Czumalova nástěnka

Únor 23, 2014

O HRDOSTI A MÉM UKRAJINSKÉM DĚDEČKOVI

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 7:41 pm

kp013

Včera jsem měl krásný rozhovor s přítelem Tomášem: Volal, abych měl s kým sdílet hrdost. Krev není voda a v mém krevním oběhu připadá na tři díly české krve jeden díl krve ukrajinské. Dost na prožívání všeho, co se na Ukrajině děje, dost na hrdost na to, že počátek refrénu ukrajinské hymny není dutou frází: „Душу й тіло ми положим за нашу свободу.“ (Transkripce pro ty, kdo cyrilici považují za obrázkové písmo: „Dušu j tilo my položym za našu svobodu.“ Překlad snad netřeba.) Myslím v posledních týdnech na svého ukrajinského dědečka Vladimíra ještě častěji než obvykle právě v souvislosti s hrdostí. Byl vlastenec ukrajinský i český. Uměl s upřímnou hrdostí říci: „My Češi.“ Měl ale pojistku, ve stavu krajního rozhorlení uvozoval svou kritiku: „Vy Češi…“
            Na reprodukovaném snímku jsou zastoupeni všichni tři Vladimírové Czumalové. Jak vidíte, dědečkovi (vlevo) jsem (vpravo) čím dál podobnější (dnes). Třetí Vladimír Czumalo, můj otec, je autorem spolehlivé trojúhelníkové kompozice tří kulových útvarů. Ten třetí (uprostřed) zastupuje událost: Dědeček vypěstoval dýni velkou jako naše hlavy. Fotografie jako fixovaný bod v plynutí času v sobě vždy obsahuje také to, co předcházelo i následovalo. Co předcházelo, sdělím v dalším odstavci, co následovalo, hned: Předpokládám, že babička se svou vzácnou schopností proměnit cokoliv chutného zavařením v nejedlý šedozelený sliz i rekordní dýni posléze denaturovala. Cosi o hlavě jako tykev řval po létech ve výstrojním skladu zoufalý praporčík, když shledal, že na moji hlavu Československá lidová armáda nemá tak velkou předepsanou čapku a že to nesimuluji. (Nakonec se našla, neopakoval se příběh Haškova pěšáka Trunce.)
            Dědeček se narodil v roce 1900 v historické Haliči, ve městě Самбір (sám užíval polské znění Sambor), kde byl jeho otec Jakub železničním úředníkem. Dnes je to okresní město s 35 000 obyvateli ve Lvovské oblasti (Львівська область). Dědeček prožil část pohnutých osudů regionu, změnil několikrát státní občanství, aniž by se stěhoval. Nakonec se ale, vybaven kvalifikací železničního telegrafisty, vydal na cestu západním směrem. Se zastávkou v Písku, kde se oženil s mou babičkou Marií, dcerou protivínského dělníka Jana Marka, doputoval až do Chebu, odkud ho Němci po Mnichovu vyhnali zpět na východ. Rodina prožila válečná léta znovu v Písku a po osvobození byl dědeček přidělen do malé stanice Krásný Dvůr na dnes již neprovozované trati Kaštice – Prunéřov. Domek na rohu nádražní ulice a návsi naplnil jeho sen: Patřil k němu poměrně velký pozemek a dědeček si navíc pronajal velkou zahradu a louku blízko nádraží a v čase, jehož mu nepříliš frekventovaná trať dopřávala celkem dost, se věnoval králíkům, slepicím, občas praseti, krmivu pro ně a ovocným stromům. Říkali jsme tomu doma ironicky rusky хозяйство, protože dědeček byl přeci jen telegrafista z úřednické rodiny a jeho hospodářství stavem a výsledky poněkud připomínalo neúspěšný kolchoz. Občas se králíci z chátrajících králíkáren produpli ke svobodě, ale jejich úbytek dědeček štědře doplňoval přirozeným přírůstkem téměř geometrickou řadou, neboť jeho separace pohlaví se míjela účinkem a většina na maso ponechaných samců vždy spolehlivě zabřezla. Bylo třeba se učit metodou zkoušek a omylů, okolní zkušení chovatelé a pěstitelé ne vždy poradili a pomohli. S dědečkem si totiž osud krutě zahrál. V doosídleném Krásném Dvoře se jako Ukrajinec ocitl uprostřed komunity repatriovaných Volyňských Čechů a ti mu nedarovali, co zažili od Ukrajinců na Volyni i co aktuálně zažívali v socialistickém Československu.
          Babička, typická měštka, se přímo vyžívala ve výčitkách a drobných mstách za to, kam ji zavlekl. Bydleli hned vedle hospody a dědeček tak měl kam utíkat. Byla to ale jen jedna fáze permanentního cyklického pohybu: Doma to schytal od babičky, utekl do hospody, tam to schytal od Volyňáků a doma zase od babičky, že byl v hospodě. Mezi tím chodil po městečku hasit dopady babiččiných intrik, jimiž by jinak dokázala rozvrátit i mnohem větší sídlo. Postupně, jak jsem rozum bral, v mých očích dědečkovu hlavu obklopoval stále větší světecký nimbus. Nestěžoval si a nikdy jsem ho neslyšel říci o babičce nic horšího, než: „Marusja křičela.“ Byl spokojený, snad i šťastný, živě se zajímal o kdeco, četl a rád si o tom povídal, nikdy nežil pro sebe.
            Nezapomenutelné jsou dědečkovy návštěvy u nás. Ty karlovarské si už moc nepamatuji, ale jeho výpravy do Chebu mi mnohé o městě objasňují dodnes. Přijížděl zpravidla neohlášen, s přesvědčením, že takové překvapení ještě zvyšuje radost z jeho návštěvy. Jak byl rozlehlý, hůře chodil a měl spoustu velmi specifických návyků, vždy spolehlivě rozvrátil chod domácnosti. Jako kluk jsem velmi obdivoval jeho podobnost s Nikitou Sergejevičem Chruščovem. Týkala se nejen somatického typu, který jsem, žel Bohu, zdědil, ale i oblečení a klobouku, jimiž se vždy na výlet do města vybavil, a konec konců i rozruchu, který kolem sebe šířil. Když přijel, vytvořil si nejprve své složitě vybavené spací hnízdo a pak se jal pilně užívat venkovanu vzácných vymožeností města: Navštívil tehdy ještě dožívající městské lázně, nechal se ostříhat, ač měl jen věneček stříbrných vlasů na temeni, zašel na manikúru, pedikúru a lepší pivo. Na městské radosti mě, kromě těch vyjmenovaných, bral s sebou. Ještě v Karlových Varech jsem s ním byl vítat etiopského císaře Haile Sellasie I. a viděl jeho snědou ruku kynoucí z auta. Vítali jsme spolu i Jurije Alexejeviče Gagarina, ale z toho jsem neviděl nic. U televize jsme spolu prožili první kroky Neila Aldena Armstronga na Měsíci. Byl jsem s ním poprvé (a naposled) na fotbalovém utkání i na Závodu míru a na družstevních dožínkách.
           Ledacos mělo iniciační význam. Myslím, že zasil, co pak má skvělá gymnasiální profesorka ruštiny nechala vyrůst, zájem o ukrajinskou a ruskou kulturu, který mě už neopustil. Dodnes si vzpomínám, jak mě, zřejmě vůbec poprvé, vzal do galerie na výstavu české krajinomalby 19. století. (Někde tu mám katalog se zatrženým největším zážitkem. Vrátím se k němu, jen ho najdu. Můj nový hrdina se tehdy jmenoval August Friedrich Piepenhagen.) Nejspíš může za to, že jsem se stal historikem umění.
            Jedné iniciace se mi už ale nedostalo: Dědeček jako železničář disponoval volnými jízdenkami a připravovali jsme spolu výpravu do míst jeho dětství a mládí. Jeho zdraví se ale horšilo, ke kompletní sbírce zákalů se přidaly další neduhy a pak najednou už můj doprovod nepotřeboval. Dnes na něj myslím také s vděčností za hrdost, kterou mohu pociťovat, ač jsem na Ukrajině nikdy nebyl.

Advertisements

Napsat komentář »

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: