Czumalova nástěnka

Červenec 29, 2013

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 10:41 pm

052 (3)

Reklamy

JEŠTĚ ODKOLEK: O HUBERTU GESSNEROVI

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 10:13 pm

image.jpg

Hubert Johann Karl Gessner se narodil 20. října 1871 ve Valašských Kloboukách v rodině barvíře. Studoval v letech 1885 – 1889 na Deutsche Staats-Gewerbeschule v Brně, byl tedy spolužákem Adolfa Loose a potkával se tu například s Leopoldem Bauerem a Josefem Hoffmannem, kteří absolvovali o dva roky později. Pracoval pak postupně u stavitelů Otto Zemana v Bystřici, Julia Lundwalla v Opavě a Ernsta Zubera v Moravské Ostravě. V letech 1894 – 1898 pokračoval ve studiu u Otto Wagnera na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Ve stejném ročníku s ním tu byl Josip Plečnik, o ročník výš Jan Kotěra, o dva Josef Hoffmann. V závěru studia paralelně pracoval ve Wagnerově soukromém ateliéru, od roku 1899 pak v Moravském zemském stavebním úřadě v Brně. Samostatný ateliér si otevřel roku 1904 ve Vídni. Spolupracoval pak až do rozchodu v roce 1912 s mladším bratrem Franzem (1879 – 1975), jemuž se dostalo stejného vzdělání. Zemřel 29. ledna 1943 ve Vídni.
První Gessnerovy realizace jsou spojeny s rodným městem, vila J. Bratmanna (1895 – 1896, Smetanova 115), obchodní a obytný dům J. Horného (1897, nám. Míru 189), k nejranějším patří také Obchodní akademie v Hradci Králové (s Otakarem Bémem, 1896 – 1897, nám. Svobody 601), kde dnes sídlí děkanát pedagogické fakulty. V Brně se Gessner uvedl budovou Okresní nemocenské pokladny (1903 – 1904, Milady Horákové 24, 26), která, jak tehdy konstatoval časopis Der Architekt, „vyhlíží beze vší ozdobnosti velmi ozdobně“. Nedochovala se, žel, Gessnerova díla z doby opavského působení: Obchodní a obytný dům bratří Skasiků (1903, Hrnčířská 17) byl cenným dokladem časného nástupu geometrické secese na Moravě podobně, jako zmíněný Bratmannův dům v případě secese florální. Jako mnoho jiných opavských domů byl ale těžce poškozen při závěrečných operacích II. světové války a v letech 1946 – 1948 přestavěn Oldřichem Liskou do podoby, která se od secese hodně vzdálila. Na brněnskou nemocenskou pokladnu navazoval hotel Slezský dvůr (Schlesischer Hof, 1905, s Frazem Gessnerem), zbořený stejně, jako o rok mladší dům s lékárnou U bílého anděla.
Nejrozsáhlejším Gessnerovým dílem na našem území je Zemský léčebný ústav císaře Františka Josefa I. pro choromyslné v Kroměříži z let 1904 – 1909 (Havlíčkova 1265/50). Pro areál na půdorysu zhruba 400 × 500 metrů bylo původně projektováno 38 budov, 19 pavilonů pro 1 000 pacientů, 15 administrativních, hospodářských a obytných budov a 4 pro polní hospodářství, součást terapie. Hubert Gessner tu dal architektonickou podobu progresivní koncepci zakladatele a prvního ředitele prof. MUDr. Vincence Návrata. I zde dostál pověsti nejvěrnějšího Wagnerova žáka, nabízejí se především paralely jeho ústavního kostela sv. Cyrila a Metoděje (1904 – 1908) a Wagnerova kostela sv. Leopolda v ústavu choromyslných ve Vídni-Steinhofu (1902 – 1907). Zajímavější jsou ale diference a široké rozpětí motivických odkazů. Podobně a způsobem stejně původním jako dílo svého učitele reflektoval Hubert Gessner i tvorbu Josefa Hoffmanna, podněty anglického hnutí Arts & Crafts, historickou kroměřížskou architekturu i regionální architekturu lidovou. To, že ústav ukazuji na historické pohlednici, neznamená, že se nedochoval do našich dnů. Naopak, nadále slouží psychiatrickým pacientům, od počátku státního seznamu památkově chráněn. Jen turisté, hrnoucí se z autokarů do Květné zahrady, netuší, že s ní sousedí významné dílo evropské moderní architektury.
Už v roce 1902 Hubert Gessner zvítězil v soutěži na Arbeiterheim Favoriten pro 10. vídeňský okres (Laxenburgerstraße 8-10) a právě tady je počátek přátelství s Viktorem Adlerem a spolupráce s jeho Sozialdemokratische Arbeiterpartei. Gessner pro ni projektoval stranické domy, nakladatelství, tiskárny, věnoval se dělnickému bydlení, stavěl pro dělnická spotřební družstva a projektoval pro velkorysý stavební program sociálnědemokratických starostů Vídně Jakoba Reumanna a Karla Seitze. Na fotografiích Waltera Zedniceka ze souboru Architektura Rudé Vídně (k vidění byl mj. v zimě 2010 v Rakouském institutu v Brně a na jaře téhož roku na Fakultě architektury ČVUT v Praze a pak na dalších místech republiky) je Jakob Reumann-Hof z let 1924 – 1926, který Gessner projektoval s Josefem Bittnerem (5. okres, Margarethengürtel 100-110) jako rozlehlý blok se 480 byty, ateliéry, obchody, mateřskou školkou a centrální prádelnou, a Gessnerův Volkswohnpalast Karl Seitz-Hof z let 1926 – 1931 (21. okres, Jedleseer Straße 66-94) o ploše 25 320 m2 s 1 173 byty, obchody, hostinci, kavárnou, lázněmi, prádelnami a dalším společným vybavením.
Cesta k továrně na chléb František Odkolek vedla právě tudy: Práce pro sociální demokracii brzy Gessnera přivedla k průmyslové architektuře prostřednictvím dělnických družstevních pekáren. Následující řada není úplně kompletní, ale k demonstraci souvislostí postačí (proč názvy ponechávám v němčině, vyplyne z nich samých, překlad by místy zněl směšně): Bäckerei des 1. Wiener Konsumvereins (1908 – 1909, Vídeň 16, Hasnerstraße 123), Hammerbrot-Werke (1908 – 1909, Schwechat, Innerbergstraße 28), Bäckerei des 1. Niederösterreichischer Konsumvereins (1908, Vídeň 12, Wolfganggasse 58-60), Erste Tiroler Arbeiter Bäckerei (1910, Mühlau/Innsbruck, Haller Straße 93), Reichenberger Arbeiterbäckerei GmbH (1910 – 1911, Liberec-Jeřáb, Hanychovská 1-2), Arbeiterbäckerei (1912, Leoben, Bergmann Straße 18), František Odkolek, a. s., parní mlýn a továrna na chléb (1912 – 1913, Praha-Vysočany, Ke Klíčovu 1/256), Hammerbrotwerke (1918, Wien 21, Schwaigergasse 19), Spatenbrotwerke Linz (1920 – 1921, Semmelweissstraße 40). Pro pořádek dodávám, že se položka industriální stavby v seznamu Gessnerova díla neomezuje jen na pekárny, najdeme tu i bednárnu, továrnu na akumulátory a na sám závěr ve válečných letech čokoládovnu, ale pekárny jednoznačně převažují.
Liberecká pekárna družstva Reichenberger Arbeiterbäckerei podél Hanychovské a Křižíkovy ve čtvrti Jeřáb za nádražím je památkově chráněna v plném rozsahu. I když od roku 1992 už nepeče, trvá v relativně dobrém stavu, ač jí pronajímání po částech těm, kdo se zrovna namanou, příliš neprospívá. Naši rakouští sousedé si Wagnerových žáků velmi váží a Gessnerovy stavby se těší, ač kromě obytných komplexů Rudé Vídně už dávno neslouží původnímu účelu, péči přímo láskyplné.
Rotes_Wien_03Rotes_Wien_15

 

 

 

K PAMĚTI INDUSTRIÁLNÍ ARCHITEKTURY

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 10:04 pm

009Jen ještě drobný obrazový komentář k předchozímu příspěvku, k problematice torza jako paměti industriální architektury. Potkal jsem v Dejvicích 10. května 2013. První pražskou sladovnu Marie Reisserové a synů jsem měl moc rád.

014

CO JSME VE VYSOČANECH (ZATÍM) VIDĚLI

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 9:53 pm

k022

V roce 1913 přinesl Styl, měsíčník pro architekturu, umělecké řemeslo a úpravu měst, vydávaný S. V. U. Mánes a v té době redigovaný Otakarem Novotným, článek významného německého architekta a teoretika Hermanna Muthesia (1861 – 1927) Problém inženýrských staveb. Text, který se zásadním způsobem vyjadřuje k dobově velmi diskutovaným otázkám estetiky inženýrské architektury, na nichž později vyrostl model zrození moderní architektury z ducha inženýrské konstrukce, který je v důsledku popřením architektury. Jako by Muthesius věděl, k jak dogmatickým koncům to povede: „Představa, že inženýrovi úplně stačí, slouží-li stavba, nářadí nebo stroj, jím vytvořené, zcela svému účelu, je mylná, a mylnější je ještě věta, v naší době tak často slýchaná, že je zároveň již krásná, slouží-li dobře nějakému účelu. Užitečnost sama o sobě nemá vůbec vztahu ke kráse, při níž jde o problém formy a o nic jiného, kdežto při užitečnosti jde o nahé vyplnění nějakého úkolu.“ Svou poučenou analýzu shrnuje: „Dnes můžeme již vysloviti zásadu na základě pokročilého poznání: není zvláštních oborů lidské činnosti tvořivé, při níž by mohla býti zanedbávána dobrá zevní forma. Proto doufejme, že vědomá, z podmínek stavby sama vyrostlá dobrá forma bude považována za samozřejmou i v rozlehlém oboru inženýrského tvoření a za nezbytný přívlastek zušlechtěné práce tvořivé, rovnocenné a hodné výše naší doby.“ Reprodukovaná fotografie Odkolkova mlýna je součástí obrazového doprovodu Muthesiova textu. Z domácích ukázek industriální architektury se dostalo ještě na podolskou cementárnu, radotínskou vápenku a Kotěrovu vršovickou vodárnu, jinak jsou tu ukázky aktuálních staveb německých a amerických, včetně drážďanské čističky Hanse Erlweina, frankfurtské plynárny a berlínské továrny A. E. G. Petera Behrense a budovy Larkin Company Franka Lloyda Wrighta v Buffalu. Co tím chci říci? Že máme ve Vysočanech velmi významné dílo, patřící do konstitutivní vrstvy světové moderní architektury, parní mlýn a továrnu na chléb František Odkolek z let 1912 – 1913 a 1918.
Musím to i nadále vzít poněkud zeširoka, alespoň topograficky: Sovovy mlýny na Kampě se připomínají poprvé jako mlýn sv. Jiří v majetku hradčanského kláštera benediktinek k roku 1393, klášter tu ale měl bezesporu dřevěný mlýn či spíše mlýny už dříve. Historie vlastnictví a stavební podoby mlýnů je pro to, co sleduji, podstatná až od poloviny 19. století, kdy do mlýna nastoupil syn mlynáře a starosty Roudnice nad Labem František Odkolek. Záhy si vzal dědičku mlýna Marii Trödlovou a v roce 1850 založil firmu František Odkolek. Už roku 1858 se pouští do rozsáhlé přestavby a dostavby, dokončené v roce 1872. K modernímu mlýnu připojil pekárnu a vybudoval v Praze rozsáhlou síť prodejen. Mlýn v roce 1896 vyhořel a výroba v něm už nebyla obnovena.
Dosud rodinný podnik se 6. 4. 1912 změnil v akciovou společnost a koupil rozsáhlé pozemky ve Vysočanech. Povstala firma František Odkolek, a. s., parní mlýn a továrna na chléb. Projekt nové továrny zpracoval Hubert Gessner, jeden z nejvýznamnějších žáků Otto Wagnera. O něm ještě v dalším příspěvku. Tempo výstavby bylo mimořádné: Výkopové práce začaly 1. dubna 1912, částečný provoz byl spuštěn 31. ledna 1913, kolaudace proběhla v dubnu 1913 a už v následujícím roce pekárna dodávala 135 až 147 tun chleba týdně. Strojní zařízení dodala brunšvická firma G. Luther AG. Stavbu provedlo osvědčené stavitelství Matěje Blechy. Konstrukčně vyznačuje komplex zajímavá rozmanitost, obilní silo je železobetonové, čistírnu s mlýnicí a vodojemem nese železobetonový skelet, moučnice je zděná a má vnitřní konstrukci kombinující dřevo a litinu, zděná je také správní budova. Součástí továrny byla od počátku kotelna, elektrocentrála a strojovna. Fasády ze světlých vápenopískových cihel známe i z dalších Gessnerových staveb. V noci z 1. na 2. května 1918 zachvátil továrnu požár a obnova se stala příležitostí pro rozšíření závodu. Projekt byl opět zadán Hubertu Gessnerovi. Jednotný a přitom rozmanitý výraz továrny nenarušily ani dostavby ze 30. let, naopak jej obohatily o lapidární puristické formy železobetonových konstrukcí.
Po osvobození pokračuje společnost Odkolek pod národní správou a v roce 1947 je znárodněna. Národní podnik Odkolek, do něhož jsou začleněny další znárodněné podniky, se od roku 1950 jmenuje Pražské pekárny a mlýny, národní podnik, a od roku 1954 slučoval všechny pražské pekárny a holešovický mlýn. K 1. 1. 1994 byla zaregistrována firma Odkolek, a. s. K 1. 1. 2007 fúzovaly firmy Odkolek, a.s. a Delta pekárny, a.s., vzniká akciová společnost United Bakeries. To už se u Odkolků ve Vysočanech nepeče, výroba se přesunula do nové pekárny Odkolek na Vidouli na okraji sídliště Nové Butovice. Firma Odkolek, a.s. ještě stačila vyjádřit svůj nesouhlas s prohlášením továrny za kulturní památku a podpořit jej doložením stavu, který sama způsobila. Prohlášena byla tak jen třípodlažní správní budova, proti dominantním hmotám sila, mlýnice a moučnice drobná a už ze své podstaty neschopná zastoupit celek továrny. Když v roce 2006 došlo k jejímu prohlášení, vlastníkem továrny už byla FIN Group (Finanziaria Immobiliare Monferini), která kromě Itálie operuje v Bulharsku, Černé Hoře a České republice. Studio Capelli Architettura & Associati připravilo ve spolupráci s domácí společností Helika už v roce 2007 pro FIM Development projekt Odkolek. Jen základní parametry: Celková plocha projektu 80 000 m2, obytná plocha 44 000 m2, hotel 6 000 m2, komerční plocha 6 300 m2, kanceláře 8 200 m2, terasy 4 100 m2, rezidence 3 200 m2, společné prostory 8 300 m2, podzemní plochy 35 000 m2. Obvyklé developerské plky, kterak „dříve průmyslová, šedivá a ne příliš vyhledávaná oblast se dnes razantně mění díky novým developerským projektům a Vysočany dostávají svěží a moderní vzhled“, doprovází pochopitelně i chlácholení, že „projekt počítá s částečným zachováním historické budovy tehdejšího ředitelství a s demolicí výrobních hal. Chlácholením je tu jak zachování, tak demolice.
Nejen z pohledu památkové péče je prohlášení torza nonsens. Chráníme některá torza větších celků proto, že se jen torza dochovala. V tomto případě ale prohlášením drobné části dosud dochovaného celku naopak torzo teprve vyrábíme. Odmítám princip alespoň něco. Správní budova bez toho, co se odtud spravovalo, postrádá smysl. Chápu památkovou péči jako ochranu paměti a tento princip je tu cynicky porušen. Jen odráží nastolené klima, v němž průmysl není zdroj blahobytu, ale přežilá ohavnost a práce v něm cosi archaického a levičáckého k tomu. Z voňavé pekárny, která přirozeně přežila dvě světové války, protože chleba je vždy třeba, náhle brownfield, zátěž minulosti.
Odmítám princip, který už známe: Například ze smíchovské Ringhofferovy továrny byla zachována Polívkova vila baronky Ringhofferové, k níž se okolní komerční novostavby a dopravní stoky chovají, jako by tam nebyla, a torzo fasády, nalepené jako trapná kulisa na fasádu obchodního centra Nový Smíchov. Paměť místa, paměť významného průmyslového závodu? Spíš nevkusná připomínka tváře, do níž se cynicky plivlo. Torzo jako pars pro toto nefunguje, jeho zachování není nic než formální alibi s aktuální platností. Stačí se podívat, jak to dopadlo s První pražskou sladovnou Marie Reisserové a synů v Podbabě (viz následující příspěvek).
Celý život se zabývám městem a něco už snad vím o vztahu mezi hmotným prostředím, které vytváří, a reálným životem, který je zabydluje. Uhranut proměnlivostí městského prostředí, nepodléhám fundamentalistickému přesvědčení, že město už je hotovo a každá změna je k horšímu. Neurvalost dnešní developerské exploatace města samozřejmě můžeme srovnávat s neurvalostí, s níž se měst v 19. století zmocnila průmyslová revoluce. Barokní klášter dosloužil jako klášter a stala se z něj strojírna. Dosloužil i jako strojírna a ustoupil nové tovární hale. Ta ustoupila nákupní galerii. Až se vymaníme z tupého konzumu, nahradí třeba nákupní galerii nový klášter. Rád bych se takhle utěšoval, ale natolik se obelhat nedokážu. V našem konkrétním případě nahradí skvělou industriální architekturu parního mlýna a továrny na chléb František Odkolek sídliště, plytkou imitací architektury se tvářící přívětivě a luxusně.
Lkal jsem tu už nejednou nad tím, jak mi ukusují z mého světa a jak místa s pamětí nahrazují ne-místy bez paměti pro lidi bez paměti. Tentokrát je to ještě osobnější. Po továrním dvoře, který zachycuje snímek Miroslava Kurandy někdy z doby kolem roku 1965, jsem chodil o deset let později do práce. Byla to tak razantní iniciace, že všichni, jimž jsem kdy o svých průmyslových zkušenostech vyprávěl, mou manželkou počínaje, si mysleli, že jsem u Odkolků počítal rohlíky do beden, vyráběl kostky do knedlíků, zavíral taštičky s tvarohem, sypal svatební koláče a dělal asistenta automatu na počítání dalamánků mnoho let, ač to byla epizoda nedlouhá. Myslím, že mi ale stihla srovnat hodnoty způsobem, který jsem v následujících čtyřech desetiletích neměl nejmenší důvod korigovat či opustit. Na likvidaci mlýna a pekárny mi tak nevadí jen to, že se zříkáme jednoho z nejlepších děl významného Wagnerova žáka, bohatě využitelného i po přesunu výroby jinam, že jsme selhali jako dědicové a chystáme se spotřebovat, co jsme měli předat dál. Štve mě to zkrátka principiálně a není mi dobře s pocity domorodce vyháněného z domova povýšenými okupanty, s nimiž nemám nic společného. I tady pro mne platí Horatiovo: „Pane egeo iam mellitis potiore placentis.“ 
(Ještě stručně dopovím opuštěný příběh Odkolkových mlýnů na Kampě: Budovy koupila pražská obec a v roce 1920 nechala zbořit mlýny nad řekou. V obytné budově bydlela rodina Pinkasů a umístění tu našly také její sbírky. Po válce zde nějaký čas sídlilo několik pracovišť Československé akademie věd, opuštěnou a chátrající budovu zachránila až nadace Jana a Medy Mládkových. V odkolkovské periodě stavebního vývoje se s mlýny spojila jména významných architektů Johanna Klementa Zobela, Josefa Krannera, Jana Maxmiliána Hegera a snad i Josefa Maličkého, Josefa Schulze a Josefa Zítka. Přestavba na Muzeum Kampa probíhala v letech 2000 – 2001 podle projektu Heleny Bukovanské, Atelier 8000, za výtvarné spolupráce Václava Cíglera, Michala Motyčky, Mariana Karla, Miroslava Špačka a Dany Zámečníkové. Tak, a teď ať někdo řekne, že to není vyvážené.)
cm07219717046c8c2a38a6d512de7b5ca8e2be1d53f482-Odkolek_vizualizace_rezidencni_cast

      

Červenec 23, 2013

NEJDE JEN O KOZÁKA

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 2:57 pm

vas-dum-je-nase-mesto-1

Červenec 11, 2013

DVĚ FOTOGRAFIE

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 10:11 pm

k003 (2)

Dvě fotografie, jež z jednoho místa na vrchu Hájek pořídil 5. října 1929 Antonín Alexander, nejspíš znáte z II. svazku dodatků k původní Zmizelé Praze, který Kateřina Bečková vydala v roce 2003 v nakladatelství Paseka, nebo z její podobně skvělé knihy Zmizelá Praha: Nádraží a železniční tratě, kterou v roce 2009 vydal Ladislav Horáček v koedici s jejím nakladatelstvím Schola ludus – Pragensia a o níž jsem tu už psal. (Pokusil jsem se původně obě fotografie zkusmo spojit v panorama, ale příliš jim to ubližovalo.) S osamělým blokem mezi železničními tratěmi jsme se v závěru poslední peripatetické přednášky zdůvěrnili díky báječné Večerní škole. Za ním je lihovar Franz Xaver Brosche Sohn. Lihovar vznikl už v roce 1832 na Starém Městě na Rejdišti, v roce 1871 byl přesunut do Libně a na jeho místě později vyrostlo Rudolfinum. Pod námi je most Turnovsko-kralupsko-pražské dráhy (TKPE, k. k. privilegierte Tur­nau-Kralup-Prager Eisenbahn), otevřené v roce 1872 a od roku 1883 provozované společností České západní dráhy (BWB, k. k. privilegierte Böhmische Westbahn). Dnes vede po stejné trase po jednokolejném betonovém mostě spojka mezi stanicemi Praha-Libeň a Praha-Vysočany, k němu se přimyká dvojkolejná 410 metrů dlouhá estakáda Holešovické přeložky. Nalevo od bloku činžovních domů je pak druhý most, po němž překonávala Rokytku trať Rakouské severozápadní dráhy (ÖNWB, Österreichische Nordwest­bahn), o níž už tu byla řeč v souvislosti s Karlínem. V provozu byla od roku 1873, zrušena 1984. První trať směřovala na Hlavní nádraží, druhá na nádraží Těšnov. Na Alexandrových snímcích je dobře vidět, jak se usedlost Kolčavka ocitla v sevření dvou náspů, které zavalily její tichý krajinářský park. (Nevím, proč mám tohle místo v takové oblibě, když se tu má nezřízená láska k železnici a má nezřízená láska k romantickým krajinářským parkům ocitají v krutém střetu.)
          Na jižních svazích Sovího vrchu byla vinice, doložená už v 15. století, a v údolí Rokytky jí sloužil viniční domek. To byla původní Kolčavka. Na rozdíl od většiny pražských usedlostí, jejichž jména jsou odvozována od některého z majitelů a vyvíjela se jeho komolením, jméno Kolčavka či Kolčavky se nejčastěji spojuje s nápadným výskytem lasiček. Od 18. století již můžeme sledovat střídání šlechtických majitelů, hůře již podrobné stavební dějiny. Jisté je, že na přelomu 18. a 19. století byla usedlost přestavěna v letohrádek a v přestavbě pro Václava Ubeliho, svobodného pána ze Stiegburgu pak pokračovali i další majitelé. Součástí přestavby bylo i budování romantického parku, vybaveného obvyklým repertoárem drobné architektury. Doklady k jeho podobě ale nemáme. Stejně tak k jímavé legendě o rybnících, které dal v parku zřídit další majitel, Thomas svobodný pán von Brady, podmaršálek a tajný císařský rada irského původu, a v nichž se krátce po dokončení utopili jeho synové či synovci. Pavel Vlček upozorňuje v příslušném svazku Uměleckých památek Prahy, že na indikační skice stabilního katastru z let 1840 – 1842 je jen běžná usedlost bez parku. Skutečně, plochy kolem usedlosti jsou značeny jako zahrady a louky a není tu ani stopa po rybnících. Neznamená to, že tu park nikdy nebyl, jen to, že tu nebyl na počátku 40. let.
          Není to tak dávno, co jsem nad náhrobkem na starém proseckém hřbitově připomínal českého filosofa Františka Čupra (1821 – 1882). Ten koupil v roce 1842 Kolčavku již poněkud zanedbanou za Krištofa a Viléma z Lilienfeldu a když byl rok poté vypuzen z filosofické fakulty i Akademického gymnasia, začal uplatňovat své reformní pedagogické zásady v soukromém vzdělávacím ústavu, který v Kolčavce zřídil. Od roku 1860 fungoval jako tříletá vyšší hospodářská škola a Kolčavka se postupně přizpůsobovala jejím potřebám. František Čupr v roce 1872 ovdověl a rozhodl se školu uzavřít. Kolčavka ale zůstala jeho refugiem, kde se intenzivně věnoval badatelské a překladatelské práci, železnice ale z údolí vyhnala venkovský klid. Po Čuprově smrti proto sloužila různým nájemcům jako výrobní objekt, až koncem století tu Barbora a Ladislav Čuprovi otevřeli hostinec. Čuprovo jméno dnes nese blízká ulice, tedy ulice jen de jure, de facto hnusná frekventovaná silnice mezi Českomoravskou a Sokolovskou na jednom a Proseckou, Zenklovou a Povltavskou na druhém konci. Jezdí se po ní autem také do práce do Kolčavky.
k002 (2)

Červenec 8, 2013

CO JSEM NA PLACE NEŘEKL

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 11:19 am

P1240898

Velký blok činžovních domů, na jehož část tísněnou nepříliš artikulovanou boční fasádou Galerie Harfa (Moshe Tzur Architects In­ternati­onal Ltd. 2008 – 2010) jsme hleděli z Ocelářské ulice, jsem mohl určit rovnou na místě. Odhad se mi doma potvrdil, indicií pro dataci a atribuci bylo ostatně dost. Že jsem byl kuš, nebyl problém vědění, ale problém víry ve vědění: Mezi mou sebedůvěrou a aktuální vzdáleností od mé knihovny bývá vztah nepřímé úměry. Nemoc z povolání: Kantorovi se každý jeho omyl, každá jeho nepřesnost a nedořečenost vrátí mocně vyrostlé, zmnožené a zmutované. Tedy doplňuji až dodatečně:

NÁJEMNÍ DOMY
U svobodárny 2, 4 a 6, Ocelářská 13 a 15, čp. 1063 – 1066/VIII, Praha 9-Libeň
Rudolf Hrabě 1923 – 1924

Červenec 7, 2013

PRŮMYSL A OBCHOD PODRUHÉ, TŘETINOVÉ

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 11:40 pm

kav008

Vincenc Makovský začal na zakázce, o níž je předchozí příspěvek, samozřejmě pracovat už dříve, paralelně se stavbou Peněžní burzy. Není bez souvislosti s Makovského vyloučením ze Skupiny surrealistů v ČSR, i když jako oficiální důvod uvádí zápis ze schůze 14. 3. 1938 Makovského účast na výzdobě slavobrány k uvítání rumunského krále Carola v Praze. Na fotografiích jsou bronzové odlitky sádrových třetinových modelů k oběma plastikám, vysoké 98 cm, z let 1936 – 1937 ze sbírek Národní galerie. Přidávám k nim charakteristiku z knihy Petra Wittlicha České sochařství ve XX. století (Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978, s. 228 – 229), knihy pro moji generaci velmi podstatné: „Pro tehdejší Makovského figury, jako (…) alegorie Průmyslu (1938), bylo právě nejpříznačnější, že jejich klasicismus, patrný na první pohled, byl nějak vnitřně modifikován, ne-li nalomen. Průmysl je hladký antikizující akt s volně splývající drapérií přehozenou přes ohbí pravé ruky, jehož význam je srozumitelný jen díky ozubenému kolu, které figura drží v levé ruce. Pravá ruka je však nezvyklým způsobem obrácena volně otevřenými prsty ke hrudi, což ještě zvyšuje celkový melancholický dojem, vyvolávaný konečně i světlem, které se line po hladkém povrchu aktu.“    

 

 

 

kav009

VYSOČANSKÝ PRŮMYSL

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 11:01 pm

kav006

V parku mezi Rokytkou a vysočanskou poliklinikou (Antonín Tenzer 1947 – 1952) návštěvníka poučí tabule naučné stezky, kterak významný sochař oslavil vysočanské a libeňské dělníky. Obávám se, že Vincenc Makovský při tvorbě alegorické plastiky Průmysl neměl příliš na mysli dělníky, ba ani Vysočany a Libeň. Ten, kdo rozhodl o umístění plastiky právě na toto místo, už nejspíš na mysli zocelené politickým školením vysočanské a libeňské dělníky měl, neboť se tak stalo někdy v 50. letech minulého století, přesněji se mi to zjistit nepodařilo. Skvělé sochařské dílo pochází ale už z roku 1938 (nikoliv 1928, jak jsem se několikrát dočetl) a bylo určeno na místo vzdálené v půdorysu města i v půdorysu společnosti: Introvertní figura, alegorizující průmysl jen jaksi mimochodem ozubeným kolem, které nese se samozřejmou elegancí diskobola, měla svůj protějšek, Obchod. Obdobný antický mladík s draperií, rovněž prodchnutý zvláštní melancholií, má Merkurovu přilbici, ale nikoliv jeho dynamiku. Obě nadživotní, 295 cm vysoké bronzové plastiky stály nad vnějším schodištěm ke hlavnímu vstupu do budovy pražské Peněžní burzy z Wilsonovy ulice. Oné budovy, postavené v letech 1936 – 1937 podle vítězného soutěžního projektu Jaroslava Rösslera, kterou Karel Prager, Jiří Albrecht a Jiří Kadeřábek v letech 1967 – 1973 dostavěli v budovu parlamentu a dnes užívá Národní muzeum. V roce 1945 byly obě plastiky přemístěny na nádvoří zbraslavského zámku a později podobně jako někteří pracovníci burzy přeloženy blíže výrobě, Průmysl do Vysočan a Obchod do Příbrami. Stál tu v parku na sídlišti, odkud po čase zmizel a dnes je nezvěstný.
          Původní význam protějškových soch nebylo třeba složitě dešifrovat, připomínaly zdroj toho, s čím burza pracovala. Stejně jednoduché čtení samozřejmě nabízí i jejich oddělení a úmysly toho, kdo nechal osamocený Průmysl alegorizovat průmysl vysočanský. Vynikající sochařské dílo určené jako doprovod monumentální klasicizující architektury obstojí i mezi stromy parku poblíž rušné komunikace. Alegorii nelze vypnout, zvláště není-li dutá. Dnešní čtení se mi ani nechce převádět do slov (proto jsem také před sochou o tomto rozměru mlčel), ale melancholii poněkud chátrající a zapomínané sochy nemohu vnímat mimo kontext jejího prostředí, kde na místě likvidovaných továren vyrůstají administrativní paláce a bytové komplexy pro jejich zaměstnance, kde vytváření hodnot vystřídalo jejich přerozdělování a spotřeba. Mínil-li ten už vzpomínaný neznámý činovník sochu přemístěnou do parku jako jistý úvod k Vysočanům, jeho rozhodnutí se zhodnocuje až po více než půlstoletí, opět způsobem, jež není prost ironie.
kav007kav005

DŮM NA NOVOVYSOČANSKÉ

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 2:36 pm

6284-v-drexler3

Před časem (Bože, sedm let už tomu!) jsem to ve Stavbě dopracoval k postavení prázdninového autora. Před prázdninami mi redakce vybrala 11 staveb k tématu čísla Tvoření místa. Přibral jsem Jiřího Junka, tehdy nadějného studenta architektury, a jezdili jsme po Čechách a Moravě za domy, skládajícími záměrně nesourodý vzorek české architektury, fotografovali a debatovali. Výsledkem byl text Místo, moře, kuře, stavení (Cestovní zpráva). Musím říci, že mě za ta léta psaní o architektuře nic nebavilo tolik a ač rozhodně netrpím sebeobdivem nad tím, co jsem kdy napáchal v oboru architektonické kritiky, onen prázdninový text si z odstupu dokážu přečíst znovu bez neblahých pocitů. Není v tom asi nic subjektivního, podobný vztah má k tehdejší práci a jejímu výsledku i můj spoluautor. Celý text s výbornými fotografiemi Pepy Středy, které vznikaly stejně nezávisle na našem textu jako náš text na nich, najdete zde: Stavba XIII, 2006, č. 4, s. 24 – 34. Níže kapitolka, která se týká Drexlerova a Vrbatova domu včera potkaného.

MÍSTO POD SILNICÍ
Bytový dům, Novovysočanská, Praha 9-Vysočany
Petr Drexler – Ladislav Vrbata

             Za určitým prahem ztrácí cesta svou tradiční místotvornost, přestane být šňůrou, na niž se navlékají korálky míst, a stane se oddělující hranicí. Nápadné je to zvláště na městských cestách – ulicích. Za oním prahem mizejí všechny sociální funkce ulice a zbývá jediná – komunikační. I ta se ale rychle speciali­zuje a spektrum komunikací se redukuje na automobilový provoz. Pozname­nává to i komunikační funkci ve smyslu funkce sdělovací: Architektura pro vnímání chodcem a architektura pro vnímání od volantu automobilu při rychlosti 50 km/hod. je nutně jiná.  Stejně tak vnímání stejné architektury chodcem a řidičem. Skutečně městská ulice zdržuje, vyzývá k setrvání. Měst­ská ulice přizpůsobená automobilovému provozu naopak pohání, vypuzuje: Rychle projeď, odjeď odtud.
            Novovysočanská ulice už zmíněný práh překročila. Velkorysost její di­menze působí po sto letech spíše jako dopravní nutnost. Také schopnost ná­roží Novovysočanské a Skloněné evokovat některé rysy náměstí se vytratila. Prostor dílem nedořečený, dílem přehlušený. Spíše jen směsice fragmentů vzpomínky na místo ztracené a možností místa budoucího, než místo sku­tečné. Jeden svět tu končí a druhý nezačíná: Kompaktní uliční zastavění ulice, táhnoucí se od Vysočanského náměstí, tu končí, dál se prostor rozvolňuje. Obecně dvě možnosti, jak nepravidelnou parcelu zastavět: převážit neurčitý prostor směrem k ulici obestavěním uliční čáry či k náměstí vytvořením jeho kompaktní stěny nebo danou situaci respektovat a postavit autonomní dům. Svoboda rozhodování tu velká nebyla: bytový dům, na jihu a jihovýchodě rušná komunikace, svah se zahrádkami nad Libní naopak na sever. S rozhodnutím pro druhou variantu lze samozřejmě polemizovat, pojmenovat rezignaci na ulici i na náměstí jako promarněnou příležitost, ptát se, zda ne­byla urbanistická kvalita obětována výtěžnosti parcely, kritizovat parter zapuš­těný pod úroveň terénu, který se nejen absencí veřejných funkcí, ale i opticky vyjádřeného vstupu straní okolí. Je tu ale jeden pádný protiargument, který musíme vzít v potaz, je-li architektura uměním: Ten dům je krásný. A krása je v umění jiné jméno pravdy.
            Nový dům ze styku Novovysočanské a Skloněné místo nevytvořil. Není prvním, kdo sem vnesl autonomii. Autonomně se chová především ulice, proměněná v průjezdní komunikaci. A jeho autonomnost není povýšenecká či ignorantská, nesnižuje okolí, ani ho okázale neignoruje. Její autonomii pře­kračuje krása a elegance, jimiž své okolí ozařuje. Tím na cestě k místu došel daleko. Jen na projíždění rychlostí 50 km/hod. je to krása příliš křehká a nená­padná. Místo tu ještě není.

Older Posts »

Blog na WordPress.com.