Czumalova nástěnka

Prosinec 29, 2013

JAK JE TO S JEŽÍŠKEM ANEB POVÁNOČNÍ HOSTOVAČKA

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 8:00 pm

vn001

O Vánocích je člověk nakloněn vzpomínání a Anna mě v jeho rámci pobavila i dojala (to spojení mám rád) o Štědrém dnu přiznáním, které bylo pro mne nové. Zatoužil jsem mít tu historku uchovánu a literárně zpracovánu a tak jsme nakonec dohodli počestný barterový obchod: Anna mi ji napíše pro můj blog a já za to na jejím promluvím na zásadní téma пельмени (viz http://anna.ajj.cz/index.php/kreslo-pro-hosta-pelmene/). Stalo se, pobavil a dojal jsem se Anniným vyprávěním ještě jednou. Jako hostiteli mi vyvstala povinnost doprovodné fotografie. Nakonec jsem našel dokonce takovou, která událost umožnila přesně lokalizovat v čase. S digitální hrou, podstatným hrdinou následujícího vyprávění, si ale opět nehraje ten, jemuž ji Ježíšek přinesl, tedy můj syn Prokop. Anno, dál je to tvoje.

Můj otec si po štědrovečerní večeři chodil na balkon zakouřit. Nechápala jsem, že na to má v tak zásadní chvíli vůbec pomyšlení. Strachovala jsem se za něj, že prošvihne tu chvíli, kdy Ježíšek zazvoní na zvoneček. A já ho budu muset po cestě ke stromečku vyzvednout a on ještě nebude mít dokouřeno. Ale otec měl štěstí a Ježíška nikdy neprošvihnul. Měl dokonce takové štěstí, že mu to každý rok vyšlo úplně akorát, a když jsme se hrnuli ke stromečku, už měl dokouřeno a čekal na nás u dveří do pokoje.
          Pak mi jednou holčička od sousedů řekla, že Ježíšek je výmysl a dárky nosí rodiče. Běžela jsem domů a konzultovala to s maminkou. Ta mi pohotově vysvětlila, že některé dárky opravdu rodiče nosí. A některé nosí Ježíšek. Ten rok jsem k Vánocům dostala skákací míč. Byl to dárek tak úžasný, že jsem ani na chvilku nepochybovala, že musí být od Ježíška.
          Další rok rodiče usoudili, že přechodné období skončilo a vybalili to na mě. Že prý Ježíšek nosí takové dárky, jako že jsme spolu a jsme zdraví. Frněla jsem se až do června. Pak mě ale něco napadlo. Když dárky nosí rodiče, musí je napřed nakoupit. A když už je nakoupí, musí je někam schovat. Netrvalo dlouho a ve skříni se začaly objevovat rozličné hračky. Brácha si ten rok přál digihru a rodiče ji koupili v dostatečném předstihu. Každý den až do Vánoc jsem přišla ze školy, schovala se do skříně a tajně hrála budoucí bráchovu digihru.
          Na Štědrý den, když jsme zdobili stromeček, jsem se otce zeptala, jestli si večer půjde zase zakouřit. Pokusila jsem se na něj i spiklenecky zamrkat. Neúspěšně.
          „Ale stejně je hezčí na Ježíška věřit, ne?“ zeptal se mě otec.
          „Jasně,“ řekla jsem a myslela při tom na šťastné chvíle s digihrou ve skříni.

Advertisements

komentáře 2 »

  1. snad jsem ta holcicka, co prozradila tu hroznou vec o Jeziskovi,nebyla ja … 😦 ???

    komentář od Kacka — Prosinec 29, 2013 @ 10:02 pm

  2. Nebyla jsi to ty, byla to Sofie! 🙂

    komentář od Anna Junková (@Ancza2) — Únor 20, 2014 @ 1:21 pm


RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: