Czumalova nástěnka

Červen 20, 2013

CO JSME VE VYSOČANECH (MOC) NEVIDĚLI I – HAJNOVA VILA

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 1:00 pm

Avia_BH-21Pod podobnými titulky tu obvykle připomínám zaniklé stavby a znešvařená zákoutí. Teď jen stavbu, která dosud stojí, byť nedochována ve stavu zcela intaktním, jen ji nebylo vzrostlou vegetací dobře vidět. U vilové architektury navíc zpravidla při pohybu městem zůstáváme odkázáni na to, čím se stavba natáčí do veřejného prostoru. Jak se v jejím vývoji stává stále více určujícím tématem privátní prostor zahrady, problém narůstá. Jsou vily, v Praze například srovnatelná vila režiséra Martina Friče, rovněž dílo Ladislava Žáka z let 1934 – 1935 v Hodkovičkách, které z veřejného prostoru neuvidíte.
Tedy ač jsme před ní stáli, připomínám ještě několika fotografiemi vilu Dr. Ing. Miroslava Hajna (Na vysočanských vinicích 31/404, Ladislav Žák 1932 – 1933). Nejprve ale stavebníka: Dr. Ing. Miroslav Hajn (1894 – 1963) byl špičkový odborník v oboru jemné mechaniky a letecký konstruktér. První snímek připomíná alespoň jedno jeho dílo, dvojplošný stíhací letoun Avia BH-21, který Miroslav Hajn zkonstruoval s Pavlem Benešem. Prototyp vzlétl v lednu 1925 a ještě téhož roku se rozběhla výroba v továrně Avia, kterou oba konstruktéři založili v roce 1919. Stíhačky dodávala československé a belgické armádě (část se jich vyrobila v licenci přímo v Belgii). Základní technické parametry: jednomužná osádka, rozpětí 8,90 m, rozpětí horního křídla 8,50 m, délka 6,87 m, výška 2,74 m, plocha křídel 21,96 m², hmotnost prázdného letounu 720 kg, vzletová hmotnost 1 085 kg, maximální rychlost 245 km/h ve výšce 3 000 m, 230 km/h u země, cestovní rychlost 180 km/h, minimální rychlost 90 km/h, praktický dostup 5 500 m, výstup do výšky 3 000 m 7 minut, do výšky 5 000 m 16 minut, dolet 440 km, motor 1× vidlicový osmiválec Škoda HS-300 (což byla licenční verze francouzského leteckého motoru Hispano-Suiza 8Fb) o výkonu 310 k (228 kW) při 1850 ot/min. Výzbroj tvořily dva letecké kulomety Vickers ráže 7,7 mm. Stíhačka se těšila skvělé pověsti, byla obratná a bezpečná a dobře sloužila také jako cvičný letoun.
Není to zdaleka jediné krásné letadlo, které oba konstruktéři vytvořili a pod značkou Avia vyráběli. V roce 1930 přešli do společnosti ČKD-Praga a jejich další letadla nesou už tuto značku. Dr. Ing. Miroslav Hajn byl v roce 1951 jmenován profesorem ČVUT. Je autorem základních učebnic svého oboru: Základy jemné mechaniky a hodinář­ství (1953), Základy jemné mechaniky (1961), Pře­hled přesné mechaniky (1969). Na dolním snímku chvíle rodinného štěstí v nové vile: Druhým stavebníkem byla Josefa Hajnová (1909 – 1995). 

cm060

Červen 19, 2013

PŘECHOD NA LETNÍ PROVOZ

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 10:20 pm

4589352700_e48f1e19e1_o

Georges Seurat: Koupání, Asnières, 1883 – 1884, olej, plátno, 201 × 301,5 cm, Londýn, National Gallery

 Každoročně v těchto dnech myslívám na dlouho a důkladně promýšlený a připravovaný Seuratův obraz, zdemokratizovanou Arkádii velkoměstského člověka. Je v něm i ono zvláštní letní umdlení, melancholie, osamění i napětí, které si v jiných ročních obdobích neuvědomujeme. V létě se sluší nebýt ve městě, ale nebýt ve městě už neumíme.
O obvyklých rituálech, provázejících nástup léta, jsem tu psal, tuším, před rokem. Je zkrátka třeba přejít na letní provoz. I mentálně, méně pak rozčiluje delší čekání na tramvaj, uzavření knihovny, do níž by byl o prázdninách konečně čas zajít, a odjezd všech, kdo mají něco rozhodnout, povolit, doporučit, dodat, spravit, poradit, zaplatit nebo jenom s námi zajít na pivo, na dovolenou, nejlépe zahraniční.
Sděluji proto, že jsem, letně umdlen, přešel na letní provoz. Skoro se to ale nepozná. Nikam neodjíždím. Peripatetické přednášky i o prázdninách konám, jak usneseno, nejbližší bude v sobotu 6. července. Jako vždy na počátku léta se těším, kolik toho přečtu a napíšu, zejména na blog. Jednu změnu ale musím ohlásit: Po čtvrteční přednášce jsem několika z vás slíbil, že budu do konce června každý čtvrtek večer v kavárně. Ono jich už zase tolik nebude a vyšlo to tak, že nám to nevyjde ani jednou. A protože ještě není zcela jasné, na jaký letní provoz přejde naše oblíbená kavárna, udělali jsme s Jarmilou operativní schůzu a usnesli se na následujícím návrhu:

SEJDEME SE VÝJIMEČNĚ VE STŘEDU 26. ČERVNA 2013 V OBVYKLÉM ČASE NA OBVYKLÉM MÍSTĚ, TEDY PO 18. HODINĚ V KAFÍ KAVÁRNĚ – PODKŮVKA, SCHNIRCHOVA 26, PRAHA 7-HOLEŠOVICE. Přinesete-li fotografie z exkurze, uděláte nám radost.  

Červen 4, 2013

POZOR, ZMĚNA – KAVÁRNA AŽ 13. 6.!

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 4:29 pm

Gocar_radnice002

Blíží se první čtvrtek v měsíci: Zasedání Sdružení rodičů a přátel zájezdů FAMU se ale přesto zcela výjimečně nekoná, neboť v naší oblíbené kavárně je ten večer koncert. SEJDEME SE V KAFÍ KAVÁRNĚ – PODKŮVKA, SCHNIRCHOVA 26 V HOLEŠOVICÍCH MIMOŘÁDNĚ AŽ DALŠÍ ČTVRTEK, TEDY 13. ČERVNA, KDYKOLIV PO 18. HODINĚ. Předem ale varuji, že program v 19.00 naruším zhruba hodinovou přednáškou Snění Stověžaté o sobě samé o několika tématech a neuskutečněných pražských projektech 20. století, kterou jsem slíbil našemu laskavému hostiteli. Proto zvolený poutací obrázek. Opravdu je na něm Malý rynek, věž Staroměstské radnice a průčelí Týnské školy a kostela P.Marie před Týnem. Zkrátka proslulý soutěžní návrh Josefa Gočára na dostavbu Staroměstské radnice z roku 1908, jen z jiného úhlu, než na kresbě notoricky reprodukované. I o dostavbě Staroměstské radnice bude onen večer řeč. Prosím, neberte to jako snahu sehnat si na přednášku publikum nečestnými manipulativními praktikami, jen tak řeším kolizi termínů a nechci naše setkání odkládat o další týden.

ROZLOUČENÍ

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 1:29 pm

213

Ducha a energii 19. století jsem si rád čítal ve zkratce během pár kroků Jaroměří. Město, dávno hotové kompaktním zastavěním úzké opukové ostrožny, nemělo v historickém půdorysu místo pro veřejné budovy, které by stavebně vyjádřily jeho nové ambice. Nejblíže náměstí se nabízel ostrov mezi Labem a mlýnským náhonem, jehož louky při každé větší povodni zaplavovala voda. Město ostrov vykoupilo a na ochranu před povodněmi nechalo rozšířit koryto Labe a zvýšit zhruba o metr niveletu ostrova. V letech 1884 – 1885 tu pak nymburská firma J. Čermák & E. Prückner postavila mohutnou školní budovu podle projektu c. k. magistrátního rady Arnošta Jenšovského. Postavila chlapeckou školu obecnou a měšťanskou, monumentální neorenesanční forma by ale vyhověla i universitě či akademii. Město sem umístilo také městské muzeum a obecní knihovnu a zasedalo tu zastupitelstvo, škola tak zároveň plnila úlohy obecního domu. Bezprostředně po dokončení školy byl v letech 1885 – 1886 na ostrově založen krajinářský park podle návrhu opočenského knížecího zahradníka Hanse Liehma. Město zároveň vykoupilo tři domy na náměstí a prorazilo v ose školy širokou spojnici s náměstím v jeho exponované radniční stěně. Vznikla skvostná kompozice, která ústí v citlivém bodě náměstí u paty mariánského sloupu Matyáše Bernarda Brauna a Řehoře Thényho, aniž by jej mechanicky činila bodem své osy. Mechanické není ani druhé vyústění osy: Křídla školy na půdorysu tvaru E vytvářejí názvuk čestného dvora. Tam nová promenáda opticky ústí, ale její osa se nekryje s osou školy, reagující na průběh toku Labe, svírá s ní velmi ostrý úhel a i střed školy je vůči ní jemně excentrický. Striktní geometrie je sice spolehlivým zdrojem monumentality, její účinek bývá ale drtivý. Z prostředí malého města, říčního břehu a parku by vyhnala jejich konejšivou přívětivost. V přesně odměřené nepřesnosti je účinné kouzlo: Monumentalita je zachována, „víme“ ji, ale nepřesahuje nás. Součástí kompozice a podmínkou jejího reálného fungování byl od roku 1884 železný nýtovaný most přes Labe. Když narostla dopravní zátěž, věnovala místní občanská záložna v roce 1931 lávku pro pěší, připojenou k mostu z vnější strany. Stejnou pak získala i druhá strana mostu. K původní kombinaci rychlé spojnice částí města a promenády se most mohl vrátit až po vybudování obchvatu.
Jaroměř byla tradičním městem obráceným do sebe. Na náměstí se domy oblékaly do svátečního, na řeku se dívaly v pracovním či v nedbalkách. Otevření města k velkolepé nové škole uprostřed parku tradiční zvyklostí zamíchalo, ale směrem obohacujícím, nikoliv rušivým. Město je organismem ze své podstaty kontrastním a nová promenádní spojnice náměstí a parku dávala mnoho možností hledět zároveň na výraz i na zdroj městského blahobytu. V klasickém jazyce architektury artikulovaná školní budova a prostá nahá inženýrská konstrukce mostu vytvořily působivý kontrast, který zůstal v tomto řádu města. Ne střet tradice a modernity, jak se zdálo modernistům, jen dvě tváře modernity. Nekonfliktně kontrastní dimenze, dnes z měst pilně vyháněná, jak je leštíme pro turistický průmysl a obyvatele, kteří pro svou jednorozměrnost vyžadují jednorozměrné prostředí.
V noci z neděle na pondělí 3. června 2013 povodeň za dramatických efektů, jak se trhaly kabely, jaroměřský železný most zle poničila. Jedna z lávek pro pěší se zřítila do Labe, pukl nosný kamenný pilíř a most se ocitl ve stavu, který jej zřejmě jednoznačně odsuzuje k demolici. Těsně před zahájením oprav, jež mu měly prodloužit život. Měl jsem ho rád a bude se mi po něm stýskat, jako se mi stýská po mizejících dimenzích města, které nám připomínal.  

V Jaroměři jsem fotografoval v dubnu 2010, snímek ze 3. 6. 2013 pochází z http://www.5plus2.cz/12429/z-reky-odstrani-spadlou-lavku.

18696_f

 

 

 

 

 

 

212

Červen 3, 2013

MĚSTO POD MĚSTEM

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 11:18 am

IMG_5244

Ještě jednou musím vykrást sám sebe: Zapomněl jsem na jeden podstatný rozměr Proseka a vracím se proto k němu zkrácenou vstupní kapitolou textu, který jsem před časem publikoval ve Stavbě (O souostroví Prosek, dírách do země, psech, psounech a jiných hlodavcích / The archipelago Prosek, holes in the grand, dogs, praire dogs and other rodents. Stavba 2012, roč. 19, č. 1, s. 20-31.). Ponechávám i pasáže, které se týkají prostorových souvislostí Proseka. Autorem fotografií je Mirek Pásek. (Bez jeho souhlasu, prosím, dál nešířit. Tím spíše, že od něj je můžete mít v tiskové kvalitě.) Fotografie ze samotného podzemí najdete v níže citované Cílkově knize.

Metro je divný dopravní prostředek. Jeden z oněch účinných instrumentů, které nám dovolují žít ve velkoměstě, kde to vlastně nejde. Zároveň nám ale velkoměsto bere. Proměňuje je ve sled vzájemně nijak nesouvisejících bublin prostoru a nás v hraboše, kteří občas vykouknou z díry na povrch. Bere nám vědomí vzdáleností a prostorových vztahů. Vykouknu-li z díry na trase C zvané Prosek či Střížkov, pochopím? Myslel jsem na to, když jsem si četl z kouzelné knížečky Obec Prosek, kterou „dle různých pramenů napsal“ Alois Jiroutek, řídící učitel v. v., a v roce 1927 vydala Tělocvičná jednota Sokol v Praze-Proseku: „Prosek rozložen jest na náhorní planině asi hodinu cesty na severozápad od Prahy, nad Libní a Vysočany. Jest 294 m nad hl. m. a pří­stup do obce ze západu a jihu jest poněkud namáhavý, zvláště se strany jižní.[1] Na hodinu cesty a namáhavost výstupu jsme už zapomněli. Připomínaly je ještě přestupy a přeplněné autobusy, stoupající po vysočanské estakádě. Dnes má Prosek dva gravi­tační body právě ve stanicích metra, logika podzemního dává logiku nadzemnímu.
          Není to tady ale nic nepatřičného. Prosek je také místo podzemní. Okraj kří­dové prosecké plošiny tvoří pískovcové souvrství na zjílovatělém podloží, bílé perucké a rezavé korycanské pískovce. Pískovcové souvrství postihly jednak pozdně druho­horní a třetihorní pohyby alpské soustavy, saxonská tektonika, jednak čtvrtohorní promrzání, trhání do štíhlých vertikálních bloků a jejich rozhýbání. Václav Cílek v knize Podzemní Praha sugestivně přibližuje prosecké podzemí jako „pohřbené spící skalní město[2]. Prosek je tak město nad městem ve dvojím smyslu.
          Hrubozrnné perucké pískovce se těžily jako stavební kámen od středověku, spolehlivě máme těžbu doloženu k roku 1695. Další stavební kámen pak poskytovala mocná vrstva bělohorských opuk dále od okraje plošiny. Bílé perucké pískovce jsou na stavební užití příliš měkké, na vzduchu a dešti se rychle rozpadají v čistý stejno­rodý písek, který se používal jako slévárenský, štukatérský a brusný, v domácnostech na mytí nádobí a rukou a k sypání vydrhnutých podlah. Proseckou krajinu neutvářely jen velké lomy, které známe z historických map. Těžbě písku se věnovali i podnikatelé tak drobní, že sami zajistili celý proces od těžby po podomní prodej. Lze si snadno představit svár lomařů a pískařů se sadaři, vinohradníky a majiteli polí na úrodných spraších prosecké plošiny, když se lomy zakously do jejího okraje. Řešení přinesl se­stup těžby do podzemí. Perucké pískovce se těžily podél puklin, kam pronikala voda a kde byly nejměkčí. Poměrně dlouho, spolehlivější údaj máme už z roku 1795 a po­slední drobní pískaři postupně končili v letech mezi světovými válkami. Používali metodu chodbicování, tedy razili nepravidelné chodby a mezi nimi ponechávali pilíře, které držely nadloží. Vznikl tak rozsáhlý labyrint chodeb, chodbiček a větších vytěže­ných prostor. Některé z nich sloužily nejchudším pískařům i jako příbytek. Rozsah je úctyhodný: Labyrint má po spojení Močálky a Ameriky I kolem 1 500 metrů chodeb, dalších zhruba 700 m přidává labyrint Krocínka. Dnešních 1 200 m přístupných cho­deb představuje ale jen torzo původního rozsahu někde mezi pěti a sedmi kilometry.
(…)
          Dnes dosti znešvařená technická památka evropského významu představuje zároveň hrozbu: Ne všechny vytěžené dutiny jsou zabezpečeny, nelze ani vyloučit, že se neobjeví další, dosud neznámé. Netřeba průzkumu, mohou se objevit samy, dají o sobě vědět propadem. Bydlení na hraně prosecké plošiny je mimořádně atraktivní, ale je to opravdu bydlení na hraně. Nedosti na tom, bez problémů není většina území Proseka. I zbytek prosecké krajiny utvářely lomy, lůmky a lomečky. Sprašový pokryv souvrství jednak znamená, že se tu staví na podloží, které je schopno sesedání až na polovinu svého objemu, jednak další těžbu, tentokrát cihlářské hlíny. Hliniště, lomy a pískovny se po vytěžení často zavážely odpadky. Stavby je tu tedy třeba zakládat dosti gruntovně, také sídliště je postaveno na důkladných roštech a na polštářích z hutněného štěrku.
          Prozaické vysvětlení vzniku proseckých katakomb nenaplňuje očekávání, která s podzemím spojujeme. I reálné historické události přešly do urban legends, jako se to stalo trolejbusu, který se propadl v létě 1965 pod křižovatkou ulic Nad Krocínkou a Cihlářská a ukončil trolejbusové spojení Proseka. Prosecká legendika zabydlela pod­zemní prostory vším, co je obvykle zabydluje, a propojila je s místy vzdálenými, Jen­štejnem, Pražským hradem, Starou Boleslaví. Podle jedné z legend pronikl ze Staré Boleslavi přes Prosek do Prahy podzemím sám Napoleon. Mezi Prosekem a Starou Boleslaví sice neexistovala spojnice podzemní, ale ta pozemní se zato dotýkala nad­zemského. Via sacra, Svatá cesta vycházela z katedrály, resp. od Svaté chýše v hradčanské Loretě a štěpila se na dvě větve, které se setkaly na Proseku. Odtud cesta pokračovala přes Kbely, Vinoř, Podolanku, Dřevčice, Vrábí a Brandýs do Staré Boleslavi. Chodilo se po ní dávno před tím, než ji jezuité v poslední třetině 17. století obohatili 44 kaplemi od Špitálska (Karlína) po Starou Boleslav: Sledovala trasu spoj­nice dvou významných přemyslovských sídel, totožnou s průběhem dávné dálkové Polské cesty. 

[1] JIROUTEK, A. Obec Prosek. Praha : Tělocvičná jednota Sokol v Praze-Proseku, 1927, s. 5.
[2] CÍLEK, V. – KORBA, M. – MAJER, M. Podzemní Praha. Praha : Eminent, 2008, s. 79.

IMG_4936

PROSEK V DEŠTI

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 10:23 am

Klicov (1)

Paní dr. Pavla Vrbová v sobotu 1. června dokumentovala nejen spatřené stavby, ale také dojemnou péči, jíž se mi dostávalo. Vpravo v popředí si povšimněte nepromokavých poznámek, vpravo v pozadí vznosného oblouku nosné konstrukce garáží Klíčov (Josef Zeman 1970).

Červen 2, 2013

VYSOČANY V DEŠTI

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 8:04 pm

roiter2

Když jsem začínal fotografovat, koupil mi tatínek ke knížkám o fotografii, které jsem mu při té příležitosti sebral, jednu novou: Ludvíka Součka Fotografujeme na cestách (Praha: Orbis, 1971). Jemný znalec fotografie (jeho Cesty k moderní fotografii z roku 1966 pořád pokládám za jednu z nejlepších knih o fotografii v češtině) a brilantní spisovatel sice příručku napsal až po příjezdu bratrských tanků, nese ji ale ještě globetrotterský optimismus otevřeného světa. Ten záhy zmizel za střeženým obzorem normalizované České kotliny a z praktického manuálu se stalo pole snění. Představoval jsem si nad knihou, jak co slavný fotograf portrétuji světová města a jejich stavby, himálajské osmitisícovky, krásy národních parků a dívek na plážích Waikiki, Copacabana či Maya. Většina fotografií, které dr. Ludvík Souček do své knihy vybral, se mi hluboko zadřela do paměti. Vizuální i emocionální. Zvlášť dvě fotografie italského klasika Fulvia Roitera z cyklu Benátky v dešti. Tehdy jsem se hned pustil do cyklu Cheb v dešti. Napršelo mi do Flexarety a žádný z těch zoufale šedých snímků nebyl ke koukání, ale ony dvě Roiterovy fotografie mi definitivně objevily jednu z faset krásy města. (Vedle není ani jedna z nich, Součkova kniha, stála tehdy 11,- Kč, je tištěna tak, že jsem ani nezapínal skener. Stáhl jsem ale jiný snímek z téhož cyklu.)
          To, prosím, není jen retrospektivní sebezpyt, jímž, stárnoucí, doufám konečně začít rozumět sám sobě. Chtěl jsem tím jen včera malověrným připomenout, že město má v dešti osobitou krásu, která není vidět oknem kavárny a už vůbec ne automobilu. My, kteří víme, že člověk je ve vodě nerozpustný, jsme si jí (myslím té krásy) včera užili do sytosti. Děkuji všem, kdo mi to umožnili, i o tuhle zkušenost jsem se potřeboval podělit.
          Teď se ale omlouvám, musím se už věnovat v tomto počasí obvyklé činnosti obyvatel říčního údolí: Jdu se zase podívat k Berounce, jestli nezačala klesat. Zatím je to k ní pokaždé blíž.

Blog na WordPress.com.