Czumalova nástěnka

Listopad 30, 2013

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 12:24 am

012 (2)

Listopad 29, 2013

U3V PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 3. PROSINCE 2013

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 10:02 pm

P6088_Bubenec_Krupkovo nam_1907

Půvabná historická pohlednice je snadno datovatelná: V sousedství kostela sv. Gottharda (1801) už stojí radnice, postavená bezprostředně po povýšení Bubenče na město v roce 1904 (Jan Ort 1904 – 1905), ale ještě nestojí sousední obecná a měšťanská škola (Jan Ort 1909).

V ÚTERÝ 3. PROSINCE 2013 SE SEJDEME VE 14 HODIN NA SIBIŘSKÉM NÁMĚSTÍ (AUTOBUS č. 131 Z HRADČANSKÉ). TĚŠÍM SE NA VÁS.

V tomto kalendářním roce se tedy uvidíme ještě třikrát, 3., 10. a 17. Výuka v zimním semestru končí 20. prosince, v letním semestru se učí od 17. února do 16. května, v novém roce se tedy poprvé sejdeme v úterý 18. února a pak ještě dvanáctkrát.

Ještě jedna prosba: V úterý 3. prosince pojedu na přednášku rovnou ze školení, na něž zkrátka musím. Budu se snažit, aby se tak nestalo, ale pro případ, že bych nebyl na místě našeho setkání včas, uložte si, prosím, někdo mé číslo a stane-li se přes mou snahu, zavolejte mi. Zde mé číslo: +420 606 574 878. Děkuji, spojení se nám hodí i pro případ, že bych uvízl někdy v budoucnu.

VILA ČP. 1022/XIX A JEJÍ STAVEBNÍK

Filed under: SEMINÁŘ ARCHITEKTURY 20. STOLETÍ — V. Cz. @ 6:54 pm

DSCN6592

Připomínám stavebníka vily čp. 1022/XIX, Šárecká 27: V letech 1931 – 1932 si ji postavil malíř a grafik Jaromír Stretti-Zamponi (1882 – 1959). Na rozdíl od svého staršího bratra Viktora Strettiho (1878 – 1957), který studoval na pražské a mnichovské Akademii, byl autodidakt. Barevný lept s akvatintou Náměstíčko v zimě (1910, 19,5 × 26 cm) může posloužit jako reprezentativní zástupce jeho díla, ukazuje nejčastější motiv i nejčastěji užívanou grafickou techniku.
Soupis (VLČEK, Pavel (ed.). Umělecké památky Prahy: Velká Praha: A/L. Praha: Academia, 2012, s. 294.) vede dům jako dílo „nezjištěného projektanta“, realizované Františkem Strnadem, Jan E. Svoboda jako dílo Aloise Mezery (SVOBODA, Jan E. – NOLL, Jindřich – HAVLOVÁ, Ester. Praha 1919 – 1940: Kapitoly o meziválečné architektuře. Praha: Libri, 2000, s. 272.), stejně tak Pavel Vlček (Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, s. 423.). Rostislav Švácha uvádí autorství František Strnad – Alois Mezera (ŠVÁCHA, Rostislav. Od moderny k funkcionalismu: Proměny pražské architektury první poloviny dvacátého století. 2. vyd. Praha: Victoria, 1995, s. 535.), jako jejich společné dílo zmiňuje dům také Nová encyklopedie českého výtvarného umění (Dodatky. Praha: Academia, 2006, s. 502 – 503.). Pro podobu vily zřejmě nepostrádá jistý význam fakt, že se Jaromír Stretti-Zamponi podílel ve 20. a 30. letech jako výtvarný poradce na úpravách interiérů Pražského hradu a Černínského paláce. Alois Mezera (1889 – 1945) studoval na Uměleckoprůmyslové škole u Josipa Plečnika, jeho významným realizacím a návrhům se ještě budu v přednáškách věnovat. Jistých pochybností, které jsem měl o jeho autorství přímo v terénu, jsem se v klidu a teple zbavil, aniž bych chtěl korigovat své přesvědčení o podílu stavebníka.
109

DŮM ČP. 1511/XIX JEŠTĚ AUTENTICKÝ

Filed under: SEMINÁŘ ARCHITEKTURY 20. STOLETÍ — V. Cz. @ 3:33 pm

1511_XIX_1

Slíbené fotografie stavu rodinného domu čp. 1511/XIX (Nad Šárkou 65, Zlatnice 1) před rekonstrukcí jsem v archivu sice našel, ale jen pracovní, ve světle, jaké zrovna bylo, a s automobily, které tam zrovna stály. Dílo Oldřicha Starého z let 1929 – 1930 jsem fotografoval 2. prosince 2009 (1) a 9. února 2007 (3).

 

 

 

 

 

1511_XIX_21511_XIX_31511_XIX_4

Listopad 25, 2013

JEŠTĚ JURKOVIČ JAKO NOVOSTAVBA

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:12 am

dj006

Ještě jedna slíbená fotografie: Vila JUDr. Jana Náhlovského a jeho ženy Luisy, dílo Dušana Jurkoviče z let 1907 – 1908 (čp. 284/XIX, Suchardova 2, U Vorlíků 9), když byla novostavbou v krajině dosud nezastavěné. Tak ji přestavilo 1. číslo II. ročníku revue Styl v roce 1909. Pohledy do haly reprodukuji z díla Františka Žákavce Dílo Dušana Jurkoviče. Kus dějin československé architektury (Praha: Vesmír, 1929, s. 82 a 84).

Dušan Samuel Jurkovič (1868 – 1947) byl synem notáře Juraje Jurkoviče (1827 – 1903), významného slovenského buditele, zakladatele Matice slovenské. Jeho matka Emília, sběratelka lidových písní, byla uznávanou znalkyní slovenského lidového umění. Dušan Jurkovič studoval na stavebním odboru k. k. Staatsgewerbeschule ve Vídni u prof. Rudolfa Feldschareka, silný vliv tu na něj ale měl především Camillo Sitte. Za rozhodující impuls pro jeho budoucí tvorbu se pokládá praxe u stavitele Blažeje Bully v Martině, který stavěl pavilon pro výstavu lidových výšivek (1887). V letech 1889 – 1895 byl zaměstnán u stavitele Michala Urbánka ve Vsetíně, stal se jednatelem výstavního odboru Umělecké a národopisné výstavy ve Vsetíně a v letech 1892 – 1895 se podílel na přípravě Národopisné výstavy českoslovanské. Po kratším působení v Opavě pracoval v letech 1895 – 1899 znovu u Urbánka, v letech 1899 – 1918 měl vlastní ateliér v Brně. V roce 1902 jej získala Akciová společnost Lázní Luhačovických v čele s ředitelem lázní MUDr. Františkem Veselým jako architekta nově vznikajících českých lázní. Za I. světové války navrhoval vojenské hřbitovy pro Halič v oddělení válečných hrobů a hřbitovů v Krakově a tato složka jeho tvorby vyvrcholila po válce mohylou Milana Rastislava Štefánika na Bradle. Po vzniku republiky odešel do Bratislavy a působil jako vládní komisař pro zachování uměleckých památek na Slovensku, generální předseda Umělecké besedy slovenské za zachování archeologických a přírodních památek na Slovensku a v dalších funkcích. Od roku 1924 byl předsedou Společnosti Slovenského vlastivědného muzea, od roku 1929 stál v čele Školy uměleckých řemesel v Bratislavě.   
dj002dj003

Listopad 24, 2013

U3V PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 26. LISTOPADU 2013

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:45 pm

dj004Slíbená fotografie vily sochaře Stanislava Suchardy (1866 – 1916) s ateliérem, díla Jana Kotěry z let 1904 – 1907, zachycující novostavbu v původním stavu, tedy před tím, než Stanislav Sucharda ml. přestavěl v letech 1926 – 1928 ateliér. Přidávám Kotěrův půdorys přízemí a zahrady.
Zároveň zneužívám příležitosti, abych doplnil, co jsem v úterý nevěděl a vylhal se z toho nejapným vtipkováním na téma utajování. Co sídlilo v budově katolického paedagogia v dnešní ulici Rolanda Reagana (dříve Dr. Zikmunda Wintera) po roce 1948: Skupina BAa Ministerstva vnitra s operativními sektory I. (obranné zpravodajství), II. (vnitřní zpravodajství), III. (hospodářské zpravodajství), IV. (výkonné), V. (realizační). V letech 1950 – 1953 ministr národní bezpečnosti s příslušným úředním aparátem a Hlavní správa Státní bezpečnosti. Státní bezpečnost přešla po zrušení ministerstva národní bezpečnosti zpět pod ministerstvo vnitra a budovu užívala dále. V suterénu byla v letech 1951 – 1955 tajná operativní věznice kontrarozvědky, od roku 1953 sloužila budova i rozvědce. Dostavba po roce 1964 umožnila umístění všech hlavních technických součástí centrály ministerstva vnitra. V 80. letech tu IV. správě SNB (sledování) sloužilo 162 kanceláří o ploše 3 221 m2, Technické správě FMV 130 kanceláří o ploše 9 124 m2, Zvláštní správě FMV (šifrování) 47 kanceláří o ploše 1 629 m2, VII. správě SNB (spojení) 51 kanceláří a asi 2 000 m2. Byla tu i část vedení ministerstva a jeho odbor spojení (131 kancelář, 2 673 m2).
Také třetí Petschkova vila (Max Spielmann 1929 – 1930) v sousedství Lannovy vily sloužila v 50. letech Státní bezpečnosti, přesněji jejímu útvaru BA-t (operativní technika) a BAa-IV (výkonný sektor), později IX. správě ministerstva vnitra (operativní technika). Pak ji až do roku 2001 využívalo čínské velvyslanectví. V roce 2006 vilu získal Památník národního písemnictví.
Proč to najednou vím, když jsem to v úterý nevěděl? Vyšla výborná knížka Prokopa Tomka Estébáckou Prahou. Průvodce po pražských sídlech Státní bezpečnosti (Praha: Academia, 2013. ISBN 978-80-200-2290-5.) Vřele doporučuji, v Praze se sice nedá nic utajit, takže ledacos jsme věděli, ale přeci jen zdaleka ne všechno a na základě seriózního vědeckého zkoumání k tomu.

V ÚTERÝ 26. LISTOPADU 2013 SE SEJDEME VE 14 HODIN ZNOVU POBLÍŽ VÝSTUPU ZE STANICE METRA HRADČANSKÁ U ZÁVOR CHRÁNÍCÍCH PŘECHOD PŘES KOLEJE BUŠTĚHRADSKÉ DRÁHY MEZI ULICEMI MILADY HORÁKOVÉ A POD KAŠTANY (BUDE-LI PADAT NĚCO MOKRÉHO A STUDENÉHO, RADĚJI V HORNÍM VESTIBULU STANICE METRA POBLÍŽ VÝSTUPU NA DEJVICKOU). TĚŠÍM SE NA VÁS.
dj001

MÁ PRVNÍ ZKUŠENOST S FOTOGRAFIÍ (CO NÁM BARTHES ZAPŘEL)

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 7:28 pm

dj013

Celý můj život provází fotografie a tady to začalo. Maminka byla velmi zručná amatérská švadlena a tak jsem patřil k nejlépe oblékaným dětem v rodných Karlových Varech, ač z rodiny nezámožné a prosté příbuzných v kapitalistické cizině. V případě dokumentovaném fotografií se jí navzdory časnému socialismu podařilo sehnat bílý plyš a vytvořit v obchodní síti nedostupnou kombinézu, v níž jsem byl dopraven na tehdy ještě rituální první fotografování. Bránil jsem se mu tak, že některé švy oné bílé módní kreace podlehly mému odporu proti spojenému úsilí maminky a komunální fotografky stabilizovat mě ve fotografovatelné póze. Nakonec mě přemohly, potrhaný plyšový zázrak na mně naaranžovaly, stopy oněch neblahých událostí v mých očích ale podobně zamaskovat nešly. Brilantní analýza pocitů fotografovaného, kterou provedl Roland Barthes v La Chambre claire. Note sur la photographie, tuto zkušenost zcela ignoruje.

Po několikerém stěhování mi toho z dětství mnoho nezbylo a co zbylo, nemohu najít. Bývalo zvykem schovávat první boty a ty mé se díky maminčině pečlivosti nejen dochovaly, ale ani se v hromadách knih neztratily. Jsou to ty, které mám na fotografii. Do komunálu už jsem nikdy nemusel, pasení koníčků s holou zadnicí na kožešince jsem byl ušetřen a tatínek si po té ostudě raději koupil Flexaretu. Podstatnou věc mého života, ale o té jindy.

 

dj016

MŮJ L’ARRIVÉE D’UN TRAIN EN GARE DE LA CIOTAT

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 7:24 pm

vy031
Nerad lovím podruhé ve stejném rybníčku, ale Renatin ohlas mě pudí zveřejnit ještě kresbu, jíž jsem na stejném dvojlistu, kde se dochoval záznam mého zubolékařského traumatu, denaturoval strýčkovou rukou psaný recept na jablka v županu. Později už jsem nikdy nedosáhl tak expresivního výrazu tak skromnými prostředky. A že jsem se v dobách, kdy se mi zanítila výtvarná ambice, něco nasnažil. Ze srovnání s jinými kresbami soudím, že jde o drtivý dojem z projíždějícího vlaku a možná rodičovským varováním posílený pocit ohrožení. Lokomotiva a parní válec se v mých dětských kresbách spolu s kombajnem a Tatrou 111 vyskytují častěji než cokoliv jiného. Tady zřejmě nic traumatického, vlaku se nebojím, naopak je to můj nejoblíbenější dopravní prostředek, krásou parních lokomotiv jsem uhranut stále více a hodně ve mně uvízlo z poesie malého nádraží, kde jsem jako železničářův vnuk trávil nemálo času.

Listopad 17, 2013

POČÁTKY MÉ UMĚLECKÉ DRÁHY ANEB ČASNÉ TRAUMA

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 7:02 pm

vy029

Vyhlásil jsem sice pro tuto rubriku rezignaci na chronologii, ale to, co reprodukuji, je nejstarší dochovaná kresba z mé ruky. Zachycuje možná prvotní trauma, jehož stopu cítím dodnes: Ničeho se nebojím, zubaře ale docela ano. Bývalo to ještě horší, celou mou školní docházku provázely dvě hrůzy: z tělocviku a z pravidelných půlročních zubařských prohlídek. Můj strýc Roman, lékař, který u nás bydlel, když jsem byl malý, vzbudil zájem rodičů o mé první výtvarné pokusy. Tatínek sice kresbu svým úhledným písmem pečlivě popsal a rodiče pak i nadále dbali, aby mé výtvory nepostrádaly název, většinou mnou určený, ale nikdy je nedatovali. Jako historika umění mě to samozřejmě znepokojuje, mohu připojit jen obvyklou alibistickou dataci „po roce 1954“ nebo velkorysé „2. polovina 20. století“. Je to sice správně, ale na nic.

K NOVÉ RUBRICE

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 6:58 pm

vy032

Je v tom především ironie a sebeironie. Vítězslav Nezval vysvětloval, proč si pro své paměti zvolil titul Z mého života, s patosem, jenž u básníka nezní falešně: „Pod mnoha názvy, jichž se běžně používá při takové příležitosti, mohl jsem uvést své, řekněme, literární paměti, vzpomínky na živé i mrtvé přátele, úvahy o problémech, které řešilo pokolení, k němuž patřím, medailony lidí, které znám, dějinných událostí, které jsem prožil, siluety intimních zážitků, pocitů a citů, které si mě zvolily za prostředníka, avšak věren starému lidovému zvyku, který se nám dochoval ještě z pohanských dob, utíkám se v titulu těchto statí do ochrany našeho nejnárodnějšího génia, který právě proto, že je největší a nejnárodnější, má pro každého, kdo pokládá za dobré ho vzývat, svou ochrannou ruku.“ Něco ale přeci jen za ironií a sebeironií vykukuje: Od gymnasiálních let miluji Vítězslava Nezvala a jeho kniha Z mého života patří k těm v mém životě podstatným. Stejně tak miluji zvuk smyčcového kvarteta, nejkrásnější, který hudba nabízí, a z bohaté literatury pro ně nejvíce Smetanův Smyčcový kvartet e moll Z mého života z roku 1876.
Nebojte se, ten titul neuvádí pokus o mé paměti. Nepovažuji svůj život za tak zajímavý, úspěšný či snad dokonce následováníhodný, abych se do něčeho takového pustil. Mám na mysli spíše jakousi osobní archeologii, nesystematické nalézání a komentování fotografií, kreseb, dokumentů, věcí, knih, vzpomínek a pocitů. Nesystematické také proto, že nic není předem uspořádáno a vyplouvá náhodně, jak v našem nevelkém zanedbaném příbytku trávím stále víc času většinou marným hledáním jiných věcí a knih, které se sem už nechtějí vejít.
Celé to vymyslela má dcera Anna (to je ta, co mě uvrhla do blogosféry), protože za rok mi bude šedesát. Nebojím se, že by chaotické venkovské virtuální muzeum, které se pokusím vytvořit, trpělo vysokou návštěvností. Kdo by vydržel roční oslavu? Anna navíc navrhuje seriál nelimitovaný 15. prosincem 2014, kdy toho chci nechat. Snad to bude zajímat alespoň ji.
Hledal jsem marně obrázek k varovnému sdělení, do čeho se to pouštím, a plně se potvrdilo výše uvedené: Když už jsem to vzdal, vypadla na mne fotografie, kterou pořídila Jarmila Špeldová 22. října 2005 na hřbitově v Žihli, když jsem studentům FAMU ukazoval, jaký náhrobek si zasloužíme my, učitelé.

Older Posts »

Blog na WordPress.com.