Czumalova nástěnka

Únor 24, 2014

DLUŽNÁ FOTOGRAFIE A MEDIÁLNÍ OHLAS

Filed under: SEMINÁŘ ARCHITEKTURY 20. STOLETÍ — V. Cz. @ 11:09 am

Stibral

Ještě vám dlužím fotografii dvorního průčelí a sboru Bohoslovecké koleje církve československé, díla Jiřího Stibrala z let 1925 – 1926, abych doplnil, co jsme neviděli. Podivuhodné setkání neogotiky s purismem je od roku 1988 památkově chráněno.

Zároveň sděluji, že o nás vyšel článek. Dokonce s naší fotografií, jen s drobnou vadou, že na ní nejsme:  http://iforum.cuni.cz/IFORUM-15064.html. Vysvětluje to i obsah. Povíme si ve čtvrtek.

Únor 23, 2014

O HRDOSTI A MÉM UKRAJINSKÉM DĚDEČKOVI

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 7:41 pm

kp013

Včera jsem měl krásný rozhovor s přítelem Tomášem: Volal, abych měl s kým sdílet hrdost. Krev není voda a v mém krevním oběhu připadá na tři díly české krve jeden díl krve ukrajinské. Dost na prožívání všeho, co se na Ukrajině děje, dost na hrdost na to, že počátek refrénu ukrajinské hymny není dutou frází: „Душу й тіло ми положим за нашу свободу.“ (Transkripce pro ty, kdo cyrilici považují za obrázkové písmo: „Dušu j tilo my položym za našu svobodu.“ Překlad snad netřeba.) Myslím v posledních týdnech na svého ukrajinského dědečka Vladimíra ještě častěji než obvykle právě v souvislosti s hrdostí. Byl vlastenec ukrajinský i český. Uměl s upřímnou hrdostí říci: „My Češi.“ Měl ale pojistku, ve stavu krajního rozhorlení uvozoval svou kritiku: „Vy Češi…“
            Na reprodukovaném snímku jsou zastoupeni všichni tři Vladimírové Czumalové. Jak vidíte, dědečkovi (vlevo) jsem (vpravo) čím dál podobnější (dnes). Třetí Vladimír Czumalo, můj otec, je autorem spolehlivé trojúhelníkové kompozice tří kulových útvarů. Ten třetí (uprostřed) zastupuje událost: Dědeček vypěstoval dýni velkou jako naše hlavy. Fotografie jako fixovaný bod v plynutí času v sobě vždy obsahuje také to, co předcházelo i následovalo. Co předcházelo, sdělím v dalším odstavci, co následovalo, hned: Předpokládám, že babička se svou vzácnou schopností proměnit cokoliv chutného zavařením v nejedlý šedozelený sliz i rekordní dýni posléze denaturovala. Cosi o hlavě jako tykev řval po létech ve výstrojním skladu zoufalý praporčík, když shledal, že na moji hlavu Československá lidová armáda nemá tak velkou předepsanou čapku a že to nesimuluji. (Nakonec se našla, neopakoval se příběh Haškova pěšáka Trunce.)
            Dědeček se narodil v roce 1900 v historické Haliči, ve městě Самбір (sám užíval polské znění Sambor), kde byl jeho otec Jakub železničním úředníkem. Dnes je to okresní město s 35 000 obyvateli ve Lvovské oblasti (Львівська область). Dědeček prožil část pohnutých osudů regionu, změnil několikrát státní občanství, aniž by se stěhoval. Nakonec se ale, vybaven kvalifikací železničního telegrafisty, vydal na cestu západním směrem. Se zastávkou v Písku, kde se oženil s mou babičkou Marií, dcerou protivínského dělníka Jana Marka, doputoval až do Chebu, odkud ho Němci po Mnichovu vyhnali zpět na východ. Rodina prožila válečná léta znovu v Písku a po osvobození byl dědeček přidělen do malé stanice Krásný Dvůr na dnes již neprovozované trati Kaštice – Prunéřov. Domek na rohu nádražní ulice a návsi naplnil jeho sen: Patřil k němu poměrně velký pozemek a dědeček si navíc pronajal velkou zahradu a louku blízko nádraží a v čase, jehož mu nepříliš frekventovaná trať dopřávala celkem dost, se věnoval králíkům, slepicím, občas praseti, krmivu pro ně a ovocným stromům. Říkali jsme tomu doma ironicky rusky хозяйство, protože dědeček byl přeci jen telegrafista z úřednické rodiny a jeho hospodářství stavem a výsledky poněkud připomínalo neúspěšný kolchoz. Občas se králíci z chátrajících králíkáren produpli ke svobodě, ale jejich úbytek dědeček štědře doplňoval přirozeným přírůstkem téměř geometrickou řadou, neboť jeho separace pohlaví se míjela účinkem a většina na maso ponechaných samců vždy spolehlivě zabřezla. Bylo třeba se učit metodou zkoušek a omylů, okolní zkušení chovatelé a pěstitelé ne vždy poradili a pomohli. S dědečkem si totiž osud krutě zahrál. V doosídleném Krásném Dvoře se jako Ukrajinec ocitl uprostřed komunity repatriovaných Volyňských Čechů a ti mu nedarovali, co zažili od Ukrajinců na Volyni i co aktuálně zažívali v socialistickém Československu.
          Babička, typická měštka, se přímo vyžívala ve výčitkách a drobných mstách za to, kam ji zavlekl. Bydleli hned vedle hospody a dědeček tak měl kam utíkat. Byla to ale jen jedna fáze permanentního cyklického pohybu: Doma to schytal od babičky, utekl do hospody, tam to schytal od Volyňáků a doma zase od babičky, že byl v hospodě. Mezi tím chodil po městečku hasit dopady babiččiných intrik, jimiž by jinak dokázala rozvrátit i mnohem větší sídlo. Postupně, jak jsem rozum bral, v mých očích dědečkovu hlavu obklopoval stále větší světecký nimbus. Nestěžoval si a nikdy jsem ho neslyšel říci o babičce nic horšího, než: „Marusja křičela.“ Byl spokojený, snad i šťastný, živě se zajímal o kdeco, četl a rád si o tom povídal, nikdy nežil pro sebe.
            Nezapomenutelné jsou dědečkovy návštěvy u nás. Ty karlovarské si už moc nepamatuji, ale jeho výpravy do Chebu mi mnohé o městě objasňují dodnes. Přijížděl zpravidla neohlášen, s přesvědčením, že takové překvapení ještě zvyšuje radost z jeho návštěvy. Jak byl rozlehlý, hůře chodil a měl spoustu velmi specifických návyků, vždy spolehlivě rozvrátil chod domácnosti. Jako kluk jsem velmi obdivoval jeho podobnost s Nikitou Sergejevičem Chruščovem. Týkala se nejen somatického typu, který jsem, žel Bohu, zdědil, ale i oblečení a klobouku, jimiž se vždy na výlet do města vybavil, a konec konců i rozruchu, který kolem sebe šířil. Když přijel, vytvořil si nejprve své složitě vybavené spací hnízdo a pak se jal pilně užívat venkovanu vzácných vymožeností města: Navštívil tehdy ještě dožívající městské lázně, nechal se ostříhat, ač měl jen věneček stříbrných vlasů na temeni, zašel na manikúru, pedikúru a lepší pivo. Na městské radosti mě, kromě těch vyjmenovaných, bral s sebou. Ještě v Karlových Varech jsem s ním byl vítat etiopského císaře Haile Sellasie I. a viděl jeho snědou ruku kynoucí z auta. Vítali jsme spolu i Jurije Alexejeviče Gagarina, ale z toho jsem neviděl nic. U televize jsme spolu prožili první kroky Neila Aldena Armstronga na Měsíci. Byl jsem s ním poprvé (a naposled) na fotbalovém utkání i na Závodu míru a na družstevních dožínkách.
           Ledacos mělo iniciační význam. Myslím, že zasil, co pak má skvělá gymnasiální profesorka ruštiny nechala vyrůst, zájem o ukrajinskou a ruskou kulturu, který mě už neopustil. Dodnes si vzpomínám, jak mě, zřejmě vůbec poprvé, vzal do galerie na výstavu české krajinomalby 19. století. (Někde tu mám katalog se zatrženým největším zážitkem. Vrátím se k němu, jen ho najdu. Můj nový hrdina se tehdy jmenoval August Friedrich Piepenhagen.) Nejspíš může za to, že jsem se stal historikem umění.
            Jedné iniciace se mi už ale nedostalo: Dědeček jako železničář disponoval volnými jízdenkami a připravovali jsme spolu výpravu do míst jeho dětství a mládí. Jeho zdraví se ale horšilo, ke kompletní sbírce zákalů se přidaly další neduhy a pak najednou už můj doprovod nepotřeboval. Dnes na něj myslím také s vděčností za hrdost, kterou mohu pociťovat, ač jsem na Ukrajině nikdy nebyl.

Únor 19, 2014

U3V PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 25. 2. 2014

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:37 am

P6183_Dejvice_Jaselska_1917

Páteří naší příští trasy bude Dejvická ulice, jedna z historických tras, vycházejících z Písecké (Bruské, Karlovy) brány. Směřovala přes dnešní Vítězné náměstí a třídu Jugoslávských partyzánů na Terezín. Dejvická ulice na pohlednici z roku 1917 ale není dnešní Dejvická ulice. Tak se od svého vzniku v roce 1911 jmenovala přímá ulice s výstavnými nájemními domy rovnoběžná s horní částí dnešní Dejvické, ale nakonec se s ní setkávající, protože se Dejvická zalamuje. V roce 1925 byla přejmenována na Švecovu, za okupace se jmenovala Brömsova (podle malíře a grafika, profesora pražské Akademie), po osvobození se vrátila k pojmenování podle plukovníka Josefa Jiřího Švece a nakonec v roce 1951 dostala dnešní jméno Jaselská podle bojiště 2. světové války. I tam se příště podíváme. (Myslím samozřejmě Jaselskou ulici, ne město Jasło v Polsku, Województwo podkarpackie).
Na pohlednici je pro Jaselskou ulici typický soubor secesních domů novoměstského stavitele Rudolfa Kestřánka, zleva čp. 286/XIX s restaurací U Líbalů z let 1910 – 1911 na rohu Jaselské a Srbské, čp. 285/XIX z roku 1910 a čp. 284/XIX z téhož roku. Na křižovatce s Bubenečskou pak stojí krásná ukázka geometrické secese, dům čp. 291/XIX (František Kavalír, Josef, Jaroslav a Vratislav Mayerovi 1910 – 1911), který už jsme viděli z Bubenečské.
Dnešní Dejvická nebyla původně jedinou ulicí, část od Vítězného náměstí po ústí Jaselské se jmenovala Na hutích, odtud k ulici Pod kaštany Havlíčkova. Havlíčkových bylo ve Velké Praze příliš. V roce 1925 se proto spojily ulice Havlíčkova a Na hutích s úsekem dnešní Evropské až po Bořislavku a na celou ulici se přeneslo jméno dnešní Jaselské, tedy Dejvická. Tento stav trval do roku 1932, kdy byla ulice znovu rozdělena, část od Vítězného náměstí po ulici Pod kaštany ponechána jako Dejvická a druhá část od náměstí po Jenerálku nazvána Velvarskou. Dejvická už jméno nezměnila, jen v letech 1946 – 1950 se jmenovala Montgomeryho. (V Praze neobvyklá stálost vynikne ve srovnání s úsekem za náměstím: Z Velvarské se v roce 1946 stala Žukovova a v roce 1962 znovu Velvarská a v roce 1967 ji prodloužili o nové úseky a přejmenovali na Leninovu. Z ní se v roce 1991 stala Evropskou.)

V ÚTERÝ 25. ÚNORA 2014 SE SEJDEME VE 14.00 NA MÍSTĚ UŽ OBVYKLÉM, POBLÍŽ VÝSTUPU ZE STANICE METRA HRADČANSKÁ U ZÁVOR CHRÁNÍCÍCH PŘECHOD PŘES KOLEJE BUŠTĚHRADSKÉ DRÁHY MEZI ULICEMI MILADY HORÁKOVÉ A POD KAŠTANY (BUDE-LI PADAT NĚCO MOKRÉHO A STUDENÉHO, RADĚJI V HORNÍM VESTIBULU STANICE METRA POBLÍŽ VÝSTUPU NA DEJVICKOU). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Únor 17, 2014

OPAKOVANÁ UDÁLOST

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 5:28 pm

DSCN6388

Vím, opakuji se, o příchodu jara jsem tu už psal. Ale když ona je to událost, která se opakuje. V tom opakování shledáváme krásu, neboť jsme stvořeni spíše pro čas cyklický než lineární. Dnes se zopakovala se vším všudy: Mozek od časného rána tvrdě vykořisťovaný začal hrozit stávkou, tak jsem ho vzal na chvíli okysličit, abych se zase neprobudil s nosem v klávesnici. Nad hlavou modro k závrati a bílí beránci, pod nohama tráva zelená, že se chce být býložravcem, ještě níž řádí krtci jak Metrostav. Na dávno zaniklé karlovské vinici jménem Krásná stráň konejšivé teplo, na kraji lesa už kdeco vystrkuje zelené cípky příštích listů. Hned pod oknem, za nímž vyčítavě čeká počítač, vykvetly první sněženky. Když jsem o světodějné události, že vypuklo jaro, psal před dvěma lety, bylo 21. března, první jarní den i astronomicky. Dnes je 17. února.

Únor 16, 2014

U3V PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 18. ÚNORA 2014

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 10:20 pm

n010

Konec I. světové války a vznik Československé republiky přinesl mohutný příliv nových obyvatel do jejího hlavního města. I když se mladý stát dosti úspěšně snažil řešit stupňující se bytovou nouzi mnohostrannou stimulací bytové výstavby, vyžadovalo to určitý čas. Nové státní instituce potřebovaly ale úředníky hned a bylo tak třeba sáhnout i k opatřením nouzovým. Dejvice, velkoryse budované podle urbanistické koncepce Antonína Engela, tak příznačně svedly do jednoho prostoru nejen budovy vysokých škol a generálního štábu, ale také rozsáhlou provizorní úřednickou kolonii. Tvořily ji tři desítky domů, levně stavěných s převahou dřeva počátkem 20. let podle projektu Rudolfa Hraběte na pozemku mezi dnešními ulicemi Evropská, Gymnasijní a Generála Píky, východní hranice ležela přibližně na úrovni, kde se dvakrát zalamuje Kafkova. Počítalo se s brzkým blokovým zastavěním území. Trvalost provizorií je ovšem jedním z atributů nejen Prahy, ale naší reality obecněji. (Krutý vtip z roku 1968 učil, že u nás je jednotkou dočasnosti 1 furt.) Úřednická kolonie tak zanikla až v polovině 70. let, kdy se stavěla automatická telefonní ústředna (Jindřich Malátek – Jiří Ei­senreich – Václav Aulický – Jaromíra Eisman­nová 1975 – 1980). Na území kolonie stojí také dnes o dvě budovy rozšiřovaný hotel Diplomat a administrativní budova E-gate (Jan Schindler, Petr Ekštein / 4a architekti 2005 – 2007). Telefonní ústředně hrozí přestavba na obří administrativní budovu Telehouse s 20 000 m2 kancelářské plochy, při bývalé východní hranici kolonie má vyrůst další administrativní budova Evropská 11 (17 000 m2 kancelářské plochy). Sečtu-li parkovací stání v podzemních garážích stavěných a plánovaných budov, dojdu k děsivému číslu 882 (Diplomat: 439, Telehouse: 200, Evropská 11: 243). (Připomínám, že problematice Dejvic a Bubenče je věnováno 1. číslo loňského ročníku Věstníku Klubu Za starou Prahu: http://www.zastarouprahu.cz/base/vestniky/pdf/vestnik-2013-1.pdf. Leták o chystaných stavbách ke stažení zde: 120912_zeleni_cervena_web ) Úřednickou kolonii dnes připomínají už jen dvě dosud zachované budovy a jejich počet se záhy zmenší na polovinu. Obě uvidíme během nejbližší přednášky.

V ÚTERÝ 18. ÚNORA 2014 SE SEJDEME VE 14.00 U POMNÍKU RABÍNDRANÁTHA THÁKURA V PARKU RABÍNDRANÁTHA THÁKURA (PŘI VYÚSTĚNÍ THÁKUROVY DO EVROPSKÉ). TĚŠÍM SE NA VÁS.

(Fotografie zachycuje podobu kolonie někdy kolem roku 1950. Reprodukuji ji z knihy Kateřiny Bečkové Zmizelá Praha: Dodatky III. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004.)

DALŠÍ (ZATÍM POSLEDNÍ) PŘEDNÁŠKA NAŠEHO CYKLU

Filed under: SEMINÁŘ ARCHITEKTURY 20. STOLETÍ — V. Cz. @ 6:44 pm

SPM-pozvanka17unor-page0002

JEDNÍM KLIKEM

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 6:40 pm

Elektricke podniky

I když spíše registruji, co všechno se mění k horšímu, nelibuji si v tom a vyhledávám trendy opačné. Nabažit se nemohu například proměn způsobů, jimiž se dnes píše o architektuře. Na jedné straně sice orgie povrchnosti hvězd lesklých časopisů, které našinec dbalý elementární dietetiky ducha stejně do ruky nevezme, na druhé ale přibývá autorů, kteří mají k architektuře nejen co říci, ale navíc to umějí říci. Neokázale a vtipně. Kdo má co říci, nemusí se schovávat za komplikované formulace a zaumný jazyk, který simuluje odbornou kompetenci. S radostí si teď čtu krásnou knížku Pavly Melkové Prožívat architekturu (Řevnice: Arbor vitae, 2013), chci ale, než se k ní vrátím, vaši pozornost obrátit k jinému dílu:
          Čtveřice (?) studentů (?), krytá vtipným mixem jmen Pavel Gebrian, David Švácha, František Lukeš a Zikmund Vávra, vytvořila impozantní (385 stran) dílo Architekturní triky: Maskování kapacit: Jak udělat velký dům nenápadným? Hluboce analytické, vtipné, ironické a sebeironické. Provedená typologie je vlastně kusem učebnice gramatiky architektury, o jaké už léta sním. Neomezuje se na přímočaré odkrytí fines, z nichž tu, nazvanou autory suknička, demonstruje palác Elektrických podniků hl. m. Prahy (Adolf Benš – Josef Kříž 1927 – 1935), který jsem zvolil jako obrazový úvod. Domýšlí téma až k odkrytí paradoxů, jež stojí u podstaty města. Nejen toho, který notoricky znáte z mých přednášek: Chceme bydlet na samotě u lesa a zároveň mít blízko na nákupy, do práce, do kina, do kavárny, k přátelům. Je třeba domýšlet dál: To, co nám vadí, jsou lidé. Chceme žít ve velkoměstě, ale nikoho nepotkat.

          Podívejte se: http://issuu.com/czzz/docs/maskovani_kapacit

          Mluvil jsem o těch, kdo mají co říci a umějí to říci. Zařazení autorů Maskování kapacit do této kategorie mi ztěžuje jejich nakládání s jazykem. Dílu jinak myšlenkově brilantnímu a obrazově opulentnímu by prospěla jazyková redakce. Jistou ledabylost formulací provází nejspíš manifestační ignorování shody podmětu s přísudkem, které čtenáře s jazykovým citem nutí prožívat vedle intelektuálního vzrušení i chvíle děsu. Problém dobrého mladého vína v nemytém půllitru.

Únor 10, 2014

DALŚÍ PŘEDNÁŠKA NAŠEHO CYKLU

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 10:18 am

SPM-pozvanka10unor-page0001

Únor 1, 2014

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 6:49 pm

007 (3)

Protože už naplno poběží provoz Olympijského parku Soči – Letná 2014, ruším úvodní téma Stalinova pomníku a také měním místo setkání. Onu část Letné, obsazenou Českým olympijským výborem, zkrátka vynecháme. Viz např. http://www.ceskatelevize.cz/sport/zoh-2014/259609-olympijsky-park-na-letne-nabidne-sportovni-aktivity-i-kulturni-zazitky/?mobileRedirect=off. Děkuji, nechci.

Ještě upřesnění místa setkání: Sejdeme se u vyústění nového východu ze stanice metra Hradčanská na ulici Milady Horákové směrem k přechodu přes trať. Bude-li zvláště hnusně, pak v horním vestibulu stanice u opačného ústí nového tubusu.

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.