Czumalova nástěnka

Březen 24, 2013

LIBEŇ EDUARDA ŠTORCHA

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 2:45 pm

Storch1

Četl jsem Lovce mamutů nejspíš ještě dřív, než jsem poprvé spatřil vlastním okem Prahu, a rozhodně dřív, než jsem zjistil, že existuje nějaká Libeň. Došlo mi to až teď, kdy se Libní intenzivněji zabývám: Pátý, závěrečný díl se odehrává právě tady. Bílá skála, kam Eduard Štorch situoval tábor Mamutíkovy lovecké tlupy, je ostroh na nárazovém libeňském břehu holešovického meandru Vltavy, zhruba mezi ulicemi Povltavská, Na Truhlářce a Pod Bulovkou. Ta probíhá po dně rokle, která Bílou skálu odděluje od druhého ostrohu, Korábu. „Tlupa si našla v Libni příhodné stanoviště. Táboří zrovna nad jezerem, na srázném vysokém kopci, z něhož lze daleko dohlédnout. Jsou tu na pokraji rozsáhlých stepí, šířících se k severu a k východu, z nichž zvěř chodívá dolů k vodě po vyšlapaných stezkách. Libeňský člověk je pánem pražského jezera, jehož pahorkovité břehy stěží za den obejde.“ Na krásné ilustraci Zdeňka Buriana plují Mamutík s Kopčemem od Bílé skály k Podbabě ukrást šárecké tlupě oheň.
     Vzpomínáte si? Největší vynález v lidských dějinách byl v poslední kapitole Lovců mamutů učiněn také v Libni: Kopčem, náš český Prométheus, s Veverčákovou pomocí vznítil oheň. Bez pazourku a bez ohnivého kamene. „Už nikdy tlupa bez ohně!“ Tak pravil náčelník Mamutík. Kopčemovu metodu se učily i dítky ve Štorchově Dětské farmě, která existovala v severní části Libeňského ostrova mezi léty 1925 – 1934. Věřím, že jeho žáci byli šikovnější než já, jako kluci jsme to mnohokrát zkoušeli marně. Byli jsme uhranuti Štorchovými příběhy a nic na tom neměnil fakt, že Lovci mamutů to dopracovali až k povinné četbě. O autorovi jsme tehdy mnoho nevěděli. A protože se obávám, že nejsem sám, kdo se o jeho život začal zajímat až ve věku povinné školní četbě vzdáleném, dopustím se tu trochy osvěty: Eduard Štorch se narodil 10. dubna 1878 v Ostroměři u Hořic. V letech 1893 – 1897 studoval na c. k. Českém ústavu ku vzdělání učitelů v Hradci Králové a až do roku 1903, kdy získal místo v Praze, učil na školách ve východních Čechách a na Mostecku. V letech 1903 – 1907 působil jako zatímní učitel v Libni, na obecných školách proti zámku a Na Korábě, pak jako zatímní učitel na pomocné škole v Bubnech. V Libni se i oženil, 27. dubna 1907 si vzal Boženu Vávrovou.
     I nadále bude dráha Eduarda Štorcha-pedagoga jedním z mnoha kormutlivých příběhů, které je tradičně prožívat učitelům v Čechách: Skrývání před frontami první světové války, poválečné martyrium ředitele státem zanedbávané Dětské ústřední útulny v Praze, neúspěšná snaha získat trvalé místo na Slovensku. Počátkem roku 1921 se vrací do Prahy a začíná učit jako zastupující odborný učitel na měšťanské škole v Jindřišské ulici. Ve školním roce 1922/1923 odjel, u nás jako vůbec první, s dětmi na hory na lyžařský kurs a položil základy formě, fungující dodnes. Stále se rozšiřující lyžařské zájezdy (šestý kurs měl už 394 účastníků) začaly brzy doplňovat letní pobyty českých dětí v Jugoslávii, které Štorch organizoval rovněž bez valné podpory. Neváhal vložit i vlastní finanční prostředky, aby umožnil účast dětem z nemajetných rodin. V roce 1928 se Eduard Štorch z nasazení, do něhož už patřila i Dětská farma, zhroutil a požádal o přeložení do dočasné výslužby. Především jedna věta z jeho žádosti mi stále nejde z mysli: „Těžce na mne také doléhá úplná beznadějnost mé učitelské dráhy.“ Bez dětí ale dlouho nevydržel.
     V roce 1930 se Eduard Štorch konečně dočkal definitivy. Bylo mu tehdy 53 let a učil už více než tři desetiletí. O pět let později, na samém konci roku 1935, jej na lyžařském kursu vážně zranil bezohledný lyžař. Zhoršující se zdravotní stav si nakonec vynutil nejprve dočasný, v roce 1939 definitivní odchod na odpočinek. Léta druhé světové války vyplnil Eduard Štorch, osleplý na jedno oko, literární činnosti, ovšem s velmi omezenými publikačními možnostmi. Po osvobození se krátce těšil z literárních úspěchů, v roce 1948 jej hlavní město Praha poctilo literární cenou Boženy Němcové. Poúnorový režim mu pak zabavil domek v Lobči u Mělníka a polovinu pražského bytu. Nezbylo, než rozsáhlé sbírky věnovat muzeu v Hořicích v Podkrkonoší spolu s literárním dílem. (V mém výtisku Lovců mamutů z roku 1964, to už bylo vydání šestnácté, je proto jako držitel autorských práv uveden Místní národní výbor v Hořicích v Podkrkonoší.) Zemřel 25. června 1956.
      To, co jsme nad jeho knihami prožívali, a to, co v nás uvízlo jako morální exempla, mi brání, abych se Štorchovo dílo pokoušel zasazovat do kontextu české literatury, ještě více, než absence literárněvědného vzdělání. Eduard Štorch je ale především nepřehlédnutelnou osobností reformního pedagogického hnutí. Ani má erudice v oboru dějin pedagogiky není valná. Mohu tedy jen enumerativně upozornit, že jeho činnost je třeba vnímat v kontextu, který vytvářel namátkou Bakulův ústav pro výchovu životem a prací, Domov lásky a radosti brněnského Josefa Bartoně, koncepce volné školy Josefa Úlehly či Franka Mužíka, Dům dětství pro legionářské sirotky v Krnsku či Sedlákova a Žitného dětská pracovní obec. Další podstatný kontext tvoří eubiotika, nauka, pro niž byl marně ražen český termín dobrožilství, nejen krásný, ale také názorně vysvětlující. Odolám pokušení a nebudu sestupovat až k osvícenským kořenům a přidržím se Štorchova století. To si bylo od svého počátku vědomo, jakou cenu platí naše civilizace za pokrok, jak destruktivní účinky má na člověka a společnost překotná industrializace. V bohatém spektru snah, které nejpřesněji označuje německý termín Lebensreformbewegung, našla své místo i eubiotika jako specifická odnož eugeniky. Konstituoval ji profesor hygieny na pražské a po vzniku republiky bratislavské universitě Stanislav Růžička (1872 – 1946). Podle Růžičky celých 80% příčin chorob tvoří nepřirozený životní styl. Pokud odstraníme příčiny, zmizí i následky v podobě nemocí. Mnohému z dění v prvních desetiletích minulého století dnes velmi rozumíme, v módních vlnách se šířilo vegetariánství, hledaly se zdravé potraviny a zdravý způsob života, velkými tématy byl boj s alkoholismem a nikotinismem. Odcizení městského člověka jeho venkovskému původu měla kompenzovat denní relaxace v podobě zemědělské práce po práci městské. Jistá zaostalost slovanských národů v odklonu od tradičního způsobu života se náhle jevila jako pokroková výhoda a závazek vůči jiným evropským národům: Slované uchovali více z harmonie původního způsobu života a mohou ostatním národům ukázat cestu.
     Proti dobovému eubiotickému usilování je dnešní hledání zdravého životního stylu sobeckým pěstováním vlastní krásy a výkonnosti. Tehdy se akcentovala zodpovědnost za vlastní zdraví vůči národu, vůči společnosti. Eduard Štorch se stal vášnivým stoupencem eubiotiky, neboť mu odpovídala na otázky, které mu s bolestnou naléhavostí kladla poznaná sociální realita Mostecka i pražské periferie. Objevil v ní možnost, jak bezkolizně vyhovět vývojovým potřebám dítěte i požadavkům, které před školu staví zdravý vývoj společnosti. V roce 1929 publikoval studii Dětská farma  s podtitulem Eubiotická reforma školy. Vychází v ní od kritiky architektonické podoby instituce a proti kasárenskému bloku městské školy staví pavilonový systém. Formuluje ideál malé školy s učitelem, který je dětem blízkým veselým společníkem. Vážný zdroj problémů shledává v přetěžování žáků. V nápravě klade velký důraz na obrodu tělesné výchovy a obrodu hygienickou, vrací se ke Komenského zásadám a navrhuje systém polodenní práce, kdy dopoledne je věnováno obtížnějším předmětům a odpoledne fyzickým a relaxačním aktivitám. Jeho koncepce rezonuje s dobově ověřovanou formou škol v přírodě, lesních škol, zahradních či sadových škol, které primárně usilovaly o zlepšení zdravotního stavu dětí, vystavených nevhodným vlivům městského prostředí. Pro jeho libeňský pokus byla nejdůležitější Waldschule v Charlottenburgu. Ta fungovala jen od velikonočních do vánočních svátků, Štorch usiloval o celoroční výuku v přírodě s tím, že v zimě by děti měly delší prázdniny a v únoru by odjely se školou na hory.
     Pro praktické naplnění svých zásad hledal Štorch snadno dostupné sportoviště a tábořiště. V dubnu 1926 pronajal vhodný pozemek v severní části čerstvě zestátněného Libeňského ostrova, který dobře znal z předchozích let, kdy tu pobýval se svým skautským oddílem. Nepodařilo se mu získat jakoukoli podporu a tak svůj záměr uskutečnil za cenu nemalé oběti: vášnivý amatérský archeolog prodal Národnímu muzeu svou dvě desetiletí budovanou archeologickou sbírku, v níž samozřejmě nechyběly ani nálezy, učiněné s libeňskými žáky. (Text Lovců mamutů, vydaný poprvé v roce 1918, byl ostatně modifikován a rozšiřován právě na základě libeňských nálezů až do podoby z roku 1937, která je dodnes vydávána.) S pomocí svých skautů vybudoval Štorch nejprve boudu na nářadí, pak mohlo dojít na hlavní budovu s verandou, kam by se mohla ukrýt před nepohodou celá školní třída. Výuka se jinak děla pod širým nebem a přístřeší bylo jednou z podmínek úředního povolení farmy. Hotová farma měla i další malé budovy, kuchyni, domek pro chlapce, menší domek pro dívky, zvaný Děvín, opatrovnu, záchody, šatny a převlékárny na pláži. Pohybovým aktivitám složila dvě hřiště, volejbalový kurt, dráha a doskočiště pro skok do dálky, střelnice pro lukostřelbu, přístav pramic, pracovní výchově a zároveň zásobování zelinářská zahrada, záhonky žáků, sad a farma domácích zvířat, bylo tu i tábořiště a louka. Důraz, který Štorch kladl na výchovnou funkci rodiny, naplňovala na Dětské farmě obětavá spolupráce jeho manželky Boženy. (Jejich šťastné manželství zůstalo bezdětné a po roce 1949 byla paní Božena, upoutaná po operaci na invalidní vozík, zcela závislá na péči churavějícího manžela.)
      Základní myšlenka farmy je jednoduchá: Umožnit dětem co nejvíce pobývat ve zdravém přírodním prostředí, aniž by se ztrácel čas. V klasické škole tak Štorch ponechal jen předměty náročné na pomůcky, ty se vyučovaly dopoledne, vše ostatní se odehrávalo v přírodě. Celý systém harmonizoval základní komponenty, umožňující zdravý rozvoj dětí, pobyt na čerstvém vzduchu a slunci, pohyb, spánek, stravu. Příroda poskytla úběžník všem předmětům, dobrou zkušenost v této souvislosti Štorch učinil s projektovým vyučováním. Podobně vytvořil pospolitý život na farmě dobré prostředí pro občanskou a mravní výchovu. Velký důraz na tělesnou výchovu organicky spojoval pracovní, hygienické a sportovní aktivity. Pro to všechno bylo třeba rozvolnit rozvrh a umožnit prolínání předmětů.
      Z jedné strany vymezoval pozemek Dětské farmy tok Vltavy a Štorch tu s dětmi vybudoval koupaliště s pláží. Společné koupání a hry ve vodě a na pláži, při nichž je učitel aktivním spoluúčastníkem, nikoliv dozorcem, přirozeně likvidují formální bariéry mezi žáky a učitelem. Štorch to ve spisu Dětská farma domýšlí až po sociální rozměr společného koupání a význam nahoty pro morální a sexuální výchovu. V roce 1927 otevřel koupaliště zdarma pražským školám a jen za první měsíc se jich tu vystřídalo 81 a počet dětí dosáhl čísla 2 861.
     Povolení ke zřízení školy v přírodě získal Eduard Štorch 25. května 1925, 27. března 1926 mu příslušné úřady povolily zahájit výuku. Ta se rozběhla od 22. května téhož roku a Eduard Štorch provozoval Dětskou farmu následujících osm let. Netřeba dodávat, že při tom nejen plnil bez jakékoliv úlevy všechny školní povinnosti a kolegové ze školy v Jindřišské ulici na jeho experiment nehleděli právě přátelsky. Konec ale nepřišel odtud. Ředitelství pro stavbu vodních cest slíbilo území Dětské farmy pronajmout Ústavu pro tělocvik a sport při Universitě Karlově a nařídilo jej vyklidit do 31. prosince 1934. Nevyšla ani snaha družstva Eubiotická škola a rodina, které založili již zmíněný prof. Stanislav Růžička a Eduard Štorch, získat pozemek z daru velkostatkáře Aloise Svobody (na části pozemků v Troji, které daroval státu, byla vybudována pražská zoologická a botanická zahrada) a postavit na něm výchovnou osadu, čelící negativním dopadům industrializace návratem k polozemědělskému způsobu života a posílením rodinné pospolitosti. Jednoduše řečeno, obyvatelé Výchovné osady Růžičkov by dopoledne pracovali v místních továrnách, odpoledne by se celé rodiny věnovaly obdělávání vlastní zahrady. Součástí osady měly být Štorchovy ozdravné školy v přírodě, sloužící i pro děti z okolních průmyslových čtvrtí.
     Osm let není málo, projekt Dětské farmy na Libeňském ostrově byl vlastně úspěšný. Myšlenka školy v přírodě nikdy nezapadla, naopak se reaktualizovala s dalším zhoršováním městského prostředí. Školní děti stále jezdí na hory a k moři, jen na otce-zakladatele Eduarda Štorcha si už málokdo vzpomene. Sílí hnutí lesních mateřských školek a pohled na jejich mapu (http://lesnims.cz/node/16) by Eduarda Štorcha naplnil nadšením.
     V tomhle blbém světě hamižných pragmatiků si stále více vážím lidí posedlých, kteří jdou za svým snem, určeným pro druhé. Netušil jsem, že mi naše libeňské procházky přinesou také nový vztah k autorovi mých oblíbených klukovských knih. Jdu si dočíst Hrdinu Nika, toho mám nejraději.

Storch2

 

 

 

 

 

 

[Čerpal jsem především z bakalářské práce Jiřího Štolla Dětská farma Eduarda Štorcha a československé alternativní školství ve dvacátých letech 20. století (Masarykova universita v Brně, Pedagogická fakulta, Katedra sociální pedagogiky, 2008) a ze studie Tibora Vojtka “Nové město, nová generace, naděje pro společnost“, aneb Úsilí o vybudování osady Růžičkov v Praze-Troji (1925 – 1930), otištěné v revui Lidé města (roč. XIII, 2011, č. 3, s. 443-465). V obou najde případný zájemce odkazy na další literaturu.]

Reklamy

Napsat komentář »

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: