZUMALO, Vladimír. Oddziaływanie wzgórz: Praga i jej akropole. Autoportret 2008, č. 1 (22), s. 54 – 59. ISSN 1730-3613.).

PRAHA A JEJÍ AKROPOLE
Nahoře a dole, horní a dolní, vysoké a nízké. Hodnotově je náš svět uspořá­dán po vertikále. V rozpětí mezi nebem a zemí, mezi nahoře a dole je celá tíha i krása naší existence. O městě se dá říci totéž. Čitelnější jsou vždy města s vertikální strukturou, města s místy nahoře a místy dole. Místo nahoře od po­čátku artikulovala akropolis. Čeština má pro akropolis krásné a přesné slovo vyšehrad. Vyvýšená poloha ve městě, samostatně opevněná, chránila teme­nos, posvátný okrsek, a sídlo vládce. Hory byly vždy příbytky bohů a vládci se vždy snažili bohům rovnat nebo alespoň přiblížit. Akropolis tak byla místem, odkud bylo městu vládnuto ve smyslu duchovním i světském. Akropolis ovládá město i opticky, je vidět z většiny míst ve městě, lze se k ní vztahovat přímo. Vztah moci, výškové struktury města a architektury velmi přesně pojmenoval již Aristoteles ve II. knize Politiky: „Co se týče opevněných míst, nehodí se pro všechny obce stejné zřízení; například vyšehrad jest něco oligarchického a monarchistického, pro demokracii se hodí rovina, pro aristokracii ani jedno ani druhé, nýbrž spíše více pevných míst.
            Město Praha povstalo ve své akropoli. Nad jádrem Pražské kotliny se tyčí právě v jejím nejširším místě ostroh, který ovládá důležitý komunikační uzel dálkových cest. Od eneolitu lákala k osídlení nejen strategická poloha a příz­nivé klimatické poměry, ale také vydatný zdroj vody. Vznik opevněného sídla je ale spojen až s příchodem Slovanů. Hradiště, které tu vzniklo v 1. polovině 9. století, rychle rostlo ve významu. Z legend i archeologických pramenů lze předpokládat, že už tehdy místo budoucího Pražského hradu koncentrovalo zárodky jeho ústředního postavení: knížecí stolec, sněmovní pole a centrální místo kultu.
            První historický kníže rodu Přemyslovců, Bořivoj I., postavil na hradním návrší někdy kolem roku 885 kostel Panny Marie, v pořadí teprve druhou křes­ťanskou svatyni na území Čech. Když v roce 973 vzniklo pražské biskupství, stalo se hradiště sídlem biskupa. Následovala stavba kostela sv. Jiří a kláštera benediktinek při něm. Kníže sv. Václav založil další kostel, rotundu, zasvěcenou sv. Vítu. V ní byl po své mučednické smrti pochován, sem převezl v roce 1039 kníže Břetislav I. z katedrály v Hnězdně (Gniezno) ostatky sv. Vojtěcha, sv. Ra­dima (Gaudencia) a Pěti svatých bratří. 
            Zásluhou Soběslava I. a Vladislava II. se v letech 1135 – 1185 hradiště proměnilo v románský kamenný hrad. Jeho jižní hradbu, obrácenou k teprve se rodícímu městu, zvyšoval patrový knížecí palác s kaplí Všech svatých. V siluetě se uplatňoval i biskupský palác, jednoznačně jí ale dominovaly sak­rální stavby: nová trojlodní bazilika sv. Víta, Václava a Vojtěcha, vystavěná na místě již nedostačující rotundy v letech 1060 – 1096, a bazilika sv. Jiří, která při přestavbě získala rovněž hranolové věže, patrné v hradní siluetě dodnes.
            Hrad získal nové poslání, když Karel IV. vyvolil Prahu za hlavní město Svaté říše římské. Jako královský hrad Přemyslovců vyjadřoval kontinuitu vlády, na níž navázala lucemburská dynastie, obě pod mocnou ochranou sv. Vác­lava. Jako hrad císařský reprezentoval císařský úřad i jeho nositele. Obnova královského paláce se stala prvním stavebním činem Karla IV. v Čechách. Přes nádheru paláce spočívalo ale nadále těžiště dostavby hradu ve stav­bách sakrálních. Současně s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství byl položen v roce 1344 základní kámen nové katedrály. Ta byla zamýšlena zároveň jako královský kostel Lucemburků: Byla korunovačním chrámem, chránila ostatky zemských patronů, sloužila jako mausoleum Přemyslovců a Lucemburků. Její velikost a podoba měly odpovídat postavení Prahy jako no­vého Říma a nového Jeruzaléma. Mohutná jižní věž indikovala přítomnost hrobu sv. Václava, arcibiskupského kostela i blízké císařské rezidence. Za Karla IV. a Václava IV. se ale postavily jen vysoký chór, Svatováclavská kaple, věž a založilo trojlodí, pak husitské války stavbu zastavily.
            Podle korunovačního řádu, který sepsal sám Karel IV., začínal obřad v předvečer korunovace pěší poutí panovníka z Pražského hradu na druhou pražskou akropoli, Vyšehrad. Zde, v bazilice sv. Petra a Pavla, mu hodnostáři kapituly ukázali lýkový střevíc mýtického zakladatele rodu Přemyslovců, Pře­mysla Oráče, a přes rameno mu zavěsili jeho mošnu. Zpáteční pouť na Hrad přehrávala symbolicky vzestupnou cestu od prostých počátků královského rodu po triumf Lucemburků. Karel IV. tak nově pojmenoval podivnou situaci dvou akropolí na dvou návrších, ovládajících Pražskou kotlinu.
            Hradní pahorek se zdvíhá nad hladinu Vltavy zhruba 80 metrů, vyše­hradský je asi o 30 metrů nižší, ale téměř kolmá vyšehradská skála se drama­ticky vynořuje přímo z řeky. Akropoli tu vlastně zrodila zase akropole: Kníže Bře­tislav před smrtí vyhradil pro svého nejmladšího syna Jaromíra biskupský sto­lec. Když na něj Jaromír již jako biskup Gebhart skutečně usedl, rozhořely se prudké spory mezi ním a jeho starším bratrem, vládnoucím knížetem Vratisla­vem II. Akropole Pražského hradu se ukázala pro oba bratry malá. Vratislav II. přeložil knížecí sídlo na Vyšehrad a začal jej budovat jako protějšek Pražského hradu. Podařilo se mu založit tu exemptní, tedy přímo Papežskému stolci podléhající kapitulu, jejíž probošti bývali až do roku 1462 zároveň kancléři, tedy nejvyššími úředníky království. Po smrti Soběslava I. v roce 1140 se ale panov­nické sídlo definitivně vrátilo na Pražský hrad a Vyšehrad před úpadkem za­chránila jen kapitula. Až Karel IV. jej začlenil do kompozice pražských měst a vybavil prostředky optické dominance: mohutným opevněním s výraznou bránou, zvanou Špička, přestavbou kolegiátního kostela a královského pa­láce. Z destrukce po dobití husity v roce 1420 se již druhá pražská akropolis nevzpamatovala. Významově se ale již poměr Pražského hradu a Vyšehradu nezmění: Vyšehrad zůstane viditelným bodem prehistorického prvopočátku města i národa, Pražský hrad bodem počátku historického, symbolem stát­nosti, její tradice a kontinuity a sídlem aktuální moci.
           Jagellonské stavební počínání na Hradě uchovává a zmnožuje velikost Karlova díla. Nástup Habsburků rozšiřuje i funkce Hradu: Za Jelením příkopem vzniká Královská zahrada jako území odpočinku a zábavy. Městu pod Hra­dem ale nezůstává zcela skryto, renesanční letohrádek, který nechal postavit císař Ferdinand I., prodlužuje hradní siluetu. Hrad a jeho bezprostřední okolí zaplnily výstavné paláce příslušníků nejvyšší dvorské šlechty, stavěné italskými architekty a řemeslníky. Rudolf II. zahájil velkorysou přestavbu a dostavbu Hradu, která měla sjednotit dosud velmi různorodý konglomerát staveb. Zů­stalo ale jen u prvních staveb. S odchodem císařského dvora do Vídně z Hradu zbyl jen zdaleka viditelný zdroj nostalgie po časech, kdy byl sídlem císařů a králů.
          Novou tvář ukázala vládnoucí moc ve 2. polovině 18. století: Vídeňský císařský architekt Niccolo Paccassi, autor přestavby Schönbrunnu, svázal Hrad jednotnými strohými fasádami a dal mu novou monumentalitu. Obrovská ku­batura propojených budov ale zůstala opuštěna až do vzniku samostatné Československé republiky. Sjednocené hradní těleso dalo vyniknout siluetě torza katedrály. Barokní plán její dostavby se sice začal stavebně realizovat, stavba se ale brzy zastavila. Až romantický zájem o středověk a národní mi­nulost přivedly myšlenku dostavění znovu k životu. Od 60. let 19. století se tak rozbíhá přestavba, dokončená až v roce 1929, a katedrála nakonec převy­šuje hradní siluetu také dostavěnou lodí a dvěma věžemi západního průčelí. Rovnováhu mezi duchovním a světským pólem akropole pak nastolila Plečni­kova úprava Hradu na sídlo prezidentů nového československého státu. Stavebně je to, alespoň v pohledu z podhradí, perioda poslední, navázat na ni dokázala jen perioda Václava Havla. Obě respektovaly, že Hrad je již postaven, je po tereziánské přestavbě a dostavbě katedrály definitivní, stačí jej pro současnost přeložit doplňky a kladením nových akcentů.
          Zmíněný příběh druhé akropole vytvořil dále využívaný precedens ji­ného řešení. Od počátku Hradu rostla konkurence. Při pohledu z Pražské kot­liny se vlevo od Pražského hradu tyčí masív Strahova. Na jeho úbočí byla v letech 1143 – 1144 založena premonstrátská kanonie na hoře Strahově (Mons Sion), která Pražskému hradu opticky konkurovala. Klášter je ve své uzavřenosti a soběstačnosti rovněž svébytnou akropolí. Když Karel IV. zakládal Nové Město pražské, osadil tři výrazná návrší výjimečnými kláštery a jejich kos­tely a spolu s městskými kostely tak vznikla kompozice, dávající prostoru města smysl v horizontální dimenzi i ve vertikální gradaci, vrcholící Pražským hradem.
          M
ěsto se ke své dominantní akropoli vztahuje i konkurujícími vertikálami. Věž je velkým pražským tématem. Věže kostelů farních i klášterních se vztahují nejen k nebi, ale také ke své matce-katedrále, věže radnic neplní jen své praktické funkce, ale signalizují zároveň emancipaci městské komunity. Nikdy se ale nesnaží konkurovat doopravdy. Priorita Hradu v pražském panoramatu je nedotknutelná. Rozhledna na vrcholu Petřína, postavená v roce 1891 jako pětinová replika pařížské Eiffelovy věže, nebyla stavbou s mocenskými obsahy a město ji přijalo. 216 metrů vysoký žižkovský televizí vysílač z let 1985-1992, který se neuplatňuje v hradním panoramatu, ale zasahuje do protilehlé hrany Pražské kotliny, byl naopak pochopen jako výraz zpupnosti moci a obdařen řadou posměšných přezdívek. Jedna z nich je pro sledovaný princip velmi ná­zorná: Biľakův penis. (Tajemník ÚV KSČ Vasil Biľak byl zvláště neoblíbený před­stavitel režimu, nastoleného sovětskou okupací.) Do posvátného panoramatu nikdy nebyla hodnotově přijata vila, kterou si nechal blízko Hradu postavit v roce 1914 Karel Kramář, pozdější první československý ministerský předseda. Jedním z nejčastějších argumentů proti vítěznému soutěžnímu návrhu Jana Kaplického na novou budovu Národní knihovny na Letné je nepodložené tvr­zení, že pohledově konkuruje Pražskému hradu. Aktuálně Praze hrozí vyškrtnutí ze Seznamu světového dědictví, protože stále více výškových budov ohrožuje pražské panorama. Zhruba takový je základní půdorys problému.
          Podstatné pražské akropole jsou zároveň nekropole. V mohutné stra­hovské bazilice odpočívá tělo Vladislava II., většina českých panovníků spočinula na Pražském hradě, v katedrále a v bazilice sv. Jiří. Vyšehrad s pohřby čtyř přemyslovských panovníků udržel své kostely a hřbitov i uprostřed pev­nosti, na niž byl přestavován plných 197 let, mezi léty 1653 a 1850. Vyšehradský hřbitov přečkal i josefinský zákaz pohřbívání ve městě. Jeho proměna v národní pohřebiště vyvrcholila v 90. letech 19. století postavením Slavína, monumentální hrobky, kam jsou ukládány vynikající osobnosti české kultury a vědy. Sílu myšlenky dokládají návrhy z prvních let po vniku Československé republiky umístit na Vyšehrad ústřední pražské krematorium. Spojovaly národní pohřebiště s manifestačním návratem k  slovanskému předkřesťanskému po­hřebnímu ritu; legalizace pohřbu žehem patřila ostatně k prvním legislativním aktům nového státu. Funkci nekropole měl mít od počátku také Národní pa­mátník na hoře Vítkov, specifický protějšek Pražského hradu na pravém břehu Vltavy. Původně se zamýšlel jen památník zdejšího vítězství Jana Žižky z Trocnova nad křižáky, po vzniku republiky k němu přibyla potřeba uctění památky těch, kdo za ni položili životy. V památníku, postaveném v letech 1928 – 1933, mělo být nové prezidentské mauzoleum ve vědomé korespon­denci s Hradem, T. G. Masaryk ale myšlenku odmítl. Až po válce tu našel dů­stojné místo Hrob neznámého vojína, přibyla Síň Rudé armády a mauzoleum Klementa Gottwalda. Nejvyšší komunističtí funkcionáři tu byli pohřbíváni až do roku 1989, dnes je obnovena tradice významných vojenských pohřbů.
          Ještě jednu neúplnou akropoli, dnes funkčně a významově vyprázdně­nou podobně, jako Národní památník, má Praha: Na klasickou akropoli vy­stupují o svátcích z města po via sacra průvody k chrámům na vrcholu. Ka­tedrála a další kostely Hradu jsou spojeny s městem a okolím více trasami, nej­významnější je ale Královská cesta, po níž stoupaly korunovační průvody z králova dvorce ve městě na Hrad (Korunovační řád Karla IV. dodržel jen on sám.). Mladá republika objevila zdroj posvátného v periodických sletech So­kola, tradiční tělovýchovné organizace, která hrála mimořádnou roli v českém národním životě: Ke společnému cvičení jako působivému rituál­nímu stvrzování jed­noty, výkonnosti, zdatnosti a zdravé vitality národa stou­paly desítky tisíc cvičenců na vrchol hory Strahov, kde se pro ně od roku 1925 stavěl stadion, v několika parametrech největší na světě. Už o rok později byl schopen přijmout 130 000 diváků naráz. Na tradici patřičně transformovanou navázaly poválečné spartakiády. Například v roce 1985 cvičilo na Strahově v 16 skladbách celkem 380 000 cvičenců.
          V konkurenci alternativních akropolí Hrad vždy obstál, jeho váha jimi není oslabena, ale naopak akcentována. České dějiny jsou od počátku ději­nami boje o Hrad. Hlavy státu se mění, ale královský majestát Pražského hradu zůstává. Proto boj pokračuje i dnes, kdy reálná moc na Hradě sídlící hlavy státu nestojí za řeč a turistický průmysl dělá, co může, aby odtud vyhnal dů­stojnost. Síla akropole je ve schopnosti spojit sakrální a světské, sakralizovat moc a její architekturu.

 mladsi_1-10_10

Když jsem o tom tématu přednášel, neodolal jsem ilustraci podstatného principu: Trocha královského majestátu Pražského hradu dopadne na každého jeho obyvatele. Osmiletý David Rypka napsal do obrázku současného českého prezidenta, který poslal do soutěže Namaluj si svého Čecha – namaluj si svůj vzor: „Můj Čech je Václav Klaus, protože se mi líbí jeho hrad.“ I na to bude dobré na sklonku příštího týdne myslet. (Zdroj obrázku: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/nejvetsicech/oprojektu_namalujcecha?kategorie=mladsi_1-10)

(Abych vysvětlil své rozkolísané psaní president/prezident: President je pro mne Tomáš Garrigue Masaryk. President je pro mne Václav Havel. Václav Klaus jen prezident. Bojím se první přímé volby. Mohla by ukázat, že si nejsme schopni zvolit presidenta, jen prezidenta.)

Už se to nedá déle odkládat, s pravdou ven: Budu volit Táňu Fischerovou. Jsem bytostně přesvědčen, že na Pražském hradě by měla stanout žena. Moudrá, krásná, vnitřně svobodná, morální autorita. Potřebujeme vrátit do našich životů některé funkce akropole a Masarykova hradu demokratického. Stačilo by vždy, když se chystáme v každodenním pachtění dole v podhradí něco učinit, zvednout na chvíli hlavu a nechat jí proběhnout jednoduchou myšlenku: Co by tomu řekla Táňa Fischerová?

Reklamy

1 komentář »

  1. Perfektní! Táňa na Hrad!

    komentář od Anna — Leden 8, 2013 @ 10:45 pm


RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: