Czumalova nástěnka

Červenec 29, 2013

CO JSME VE VYSOČANECH (ZATÍM) VIDĚLI

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 9:53 pm

k022

V roce 1913 přinesl Styl, měsíčník pro architekturu, umělecké řemeslo a úpravu měst, vydávaný S. V. U. Mánes a v té době redigovaný Otakarem Novotným, článek významného německého architekta a teoretika Hermanna Muthesia (1861 – 1927) Problém inženýrských staveb. Text, který se zásadním způsobem vyjadřuje k dobově velmi diskutovaným otázkám estetiky inženýrské architektury, na nichž později vyrostl model zrození moderní architektury z ducha inženýrské konstrukce, který je v důsledku popřením architektury. Jako by Muthesius věděl, k jak dogmatickým koncům to povede: „Představa, že inženýrovi úplně stačí, slouží-li stavba, nářadí nebo stroj, jím vytvořené, zcela svému účelu, je mylná, a mylnější je ještě věta, v naší době tak často slýchaná, že je zároveň již krásná, slouží-li dobře nějakému účelu. Užitečnost sama o sobě nemá vůbec vztahu ke kráse, při níž jde o problém formy a o nic jiného, kdežto při užitečnosti jde o nahé vyplnění nějakého úkolu.“ Svou poučenou analýzu shrnuje: „Dnes můžeme již vysloviti zásadu na základě pokročilého poznání: není zvláštních oborů lidské činnosti tvořivé, při níž by mohla býti zanedbávána dobrá zevní forma. Proto doufejme, že vědomá, z podmínek stavby sama vyrostlá dobrá forma bude považována za samozřejmou i v rozlehlém oboru inženýrského tvoření a za nezbytný přívlastek zušlechtěné práce tvořivé, rovnocenné a hodné výše naší doby.“ Reprodukovaná fotografie Odkolkova mlýna je součástí obrazového doprovodu Muthesiova textu. Z domácích ukázek industriální architektury se dostalo ještě na podolskou cementárnu, radotínskou vápenku a Kotěrovu vršovickou vodárnu, jinak jsou tu ukázky aktuálních staveb německých a amerických, včetně drážďanské čističky Hanse Erlweina, frankfurtské plynárny a berlínské továrny A. E. G. Petera Behrense a budovy Larkin Company Franka Lloyda Wrighta v Buffalu. Co tím chci říci? Že máme ve Vysočanech velmi významné dílo, patřící do konstitutivní vrstvy světové moderní architektury, parní mlýn a továrnu na chléb František Odkolek z let 1912 – 1913 a 1918.
Musím to i nadále vzít poněkud zeširoka, alespoň topograficky: Sovovy mlýny na Kampě se připomínají poprvé jako mlýn sv. Jiří v majetku hradčanského kláštera benediktinek k roku 1393, klášter tu ale měl bezesporu dřevěný mlýn či spíše mlýny už dříve. Historie vlastnictví a stavební podoby mlýnů je pro to, co sleduji, podstatná až od poloviny 19. století, kdy do mlýna nastoupil syn mlynáře a starosty Roudnice nad Labem František Odkolek. Záhy si vzal dědičku mlýna Marii Trödlovou a v roce 1850 založil firmu František Odkolek. Už roku 1858 se pouští do rozsáhlé přestavby a dostavby, dokončené v roce 1872. K modernímu mlýnu připojil pekárnu a vybudoval v Praze rozsáhlou síť prodejen. Mlýn v roce 1896 vyhořel a výroba v něm už nebyla obnovena.
Dosud rodinný podnik se 6. 4. 1912 změnil v akciovou společnost a koupil rozsáhlé pozemky ve Vysočanech. Povstala firma František Odkolek, a. s., parní mlýn a továrna na chléb. Projekt nové továrny zpracoval Hubert Gessner, jeden z nejvýznamnějších žáků Otto Wagnera. O něm ještě v dalším příspěvku. Tempo výstavby bylo mimořádné: Výkopové práce začaly 1. dubna 1912, částečný provoz byl spuštěn 31. ledna 1913, kolaudace proběhla v dubnu 1913 a už v následujícím roce pekárna dodávala 135 až 147 tun chleba týdně. Strojní zařízení dodala brunšvická firma G. Luther AG. Stavbu provedlo osvědčené stavitelství Matěje Blechy. Konstrukčně vyznačuje komplex zajímavá rozmanitost, obilní silo je železobetonové, čistírnu s mlýnicí a vodojemem nese železobetonový skelet, moučnice je zděná a má vnitřní konstrukci kombinující dřevo a litinu, zděná je také správní budova. Součástí továrny byla od počátku kotelna, elektrocentrála a strojovna. Fasády ze světlých vápenopískových cihel známe i z dalších Gessnerových staveb. V noci z 1. na 2. května 1918 zachvátil továrnu požár a obnova se stala příležitostí pro rozšíření závodu. Projekt byl opět zadán Hubertu Gessnerovi. Jednotný a přitom rozmanitý výraz továrny nenarušily ani dostavby ze 30. let, naopak jej obohatily o lapidární puristické formy železobetonových konstrukcí.
Po osvobození pokračuje společnost Odkolek pod národní správou a v roce 1947 je znárodněna. Národní podnik Odkolek, do něhož jsou začleněny další znárodněné podniky, se od roku 1950 jmenuje Pražské pekárny a mlýny, národní podnik, a od roku 1954 slučoval všechny pražské pekárny a holešovický mlýn. K 1. 1. 1994 byla zaregistrována firma Odkolek, a. s. K 1. 1. 2007 fúzovaly firmy Odkolek, a.s. a Delta pekárny, a.s., vzniká akciová společnost United Bakeries. To už se u Odkolků ve Vysočanech nepeče, výroba se přesunula do nové pekárny Odkolek na Vidouli na okraji sídliště Nové Butovice. Firma Odkolek, a.s. ještě stačila vyjádřit svůj nesouhlas s prohlášením továrny za kulturní památku a podpořit jej doložením stavu, který sama způsobila. Prohlášena byla tak jen třípodlažní správní budova, proti dominantním hmotám sila, mlýnice a moučnice drobná a už ze své podstaty neschopná zastoupit celek továrny. Když v roce 2006 došlo k jejímu prohlášení, vlastníkem továrny už byla FIN Group (Finanziaria Immobiliare Monferini), která kromě Itálie operuje v Bulharsku, Černé Hoře a České republice. Studio Capelli Architettura & Associati připravilo ve spolupráci s domácí společností Helika už v roce 2007 pro FIM Development projekt Odkolek. Jen základní parametry: Celková plocha projektu 80 000 m2, obytná plocha 44 000 m2, hotel 6 000 m2, komerční plocha 6 300 m2, kanceláře 8 200 m2, terasy 4 100 m2, rezidence 3 200 m2, společné prostory 8 300 m2, podzemní plochy 35 000 m2. Obvyklé developerské plky, kterak „dříve průmyslová, šedivá a ne příliš vyhledávaná oblast se dnes razantně mění díky novým developerským projektům a Vysočany dostávají svěží a moderní vzhled“, doprovází pochopitelně i chlácholení, že „projekt počítá s částečným zachováním historické budovy tehdejšího ředitelství a s demolicí výrobních hal. Chlácholením je tu jak zachování, tak demolice.
Nejen z pohledu památkové péče je prohlášení torza nonsens. Chráníme některá torza větších celků proto, že se jen torza dochovala. V tomto případě ale prohlášením drobné části dosud dochovaného celku naopak torzo teprve vyrábíme. Odmítám princip alespoň něco. Správní budova bez toho, co se odtud spravovalo, postrádá smysl. Chápu památkovou péči jako ochranu paměti a tento princip je tu cynicky porušen. Jen odráží nastolené klima, v němž průmysl není zdroj blahobytu, ale přežilá ohavnost a práce v něm cosi archaického a levičáckého k tomu. Z voňavé pekárny, která přirozeně přežila dvě světové války, protože chleba je vždy třeba, náhle brownfield, zátěž minulosti.
Odmítám princip, který už známe: Například ze smíchovské Ringhofferovy továrny byla zachována Polívkova vila baronky Ringhofferové, k níž se okolní komerční novostavby a dopravní stoky chovají, jako by tam nebyla, a torzo fasády, nalepené jako trapná kulisa na fasádu obchodního centra Nový Smíchov. Paměť místa, paměť významného průmyslového závodu? Spíš nevkusná připomínka tváře, do níž se cynicky plivlo. Torzo jako pars pro toto nefunguje, jeho zachování není nic než formální alibi s aktuální platností. Stačí se podívat, jak to dopadlo s První pražskou sladovnou Marie Reisserové a synů v Podbabě (viz následující příspěvek).
Celý život se zabývám městem a něco už snad vím o vztahu mezi hmotným prostředím, které vytváří, a reálným životem, který je zabydluje. Uhranut proměnlivostí městského prostředí, nepodléhám fundamentalistickému přesvědčení, že město už je hotovo a každá změna je k horšímu. Neurvalost dnešní developerské exploatace města samozřejmě můžeme srovnávat s neurvalostí, s níž se měst v 19. století zmocnila průmyslová revoluce. Barokní klášter dosloužil jako klášter a stala se z něj strojírna. Dosloužil i jako strojírna a ustoupil nové tovární hale. Ta ustoupila nákupní galerii. Až se vymaníme z tupého konzumu, nahradí třeba nákupní galerii nový klášter. Rád bych se takhle utěšoval, ale natolik se obelhat nedokážu. V našem konkrétním případě nahradí skvělou industriální architekturu parního mlýna a továrny na chléb František Odkolek sídliště, plytkou imitací architektury se tvářící přívětivě a luxusně.
Lkal jsem tu už nejednou nad tím, jak mi ukusují z mého světa a jak místa s pamětí nahrazují ne-místy bez paměti pro lidi bez paměti. Tentokrát je to ještě osobnější. Po továrním dvoře, který zachycuje snímek Miroslava Kurandy někdy z doby kolem roku 1965, jsem chodil o deset let později do práce. Byla to tak razantní iniciace, že všichni, jimž jsem kdy o svých průmyslových zkušenostech vyprávěl, mou manželkou počínaje, si mysleli, že jsem u Odkolků počítal rohlíky do beden, vyráběl kostky do knedlíků, zavíral taštičky s tvarohem, sypal svatební koláče a dělal asistenta automatu na počítání dalamánků mnoho let, ač to byla epizoda nedlouhá. Myslím, že mi ale stihla srovnat hodnoty způsobem, který jsem v následujících čtyřech desetiletích neměl nejmenší důvod korigovat či opustit. Na likvidaci mlýna a pekárny mi tak nevadí jen to, že se zříkáme jednoho z nejlepších děl významného Wagnerova žáka, bohatě využitelného i po přesunu výroby jinam, že jsme selhali jako dědicové a chystáme se spotřebovat, co jsme měli předat dál. Štve mě to zkrátka principiálně a není mi dobře s pocity domorodce vyháněného z domova povýšenými okupanty, s nimiž nemám nic společného. I tady pro mne platí Horatiovo: „Pane egeo iam mellitis potiore placentis.“ 
(Ještě stručně dopovím opuštěný příběh Odkolkových mlýnů na Kampě: Budovy koupila pražská obec a v roce 1920 nechala zbořit mlýny nad řekou. V obytné budově bydlela rodina Pinkasů a umístění tu našly také její sbírky. Po válce zde nějaký čas sídlilo několik pracovišť Československé akademie věd, opuštěnou a chátrající budovu zachránila až nadace Jana a Medy Mládkových. V odkolkovské periodě stavebního vývoje se s mlýny spojila jména významných architektů Johanna Klementa Zobela, Josefa Krannera, Jana Maxmiliána Hegera a snad i Josefa Maličkého, Josefa Schulze a Josefa Zítka. Přestavba na Muzeum Kampa probíhala v letech 2000 – 2001 podle projektu Heleny Bukovanské, Atelier 8000, za výtvarné spolupráce Václava Cíglera, Michala Motyčky, Mariana Karla, Miroslava Špačka a Dany Zámečníkové. Tak, a teď ať někdo řekne, že to není vyvážené.)
cm07219717046c8c2a38a6d512de7b5ca8e2be1d53f482-Odkolek_vizualizace_rezidencni_cast

      

Advertisements

Napsat komentář »

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: