Czumalova nástěnka

Květen 11, 2013

DVA NÁHROBKY U SV. VÁCLAVA NA PROSEKU

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 8:38 pm

053

František Čupr (1821 – 1882) pocházel z Chrasti u Chrudimě. Po studiích na litomyšlském a pražském novoměstském gymnasiu studoval na universitě filosofii a práva. Největší vliv na něj měl herbartovec Franz Exner (1802 – 1853) a také jeho stejně orientovaný vrstevník Wilhelm Fridolin Volkmann (1822 – 1877). Nějaký čas působil jako preceptor v rodině hraběte Nostitze, po roce 1848 se stal suplujícím profesorem na malostranském gymnasiu a universitním docentem. V akademickém roce 1848 – 1849 tu vypsal volnou přednášku Logika a encyklopedie českého jazyka, do roku 1849 – 1850 existoval na reorganizované filosofické fakultě jeho obor filosofie v české řeči, česky přednášel Čupr také logiku, jako vůbec první, a vedl přednášku vědecko-encyklopedickou. V roce 1850 se zároveň stal skutečným profesorem na Akademickém gymnasiu. Profesury byl ale zbaven už v roce 1853, stejně tak skončilo jeho universitní působení. O rok dříve koupil libeňskou usedlost Kolčavka a po svém vypuzení z obou škol zde zřídil soukromý vzdělávací ústav, který vedl v duchu svých reformních pedagogických zásad. Publikoval je roku 1854 pod titulem Plan und Einrichtung der in der Nähe von Prag neu begründeten Lehr- und Erziehungsanstalt für Knaben und Jünglinge. V roce 1856 tu měl 10 chovanců, v dalším roce už 38, v roce 1860 ústav změnil na tříletou vyšší hospodářskou školu. Když ale v roce 1872 ovdověl, školu rozpustil a v soukromí Kolčavky se věnoval jen vědecké a překladatelské práci. Nikdy neopustil své východisko v díle Johanna Friedricha Herbarta (1776 – 1841), ani tehdy, když byl oslněn filosofií Arthura Schopenhauera (1788 – 1860). Pokus o jejich snoubení patří k nejpozoruhodnějším složkám Čuprova díla. Schopenhauer dovedl Františka Čupra ke staré indické a čínské filosofii a součástí jeho snahy o konstituování základů české národní filosofie bylo i zprostředkování jejich základních textů českému čtenáři. V roce 1877 vydal Bhagavadgítu (Bhagavadgita. Učení pantheistické Boha zjeveného. Staroindická náboženská kniha složená dávno před narozením Kristovým), o rok později vyšla kniha s titulem Tao-Tě-King. Cesta k Bohu a ctnosti. Staročínská kniha náboženská, kterou složil 600 let před Kristem T. J. Lao a nyní zčeštil, vysvětlil a vydal Dr. Frant. Čupr. Nevadí, že jde o překlad německého překladu. Obě jsou výňatkem z obsáhlého díla, jehož titul také postihuje smysl, který pro Čupra mělo jejich zkoumání: Učení staroindické, jeho význam u vznikání a vyvinování názorů zvlášť křesťanských a vůbec náboženských (I. díl vydal v roce 1874 J. B. Pichl a další pak F. A. Urbánek, poslední v roce 1881 autor sám v Urbánkově komisi). Kramerius už všechny zmíněné knihy poskytuje v digitální podobě.
          K radostem digitálního věku také patří, že si mohu číst ve čtvrtém vydání knihy Nezabudky. Dar našim pannám, aniž bych se musel zvedat z pohodlné židle, hledat kalhoty a kdy mi jede vlak a knihu po pražských knihovnách a antikvariátech. Napsala ji Honorata z Wiśniowských Zapová a vydal I. L. Kober v roce 1870. Čtvrté vydání svědčí o úspěšnosti, první, bez uvedení nakladatele a ještě s podtitulem Z pozůstalých spisů Honoraty z Wiśniewských Zapové, vyšlo v roce 1859, další následovala v letech 1863, 1866 a 1870.
          Karel Vladislav Zap (1812 – 1871) byl jeden z velkých mužů své generace, autor děl geografických, historických (např. Vypsání husitské války, 1846) a uměleckohistorických. Dlouho dobře sloužily Zapovy zeměpisné učebnice (např. Karla Wladislawa Zapa Wšeobecný zeměpis, 1846 – 1850, Dodawní swazek ku Wšeobecnému zeměpisu Karla Wladislawa Zapa, 1851; Základové všeobecného zeměpisu, 1849; Zeměpis Císařství Rakouského, 1851), mnoha vydání se dočkaly Kratičký Zeměpis Čech. Moravy a Slezska a Krátký prostonárodní Zeměpis císařství Rakouského a jejich německé verze. Velmi populární byla Česko-moravská kronika, „ozdobená více než 200 vyobrazeními dle původních výkresů Petra Maixnera a jiných umělců vlastenských, zpracování našich dějin po rok 1526, které vycházelo od roku 1862 a po Zapově smrti v něm pokračovali Josef Kořán, Antonín Rezek a Josef Svátek. Osobně samozřejmě nejvíce vyznávám Karla Vladislava Zapa jako jednu ze zakladatelských osobností českého dějepisu výtvarného umění. Z pověření Jana Erazima Vocela (1802 – 1871) redigoval Památky archeologické a místopisné po prvních deset let jejich existence a hojně v nich publikoval. Po smrti Ferdinanda Břetislava Mikovce dokončil jeho Starožitnosti a Památky země České (1860 – 1865). Byl první, kdo napsal přehledné české dějiny umění; vyšly ve II. dílu Riegrova Slovníku naučného (1862). Nejvíce pozornosti věnoval ale památkám Prahy. Cenný obraz města v 1. polovině 19. století nám Zap zanechal ve svém Popsání královského hlavního města Prahy pro cizince i domácí (1835). V roce 1848 vyšel Zapův Průvodce po Praze. Potřebná příruční kniha pro každého, kdo se s pamětihodnostmi Českého hlavního města seznámiti chce, o dvacet let později jeho dílo Praha. Popsání hl. města království Českého, obsahující jeho dějiny, místopis, umělecké a archeologické památky a statistiku (1868).
          Na titulu knihy Zeměpis Mocnářství Rakouského s dějepisním přídavkem z roku 1852 je Karel Vladislav Zap uveden jakoskutečný učitel při c. k. české vyšší a nižší realní škole, mimořádný úd král. české společnosti nauk, přisp. úd společnosti českého museum a musejního sboru pro starožitnosti české. Ač pražský rodák, začínal ale po universitních studiích v roce 1836 jako úředník zemské účtárny v Haliči. Ve Lvově se seznámil s příslušníky polské a ukrajinské intelektuální elity. Poznal tu i mladičkou polskou šlechtičnu Honoratu z Wiśniowských. Vzali se, i když pro šlechtickou rodinu, byť zchudlou, nebyl neurozený rakouský úředník rozhodně vítanou partií, a v roce 1845 si Zap svou ženu přivezl do Prahy.
          Honorata Zapová (1825 – 1856) vstoupila do manželství ve svých šestnácti a bylo jí dvacet, když přijela do neznámého země, jejíž jazyk neznala, a do prostředí, pro něž byla výchova, vzdělání a zkušenost haličské šlechtičny spíše zátěží. Především díky obětavému přátelství Anny Hlavsové ale brzy padla jazyková bariéra. Ne tak už bariéra další: Pražská vlastenecká společnost sice vítala tutoapoštolku slovanské vzájemnosti“, jak vzpomíná Karolína Světlá, chování polské aristokratky jí ale připadalo povýšené. Karolina Světlá nám také zanechala svědectví o nevěřícném údivu polské vlastenky, nebojácné bojovnice za propuštění uvězněných revolucionářů z roku 1848, že české vlastenectví spočívá v uveřejňování básní a povídek. V domácnosti Zapových se záhy zformoval literární salon polského střihu. Hlavně prostřednictvím jeho pravidelných návštěvníků vstoupila Honorata Zapová do českého literárního života jako zprostředkovatelka a překladatelka aktuální polské literární produkce. Velmi agilní jednatelka a pokladnice Spolku Slovanek ukázala Praze, nakolik nemusí slovanská vzájemnost zůstávat pouhou proklamací. Citlivě také zprostředkovala mezi měšťanskou společností a vlasteneckou aristokracií. Druhým velkým tématem jí pak byla ženská emancipace a její podstatný instrument – výchova a vzdělání slovanských dívek. Složila učitelské zkoušky na pražské normální škole a na podzim roku 1855 otevřela s širokou podporou českých a polských vlastenců dívčí vzdělávací ústav s penzionátem. Už 29. prosince téhož roku jej ale byla nucena zavřít: Pokročilé souchotiny jí už bránily v práci a náhradu za sebe nenašla. Její život se uzavřel krátce poté, 4. ledna 1856. Posmrtnou masku krásné a charismatické ženy chová antropologická sbírka Přírodovědeckého muzea Národního muzea v Praze (http://www.esbirky.cz/detail/191660/) Dodejme, že Karel Vladislav Zap se podruhé oženil a zřejmě si před tím vzpomněl na svou původní profesi účetního: V korespondenci Boženy Němcové je zmínka, že si vzal „vdovu z venku, tuze sprostou a zlou, měla ale 4000 zl.(Přiznávám, že to mám neověřeno z http://wiki.csaf.cz/encyklopedie:honorata zapova.)
          Nezabudky jsou rozvedením díla Pamiątka po dobrej Matce przez młodą Polkę (1819), které napsala polská spisovatelka Klementyna Hoffmanova z Tańskich (1798 – 1845). Vyšlo i v českém překladu jako Památka po dobré matce čili Poslední rady její dceři (1879, přeložil F. M. Vrána). Zasadíme-li Nezabudky do linie české literatury určené pro výchovu dívek, kterou otevřel v roce 1840 průkopnický spis Mladá hospodyňka w domácnosti, gak sobě počjnati má, aby swé i manželowy spokogenost dossla. Dárek dcerkám českoslowanským od Magdaleny Dobromily Rettigowé, zjistíme snadno jeho výjimečnost: V české produkci se akcentují dovednosti kuchařky a hospodyně, kdežto Nezabudky Honoraty Zapové kultivují sebe-vědomí ženy. Následující úryvek z kapitoly Ženské pohlaví, který se občas mihne v literatuře, to dokládá. Zároveň ale mohu posloužit i čerstvou zkušeností, že je radost přečíst si Nezabudky celé. Pokušení citovat tu dál a dál jen těžko odolávám.
          „Ty tedy, sestro moje, netrap se, že náležíš k pohlaví slabšímu; i jeho povinnosti jsou krásné i vznešené; však ženština milovanou i užitečnou býti může! Příroda mocí a silou obdařila mužského, poněvadž na ochranu slabších, zachování zákona spravedlnosti, trest za přestupky jemu svěřila; on krev svou na bojišti svém vylévá, on píše moudré zákony, přihlíží, aby byly zachovány, hájí národ svůj, vládne jím: krátce řečeno, on jest mužským. Ženštině dal Bůh čilejší i slabší povahu: ona jest s to, aby učinila smělého muže jemným, mírným i šťastným. Divoký a pošmourný byl by svět, kdyby na něm sami mužští byli; hnusný a nečinný, kdyby jej samé ženštiny naplňovaly. – Společný jejich svazek i vzájemná pomoc jsou základem společenského pořádku. Jestli tedy pleť mužská vládne světem, naše aspoň jej okrašluje.“  

051

 

 

 

 

 

 

 

 

048

Advertisements

Napsat komentář »

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: