Czumalova nástěnka

Květen 28, 2013

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 5:38 pm

Prosek1_022 (1)

Reklamy

Květen 22, 2013

NOC KOSTELŮ A ZÁZRAK BEURONSKÉHO UMĚNÍ

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 9:16 pm

Obrázek1

Mám své výhrady k akcím typu Muzejních nocí a Nocí kostelů, ale s těmi teď nebudu otravovat. Jen rychlé doporučení: Chcete-li spatřit zázrak beuronského umění, otevírá k tomu Noc kostelů skvělou příležitost. Vydáte-li se do smíchovské Holečkovy ulice, najdete otevřený jak kostel sv. Gabriela, tak protější kostel Nejsvětějšího Srdce Pána Ježíše (Sacré Coeur), což je, zvláště u toho druhého, příležitost vzácná. V prvním se bude návštěvníkům věnovat paní Mgr. Monica Šebová, nad níž v znalectví beuronského umění a zásluhách o jeho poznání, záchranu a propagaci není, ve druhém výklad poskytnou dvě mé studentky z Ústavu dějin křesťanského umění na Katolické teologické fakultě University Karlovy. Vřele a s garancí vrcholné kvality doporučuji. Podrobnosti:

http://www.nockostelu.cz/index.php?pg=kost743

http://www.nockostelu.cz/index.php?pg=programdetail&IdProgram=21949

Na horním obrázku je oltářní obraz Mater Dei – Sedes Sapientie v kostele sv. Gabriela, na dolním původní podoba interiéru kostela Sacré-Coeur.

 

 

Obrázek2

INVALIDOVNA NEBUDE

Filed under: SEMINÁŘ ARCHITEKTURY 20. STOLETÍ — V. Cz. @ 8:21 pm

cz017Jsem smuten: Náhlá zdravotní potíž brání našemu setkání na experimentálním sídlišti Invalidovna, na něž jsem se těšil. Jménem svého organismu se omlouvám. Uvidíme se u zkoušky. Máte-li návrh(y) na termín(y), ozvěte se, prosím, co nejdřív na czumalo@gmail.com, nejpozději v pondělí bych chtěl termíny vypsat.

Květen 12, 2013

PARK PŘÁTELSTVÍ NA PROSEKU

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 12:28 pm

Prosek3_061

Ještě jednou sahám do rukopisu textu O souostroví Prosek, dírách do země, psech, psounech a jiných hlodavcích (Stavba 2012, roč. 19, č. 1, s. 20-31), abych rekapituloval základní údaje o parku Přátelství. Když už jsem v tom sebevykrádání, připojuji i vlastní fotografie. (Své autorství jindy skromně neuvádím, ale teď hrozí, že bych mohl udělat ostudu Mirkovi Páskovi.)

 TO NEJLEPŠÍ, CO PROSEK POTKALO
V parku Přátelství je dodnes cítit vrcholící optimismus moderny. Otakar Kuča vyhrál v roce 1968 soutěž vypsanou Útvarem hlavního architekta a v letech 1974 – 1976 pra­coval na projektu v ateliéru krajinářské architektury tehdejšího Státního ústavu pro rekonstrukci měst a památkových objektů. Soutěž byla vypsána na 23 hektarů, už projekt byl ale omezen na dnešních 11 hektarů střední části. Realizace se táhla od jeho dokončení až do roku 1983, aniž by se naplnil beze zbytku. Zdaleka ale nejde o torzo. Podařilo se vymodelovat krajinu, která vymazala dopravní stoku Vysočanské, ale ne­ztratila kontakt s vymezujícími domy podél ní a Jablonecké. Právě rámec strohé, ale harmonické architektury je nezbytným rámcem pro všechno, co se v parku rafinovaně hraje mezi přírodním a umělým. Otakar Kuča vytvořil se spolupracovníky z Hydroprojektu umělou vodoteč o délce 450 metrů s 11 nádržemi. Téma vody v krajině tu pojmenoval mnoha způsoby, ale všechny sjednotil expresivní geometrií umělých břehů, do níž převedl organické křivky. Měkká organičnost naopak ovládá síť cest. Ta ozřejmuje modelaci terénu, kompozici parku a vtahuje do ní vztahy jednotli­vých prostor sídliště. Park krásný, pohodlný a zároveň nezanedbávající povinnost dobré zahrady a dobrého parku být obrazem světa, především toho, který přijde. Dílo nadčasové, jen plastika Jiřího Wolkera (Miloslav Šonka – Stanislav Hanzl 1984) možná prozrazuje, že byla vytvořena v Husákových časech. Ty se na parku ale záhy začaly podepisovat neúdržbou. Čtvrtinu plochy zanedbaného parku zasáhla v letech 2004 – 2006 výstavba metra, zlikvidovala například 110 vzrostlých lip. Bezprostředně po dokončení úseku IV.C2 proběhla re­konstrukce zničené části (Otakar Kuča, Milan Vodička, Vladimír Bartoň 2006) a o rok později zpracovali Otakar Kuča, Pavlína Malíková, Aleš Steiner a Martina Vlnasová projekt revitalizace 8,5 hektaru parku. Realizována v letech 2008 – 2009 v rytmu, daném úředníky, nikoliv cyklem přírody. Přibyl amfiteátr, dětská hřiště, dřevěná mola, soustava cest doplněna o některé z přirozeně vyšlapaných. Původně monoli­tická betonová vodní cesta byla nahrazena kombinací litých armovaných desek dna a břehů z prefabrikátů a obnovila se cirkulace vody. Předláždil se stromový rondel, vy­měnily můstky a doplnil mobiliář. Charakter parku ale nejvíce proměnila likvidace téměř 9 000 m2 rozrostlých keřů. Díky tomu vzrostla rozloha travnatých ploch na 5,5 hektaru a znovu zřetelně vyvstala kompozice parku. Rekonstrukce zastihla jeho dře­viny v ideálním věku. Jen stromů je dnes v parku 615.
            Jsou místa, kde se snění moderny zdá reálné: Prostředky architektury lze vytvo­řit harmonické prostředí schopné vytvořit harmonického člověka. O slunném víkendu v parku Přátelství jsem musel myslet také na velkého německého krajinář­ského architekta romantismu Friedricha Ludwiga von Sckell a jeho přesvědčení, že veřejné parky mohou přispět ke sblížení všech stavů v lůně krásné přírody. Snad mě jen poblouznilo podzimní slunce. Pizzeria Helios mi podala účinné antidotum: Ku­čovo velké krajinářské dílo pointováno brutální porcí banality a nevkusu, která pře­kryla dříve skromný domek zahradníků. Precedens, díra v lodi, střet kultur. Možná klíč k tématu.

Prosek3_067

SÍDLIŠTĚ PROSEK

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 12:22 pm

IMG_0608

Miluji definiční fotografie a touhle Mirek Pásek postihl Prosek v tom podstatném. Pražský městský folklór sídliště Prosek pojmenovává celkem vtipně: Autobus staví už potřetí a pořád se jede kolem jednoho paneláku. Nedotýká se ale jeho specifické krásy. Jednáctipodlažní deskové domy systému T 08 B projektoval Bohu­slav Kocián a byly postaveny do roku 1971. Autory územního řešení sídliště Prosek jsou Jiří Novotný, Vlastimil Durdík, Milan Po­lívka a Miroslav Vaic, vedoucím projektantem byl Jan Růžička. Práce na projektu začaly v roce 1963, sídliště se stavělo v letech 1967 – 1971.

Květen 11, 2013

KOSTEL SV. VÁCLAVA NA PROSEKU

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 8:48 pm

IMG_0879

Jal jsem se klopotně resumovat legendu o založení kostela sv. Václava na Proseku a přemýšlel při tom horečně, koho raději nechat vyprávět kvalifikovaně místo sebe. Výborný Kolárův výbor z Kroniky české Václava Hájka z Libočan příslušný rok vynechává a ani další pátrání v už děravé paměti a stále ještě děravé knihovně neposkytovalo, co bych chtěl. Přitom jsem o tom pravém autorovi psal. Ne kdysi dávno, před pár hodinami: 26. června 1851 otiskl Lumír, „belletristický týdenník“, v 21. čísle svého I. ročníku na s. 496 – 498 příspěvek Karla Vladislava Zapa Kostel na Prosíku. A Lumír je dostupný na stránkách Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Mohu vám tedy nabídnout zprávu o objevitelské cestě pánů doktorů Zapa a Čupra na Prosek, zároveň zprávu o zřejmě první Zapově návštěvě místa, kde o pět let později spočine tělo jeho ženy.

Často se stává, že to, po čem dychtivě pátráme, a k vůli čemu daleké cesty vážíme, nám na blízku takořka před nosem leží, a zrak náš, jakoby rouškou zastřen, toho nevidí. Zajisté každý Pražan dobře ví, kde ves Prosík leží, neboť jeho kostelní věž na výšině za Libní panuje v celé kotlině Pražské. Tak dobře, jako každý Pražan, i naši pp. starožitníci o něm vědí, a však pouští se do kraje daleko široko ten onen, hledat starožitné pomníky umění českého, popisuje bedlivě každý nepatrný zbytek starého stavitelství byzantského, jejž zhoubný zub času ještě dočista nepotřel, a však na Prosík posud žádný nezabloudil. Prosík jest asi na čtvrt hodiny od hlučné silnice z Prahy do Staré Boleslavi vedoucí vzdálen, a v tom leží ta příčina, že ho každý sice dobře vidí, vůkol něho obchází a objíždí, ale málo kdo ve svém životě, náhodou do něho vstupuje; a předce náleží jeho kostel mezi nejznamenitější, nejstarší a nejzajímavější památky byzantinského stavitelství v celém království českém. Vypraviv se úmyslně na den Božího Těla na Prosík s přítelem svým Dr. Čuprem, měl jsem štěstí, učiniti tento pro naši archeologii zajímavý nález.
          Dříve však, nežli jeho nynější stav popíši, musím čtenáře na rychlo seznámiti s tím, co nám o počátcích farního kostela založení Sv. Václava na Prosíku právě před rukama leží. Bohužel, že nám zde, jak obyčejně v podobných případnostech, Václav Hájek z Libočan za autoritu sloužiti musí, — ale i Hájkovo svědectví jest nám zde vítáno, a rozumný dovede si z toho vybrati, co právě k účelu našemu vede, a přizná, že tak zcela bezdůvodné není. Jeho podání jest v krátkosti toto: Roku 970 pojal kníže Boleslav II., synovec zabitého knížete Václava, již tehdáž od lidu za svatého považovaného, několik svých služebníkův, a obrátil se s nimi času letního do Staré Boleslavi, aby tam na místě, kde jeho strýc mučedlnickou smrt podstoupil, modlitbou a jinými nábožnými skutky ducha zvěčnělého strýce smířil. Po vykonání tohoto předsevzetí, když se koňmo nazpět do hradu Pražského ubíral, přijel na to místo, kdež jsou někdy vezouce tělo sv. Václava do Prahy, s ním odpočívali. Tu přišla na Boleslava veliká dřímota, i kázal služebníkům svým, vědí-li bližší cestu k domovu, aby se na ni uchýlili, a takto aby rychleji domů přišli. Dali prý se tedy na stezku lesem prosekanou, a Prosík (prosek) řečenou, poněvadž ta prý je velmi brzo na louky Libeňského dvora a dále k Poříčanům (nynější Poříčí, kterého však ještě tehdáž nebylo) přivede. Když se pak měli po té stezce s vrchu pustili, řekl kníže: „Již se nemohu snu obrániti,“ a ssed s koně na zem se posadil, a služebníci své koně svázavše, jemu své pláště prostřevše, aby snu povolil a odpočinul, sami také se položili nedaleko a usnuli. I spal jest kníže málo víc než hodinu, a procitnuv řekl k služebníkům: „I jak jsem měl sen velmi rozkošný, neb strýc můj mne dnes u Pána Boha do milosti poručel, mámť i já slušnou jemu učiniti odplatu na místě tomto bez meškání; protož kámen veliký vezměte, a na tomto místě položte, a kříže svatého znamení na něm mým pobočným nožem učiňte.“ A s tím vsednuvše na koně ku Praze se brali. Čtvrtého dne Boleslav pojav kameníky a zedníky z Prahy, vedl je na to místo, a tu kázal kostel postaviti. I založil jest první kámen toho kostela on sám kníže vlastni rukou 13. dne června, a dokonán jest 17. září a posvěcen od biskupa Vojtěcha (?) k poctivosti Pánu Bohu a ve jméno svatého Václava v neděli v 1. den října u přítomnosti samého knížete a mnoha lidu.
          Tolik Hájek o tom. — Jesuita Jiří Kruger (Saccrrimae memoriae inclyti Regni Bohemiae Coronae etc. Sacri pulveres Tom. II. Pag. 78 ad XIII. Junii) nemá proti této legendě nic co namítati, jedině proti tomu protestuje, že kostel od biskupa Vojtěcha posvěcen býti nemohl, poněvadž r. 770 ještě Dětmar, první biskup Pražský, na živě byl, v čemž ovšem úplný pravdu má, potom též to v pochybnost bere, že kostel od 13. června do 17. září, tedy ve 3 měsících dokončen byl, kteroužto pochybnost s ním úplně sdílím, spatřiv stavbu, jakou tehdáž za 3 měsíce vyvésti ovšem nemohli. Hájek vůbec jest velmi určitý v udávání času, a ví tuze mnoho.
          První pohled na stavbu přesvědčí každého znatele, že jest to originál, i bez rozpaků ho do časův Boleslavových odkáže porovnávaje sloh se slohem chrámu svatého Jiří na hrade Pražském, který s ním úplně souhlasí. Zdali ostatně něco na této legendě pravdivého, kdož to rozsoudí? nicméně místo na cestu, kde s tělem sv. Václava, vezouce jej do Prahy, odpočívali, potom samo založení toho kostela ve jméno sv. Václava jsou dva důležité momenty, které této legendě jakousi podstatu udělují. Jaroslav Schaller (Topogr. d. Königr. Böhm. 10. Th Kaurzimer Kr. str. 234) vypravuje, kterak r. 1770 za úřadování Staropražského primátora Václava Friedricha z Friedenberku osmistilelá památka založení Prosíckého kostela slavena byla. Tentýž primátor dal totiž napřed celý kostel vnitř i zevnitř obnovit, před ním krásnou triumfalní bránu postaviti, a samu císařovnu Marii Teresii prosil, aby tuto slavnost svou přítomností poctiti ráčila. Císařovna vyslala za sebe nejvyššího purkhrabí Filipa Krakovského, říšského hraběte z Kolovrat, a darovala kostelu tehdáž skvostný zlatohlavový mešní ornát, pluvial a dvě dalmatiky. Slavnost začala 30. září 1770 a trvala po 8 dní, odbyvši se při velikém sjezdu znamenité šlechty a shonu obecného lidu.
          Zpráva o tomto jubilejním obnovení kostela zbudila ve mně zlé tušení, které se však na štěstí nezjistilo. Kromě věže s moderní cibulovitou bání není téměř nic kostela toho z daleka viděti; stojí u prostřed hřbitova lidskými těly již od nejméně 800 let na něm kladenými zkypřelého téměř zapadlý v zemi a z venku neúhlednými přílepky z pozdnějších věků velmi zpotvořený. Ale hned na sebe pozornost mou obrátila okna kruhového slohu a tři zakulacené, k východu obrácené výklenky od presbyterium a dvou pobočních lodí, na kterých pod římsami poloobloučky a od nich dolů pruhy na způsob pilířkův se spatřují. Věž vznáší se zrovna nad presbyterium, její hořejší díl jest sice obnoven, ale i na něm patrně viděti, že náleží k původní stavbě, a že býval opatřen okny se sloupky dle způsobu všech starých byzantinských staveb. S nemalým napnutím vstoupili jsme do vnitřku kostela, a hle, všecky hlavni částky stavby objevily se nám v původni své podobě, tak jak snad za Boleslavových časů utvořeny byly, a snadno lze rozeznati, co později změněno a přidáno bylo. Kostel jest u vnitř dosti prostranný, sestává z tří lodí, každá loď se končí polokruhem, a šest byzantinských sloupů, 3 a 3 po každé straně, je od sebe odděluje. Sloupy tylo jsou podobny k sloupům ve hlavní lodi u sv. Jiří v Praze, jen že jsou něco vyšší a ztepilejší, hlavy jsou čtyřhranné, a bývaly bohatě skulpturou ozdobeny, jež však pozdější ruka vápnem nemilosrdně oházela a pak bývalé jich podoby zhruba jenom naznačila; jen na obou přednějších sloupích dají se na rozích hlav rozeznati vinné hrozny. Sloupy jsou vesměs kruhovými oblouky spojeny, a však přívodní polokruhové klenutí udrželo se jen v presbyterium pod věží a v zadním výklenku, potom v levé prostranní lodi. Okna též jsou po stranách do polokruhu vykrojena a zcela původní, ne tak zas v presbyterium, kdež byla v pozdějších časích vylámáním zdi zvětšena, pohříchu na ujmu pevnosti a dobrého vkusu. Klenutí hlavni lodi a pravé prostranní lodi jest křížové, gotické, asi z 15. století, tak jako velké oknu v průčelí kostela. Za velkým oltářem přistavěna jest novější neúhledná sakristie, a před průčelím veliká ale jako stodola sprostě vystavěná předsíň čili kobka, kterou krásný vchod do kostela s bohatým byzantinským portálem do polokruhu vyklenutým zcela zakryt a v hořejších částkách zazděn byl. Ozdoby toho portálu též jsou nemilosrdně vápnem oházeny a pokaženy, daly by se však dle mého mínění tak jako hlavy sloupův vnitř kostela ještě očistiti a poněkud odkryti. Jak viděti, obmezovala se ona jubilejní renovace r. 1770 pouze na obílení a omalování stěn a na ozdobení oltářův atd. Také fresky v presbyterium, představující scény ze života sv. Václava, tenkráte snad povstaly. Obraz na velkém oltáři představuje Hájkovu legendu, spícího Boleslava a zjevujícího se mu sv. Václava.
          To jest vše, nač jsme zběžně svou pozornost obrátiti mohli, poněvadž sváteční den a přitomnost shromážděného lidu všeliké další zkoumání nemožným činilo. Snad by nás byl vel. p. farář mohl na všelicos jiného a snad důležitého upozorniti, kdyby právě slavnostní funkcí nebyl zaměstnán býval. Přestávaje tedy na této předběžné zprávě těším se, že své krajany upozorniti mohu na památku druhu takového, jakého se nám ve vlasti již pořídka vyskytuje, i doufám, že brzo jak náleží a důkladně oceněna bude.

Autorem horní fotografie je Mirek Pásek a jakékoliv její další užití není možné bez jeho souhlasu. Spodní jsem pořídil svým růžovým mejdlem při naší sobotní návštěvě.

029

DVA NÁHROBKY U SV. VÁCLAVA NA PROSEKU

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 8:38 pm

053

František Čupr (1821 – 1882) pocházel z Chrasti u Chrudimě. Po studiích na litomyšlském a pražském novoměstském gymnasiu studoval na universitě filosofii a práva. Největší vliv na něj měl herbartovec Franz Exner (1802 – 1853) a také jeho stejně orientovaný vrstevník Wilhelm Fridolin Volkmann (1822 – 1877). Nějaký čas působil jako preceptor v rodině hraběte Nostitze, po roce 1848 se stal suplujícím profesorem na malostranském gymnasiu a universitním docentem. V akademickém roce 1848 – 1849 tu vypsal volnou přednášku Logika a encyklopedie českého jazyka, do roku 1849 – 1850 existoval na reorganizované filosofické fakultě jeho obor filosofie v české řeči, česky přednášel Čupr také logiku, jako vůbec první, a vedl přednášku vědecko-encyklopedickou. V roce 1850 se zároveň stal skutečným profesorem na Akademickém gymnasiu. Profesury byl ale zbaven už v roce 1853, stejně tak skončilo jeho universitní působení. O rok dříve koupil libeňskou usedlost Kolčavka a po svém vypuzení z obou škol zde zřídil soukromý vzdělávací ústav, který vedl v duchu svých reformních pedagogických zásad. Publikoval je roku 1854 pod titulem Plan und Einrichtung der in der Nähe von Prag neu begründeten Lehr- und Erziehungsanstalt für Knaben und Jünglinge. V roce 1856 tu měl 10 chovanců, v dalším roce už 38, v roce 1860 ústav změnil na tříletou vyšší hospodářskou školu. Když ale v roce 1872 ovdověl, školu rozpustil a v soukromí Kolčavky se věnoval jen vědecké a překladatelské práci. Nikdy neopustil své východisko v díle Johanna Friedricha Herbarta (1776 – 1841), ani tehdy, když byl oslněn filosofií Arthura Schopenhauera (1788 – 1860). Pokus o jejich snoubení patří k nejpozoruhodnějším složkám Čuprova díla. Schopenhauer dovedl Františka Čupra ke staré indické a čínské filosofii a součástí jeho snahy o konstituování základů české národní filosofie bylo i zprostředkování jejich základních textů českému čtenáři. V roce 1877 vydal Bhagavadgítu (Bhagavadgita. Učení pantheistické Boha zjeveného. Staroindická náboženská kniha složená dávno před narozením Kristovým), o rok později vyšla kniha s titulem Tao-Tě-King. Cesta k Bohu a ctnosti. Staročínská kniha náboženská, kterou složil 600 let před Kristem T. J. Lao a nyní zčeštil, vysvětlil a vydal Dr. Frant. Čupr. Nevadí, že jde o překlad německého překladu. Obě jsou výňatkem z obsáhlého díla, jehož titul také postihuje smysl, který pro Čupra mělo jejich zkoumání: Učení staroindické, jeho význam u vznikání a vyvinování názorů zvlášť křesťanských a vůbec náboženských (I. díl vydal v roce 1874 J. B. Pichl a další pak F. A. Urbánek, poslední v roce 1881 autor sám v Urbánkově komisi). Kramerius už všechny zmíněné knihy poskytuje v digitální podobě.
          K radostem digitálního věku také patří, že si mohu číst ve čtvrtém vydání knihy Nezabudky. Dar našim pannám, aniž bych se musel zvedat z pohodlné židle, hledat kalhoty a kdy mi jede vlak a knihu po pražských knihovnách a antikvariátech. Napsala ji Honorata z Wiśniowských Zapová a vydal I. L. Kober v roce 1870. Čtvrté vydání svědčí o úspěšnosti, první, bez uvedení nakladatele a ještě s podtitulem Z pozůstalých spisů Honoraty z Wiśniewských Zapové, vyšlo v roce 1859, další následovala v letech 1863, 1866 a 1870.
          Karel Vladislav Zap (1812 – 1871) byl jeden z velkých mužů své generace, autor děl geografických, historických (např. Vypsání husitské války, 1846) a uměleckohistorických. Dlouho dobře sloužily Zapovy zeměpisné učebnice (např. Karla Wladislawa Zapa Wšeobecný zeměpis, 1846 – 1850, Dodawní swazek ku Wšeobecnému zeměpisu Karla Wladislawa Zapa, 1851; Základové všeobecného zeměpisu, 1849; Zeměpis Císařství Rakouského, 1851), mnoha vydání se dočkaly Kratičký Zeměpis Čech. Moravy a Slezska a Krátký prostonárodní Zeměpis císařství Rakouského a jejich německé verze. Velmi populární byla Česko-moravská kronika, „ozdobená více než 200 vyobrazeními dle původních výkresů Petra Maixnera a jiných umělců vlastenských, zpracování našich dějin po rok 1526, které vycházelo od roku 1862 a po Zapově smrti v něm pokračovali Josef Kořán, Antonín Rezek a Josef Svátek. Osobně samozřejmě nejvíce vyznávám Karla Vladislava Zapa jako jednu ze zakladatelských osobností českého dějepisu výtvarného umění. Z pověření Jana Erazima Vocela (1802 – 1871) redigoval Památky archeologické a místopisné po prvních deset let jejich existence a hojně v nich publikoval. Po smrti Ferdinanda Břetislava Mikovce dokončil jeho Starožitnosti a Památky země České (1860 – 1865). Byl první, kdo napsal přehledné české dějiny umění; vyšly ve II. dílu Riegrova Slovníku naučného (1862). Nejvíce pozornosti věnoval ale památkám Prahy. Cenný obraz města v 1. polovině 19. století nám Zap zanechal ve svém Popsání královského hlavního města Prahy pro cizince i domácí (1835). V roce 1848 vyšel Zapův Průvodce po Praze. Potřebná příruční kniha pro každého, kdo se s pamětihodnostmi Českého hlavního města seznámiti chce, o dvacet let později jeho dílo Praha. Popsání hl. města království Českého, obsahující jeho dějiny, místopis, umělecké a archeologické památky a statistiku (1868).
          Na titulu knihy Zeměpis Mocnářství Rakouského s dějepisním přídavkem z roku 1852 je Karel Vladislav Zap uveden jakoskutečný učitel při c. k. české vyšší a nižší realní škole, mimořádný úd král. české společnosti nauk, přisp. úd společnosti českého museum a musejního sboru pro starožitnosti české. Ač pražský rodák, začínal ale po universitních studiích v roce 1836 jako úředník zemské účtárny v Haliči. Ve Lvově se seznámil s příslušníky polské a ukrajinské intelektuální elity. Poznal tu i mladičkou polskou šlechtičnu Honoratu z Wiśniowských. Vzali se, i když pro šlechtickou rodinu, byť zchudlou, nebyl neurozený rakouský úředník rozhodně vítanou partií, a v roce 1845 si Zap svou ženu přivezl do Prahy.
          Honorata Zapová (1825 – 1856) vstoupila do manželství ve svých šestnácti a bylo jí dvacet, když přijela do neznámého země, jejíž jazyk neznala, a do prostředí, pro něž byla výchova, vzdělání a zkušenost haličské šlechtičny spíše zátěží. Především díky obětavému přátelství Anny Hlavsové ale brzy padla jazyková bariéra. Ne tak už bariéra další: Pražská vlastenecká společnost sice vítala tutoapoštolku slovanské vzájemnosti“, jak vzpomíná Karolína Světlá, chování polské aristokratky jí ale připadalo povýšené. Karolina Světlá nám také zanechala svědectví o nevěřícném údivu polské vlastenky, nebojácné bojovnice za propuštění uvězněných revolucionářů z roku 1848, že české vlastenectví spočívá v uveřejňování básní a povídek. V domácnosti Zapových se záhy zformoval literární salon polského střihu. Hlavně prostřednictvím jeho pravidelných návštěvníků vstoupila Honorata Zapová do českého literárního života jako zprostředkovatelka a překladatelka aktuální polské literární produkce. Velmi agilní jednatelka a pokladnice Spolku Slovanek ukázala Praze, nakolik nemusí slovanská vzájemnost zůstávat pouhou proklamací. Citlivě také zprostředkovala mezi měšťanskou společností a vlasteneckou aristokracií. Druhým velkým tématem jí pak byla ženská emancipace a její podstatný instrument – výchova a vzdělání slovanských dívek. Složila učitelské zkoušky na pražské normální škole a na podzim roku 1855 otevřela s širokou podporou českých a polských vlastenců dívčí vzdělávací ústav s penzionátem. Už 29. prosince téhož roku jej ale byla nucena zavřít: Pokročilé souchotiny jí už bránily v práci a náhradu za sebe nenašla. Její život se uzavřel krátce poté, 4. ledna 1856. Posmrtnou masku krásné a charismatické ženy chová antropologická sbírka Přírodovědeckého muzea Národního muzea v Praze (http://www.esbirky.cz/detail/191660/) Dodejme, že Karel Vladislav Zap se podruhé oženil a zřejmě si před tím vzpomněl na svou původní profesi účetního: V korespondenci Boženy Němcové je zmínka, že si vzal „vdovu z venku, tuze sprostou a zlou, měla ale 4000 zl.(Přiznávám, že to mám neověřeno z http://wiki.csaf.cz/encyklopedie:honorata zapova.)
          Nezabudky jsou rozvedením díla Pamiątka po dobrej Matce przez młodą Polkę (1819), které napsala polská spisovatelka Klementyna Hoffmanova z Tańskich (1798 – 1845). Vyšlo i v českém překladu jako Památka po dobré matce čili Poslední rady její dceři (1879, přeložil F. M. Vrána). Zasadíme-li Nezabudky do linie české literatury určené pro výchovu dívek, kterou otevřel v roce 1840 průkopnický spis Mladá hospodyňka w domácnosti, gak sobě počjnati má, aby swé i manželowy spokogenost dossla. Dárek dcerkám českoslowanským od Magdaleny Dobromily Rettigowé, zjistíme snadno jeho výjimečnost: V české produkci se akcentují dovednosti kuchařky a hospodyně, kdežto Nezabudky Honoraty Zapové kultivují sebe-vědomí ženy. Následující úryvek z kapitoly Ženské pohlaví, který se občas mihne v literatuře, to dokládá. Zároveň ale mohu posloužit i čerstvou zkušeností, že je radost přečíst si Nezabudky celé. Pokušení citovat tu dál a dál jen těžko odolávám.
          „Ty tedy, sestro moje, netrap se, že náležíš k pohlaví slabšímu; i jeho povinnosti jsou krásné i vznešené; však ženština milovanou i užitečnou býti může! Příroda mocí a silou obdařila mužského, poněvadž na ochranu slabších, zachování zákona spravedlnosti, trest za přestupky jemu svěřila; on krev svou na bojišti svém vylévá, on píše moudré zákony, přihlíží, aby byly zachovány, hájí národ svůj, vládne jím: krátce řečeno, on jest mužským. Ženštině dal Bůh čilejší i slabší povahu: ona jest s to, aby učinila smělého muže jemným, mírným i šťastným. Divoký a pošmourný byl by svět, kdyby na něm sami mužští byli; hnusný a nečinný, kdyby jej samé ženštiny naplňovaly. – Společný jejich svazek i vzájemná pomoc jsou základem společenského pořádku. Jestli tedy pleť mužská vládne světem, naše aspoň jej okrašluje.“  

051

 

 

 

 

 

 

 

 

048

Květen 8, 2013

CO SE TO STALO NA LOUCE MEZI PANELÁKY

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 12:31 pm

IMG_0577

Jako vždy mě po peripatetické přednášce pronásleduje hustý trs neblahých pocitů, co všechno jsem neřekl či řekl příliš zmateně. Musím si od toho trochu ulevit. A tak jsem v počítači našel rukopis poměrně rozsáhlého příspěvku, který jsme před časem s fotografem Mirkem Páskem připravili pro Stavbu (O souostroví Prosek, dírách do země, psech, psounech a jiných hlodavcích / The archipelago Prosek, holes in the grand, dogs, praire dogs and other rodents. Stavba 2012, roč. 19, č. 1, s. 20-31.), vyřízl z něho pár odstavců, které se týkají stanice metra Střížkov, a vybral k nim dvě z mnoha fotografií, které tehdy Mirek na Proseku vytvořil. (Bez jeho souhlasu, prosím, dál nešířit. Tím spíše, že od něj je můžete mít v tiskové kvalitě.)

Metro je divný dopravní prostředek. Jeden z oněch účinných instrumentů, které nám dovolují žít ve velkoměstě, kde to vlastně nejde. Zároveň nám ale velkoměsto bere. Proměňuje je ve sled vzájemně nijak nesouvisejících bublin prostoru a nás v hraboše, kteří občas vykouknou z díry na povrch. Bere nám vědomí vzdáleností a prostorových vztahů. Vykouknu-li z díry na trase C zvané Prosek či Střížkov, pochopím? Myslel jsem na to, když jsem si četl z kouzelné knížečky Obec Prosek, kterou „dle různých pramenů napsal“ Alois Jiroutek, řídící učitel v. v., a v roce 1927 vydala Tělocvičná jednota Sokol v Praze-Proseku: „Prosek rozložen jest na náhorní planině asi hodinu cesty na severozápad od Prahy, nad Libní a Vysočany. Jest 294 m nad hl. m. a pří­stup do obce ze západu a jihu jest poněkud namáhavý, zvláště se strany jižní.“ Na hodinu cesty a namáhavost výstupu jsme už zapomněli. Připomínaly je ještě přestupy a přeplněné autobusy, stoupající po vysočanské estakádě. Dnes má Prosek dva gravi­tační body právě ve stanicích metra, logika podzemního dává logiku nadzemnímu.
(…)
Na ostrovy mě Prosek nutí myslet často. Celý je vlastně ostrovem, obtékaným moc­nými proudy Prosecké radiály (R8, Liberecká) a E 55 (Kbelská). Nebo spíše souostro­vím, společný ostrov Proseka a Střížkova je rozťat přítoky Vysočanské, Prosecké a Ča­kovické. Chovají se tak, jako železniční tratě v 19. století: vytvářejí nepřekročitelné hranice, vnášejí do struktury sídla jinou logiku a také na jiném místě zmíněnou me­taforu úniku. Jejich tok není projevem metabolismu sídla, je to vesměs jen průtok, míjení. Podzemní toky nejsou ani viditelné.
Nejde mi z hlavy text, který jsem četl před pár lety: Zde je Kotasovo Karolíny Jirkalové (http://www.archiweb.cz/salon.php?type=10&action=show&id=6046). Není divu, česká architektonická kritika neprodukuje tolik srovnatelně analytických a po podstatě tak neúhybně a přesně jsoucích textů, abych si je nepa­matoval. Vyrůstal jsem částečně na venkovském nádraží a s Mirkem léta mluvíme o stále ještě fungujícím fenoménu vesnické čekárky jako tématu sociokulturním i foto­grafickém. Na nádražní lavičce jsme nesnili o tom, koho vlak přiveze, ale kam nás od­veze. Přitažlivost zastávky, nádraží, přístavu, letiště není v tom, že se tudy vstupuje do města, městečka, vesnice. Naopak, je to hrdlo, jímž lze z malého a omezujícího světa vypadnout do velkého světa volnosti. Karolína Jirkalová tehdy smetla Kotasem pro­klamovanou městotvornost stanice Střížkov právě tím, že ji interpretovala jako me­taforu úniku. Proto jsem také začínal metrem. Metafora má ale ještě jednu dimenzi: Přitažlivost čekárky je i v tom, že už úplně nepatří svému prostředí, je v ní i kus exte­ritoriality. Vysedáváním v ní parta manifestuje, co jí může rodná vesnice.
Pro sebe jsem si zlomyslně stanici ještě ve stavbě pojmenoval Calatrava pro chudé, ale dobře cítím, jak to kulhá. Luxus, který stavba manifestuje, se může zdát v řádu velkoměstské architektury: Přitažlivost městského prostředí od věků stojí na vyvažování zisků a ztrát a jednou z nejúspěšnějších strategií je demokratický městský přepych, princip veřejná blahobyt – soukromá bída. Bydlím sice v nedůstojné ko­můrce v chudém a ošklivém domě obklopen laciným šuntem, pracuji v nedůstojných podmínkách, ale mám k dispozici bohatou nádheru výstavných veřejných budov, pře­pych, který nešetří prostorem, materiály, uměleckým a řemeslným zpracováním, mé jsou jejich pohodlí a přívětivost, i dimenze, které mě přesahují. Klasickým příkladem je velká nádražní hala, výhodná nejen pro bezkolizní pohyb velkého množství lidí, ale také schopná vnést do všední cesty za prací rozměr svátečnosti, učinit z obyčejného pasanta podílníka na velkých vymoženostech civilizačního pokroku, techniky a umění. Přepych, který nedrtí, ale naopak povyšuje. Luxus stanice Střížkov ale není z tohoto rodu. Kontakt s denním světlem po depresivním putování podzemním tune­lem je zřejmě jediný bezrozporný luxus, který stanice nabízí. Prostorové dimenzi chybí smysl, mnohomluvná mnohost motivů vytváří nepřívětivý vizuální chaos a k tomu se přidává provozní nepohodlí, dané nepřehlednou vnitřní komunikací.
Pražské metro se od počátku ve srovnání s podobnými dopravními systémy v Evropě vymykalo daleko vyšším podílem architektury v řešení stanic. Dá se nad tím mávnout rukou s poukazem na původ v palácovitých stanicích moskevského metra a na topornou manifestaci úspěchů budování rozvinuté socialistické společnosti. Tra­dice vysokého podílu architektury je ale bezesporu cenná. (Mluvím o podílu archi­tektury, nehodnotím architektonickou kvalitu stanic metra Husákových časů.) Nikdy mě ale nenapadlo, že tento podíl má i horní limit. Podíl architektury na stanici Stříž­kov nutí myslet na termín overkill. A také na některá nádraží 19. století, především London St Pancras Sira George Gilberta Scotta.
Ještě jeden rozměr tehdy Karolína Jirkalová pojmenovala velmi přesně: Ona „předimenzovaná barevná zastávka na louce mezi paneláky“ nevytváří skutečné místo. Do strohé, ale autentické formy sídliště vnáší zcela disparátní svět. Pro ná­vštěvníka blížícího se parkem či projíždějícího autem či autobusem po Vysočanské se stavba natolik vymyká své funkci, měřítku a charakteru prostředí, že si mysl automa­ticky dosazuje vysvětlení: Stavba tak veliká a nesouladná byla pořízena pro jednorá­zovou událost a až bude po ní, ztratí smysl a bude odstraněna. Přijel cirkus. (Když v říjnu a listopadu loňského roku končil cirkus Humberto své turné na Střížkově, po­skytlo jeho šapitó analogii názornou až k vulgaritě. Nedokázali jsme se tehdy s Mirkem přimět, abychom to fotografovali, ani k tomu, abychom o tom jen mluvili. Jen jsme viděli.) Vím, stanice Střížkov se všeobecně líbí. To je v pořádku, schopnost všeobecně se líbit je prvním atributem kýče.
Odkazuje-li stanice Střížkov, otevřená 8. května 2008, svým výrazem spíše k 80. létům, odkaz stanice Prosek sahá ještě o desetiletí hlouběji. Mohli bychom ji Střížkovu postavit jako protipól, respektující jistou obyčejnost metra. Výstupy jako schodiště z podzemí kryté stříškou tomu odpovídají. (Až když jsem text dopisoval, dozvěděl jsem se, že se stanici říká Syslárna. Tak krásné potvrzení si má hlodavčí metafora ani nezasloužila.) Vnější povrch stanice se ale stal záminkou pro kompliko­vané kompoziční cvičení. Něco z toho, co se nad jámou stanice Střížkov odehrává v prostoru, se tu děje v ploše. Jehlany osvětlení a ventilace a systémem parkových cest je založena výrazná osa, paralelní Vysočanské a vzápětí popřená návazností na křivku okružní cesty Parku přátelství, část kompozice vlastně jen složitě zprostředkuje mezi výstupy a parkovišti kolem obchodního domu Billa. Některé prvky a kompozice se zdají dotýkat sakrálního, ale zní to falešně a formálně. Prostředky daleko komornější, než u teatrálního Střížkova, ale srovnatelná mnohomluvnost.
Z centra města jsme zvyklí na jistou integraci stanic metra do prostředí. Čím více se jeho trasy prodlužují, tím méně nároků na ně prostředí klade, mimo kontext se ale neocitají nikdy. Střížkov své prostředí přesahuje už měřítkem, u stanice Prosek je tomu naopak. Lapidární nearchitektura obchodního domu, formální monumentalita administrativního centra Prosek Point a hlavně základní dimenze celého prostoru ji činí miniaturou. Nevadilo by to, kdyby jazyk stanice neužíval monumentalizujících motivů. Dvě ústí podzemního toku se nemohou vyhnout vzájemnému srovnávání už jen proto, že se staly nezávisle na architektonické podobě novými uzly celého prostoru proseckého sídliště. Tomu odpovídá i kontext, v němž jsou vnímány. Vstupují tak do něj i oblouky nesoucí halu autobusových garáží Klíčov, skvělé konstrukční i architek­tonické řešení Josefa Zemana z let 1970 – 1973, jako dva krajní póly nejen v prostoru.

IMG_0682

Květen 7, 2013

CO JSME V LIBNI NEVIDĚLI VI

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 9:59 pm

Slbch002

Jako mladistvý postgraduant (tenkrát se toto nesvéprávné postavení jmenovalo interní vědecký aspirant) jsem trávil hodiny a hodiny nad Zmizelou Prahou nakladatelství Václava Poláčka. V příruční knihovně katedry dějin umění bylo jejích pět svazků svázáno do jediného a dodnes v pravé ruce cítím jeho váhu a šíři hřbetu. Ve 4. dílu Vyšehrad a zevní okresy Prahy jsem se pořád vracel, už tenkrát romantik, k obrázku Zámeček Ztracená varta. Jako mnoho jiných fotografií tohoto tenkrát tak vzácného díla, které mám v knihovně až díky reprintu nakladatelství Paseka, zůstala načas jen ozvěnou zaniklého světa bez vazby na konkrétní místo, to jsem poznal až později.
Letohrádek zvaný nejčastěji Šilboch (jméno vzniklo zkomolením německého e Schildwache, stráž, voják na stráži) si postavil ve 2. polovině 18. století František Ferdinand Hilbert na výrazné skalce Čertův vršek, s největší pravděpodobností na místě starší usedlosti. Místní legendika sem situuje jednak obvyklou pověst o stavbě za duši, upsanou a tedy později propadlou ďáblu, jednak pověst o pruské hlídce na Čertově vršku, umístěné sem za pruského obléhání Prahy v roce 1757 a zapo­menuté tu, když vojska Friedricha II. po prohrané bitvě u Kolína obléhání ukončila a kvapně se stahovala. Na terase Šilbochu to připomínal malovaný plechový Prajz. I jeho městská legendika snadno vstřebala: Do hlídkujícího pruského vojáka se zamilovala Madlenka z Libně a aby mohli být spolu, vzal strážní službu za Prajze Madlenčina Prajz plechový, vyrobený libeňským klempířem.
Významným vlastníkem Šilbochu byl Johann Carl Liebich (1773 – 1816), v letech 1806 – 1816 nájemce a ředitel Sta­vovského divadla. V době svého pražského působení tu často pobýval Carl Maria von Weber. Napsal také valčík pro karneval, pořádaný na Šilbochu v roce 1816. O Vánocích v roce 1812 Liebich ukazoval svým hostům s velkým úspěchem pravděpodobně první vánoční stromeček v Praze.
Po polovině 19. století tu vznikl zájezdní hosti­nec Na stráži, v roce 1896, na konci své existence, patřil Julii a Albertu Weissovým. V tomto období také Šilboch zachycuje úvodní fotografie ze Zmizelé Prahy. V roce 1900 byly Šilboch a k němu příslušející hospodářské budovy zbourány a skála Čertův vršek odkopána. Zůstala jen silná stopa v jazykové paměti místa: Mezi ulicemi Františka Kadlece a Vosmíkových zprostředkuje užší ulice Pod Čertovou skalou. Slepá ulice Čertův vršek odbočuje do kopce toho jména z ulice Na stráži. Ta bývala původně rovněž slepá, končila za následující odbočkou ve směru na Prosek (Na sypkém), územím bývalých lomů a pískoven byla spojnice k ulici Na vyhlídce vedena až ve 2. polovině minulého století. Na stráži se také od roku 1904 jmenuje nedaleké náměstí, odkud stejnojmenná ulice vychází, dnes další z libeňských náměstí, existujících vinou dopravního stavitelství už jen jako jméno. Ulici Na vartě, spojující ulice Na stráži a Střížkovská, se také říkalo stejně, jako zdejší hospodě, Na ztracené vartě. (Současnou pravopisnou normu, velící psát Na Stráži, Na Sypkém, Na Vyhlídce, Na Vartě, záměrně ignoruji, protože nesmyslně poškozuje právě jazykovou paměť míst. Není tu nic, co by se jmenovalo Stráž, Sypký, Vyhlídka či Varta.)
Kde Šilboch vlastně stál? Korektně to formuluje Barbora Lašťovková v knize Pražské usedlosti (Praha: Libri, 2001, s. 288): „v oblasti, kde nyní vede ulice Čertův vršek“. 4. díl Zmizelé Prahy umisťuje Šilboch na místo dnešního čp. 1306 v ulici Na Stráži, což je první dům na pozemku, vymezeném ostrým úhlem ulic Na stráži a Na vartě. Dívám se na indikační skicu stabilního katastru z let 1840 – 1842 a dávám tomu za pravdu.
Připojené grafiky a fotografie pocházejí dílem z Jungmannova díla, dílem ze soupisu usedlostí na http://pamatky.praha.eu/jnp/cz/pamatkovy fond/usedlosti na uzemi hlavniho mesta prahy/liben/index.html.

1008478_140342_Silboch_1830

Slbch003

Slbch004

Slbch005

PŘEDNÁŠKA A SEMINÁŘ 9. KVĚTNA 2013

Filed under: SEMINÁŘ ARCHITEKTURY 20. STOLETÍ — V. Cz. @ 4:47 pm

u_Janak_Baba_0

Přednáška a seminář Architektura 20. století se ve čtvrtek 9. května 2013 konají v osadě Svazu československého díla Baba. Sejdeme se v 10.15 na zastávce autobusu č. 131 U Matěje.

 

Older Posts »

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.