Czumalova nástěnka

Prosinec 31, 2013

DO NOVÉHO ROKU

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 7:51 pm

VCz_PF_2014

Rok co rok se to opakuje, ač se aktivně bráním. Jako jsem se už naučil celkem odvracet vnucované mi předvánoční stresy a z nich plynoucí deprese, s odkazem na to, že můj rok je rok akademický, odmítám silvestrovské a novoroční bilance a předsevzetí. To druhé už zvládám, ale jak stárnu, minulé dotírá. Můžu být ale s bilancí hotov raz dva. Kdybych chtěl být patetický, napsal bych, že v mém životě to byl rok potvrzující víru, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Protože nechci, omezím se na konstatování, že lež a nenávist vypadly z mého života. Mluvit o vítězství by bylo v rozporu s realitou. Ale stejně to byl dobrý rok. Nejspíš jsem nikdy tolik nepracoval, nikdy za to nebyl tak málo placen, ale nikdy mě to tolik nebavilo.
            Víc mě každoročně trápí bilance krátkodobější: Když se člověk konečně předvánočně vyváže z pracovních povinností, zdá se před ním široce otevírat zelené údolí, jen zvolna stoupající ke kosmicky nekonečnému prostoru. Šalba střídy časů: „Teď už to nestihneme, ale mezi svátky se na to pořádně podívám.“ Ještě se nenabažíte válení v hebké trávě údolí a hledění do modré oblohy s líně plynoucími beránky, když se rozlehlost údolí promění ve skalní soutěsku stále se zužující. Cestu náhle zahradí další skalní stěna, z oblohy křivolaká tenounká stužka, nad hlavou rachotí uvolněné kamení, puklinami fučí chlad, ale za krk horce dýchá všednost, která nás v té slepé chodbě dohnala. Hranička připravených knih nedotčena, e-maily nevyřízeny, novoročenky nerozeslány, úklidy nedokončeny, věci, na jejichž dodělání v klidu jsme se těšili, už zase honíme poslední noc před termínem. Zase jedno překročení hranice bez toho, aby se cokoliv změnilo, zase jeden svátek příliš krátký. Za kopcem čeká stejná krajina. Smutek i útěcha.
            Každoročně mě stresuje především nesplnění předsevzetí nikoliv novoročního: Chtěl bych využít novoročenky k tomu, abych s každým jejím adresátem alespoň na dálku chvíli pobyl, formuloval pro něj něco potěšitelného a ryze individuálního. Už mi nezbývá, než zase využít výhod blogu a popřát vám vše dobré v novém roce hromadně. Všem, které jsem v tom starém zanedbával, neodpověděl jim na e-mail či zapomněl zavolat zpátky poté, co jsem jim nezvedl telefon, prosím za odpuštění. Chtěl bych slíbit nápravu, ale hrozí, že bych se tím propadl do výše odmítnutých novoročních předsevzetí.
            Zakážu si také interpretovat letošní novoročenku, jen prozradím, že je z dosud nedokončeného rozsáhlejšího cyklu, kterému zatím říkám La Grande Odalisque. Interpretace, kdybych si ji dovolil, by se ale u obrazu, který namaloval v roce 1814 Jean Auguste Dominique Ingres, nezastavila.

Prosinec 29, 2013

JAK JE TO S JEŽÍŠKEM ANEB POVÁNOČNÍ HOSTOVAČKA

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 8:00 pm

vn001

O Vánocích je člověk nakloněn vzpomínání a Anna mě v jeho rámci pobavila i dojala (to spojení mám rád) o Štědrém dnu přiznáním, které bylo pro mne nové. Zatoužil jsem mít tu historku uchovánu a literárně zpracovánu a tak jsme nakonec dohodli počestný barterový obchod: Anna mi ji napíše pro můj blog a já za to na jejím promluvím na zásadní téma пельмени (viz http://anna.ajj.cz/index.php/kreslo-pro-hosta-pelmene/). Stalo se, pobavil a dojal jsem se Anniným vyprávěním ještě jednou. Jako hostiteli mi vyvstala povinnost doprovodné fotografie. Nakonec jsem našel dokonce takovou, která událost umožnila přesně lokalizovat v čase. S digitální hrou, podstatným hrdinou následujícího vyprávění, si ale opět nehraje ten, jemuž ji Ježíšek přinesl, tedy můj syn Prokop. Anno, dál je to tvoje.

Můj otec si po štědrovečerní večeři chodil na balkon zakouřit. Nechápala jsem, že na to má v tak zásadní chvíli vůbec pomyšlení. Strachovala jsem se za něj, že prošvihne tu chvíli, kdy Ježíšek zazvoní na zvoneček. A já ho budu muset po cestě ke stromečku vyzvednout a on ještě nebude mít dokouřeno. Ale otec měl štěstí a Ježíška nikdy neprošvihnul. Měl dokonce takové štěstí, že mu to každý rok vyšlo úplně akorát, a když jsme se hrnuli ke stromečku, už měl dokouřeno a čekal na nás u dveří do pokoje.
          Pak mi jednou holčička od sousedů řekla, že Ježíšek je výmysl a dárky nosí rodiče. Běžela jsem domů a konzultovala to s maminkou. Ta mi pohotově vysvětlila, že některé dárky opravdu rodiče nosí. A některé nosí Ježíšek. Ten rok jsem k Vánocům dostala skákací míč. Byl to dárek tak úžasný, že jsem ani na chvilku nepochybovala, že musí být od Ježíška.
          Další rok rodiče usoudili, že přechodné období skončilo a vybalili to na mě. Že prý Ježíšek nosí takové dárky, jako že jsme spolu a jsme zdraví. Frněla jsem se až do června. Pak mě ale něco napadlo. Když dárky nosí rodiče, musí je napřed nakoupit. A když už je nakoupí, musí je někam schovat. Netrvalo dlouho a ve skříni se začaly objevovat rozličné hračky. Brácha si ten rok přál digihru a rodiče ji koupili v dostatečném předstihu. Každý den až do Vánoc jsem přišla ze školy, schovala se do skříně a tajně hrála budoucí bráchovu digihru.
          Na Štědrý den, když jsme zdobili stromeček, jsem se otce zeptala, jestli si večer půjde zase zakouřit. Pokusila jsem se na něj i spiklenecky zamrkat. Neúspěšně.
          „Ale stejně je hezčí na Ježíška věřit, ne?“ zeptal se mě otec.
          „Jasně,“ řekla jsem a myslela při tom na šťastné chvíle s digihrou ve skříni.

Prosinec 24, 2013

VÁNOČNÍ PŘÁNÍ

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 12:30 am

kp008

Konečně jsem odeslal rukopis, který se táhl jak vleklá choroba, ač chtěl vlastně jen tři dny soustředění. Jenže pěkných pár týdnů nebyly. Je příjemné, že zřejmě povinný, soudě alespoň z veřejnoprávního média, které na mne občas mluví při jídle, předvánoční chvat dokáže zaměstnat ty, kdo soustředění jinak brání. Odevzdáno a jak když se otevřou dlouho zamčené dveře: Vánoce, zítra je Štědrý den! Díky prokrastinaci (ten vlekoucí se rukopis mě fakt štval) celkem uklizeno, nakonec už dlouho nepodléhám představě, že Ježíšek nepřijde, pokud na poslední chvíli nevymalujeme a nepoložíme novou podlahu. (Nemám rád příliš přímočarý humor, ale odvolání na to, že se náš Spasitel narodil v chlévě, mě každoročně v této situaci pobaví.) Měl bych vám popřát právě teď, tohle je poslední chvíle, která mi patří, zítra se doma sejdeme všichni a už nebude čas.
Jak kolem mne přibývá lidí, kteří mají s vánočním časem potíž, snažím se svou potíž léčit. Doma vyřešeno, těšíme se na sebe a budeme spolu rádi. Stále více autoterapeuticky vzpomínám na Vánoce minulé. Rodiče to uměli. Ve věku už trochu dospělém jsem se těšil, jak budeme s otcem vařit, jak půjdu koupit kapra a pak se na něj chodit dívat do koupelny a radovat se ze štědrodenní koupele ve vaně právě kaprem uvolněné (nebojte, voda vyměněna, po společné porážce šel otec porcovat, já se koupat, pak matka smažit a otec koupat, a poté byla až do večera koupelna maminčina). Otec byl moc dobrý organizátor a hlavně vykonavatel kuchyňských prací (osobně vyznávám spíše časově marnotratnější postup, jehož instruktáží mi před časem udělala radost Anna: http://anna.ajj.cz/index.php/cely-den-v-kuchyni/) a díky tomu, zatímco se v jiných rodinách zběsile finišovalo, jsme se odpoledne chodili dosti vydatně projít liduprostou krajinou. Usiluji o to, co jsem se stal sám otcem, ale dosud se nepodařilo. Ale chvíli pod volnou Boží oblohou, kdy na vás vzpomenu, si už zjednat umím.
Snad vás jako vizuální přání nepohorší, přiživím-li zároveň vánočním přáním virtuální muzeum Z mého života. Kresbu opět nejsem schopen datovat. Soudím, že postava jsem já a právě jsem od Ježíška dostal traktor a vláček. Prošlo jich mým životem několik, tedy mi k dataci nepomohou. Ten podivný útvar vlevo je vánoční stromek, ze způsobu zobrazení bych nic nevyvozoval, i v etapě budování základů socialismu měly vánoční stromky chvíli jehličí. Lustr poznávám, ten jsme měli v chebském bytě a bylo s ním spojeno pravidelné předvánoční drama: Otec považoval za nezbytné jej vždy umýt, ale jeho konstruktér na demontáž a montáž zjevně nemyslel, takže mě tatínek vždy naučil nová slova, která jsem pak nesměl říkat. Nevím ale, zda jsme si ho už nepřivezli z Karlových Varů. Tedy osciluji s datací kolem roku 1960, kdy jsme se stěhovali. Vlak veze svícen, který stále užíváme, a konzervu ananasu. Dodnes je to pro mne vzácná vánoční chuť, pravý ananasový kompot, ne ono tehdejší šidítko z dýně a odporně syntetické ananasové tresti.
Fotografie vznikla zjevně ještě v Karlových Varech. Betlém stojí na římse krbu, který byl jako buržoazní přežitek vyřazen tělesem ústředního topení. (To my ne, byt byl služební.) Na něm visí keramické odpařovače, které šířily melancholický smrad nevyměňované, jen dolévané vody, zahuštěný nepovedenou lesní vůní, házenou do ní občas ve velkých tabletách, připomínajících Fidorku. Jak jsem měl nos nevysoko nad nimi, je to pro mne vůně dětství. Dolévání odpařovačů bylo také z prvních mi svěřených domácích prací a strach, abych nepřelil, z prvních pracovních traumat. Svůj výraz si netroufám interpretovat. Past fotografie: Mám pocit, že si tenhle Štědrý večer pamatuji. Nejspíš ne. Datace: Před 1960, nejspíš těsně.
PŘEJI VÁM POŽEHNANÉ VÁNOCE.
kat007  

Prosinec 16, 2013

U3V PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 17. PROSINCE 2013

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 12:48 pm

kat005

Funkcionalismus vytvořil také specifickou výtvarnou formu plánové dokumentace. Reprodukuji dva návrhy, jimiž pod heslem LUX obeslal soutěž na Francouzské školy v Praze-Dejvicích Jan Gillar (1904 – 1967), žák Josefa Gočára na pražské Akademii a spolupracovník Jaromíra Krejcara. Soutěž vypsal Spolek pro vydržování střední školy s francouzskou vyučovací řečí a sešlo se v ní 30 návrhů. 1. cena nebyla udělena, 2. získal právě Gillarův návrh, o 3. místo se dělili Ferdinand Fencl a Jaromír Krejcar. Všichni tři byli vyzváni k účasti v užším kole soutěže. Zde zvítězil Jan Gillar a podle jeho projektu postavila školní komplex v letech 1932 – 1934 firma Václava Nekvasila. Zítra jej uvidíme mezi ulicemi Bílá, Na Kocínce, Božkova a Kadeřávkovská.
Pro pochopení vědeckého funkcionalismu je cenná průvodní zpráva ke Gillarovu soutěžnímu projektu: „Stavba škol v Československu děje se většinou dle zastaralých schémat, která se jen v malých částech, ale nikoliv v principu pozměňují. • Stavitelé a projektanti vždy vyhověli danému programu a nepřezkoumávali staré předpisy. • Architekt nezabýval se studiem pedagogických systémů. • Učitelé jsou si dobře vědomi vad stávajícího systému. • Musí býti odložen názor trestati dítky zavřením ve škole. • Škola není donucovací pracovnou. Škola má velký psychologický význam pro dítky v každém stáří. • Jak má vypadati škola? Jak docíliti největších výsledků dětské vnímavosti? • Dnes však dosud nelze shrnouti veškeré nedokončené výsledky pedagogických odborníků a jest velmi obtížné stanoviti definitivní typ učebny. • Jest kupříkladu možné, že dítky po obeznámení se s primitivními úkony jak číst a psát budou pak vychovávány společně tak, že dítky starší budou vlastně pomáhati učitelům, budou opakovati s kamarády mladšími. Jest možné, že budou utvořeny menší skupiny. • Jisto však jest, že katedra zmizí úplně. Učitel se bude pohybovati mezi dětmi. • Vyučování nebude omezeno na stanovenou plochu v učebně s pevnými lavicemi. • Dítky budou míti více volnosti a pohybu. • Učebna, zahrada, hřiště a snad i byt splynou a budou se vzájemně prostupovati. • Opatřiti dostatek stejnoměrného, vždy intenzívního světla učebnám. • Situováním učeben na jih, východ neb na jihovýchod úkol tento není vůbec vyřešen. • Situování na stranu neslunnou má po stránce osvětlovací jisté výhody, ale má veliké nevýhody hygienické. • Učebny nutno řešiti s dvojím osvětlením. • Do každé učebny musí po určitou dobu vnikati přímé sluneční paprsky. Tyto však při přílišné intenzitě, kdy překážejí při práci, musí býti zastřeny. Učebna však musí zůstati osvětlenou. • Světlo pak musí dodávati okno obrácené na stranu neslunnou. • Okna nutno specielně dimenzovati. • Měřením světla (luxem) dojdeme k výsledku, že okno situované na stranu neslunnou dodává stejnoměrné světlo odražené a okno jest mnohem větší než okno obrácené na stranu sluneční, dodávající přímé světlo ze zdroje. (Diagramy autor nepřikládá, ale jest ochoten tak učiniti.) • Rovněž psychologicky, nejenom světelně, působí učebna se zataženými záclonami depresívně. • Výše popsané osvětlení zabraňuje veškerému tvoření se stínů. • Žáci nepotřebují pevného rozesazení s přístupem světla ze strany levé, což jistě padá v úvahu při sestavování nových učebných systémů. • Učebna spojena s přírodou. Terasy atd. (Text z roku 1931 je uložen v Archivu architektury Národního technického muzea. Jeho znění přebírám, stejně jako obě reprodukce, z katalogu Forma sleduje vědu: Teige, Gillar a evropský vědecký funkcionalismus 1922 – 1948. Praha: Galerie Jaroslava Fragnera, s. a. [2000].)

V ÚTERÝ 17. PROSINCE 2013 SE SEJDEME JAKO VŽDY VE 14.00, TENTOKRÁT U KIOSKU V PARČÍKU U VYÚSTĚNÍ ROOSEVELTOVY ULICE NA TŘÍDU JUGOSLÁVSKÝCH PARTYZÁNŮ (nejbližší tramvajová zastávka Lotyšská, autobusová Dejvická, metra Dejvická). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Tato přednáška je v zimním semestru poslední, pokračovat budeme 18. února 2014.
kat006   

 

TŘIKRÁT ERWIN KATONA

kat004

Slíbené fotografie domů v Holešovicích spatřených z ojedinělé knihy Architekt Ervín Katona (Service des pays: Amsterdam – Bâle – London – Prague – Rio de Janeiro, 1938). Nejprve dům čp. 484/VII na rohu Veletržní a Veverkovy (Veletržní 29, Veverkova 39), který Erwin Katona postavil v letech 1936 – 1937, pak jeho domy čp. 201/VII, Strojnická 10 z roku 1936 a čp. 276/VII na rohu ulic Strojnická a U studánky (Strojnická 8, U stu­dánky 1) z let 1936 – 1938 a ještě jednou ten rohový i s částí fasády sokolovny čp. 852/VII (František Josef Hodek 1905 – 1906). Fotografoval Ateliér de Sandalo, tedy vzhledem k datu dokončení staveb Rudolf Sandalo mladší, jeho otec, zakladatel ateliéru, zemřel v roce 1932. Z brněnského Ateliéru de Sandalo pochází podstatná část fotografií funkcionalistických staveb, které známe z dobových časopisů. Jeho činnost na našem území se uzavřela na přelomu 30. a 40. let, kdy jej Rudolf Sandalo ml. přenesl do Berlína.
kat003kat002

Prosinec 15, 2013

O MĚSTSKÉ SKRYTOSTI PODRUHÉ

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 10:04 pm

Kopac_Schwarz

KOPÁČ, Radim – SCHWARZ, Josef. Nevěstince a nevěstky: Obrázky z erotického života Pražanů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2013. ISBN 978-80-7432-316-4 

Už šestnáctý svazek ediční řady nakladatelství Paseka Zmizelá Praha je v aktuálních knižních novinkách dalším titulem o skrytosti jednoho horizontu městského života. Uvádí jej studie Radima Kopáče Co zmizelo z noční Prahy. Jaká je funkce prostituce ve městě? Autor připomíná formulaci, jejímž autorem je francouzský lékař Alexandre Jean-Baptiste Parent du Châtelet, autor díla De la prostitution dans la ville de Paris z roku 1836: „ve velkých aglomeracích jsou prostitutky potřebné stejně jako kanalizace, smetiště a skládky odpadků“. Vývoj vztahu státu k prostituci mezi prohibicí, reglementací a abolicí není jen dobrým půdorysem pro výklad jejích dějin, tyto tři póly zároveň určují, kde ve městě se prostituce odehrává. Základní nástin topografie prostituce v Praze střídá v poslední kapitole studie přehled jejího obrazu v českém umění.
Obrazovou část knihy sestavil Josef Schwarz a doprovodil historické fotografie komentáři obsáhlejšími, než je v edici Zmizelá Praha běžné. Struktura odpovídá autorovu záměru, „aby knihu bylo možné použít jako průvodce svého druhu“. K tématu je samozřejmě přímých ikonografických pramenů pramálo, i když byl hojně využit obrazový materiál, soustředěný v legendárním díle Karla Ladislava Kukly Konec bahna Prahy. České výtvarné umění k tématu prostituce rozhodně nenabízí hojnost umění francouzského. A tak bohatý soubor historických fotografií domů a zákoutí doplňuje soubor druhý, čerpající z dobové erotické fotografie. Volné ilustrace vkládané do pevnějšího rastru topografie v celku díla opravdu fungují a kniha nemalé informační hodnoty má i působivou atmosféru. Řešit bylo třeba i další mezeru v ikonografii: Když mladá československá republika v roce 1922 zákonem č. 241 likvidovala c. a k. reglementaci, vedlo to i k likvidaci zdravotních knížek koncesovaných prostitutek. Ty máme dochovány jen z Klatov a z Českých Budějovic, nikoliv z Prahy. Působivý závěr knihy o pražských prostitutkách tak tvoří galerie v Praze narozených prostitutek českobudějovických.
V řadě Zmizelá Praha zatím zřejmě svazek autorsky nejobtížnější, o to více mě baví, s jakou elegancí si autoři poradili s úskalími tématu. Prostituce je v obrazu města patrna spíše v přenesených smyslech. Hampejz musí být ze své podstaty nenápadný, není to tedy architektonický typ a pouliční prostitutka město nedělá. Skrytost je ale nesporně tématem, které je pro pochopení města podstatné. Miluji dvojverší Jana Vodňanského z písně Puberta: Ve městě jsou budovy / a v nich život pudový. Nikdy jsem na téma městské skrytosti nečetl nic podstatnějšího.
Ale abych se vrátil ke knize: Mám knihovnu dosti rozsáhlou, ale u naprosté většiny svých knih si pamatuji, jak jsem k nim přišel, byť to většinou není ani příběh, jen to, v kterém knihkupectví nebo antikvariátu jsem je koupil. Proto mám obzvlášť rád knihy, které jsem nekoupil, ale dostal. Jejich příběh je delší o vše, co vedlo k darování knihy, a můj poměr k nim tak bohatší o další emoce. Tahle je darovaná a mám ji tak velmi rád.
(V podobě prosté osobní noty vyjde ve 4. letošním čísle Bulletinu České komory architektů, dostupném také na http://www.cka.cc/ostatni/bulletin.)

O MĚSTSKÉ SKRYTOSTI POPRVÉ

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 9:59 pm

Estebackou Prahou

TOMEK, Prokop. Estébáckou Prahou: Průvodce po pražských sídlech Státní bezpečnosti. Praha: Academia, 2013. ISBN 978-80-200-2290-5 

Utajit budovu ve městě? Zdánlivě nesmysl, ale žili jsme ve městě plném budov tajných a důkladně zakonspirovaných. Ostatně napětí mezi viditelným životem ulic, náměstí, pasáží a parků a skrytostí dění za fasádami domů je jedním z energetických zdrojů přitažlivosti města. Posedlost některých institucí utajováním tak zůstává v řádu města a rozhodně nezmizela s pádem totality, jen státní represivní a výzvědné složky doplnili soukromí majitelé kdečeho.
          Praha je ale zároveň městem, kde se nic neutají a všechno vykecá. Věděli jsme nebo alespoň tušili. Někdy věděli, co oni chtěli, abychom si mysleli, že víme. Navíc se s postupem času dál znejasňuje hranice mezi historickou skutečností a městskou legendikou. Čelit se tomu dá jen důkladným vědeckým poznáním.
          V naší podivné nostalgii po časech reálného socialismu a při obecném lidském sklonu k sebestrašení se tím, co už nehrozí, se domácí 2. polovina 20. století zařadila k tématům poněkud inflačním. Mám proto radost, že téma topografie represe nevystřílel nějaký povrchní obchodník se slovem. Dr. Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu je renomovaný badatel, cením si například jeho knihy Život a doba ministra Rudolfa Baráka (Praha: Vyšehrad, 2009), a svým průvodcem podává výsledek důkladného výzkumu. Hesla, uspořádaná po městských částech a dále abecedně podle adres a vždy provázená fotografiemi budovy (většinou současné autorovy barevné snímky), nepomíjejí ani stavební vývoj, současného vlastníka a dnešní využití. Už jsem měl příležitost průvodce vyzkoušet i prakticky a funguje hladce a bezchybně. Velmi doporučitelno i pro začátečníky v tématu: Průvodce doprovází hutným výkladem struktury a činnosti Státní bezpečnosti a mnoho cenných informací připojuje také v přílohách, například soupis propůjčených bytů či krycí názvy hotelů a restaurací.
            Se sémantikou architektury je potíž: Abstraktní architektonická forma se pro nás konkretizuje projekcí významů a hodnot, které s tou kterou budovou spojujeme. Ty pozitivní jsou schopny jí dodat na kráse, ale funguje to i opačně, negativní významy, ležící zcela mimo architekturu, diskreditují architektonickou formu. Pamětník tak těžko nachází zalíbení v letenské „Kachlíkárně“, kterou Kamil Roškot, Josef Kalous a Jan Zázvorka projektovali v polovině 30. let jako Nejvyšší kontrolní úřad. Obdivu se netěší ani krásná stavba Bohumíra Kozáka z let 1936 – 1942 v Bartolomějské ulici, původně Ústřední sociální úřad hl. města Prahy. Honosné Hypoteční bance Království českého na Senovážném náměstí (Achille Wolf 1890) zase nemůžeme zapomenout, že nám tu kontrolovali dopisy, a nic na tom nemění ani fakt, že jde o jednu z nejkvalitnějších staveb 19. století v Praze a už docela dlouho nevinný (sociální rozměr pomíjím) luxusní hotel. Podobných příkladů poskytuje průvodce samozřejmě mnohem více.
          Po Průvodci protektorátní Prahou to vypadá na ediční řadu Praha totalitní, ale je to jen náhoda: Ediční plán nakladatelství Academia již ohlašuje průvodce Praha avantgardní.
          (V podobě učesanější a na architekty cílící vyjde ve 4. letošním čísle Bulletinu České komory architektů, dostupném také na http://www.cka.cc/ostatni/bulletin.)               

Prosinec 12, 2013

NÁVRAT RUBRIKY S POKÁNÍM

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 1:04 am

Neviděli jsme se docela dlouho, ale byla dobře informována o mých osudech i osudech našeho dříve společného působiště. Ta dobrá duše mi chtěla udělat radost a chvíli mluvila o tom, jak sleduje můj blog a jak se jí líbí. A pak řekla: „To je tak výmluvné, že už nepíšete o knihách.“ Vzalo mě to tak, že naše rozloučení bylo asi rozpačité. Nejsem zvyklý připadat si jako podvodník. A je-li přičítán hlubší smysl něčemu, co je dáno jen mou neschopností stihnout, co stihnout chci a mám, jinak si připadat nedokážu.
            Stále mi to setkání nešlo z mysli. Doma jsem se hned do počítače podíval, a opravdu, co jsem byl vypuzen ze svého celoživotního pracoviště, o knihách jsem do své oblíbené rubriky CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL napsal jen jednou. Na Štědrý den to bude rok a to jsem psal o knize, kterou jsem sice domů přivlekl, ale neskončila v mé knihovně, ale v knihovně toho, komu ji Ježíšek přinesl. Proč? Důvod, který ta dobrá duše nejspíš mínila, opravdu nastal: Ztrátou stálého příjmu jsem se ocitl v nouzi dosud nepoznané. Nestěžuji si ale. Byl jsem podle připraven o místo, ale díky dobrým lidem nikoliv o práci, kterou miluji. Radost z ní už mi nic neznečisťuje, už mě zase každé ráno budí, jak se na ni těším, nikoliv obava, co mi v ní bude bránit. Jsem svobodný, nikdo už mě nekrátí na svou míru a nepodléhám nikomu, koho nemohu mít rád, vážit si ho nebo alespoň brát vážně. Stal jsem se sice součástí systému, který systematicky paralyzuje potenciál budoucnosti tohoto národa tím, že nás místo soustředění na systematickou práci s dlouhodobou perspektivou porcuje na termínované dílčí úvazečky, smlouvy a jednorázové přivýdělky, ale někdy za tuto práci dostanu i zaplaceno. Odkládám zbytné požitky těla i ducha, odkládám potřeby domu, šatníku i těla, trnu, jak dlouho se dá ještě odkládat údržba chrupu, nové brýle atd. atd., seznam by byl dlouhý, ale knihy jsem samozřejmě datem odchodu z FF UK kupovat nepřestal. (Datum, kdy se to stalo, se dočtete v konvencionalizované tiskovině, snadno rozpoznatelné podle černého orámování.) Jednak je potřebuji k práci, kterou vykonávám, jednak mám silnou závislost. A nesmím zapomínat, že občas knihu dostanu. Za rok, co jsem o knihách domů přivlečených nepsal, jsem jich tedy pěkných pár přivlekl.
            Když už se tu pokouším analyzovat své pocity podvodníka, musím přiznat jistou krizi knih se týkající: Knihy kupuji především pro své studenty stávající a budoucí. Ne přímo, v žádném případě nepůjčím, ale sytím jimi svou práci s nimi. Nepečuji o svou vzdělanost pro sebe. Co bych si s ní sám počal? Náhle jsem se ocitl bez studentů a široká strategie budování knihovny zakolísala. Jsem velmi vděčen těm, kdo to nedopustili a bez studentů mě nenechali. Pokles frekvence nákupů, daných finanční nouzí, tak v zásadě kopíroval i nouzi jinou.
            A to je vše. Hlavním důvodem výpadku jedné rubriky bylo mé notorické nestíhání, v němž obludné kvantum vedených prací bakalářských, magisterských a doktorských vystřídaly úživné aktivity. Kajícně prohlašuji, že jsem odmlčením v rubrice CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL nechtěl nic sdělit. A jako pokání si ukládám ji obnovit, což hned činím:

Jasek

JÁSEK, Jaroslav. Veřejná místa pro intimní chvilky: Proměny pražských veřejných záchodků. Praha: Archiv hlavního města Prahy – Scriptorium, 2013. ISBN 978-80-87271-86-5, 978-80-86852-54-6 

Veřejným záchodkům nelze upřít městotvornost a jejich zřizování vypovídá o změnách v hierarchii hodnot, spjatých s městem. Nemůže je pominout ani ten, kdo se zabývá problematikou vztahu veřejného a privátního, a možnosti jejich čtení jako výpovědi o vztahu společnosti k lidskému jedinci těžko vyčerpat. Je tak vlastně s podivem, jak dlouho jsme čekali na důkladnou monografii pražských veřejných záchodků. Napsal ji Jaroslav Jásek, nepřehlédnutelný autor, zabývající se dlouhodobě pražským vodárenstvím a kanalizací. Připomeňme alespoň jeho monografie Klenot města: Historický vývoj pražského vodárenství (Praha: VR ateliér, 1997), Pražské vodní věže (s Jaroslavem Benešem, Praha: VR ateliér, 2000), Šítkovská vodárna a Karel Mělnický (s Michalem Fialou, Praha: Scriptorium, 2004) a William Heerlein Lindley a pražská kanalizace (Praha: Scriptorium, 2006) či jeho autorství expozic Muzea pražského vodárenství a Ekotechnického muzea. Jsem moc rád, že si téma počkalo na svého autora a nevystřílel je nějaký povrchní kšeftař.
            Jaroslav Jásek nejprve rekonstruuje na základě důkladného studia archivních dokumentů dějiny pražských veřejných záchodků, aby pak v nejrozsáhlejší kapitole provedl čtenáře po záchodcích v abecedně řazených pražských čtvrtích. K jednotlivým místům soustředil archivní doklady, prošel je a fotograficky zdokumentoval. Proměnu umístění záchodků ve městě reflektuje i struktura knihy, samostatná kapitola je tu věnována záchodkům na vlakových a autobusových nádražích, civilních letištích a stanicích městské hromadné dopravy. Je-li předchozí kapitola spíše o zanikání, tato obsahuje více záchodků aktuálně provozovaných. Autor neopomenul ani problematiku správy a provozování záchodků a ukazuje je také jako živnostenské podnikání. Na téma veřejných záchodků ve výtvarném projevu a literatuře stačily necelé tři strany. Nechci si tu hrát obvyklou hru, co v kapitole chybí, není podstatné, že osobně postrádám například zmínku o krásné Haškově povídce Korupční aféra magistrátního praktikanta Bachůry. Vše odpuštěno, autor připomíná především jedinečnou samizdatovou knihu Jana Řezáče a Josefa Proška Záchody, Proškův fotografický debut, vzniklý na sklonku II. světové války.
            I veřejným záchodkem lze vstoupit do učebnic dějin architektury (a do turistického průmyslu), jak ukazuje příklad Friedensreicha Hundertwassera a jeho záchodků v Kawakawa na Novém Zélandu z roku 1999. V Praze nic tak spektakulárního nemáme. ale na druhou stranu, kde mají například kubistický záchodek? My na Ďáblickém hřbitově, ale už (zbytečno dodávat) nefunguje. Veřejné záchodky jsou podstatnou složkou městské topografie a topografií osobních. Praha bývala ještě nedávno městem lišícím se od ostatních metropolí jedinečným bohatstvím možností ulevit si v přírodním prostředí. Zkrášlovací a oživovací píle a drakonická vyhláška tomu učinily přítrž. I síť veřejných záchodků jevila slušnou hustotu a v časech bez magnetických karet jsme si v hlavě nosili i její rozšíření o sítě ne tak úplně veřejné. (Sám jsem se stavovskou hrdostí využíval hustého výskytu budov vysokých škol na území města, dcera mi dodnes předhazuje tematické vycházky Záchody University Karlovy.) Povznášelo mě močit proti románskému zdivu v zaniklých podzemních záchodcích na Malém náměstí. Záchodky, které byly součástí Mánesova mostu, proměnila neúdržba v hnusnou smradlavou díru nebezpečnou nejen hygienicky (po uzavření se jejich klientela přesunula na záchod v přízemí filosofické fakulty). Měly ale své kouzlo. Raději jsem ovšem měl ty v nábřežní zdi u Národního divadla, vyjít z temné kloaky do oslnivého mihotání odrazu slunce ve vltavské hladině činí z fyzické úlevy věc metafyzickou. Starosvětský pisoár na Karlově náměstí jsem neopomenul navštívit, i když to nebylo akutní, s tušením, že nám dlouho zachován nebude. Nebyl. V časech před brutálním vpádem turistického průmyslu do Prahy jsem měl také rád záchodek u paty svatovítské katedrály, osobitě zdůrazňující její velikost v několika významových horizontech. Ale dost už bylo uropamětnictví. Je to zkrátka kniha, která mi udělala velikou radost.
            I veřejné záchodky lze různě vykládat, jde však o to je změnit. Jáskovo dílo sympaticky netají ani tento záměr: „Stále se nabízí otázka: Lze tuto základní komunální službu zlepšit tak, aby alespoň nebyla svým stavem odpuzující? Po přečtení předchozích kapitol je možné se zamyslet nad možnostmi uspokojivých řešení.“ Zatím pražské záchodky míří za Ural. 

(V podobě učesanější a na architekty cílící vyjde ve 4. letošním čísle Bulletinu České komory architektů, dostupném také na http://www.cka.cc/ostatni/bulletin.)      

 

Prosinec 8, 2013

STAVEBNÍK DOMU čp. 1389/XIX

Filed under: SEMINÁŘ ARCHITEKTURY 20. STOLETÍ — V. Cz. @ 6:56 pm

kp037

Pozdě ale přece připomínám stavebníka rodinného domu s ateliérem čp. 1389/XIX (Kozlovská 7): Podle projektu Jaroslava Rösslera si jej v letech 1927 – 1928 nechal postavit malíř Oldřich Blažíček (1887 – 1953) a žil zde až do své smrti. Vyučený malíř pokojů studoval nejprve (1906 – 1909) na Uměleckoprůmyslové škole u Karla Vítězslava Maška, Jana Preislera a Jakuba Schikanedera, pak (1909 – 1912) na Akademii výtvarných umění u Hanuše Schwaigera. V letech 1921 – 1948 byl profesorem kreslení a malby na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství Českého vysokého učení technického. Z jeho obsáhlého díla vybírám dva typické obrazy. První, Podzim v zahradě z roku 1934 (olej na kartonu, 29 × 40 cm), zastupuje jeho tvorbu krajinářskou a zřejmě vznikl v zahradě dejvického domu. Druhý, Při mši v Levoči z roku 1935 (olej na plátně, 50 × 60 cm), je reprezentativní ukázkou v Blažíčkově díle velmi frekventovaného tématu chrámových interiérů.
Prof. Oldřich Blažíček byl otcem významného českého historika umění doc. PhDr. Oldřicha J. Blažíčka, DrSc. (1914 – 1985).

kp038

U3V PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 10. PROSINCE 2013

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:59 pm

kp021

Většinou spíše doplňuji obrázek k tomu, co jsme viděli. Na příště bych ale potřeboval uložit do vašich vizuálních pamětí původní stav jedné z klíčových staveb českého funkcionalismu, na niž se také půjdeme podívat.

Dr. Richard Gibián, polygrafický odborník a úspěšný obchodník s polygrafickými stroji, a jeho žena Věra získali pro stavbu své vily rozlehlý pozemek v Bubenči, oslovili několik architektů a z jejich návrhů vybrali ten, jehož autorem byl Jaromír Krejcar. Stavební povolení bylo vydáno 20. 12. 1927, dům kolaudován 4. 6. 1929. Jaromír Krejcar a Miroslav Lorenc, který se podílel na definitivním projektu, použili železobetonový skelet, vyplněný křemelinovými tvárnicemi Calofrig – Isostone o rozměrech 50 × 25 × 25 cm. Stavebníci dům užívali do května 1938. Pak započala postupná devastace, jak neúdržbou, tak nevhodnými stavebními zásahy. Krejcarův prostorový koncept byl zničen dělením na byty, jichž bylo jeden čas dokonce sedm, část velké zahrady s tenisovým kurtem byla zastavěna. Nedávná nákladná rekonstrukce nepříznivý vývoj završila a připravila dům o zbytek autenticity.
Často studentům připomínám, jak důležitá je pro pochopení stavby její fotografická interpretace z doby, kdy byla postavena. Reprodukovaná fotografie nepřehlédnutelně zdůrazňuje, jak Krejcar chápal a ověřoval zásady nizozemské skupiny De Stijl. Vliv nizozemské architektury byl ve 20. letech podstatný. Karel Teige končí svou poučenou studii De Stijl a hollanská moderna, uveřejněnou v roce 1924 ve Stavbě (Stavba III, 1924 – 1925, s. 33 – 41), vznícenou apoteózou: „Šťastné Hollandsko stává se díly svých architektů novým Řeckem, a hostíc někdy i architekty cizí (Mendelsohn), je pravou vlastí nového stavebního umění (proložil K. T.).“ V témže čísle jí předcházejí základní texty Thea van Doesburg, souhrn zásad hnutí De Stijl Obnova architektury, K elementární tvorbě a Ke kollektivní konstrukci, kde byl jeho spoluautorem Cornelis van Eesteren.

Fotografie reprodukuji z katalogu Jaromír Krejcar 1895 – 1949 (ed. ŠVÁCHA, Rostislav, Praha: Galerie Jaroslava Fragnera, 1995.), půdorysy a perspektivu ze Stavby (Stavba VI, 1927 – 1928, s. 85 – 87.). Autorem fotografie z roku 1986 je Jan Malý.

V ÚTERÝ 10. PROSINCE 2013 SE SEJDEME VE 14 HODIN PŘED BUBENEČSKÝM HŘBITOVEM (ANTONÍNA ČERMÁKA 2, AUTOBUS č. 131 Z HRADČANSKÉ, ZASTÁVKA NEMOCNICE BUBENEČ). TĚŠÍM SE NA VÁS.

kp022kp023kp024kp018kp020

Older Posts »

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.