Czumalova nástěnka

Březen 31, 2014

U3V PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 1. DUBNA 2014

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 3:38 pm

n072

Vím, že připojená fotografie není valná, jak nebyla valná předloha, ač jsem dělal, co jsem mohl. Model ale z toho, co mám k dispozici, nejnázorněji ukazuje Engelovo řešení centrálního prostoru Dejvic, tedy Vítězného náměstí. Od počátku, za nějž lze považovat soutěž v roce 1920, mu byla vytýkána formálnost. Neprávem, Engel neřešil pusté území, reagoval na existující zástavbu a historické trasy, na šachovnicové zastavování Bubenče a na cesty, vybíhající z hrdla Písecké brány. Oblíbené označení Kulaťák mate, Engel zvolil pro ústřední prostor tvar podkovy, který dovolil harmonizovat klasický koncept kruhového prostoru a z něj vycházejících radiál se stávající situací. Na snímku modelu se nedíváme po hlavní ose Engelovy kompozice, ale po ose, kterou dnes jako hlavní sugeruje doprava: Svatovítská – Jugoslávských partyzánů. Engelova hlavní osa spojuje Dejvickou jako podstatnou historickou trasu a Technickou jako osu nově budovaného areálu vysokých škol. Na snímku modelu ji zdůrazňuje stín obelisku uprostřed Vítězného náměstí. Za vítězným obloukem pokračuje osa až k point de vue kompozice, k nikdy nepostavené budově rektorátu Českého vysokého učení technického. Dostavba pravé poloviny areálu (Fakulty strojní a elektrotechnická ČVUT, František Čermák – Gustav Paul – Vladimír Hladík – Jiří Liberský 1959 – 1967) už nerespektuje důslednou symetrii Engelova projektu, ani tvarosloví předválečných budov (Vysoká škola zemědělského a lesního inženýrství, Antonín Engel – Theodor Petřík 1925, Fakulta chemicko-technologického inženýrství, Antonín Engel – Severin Ondřej 1925 – 1933), také vyústění osy do stráně Hanspaulky zůstalo bez vyjádření, nové budovy se ose prostě vyhnuly (Stavební fakulta ČVUT, František Čermák – Gustav Paul – Jaroslav Paroubek – Jan Čejka 1962 – 1983). Všechny poválečné stavby ale reagovaly na Engelův urbanistický koncept a z dnešního časového odstupu představují optimální vztažení k němu prostředky soudobé architektury.
KulAntonín Engel přesně rozlišoval půlkruhovou část náměstí, rozděleného symetricky na osm segmentů, jako část pro veřejné budovy, a ortogonální protilehlou jako část „civilní“, tedy určenou pro obytné stavby. Na snímku modelu zřetelně vyvstává blok napravo od osy Svatovítská – Jugoslávských partyzánů jako příslušný první části. Zde, naproti Engelově budově generálního štábu, má vyrůst polyfunkční budova LINE, zvaná Lední medvěd, jejíž stavbu připravuje akciová společnost Vítězné náměstí podle projektu Radana Hubičky. Ten vzešel z vyzvané soutěže na přelomu let 2009 a 2010, jíž se účastnily společnosti Architektonický ateliér Radana Hubičky, Cigler Marani Architects, CMC architects, Šafer Hájek Architekti a Zdeněk Fránek Architects & Associates. Podle oficiálních stránek projektu by měla stavba začít v říjnu letošního roku a v dubnu 2016 by chtěl stavebník budovu zprovoznit. Má mít podle projektu šest nadzemních pater po korunní římsu ve výšce Engelových staveb na Vítězném náměstí, nad její úrovní ještě dvě ustupující podlaží. Z pozemku o ploše 4 371 m2 se má zastavět 2 778 m2. Hrubá podlažní plocha činí podle Hubičkova projektu 17 779 m2, z toho čtvrtina (4 450 m2) připadá na občanskou a veřejnou vybavenost (prosím, neptejte se mě, jaký je rozdíl mezi občanskou a veřejnou vybaveností, tak to rozlišuje text stavebníka), zbytek (13 350 m2) je určen pro administrativu. Ona občanská a veřejná vybavenost má zahrnovat obchody, kavárnu a knihovnu (médiatéku) v prvních dvou nadzemních podlažích.
          Budeme o tom nejspíš na místě mluvit, ale předem prozrazuji své zásadně negativní stanovisko: Prostor náměstí není něco existujícího samo o sobě. Je tvořen Engelovou architekturou, která má klasický tektonický řád. Amorfní netektonická Hubičkova kreace je s tímto řádem v rozporu a prostor náměstí jen zatíží těžkopádnou hmotou. Abych nebyl špatně pochopen: Nenavrhuji historismus, dostavbu náměstí variací engelovské architektury. Je-li na parcele nutno stavět (dalších 13 350 m2 kancelářské plochy pro mne v současné Praze není dostatečným důvodem), pak by samozřejmě novostavba měla mluvit jazykem současným, ale jazykem stejného rodu jako zbytek náměstí.
          V památkové péči snad už umíme chránit architektonická díla, ale potíže nám dosud činí díla urbanistická. Naplnění dosud jen částečně realizované Engelovy urbanistické koncepce by jistě bylo žádoucí. Hubičkův projekt k tomu ale rozhodně nepřispěje, jde naopak proti ní. Také významově: Antonín Engel vyhradil segment mezi dnešními ulicemi Jugoslávských partyzánů a Verdunská pro radnici nového města, tedy pro významnou veřejnou budovu, nikoliv pro anonymní, zaměnitelnou budovu komerční. Realizace Hubičkova projektu by se ocitla v rozporu s režimem památkové zóny Dejvice – Bubeneč – Horní Holešovice, nepřijatelný je také způsob, jímž obchází výškovou regulaci. Necháme-li stranou dosti temné pozadí všeho, co se dosud kolem projektu LINE odehrálo, zbývá tu ještě jeden podstatný fakt: Je to špatná architektura. Proti spartánskému řádu Engelovy monumentální architektury by tu stála beztvará svévole, která předstírá invenci, nikoliv monumentální, jen velká. Připomeňme, že LINE není jediný projekt, který ohrožuje velkolepé Engelovo urbanistické dílo: Sekyra Group připravuje mamutí komerční komplex tam, kde měla kompozice náměstí vrcholit monumentálním vstupem do areálu Českého vysokého učení technického.
          Oficiální údaje o soutěži a vizualizace tří nejúspěšnějších návrhů najdete na stránkách České komory architektů (http://www.cka.cc/souteze/vysledky/navrh-objektu-na-viteznem-namesti-na-parcelach-c.p.-1104-1-1104-2-1104-3-k.u.-bubenec). Odtud je také připojené srovnání tří nejúspěšnějších návrhů, Hubičkova (1. místo), ateliéru Cigler Marani Architects (2. místo) a CMC architects (3. místo). Doporučuji rovněž výborné texty Kateřiny Bečkové Engelovy Dejvice. Jak se z vesnice stalo velké město a Jakuba Bachtíka Kletba ledního medvěda v 1. čísle loňského ročníku Věstníku Klubu Za starou Prahu. Pro další podrobnosti a dokumenty také stránky sdružení Praha 6 ztrácí tvář (http://praha6ztracitvar.cz/praha-6-ztraci-tvar).

Z uvedeného vyplývá, že zítra bude lépe na Vítězném náměstí skončit než začít, jak jsme se předběžně domluvili. Hlavně se nám ale snažím ušetřit čas a zbytečné kroky do kopce. V ÚTERÝ 1. DUBNA 2014 SE SEJDEME VE 14 HODIN POBLÍŽ TRAMVAJOVÉ ZASTÁVKY PRAŠNÝ MOST (TRAMVAJE č. 1, 18, 25) VE SMĚRU Z CENTRA (NA ROHU ULIC MILADY HORÁKOVÉ A SVATOVÍTSKÁ). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Moc se omlouvám, že na nástěnku vyvěšuji tak pozdě. Důvody zítra vysvětlím.
Hubickaciglermaranicmc

Březen 23, 2014

U3V PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 25. BŘEZNA 2014

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:23 pm

Praha_1816

V roce 1650 předložil Raimondo Montecucolli dvorské válečné radě návrh na proměnu Prahy v bastionovou pevnost s citadelami na Strahově a na Vyšehradě. Generál polní strážmistr Innocenzo de Conti pak zpracoval návrh s využitím stávajících opevňovacích prací a novým armováním všech cihlami, vypuštěna byla strahovská citadela. Stavební práce se rozběhly od roku 1653 a pokračovaly proměnlivým tempem následujících 74 let. V jejich vedení se postupně mimo jiných vystřídali například Giuseppe Priami z Roveratu a na Líšně, Giovanni Pieroni, Giovanni de Capauli, Santini de Bossi, Carlo Antonio Lurago, Kryštof Dientzenhofer, Kilián Ignác Dientzenhofer či Vít Kaňka. Koncepčně zastaralé opevnění nejevilo valnou úspěšnost: Prahu obsadila roku 1741 bavorská, saská a francouzská vojska, roku 1744 vojska pruská. Císařovna Marie Terezie dvorským dekretem z 30. dubna 1749 pevnostní funkci Prahy zrušila. Opevnění bylo ale ještě více než sto let udržováno a doplňováno, až v letech 1871 – 1899 se hradby postupně vykupovaly a bouraly. V barokním opevnění bylo 10 bran, Písecká je vedle vyšehradských dvou jediná dodnes dochovaná.

BRÁNY V BAROKNÍM OPEVNĚNÍ PRAHY:
Újezdská (Kartouzská, Košířská, Střelcovská, Zbraslavská) brána
postavena 1694 – 1701, zbořena 1891 – 1892

Strahovská (Říšská) brána
postavena 1665 – 1727, zbořena 1897

Písecká (Bruská, Karlova) brána
postavena 1719 – 1721, dochována

Poříčská (Špitálská) brána
postavena 1697 – 1718, zbořena 1858, 1859 postavena nová brána, zbořena 1874

Nová (Horská, Šibeniční, Vídeňská) brána
postavena 1654 – 1666, zbořena 1875

Koňská brána
postavena 1652 a 1831, zbořena 1876

Žitná brána
postavena 1679 – 1694, zbořena 1875

Táborská (Nová, Vyšehradská) brána
postavena 1655 – 1656, dochována

Leopoldova (Nová, Francouzská) brána
postavena 1653 – 1670, dochována

          Písecká brána v kurtině mezi bastiony sv. Ludmily (XVII) a sv. Jiří (XVI) je tedy z bran nejmladší. Její stavba spadá do období, kdy opevňovací práce řídil Kryštof Dientzenhofer. Autorem architektonického řešení brány je ale nejspíše císařský architekt Giovanni Battista Alliprandi. Brána byla vykoupena od vojenského eráru až na počátku 20. století s podmínkou zbourání, z iniciativy konzervátora Jana Heraina se ji podařilo zachovat, terénním úpravám pro zastavění ale podlehly sypané části kurtiny.
          Jak to bylo se jménem Písecké brány: Spojení s městem Písek je samozřejmě nesmysl, tam se jezdilo jinudy. Brána své jméno zdědila po svých dvou předchůdkyních. Ta první byla součástí středověkého opevnění Malé Strany. Hradba procházela v linii, jíž dnes zaujímá zahradní průčelí Valdštejnského paláce, a na druhé straně Valdštejnské ulice na rozhraní Pálffyovského paláce (čp. 158/III), brána stála v ose Valdštejnské ulice. Zbořena byla v roce 1623 při výstavbě Valdštejnského paláce. Novou Píseckou bránu pak postavili v místech, kde ulice Pod Bruskou ústí do zatáčky Chotkovy silnice, tedy v úrovni dnešního hotelu Hoffmeister.
          To ale pořád ještě neodpovídá na otázku, proč Písecká. Obě předchůdkyně oné barokní se otevíraly na území, ležící mezi malostranskými hradbami, Vltavou a svahy Opyše a Letné, od středověku nazývané Na písku. Druhé obvyklé jméno, Bruská, je odvozen od potoka Brusnice (Bruska), jehož tok se z Jeleního příkopu kolem druhé Písecké brány obracel k Vltavě. Jeho poslední část před soutokem byla kanalizována při budování Chotkovy silnice a zastavování Klárova. Bruska se ovšem říkalo i bráně (druhé a třetí), blízké hradčanské vinici a návrší nad potokem. Jazyková paměť je spolehlivá, pokud jí dobře rozumíme: V tomto případě se jména barokní brány vztahují k jejím dvěma jinde ležícím předchůdkyním, jména ulic Pod Bruskou a K Brusce už jen k bráně barokní. Jméno ulice Pod Bruskou pro úvoz, zvaný Myší díra, se objevuje ve 2. polovině 18. století, ulice K Brusce se tak jmenuje od roku 1912. Zbylo nám ještě třetí jméno, Karlova. Tam je to jednoduché, císař Karel VI. (jako král český a arcivévoda rakouský Karel II., jako král španělský a král uherský Karel III., jako král sicilský Karel IV.) vládl Svaté říši římské v letech 1711 – 1740 a brána byla stavěna 1719 – 1721.
          Barokní opevnění Prahy je dobře vidět na Jüttnerově plánu z roku 1816. Minule jsme si prohlédli domy na bastionech po obou stranách Písecké brány, tedy XVI (sv. Jiří) a XVII (sv. Ludmily). Na baštu sv. Ludmily se příště ještě vrátíme a budeme se věnovat také bastionu XVIII (sv. Tomáše, na dolním detailu Jüttnerova plánu). V ÚTERÝ 25. BŘEZNA 2014 SE SEJDEME VE 14.00 U VCHODU DO BÍLKOVY VILY V MICKIEWITZOVĚ ULICI (ABYCH ZABRÁNIL PŘÍPADNÉMU ZKLAMÁNÍ, NEZNAMENÁ TO, ŽE PŮJDEME DOVNITŘ). TĚŠÍM SE NA VÁS.
Bastion_18_sv_Tomase

PRINCIPY A VÝVOJ PEVNOSTNÍ ARCHITEKTURY V BAROKU

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:14 pm

Table_of_Fortification,_Cyclopaedia,_Volume_1 (1)

Od první čtvrtiny 14. století se v Evropě vyvíjely palné zbraně. V poslední čtvrtině 15. století, kdy již existovalo relativně výkonné dělostřelectvo, se rozšířilo používání plných železných dělových koulí a vývoj tak dospěl k bodu, kdy středověké opevňovací systémy jednak nebyly schopny odolat dělostřelbě obléhatele, jednak omezovaly využití nové dělostřelecké techniky obránci. Další nákladné zesilování zděných konstrukcí už nepřineslo valný užitek. Na přelomu 15. a 16. století se proto prosadilo budování silných zemních valů. Zmenšila se výška a tím i plocha opevnění a valy poskytly také dostatek prostoru obrannému dělostřelectvu. Aby byla zajištěna obrana paty valu, vysunovaly se do příkopu rondely, válcové nebo polygonální dělostřelecké bašty, umožňující boční (flankovací) palbu. Rondely se mohly krýt palbou navzájem. Systém kurtin (valů mezi rondely) a rondelů chránil předsunutý široký suchý nebo vodní příkop, přístup do pevnosti předsunutý barbakán, samostatná pevnostní stavba válcového nebo polygonálního půdorysu, v níž se lomila přístupová komunikace. Vznikl tak rondelový systém, který znamenal obnovení rovnováhy mezi pevnostním stavitelstvím a bořivou technikou. Nevýhodu systému představoval mrtvý úhel v čele každého kruhového rondelu, který nebylo možné vykrýt boční palbou, a další problémy, způsobené kruhovým půdorysem, především fakt, že do každého směru střílelo jen jedno dělo.
          Tyto nevýhody překonal bastionový systém, který nahradil válcový rondel pětiúhelníkovým bastionem. Ten byl špičkou (lící) vysunut do příkopu, dvěma stranami navazoval na kurtiny (spojovací hradby) a poslední (hrdlem, šíjí) se obracel do bráněného prostoru. Odpadl mrtvý prostor a dík rovným lícím a bokům mohlo do stejného směru působit několik děl. Systém vznikl na přelomu 15. a 16. století na Rhodu, kde jej pro rhodské johanity vyvinuli italští architekti.
          Prvotní staroitalská inženýrská škola ještě nevyužila všech možností nového systému. Boky bastionů opatřovala orillony, přečnívajícími uchy, chránícími výzbroj na bocích bastionů, která flankovala (bránila boční palbou) kurtinu. Zavedla kavalíry, nástavby na bastionech nebo kurtinách, a krytou cestu, která sloužila rychlým přesunům obránců a shromažďování výpadových oddílů. Krytá cesta kopírovala kontreskarpovou (vnější) stranu příkopu a byla chráněna zemním valem (glacis) s palisádou na vrcholu. Ve 2. polovině 16. století nastoupila novoitalská inženýrská škola. Zavedla především ravelin, samostatnou pevnůstku v příkopu, většinou na trojúhelníkovém půdorysu, která nahradila starší barbakán při ochraně přístupových komunikací a posílila obranu kurtin. Raveliny byly situovány před kurtiny tak, aby jejich špičky přečnívaly špičky sousedních bastionů a mohly je tak krýt palbou. Od druhé poloviny 16. století se začaly mezi ravelin a kurtinu vkládat do příkopu další pevnůstky, kleště, dva rovné úseky hradby, svírající tupý úhel, které chránily kurtinu před dělostřeleckou palbou a vytvářely kryté postavení pro pěchotu. Kavalíry na bastionech doplnily podobné výškové útvary na ravelinech, zvané reduit. Před špičky bastionů se stavěly půlměsíce, trojúhelníkové pevnůstky s půlměsícovým obloukem v hrdle. Před příkop se pro vykrytí mrtvých prostorů předsouvaly rohové hradby, složené ze dvou půlbastionů a spojovací kurtiny. Stále sílící postavení geometrie v navrhování pevností vede přirozeně k preferenci pravidelných geometrických útvarů i u celků pevností. Jestliže staroitalskou školu charakterizují trojúhelníkové a čtvercové půdorysy pevností, novoitalská škola dávala přednost mnohoúhelníkům, především pěti- až osmiúhelným dispozicím. U organicky rostlých starších měst, jejichž opevnění bylo zdokonalováno podle nových zásad, se samozřejmě pravidelná dispozice neuplatnila, ideální geometrická řešení bylo možné plně aplikovat jen na nově zakládaná pevnostní města a pevnosti. Postupy staroitalské a novoitalské inženýrské školy se staly podstatnou součástí šíření italské renesanční kultury. Monopol italského systému bastionového opevnění a italských pevnostních architektů trval na našem území po celé 16. a 17. století.
          Za válek vzbouřených nizozemských provincií se Španělskem v letech 1568 – 1648 vykrystalizovalo nové pojetí opevnění, souhrnně označované jako staroholandská inženýrská škola. Nizozemští inženýři opustili nákladné armování zděnými konstrukcemi, opevnění omezili na nízké zemní valy zpevňované drny a křovinami, významně zdokonalili vodní příkopy a techniku zaplavování okolí pevností a především rozšířili repertoár prvků vnějšího opevnění. Fausse-braye byl nízký zemní krycí val předsunutý do příkopu. Do předpolí nebo k ochraně předmostí byla určena korunní hradba, samostatný obranný prvek složený z jednoho bastionu uprostřed, dvou půlbastionů po stranách spojených kurtinami a s boky po stranách.
          V německých státech navázalo překonávání italského monopolu na silnou domácí tradici z doby vlády rondelového systému. Jeho nejvlivnějším teoretikem byl malíř a grafik Albrecht Dürer, autor spisu Etliche underricht, zu befestigung der Stett, Schloss, und flecken, vydaného v Norimberku v roce 1527 (latinsky v Paříži v roce 1535). Srovnatelně významným spisem se později stalo dílo Architectura von Vestungen, wie die zu unsern zeiten mögen erbawen werden, an Stätten Schlössern, und Clussen zu Wasser, Land…, které vydal v roce 1589 ve Strassburgu Daniel Speckle (rozšířené vydání Strassburg 1599, dotisk Strassburg 1608, další vydání Dresden 1705, 1712, 1736). Jeho revize staroitalské inženýrské školy vychází z požadavku důsledného dodržení obrany jednotlivých pevnostních prvků flankovací palbou ze sousedních objektů.  Znamená to, že bok bastionu vždy musí svírat pravý úhel s čárou obrany (prodloužená linie líce sousedního bastionu) a začínat v místě, kde čára obrany protíná kurtinu). Proti italské škole Speckle zvětšil raveliny i plochu bastionů, dělostřeleckou výzbroj umisťoval na raveliny a na krytou cestu, povýšil kavalíry na samostatné pevnůstky uvnitř bastionů, důsledně zakrýval armování zemních valů před přímou palbou z předpolí. Specklův teoretický spis ustavil staroněmeckou inženýrskou školu, která ale nedokázala plně překonat italský systém důsledným uplatněním všech Specklových zásad. Specklovi následovníci například zavedli kontrgardu, hradbu předsunutou před bastion a kopírující jeho profil, čepec, hradbu podobně předsunutou před špičku ravelinu, tenaillon, hradbu na půdorysu nepravidelného čtyřúhelníka, předsunutou před líce ravelinu, a lunetu, pětiúhelníkovou pevnůstku vysunutou před krytou cestu.
          Za válek s Francií ve 2. polovině 17. století se zformovala novoholandská inženýrská škola, která znamenala návrat ke zděnému armování valů. Mohly se tak vypustit fausse-braye a zároveň byly získány obvyklé kasematové prostory. K dosavadním prvkům bastionových fortifikací přibyl retranchement, kasematová nadstavba na bastionu nebo ravelinu uzavírající jeho hrdlo a dovolující bránit bastion i po dobytí jeho vnitřku, a traverzy, příčné hradby, které dělily krytou cestu na kratší úseky.          
          Také Francie se postupně vymaňovala z italského monopolu. Základy francouzské inženýrské školy položil Blaise François de Pagan, hrabě de Mervilles, na vrcholnou úroveň ji pak přivedl Sébastien Prestre markýz de Vauban, který syntetizoval poznatky všech evropských fortifikačních škol a precizoval je velmi rozsáhlou vlastní projekční činností (vybudoval 33 nových pevností a rekonstruoval přes 300 starších). Tzv. první Vaubanův systém vychází převážně z novoitalské inženýrské školy, jejíž ostroúhlé bastiony zvětšil. Po roce 1687 vedly nové nároky na fortifikaci Vaubana k přehodnocení dosavadních zásad. Výsledkem byl druhý a třetí Vaubanův systém. Základní změnu představovalo pojetí bastionu jako samostatného objektu předsunutého před pevnostní okruh a odděleného příkopem. V místech, kde kapitály (osy) samostatných bastionů protínaly vnitřní pevnostní okruh, se stavěly malé bastionové věže ve funkci kavalírů. Cílem bylo rozdělit obrannou frontu pevnosti na více samostatně hájitelných úseků a umožnit postřelování dna příkopu. Hlavní Vaubanův přínost ale spočívá v překonání apriorního geometrického dogmatismu italských škol důsledně individuálním přístupem k obraně konkrétního místa, vycházejícím z konfigurace terénu.
          Po Vaubanově smrti rozvíjela jeho dílo řada následovníků. Jednou z nejvýraznějších osobností byl Louis de Cormontaigne. První a druhý Cormontaignův systém se úspěšně pokusil odstranit nedostatky prvního a třetího systému Vaubanova. Zlepšení spočívalo především v dalším zvětšení bastionů, na něž byly umístěny Specklovy kasematové kavalíry. Zvětšeny byly také raveliny a osazeny reduity. Systém rovněž klenutými průchody odstranil komunikační bariéru, kterou představovala nutnost obcházet traverzy. Z novoholandské školy převzal Cormontaigne retranchementy na hrdlech bastionů a krytí shromaždišť lunetami. Třetí Vaubanův systém revidoval vypuštěním bastionových věží a návratem k spojení bastionů kurtinami. Důsledně Cormontaigne uplatnil Specklovu zásadu, že z pohledu nepřítele nesmí být vidět žádné zdivo, nepřejal ale jeho ideál ortogonálního styku čáry obrany a boků bastionů.
          V roce 1748 založil Ludvík XV. fortifikační inženýrskou školu v Mézières a soustředil sem elitní tým učitelů, kteří dovedli ke konečné syntéze kritické zdokonalení Vaubanových a Cormontaignových zásad. Škola v Mézières především aplikovala důsledněji principy, které formuloval Daniel Speckle a které umožňovaly dokonalé ostřelování příkopů před líci bastionů. Obranu příkopů navrhli z kasemat v bocích reduitů ležících uvnitř ravelinů. Do bastionů byly umisťovány kavalíry nebo retranchementy, oddělené od plochy bastionu příkopem. Mohutné raveliny dokonale zakrývaly kleště a kurtiny před střelbou z předpolí, do něhož jejich špice daleko zasahovaly. Krytou cestu chránila škola v Mézières lunetami u shromaždišť a předsunutými tamboury (čepci), další pohyby posádky kryly kaponiéry a dvoukaponiéry, kryté komunikace napříč příkopem, spojující vnější linii obrany s krytou cestou a umožňující flankování příkopu palbou z ručních zbraní, chráněné valem s banketem (stupněm pro střelce) a předprsní (valem chránícím střelce) z jedné nebo obou (dvoukaponiéra) stran. Obrana byla ještě posílena vysunutím mohutných kasematových lunet na úpatí glacis. Právě tato inovace se stala vývojově perspektivní a vedla k typu detašovaných fortů.
          Díky rozsáhlé Vaubanově činnosti byly potřeby pevnostní architektury ve Francii téměř saturovány, jeho zásady takřka sakralizovány a moderní škola v Mézières se tak uplatnila jen jako odborné učiliště. Jedinou praktickou realizací jejích zásad jsou proto dvě pevnosti na našem území: Josefov a hlavně Terezín. Škola v Mézières ukončila svou činnost pod tlakem revolučních událostí v roce 1792.
          U nás po rozvoji rondelových opevnění, především ve stavební činnosti Pernštejnů, nastupuje poměrně dlouhé období stagnace pevnostní architektury. České země se přímo nepodílely na bojích s Turky, po roce 1547 je z vůle Ferdinanda I. zakázáno opravovat opevnění měst, vítězný celoevropský nástup bastionového systému tak není u nás příliš patrný. Výrazným stimulem byla až třicetiletá válka, především vpád Švédů do Čech v letech 1639 – 1640 a na Moravu v roce 1642. Vyspělá švédská opevňovací technika (hrabě Erich Dahlberg obdržel přízvisko „švédský Vauban“) využila strategické polohy zámku v Brandýse nad Labem, měst Stará Boleslav, Hradec Králové, Litoměřice, Olomouc, Uničov, Jihlava a hradů Frymburk a Frýdlant. Císařská vojska pak proti Švédům opevňovala Prahu, Plzeň, České Budějovice, Cheb a Brno, hrady Doubravská Hora, Kostelec nad Černými lesy, Náchod, Hukvaldy, Pernštejn a Helfštýn.
          Jedním z výsledků třicetileté války byl vznik stálých ozbrojených sil. Ferdinand III. v roce 1649 ponechal v mírové službě devět pěších, devět kyrysnických a jeden dragounský pluk. Za zemské pevnosti byla v Čechách prohlášena města Cheb, Kladsko a Praha, na Moravě v souvislosti s tureckým ohrožením Olomouc, Brno, Uherské Hradiště a Jihlava. Mezi staviteli pevností se s velkou frekvencí vyskytují významní italští barokní architekti, jejich stavba pokračovala ale liknavě a plně v intencích starších italských škol, bez reflexe dění v pevnostní architektuře ostatní Evropy. V této souvislosti vyvstává jako podstatná charakteristika také absence profesionální výchovy ženijních důstojníků. Až na sklonku roku 1717 byla ve Vídni založena Inženýrská akademie, krátce po ní vojenská inženýrská škola v tehdy rakouském Bruselu. Stavovské učení v Praze, založené v roce 1718, sice nepodléhalo c. k. eráru, profil školy byl ale zpočátku rovněž vojensko-inženýrský.

          Pochopení barokního opevnění samozřejmě není možné bez představy toho, čemu čelilo: Metodu pravidelného útoku na pevnost jako jednu ze součástí pevnostní války teoreticky formuloval Sébastien Prestre markýz de Vauban. Pravidelné obléhání pevností začínalo obklíčením, které pevnost odřízlo od zásobování a vlastních ozbrojených sil. Zároveň byla budována kontrvalační linie, polní opevnění proti výpadům obránců pevnosti, eventuálně cirkumvalační linie, bránící obléhatele proti vnější pomoci obráncům. Následovala fáze dělostřeleckého útoku. Demoliční baterie ničila obranná zařízení, průlomové baterie měly za úkol vystřílet breche (průlom) v některém z obranných prvků pevnosti, demontovací baterie ničily pevnostní dělostřelectvo a jeho postavení, enfilovací baterie ostřelovaly rovné fronty (obranné linie) po jejich délce, rikošetové baterie ničily živou sílu obránce skákajícími střelami. Kromě této přímé palby na obranné prvky a zařízení byla vedena nepřímá palba z moždířů a houfnic na obytné a hospodářské budovy v jádru pevnosti, tedy bombardování. K vytvoření breche se užívalo také podkopu (miny). Po dosažení glacis razili obléhatelé miny pod pevnostní zařízení, posádka se bránila pomocí protimin, které likvidovaly obléhací práce a dělostřelectvo. Kromě aktuálně ražených min se u pevností budovala síť min permanentním způsobem. V bastionové kontreskarpě probíhala hlavní galerie (gallerie majeure), odtud vycházely minové větve (miny), z nichž se zakládaly jednotlivé minové komory. Do minové komory se uložily nálože střelného prachu a komora utěsnila nasucho kladenými cihlami, pytli s pískem, trámy a zeminou. Demoliční miny sloužily k destrukci obranných prvků pevnosti, které obsadil nepřítel.  Přebité miny se používaly k ničení obléhacích prací a obléhacích baterií, slabší miny rozmačkávací ničily podzemní práce obléhatelů. V dobové terminologii se rozlišovaly dvě základní kategorie: Minové větve prvního založení (Rameau der ersten Lage) byly lehčí podpovrchové miny, které měly vyhodit zhruba 3 metry mocnou vrstvu zeminy a vytvořit kráter o průměru asi 6 metrů. Minové větve druhého založení (Rameau der zweiten Lage) směřovaly na úrovni hlavní galerie pod glacis a měly dvojnásobnou sílu, tedy vyhodily zhruba šestimetrovou vrstvu zeminy a vytvořily kráter o průměru 12 metrů. Jakmile se podařilo prostřílet či výbuchem miny vytvořit breche, vnikla pěchota obléhatele předem připraveným průchodem v kontreskarpě na dno příkopu a odtud skrze breche do nitra pevnosti. Kromě pravidelného útoku se používal k dobývání pevností také přepad, rychlý útok s využitím momentu překvapení, a zkrácený útok. Při něm se nebudovala obléhací zařízení, ale nasazovala intenzívní palba těžkého dělostřelectva z velké vzdálenosti a pod její clonou vedl útok pěchoty a ženijních jednotek.

Zájemce o další informace odkazuji na základní literaturu, z níž jsem rovněž čerpal: KUPKA, Vladimír – ČTVERÁK, Vladimír – DURDÍK, Tomáš – LUTOVSKÝ, Michal – STEHLÍK, Eduard. Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri, 2002. ISBN 978-80-7277-126-4.– KUPKA, Vladimír. Pražská opevnění. Praha: Libri, 2008. ISBN 80-7277-096-9. – Staletá Praha XVII: Pražské vojenské památky. Praha: Panorama, 1987. – Pevnost Praha: Vliv opevnění na rozvoj města. Praha: Útvar rozvoje hlavního města Prahy, 2000. Jednotlivé prvky barokního opevnění Prahy jsou výborně zpracovány na http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/120329.

Březen 19, 2014

DALŠÍ PŘEDNÁŠKA UK

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 10:37 pm

25_03_2014-page0001

Březen 16, 2014

OMLUVENKA

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:54 pm

P1270656

Ještě jednou děkuji za chvíle otcovské hrdosti, které jsem mohl prožít v úterý 11. března 2014. V úterý 18. března se zase uvidíme v pravidelném čase, jak již zde oznámeno.

Březen 14, 2014

NÁVRAT NA JULISKU

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 12:48 pm

DSCN6537

Pořád mi nejde z mysli invalidizace Josefa Masopusta Josefem Nálepou (odhaleno 31. 5. 2012) a invalidizace veřejného prostoru z veřejných prostředků (dosud neodhaleno). Nakonec jsem tam včera zase skončil a neubránil se o tom všem přemýšlet také ve smyslech, naznačených varovným prstem hotelu International (František Jeřábek 1951 – 1957), co se dnes (v oněch smyslech příznačně) jmenuje Crowne Plaza Prague.

Březen 11, 2014

U3V PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKY 11. A 18. BŘEZNA 2014

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 10:49 am

n048

Na výřezu kresby Josefa Daniela Hubera z roku 1769 vidíme Mariánské hradby s Bruskou (Píseckou, Karlovou) branou a cesty, které z ní vycházejí. Příště se půjdeme podívat, co po roce 1900 vyrostlo tam, kde byly hradby zbourány, a na bastionech, které zůstaly naopak zachovány. Kostel Panny Marie Pomocné vpravo od brány (Ignác Palliardi 1757 – 1761) už nestojí, nepřečkal dlouho své zrušení v roce 1790.

Na základě laskavého demokratického rozhodnutí SE PŘEDNÁŠKA V ÚTERÝ 11. BŘEZNA NEKONÁ, NA BASTIONY MARIÁNSKÝCH HRADEB PŮJDEME NÁSLEDUJÍCÍ ÚTERÝ, 18. BŘEZNA. SEJDEME SE NA MÍSTĚ JIŽ OBVYKLÉM, NA HRADČANSKÉ U ZÁVOR. TĚŠÍM SE NA VÁS.

JEŠTĚ K LANNOVĚ VILE (CO JSEM VÁM V SOBOTU NEŘEKL)

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 10:08 am

_3080421

Adalbert Lanna ml. (1836 – 1909) byl svým otcem dobře připraven na převzetí rodinných firem. Absolvoval dobově ještě víceméně povinnou iniciační kavalírskou cestu a prošel pak otcovými podniky od českobudějovické loděnice přes obchodní plavbu po Vltavě a Labi, grafitový i uhelný důl, obchod s dřevem a dřevozpracující i hutní závod po stavbu železnice. V roce 1860, už jako spoluředitel rodinné firmy usazený v pražském paláci, onemocněl a během rekonvalescence se v Mnichově probudil jeho zájem o výtvarné umění a umělecké řemeslo. Do Prahy se vrátil už jako sběratel jejich děl. Adalbert Lanna st. zemřel v roce 1866 a jeho syn si přibral společníky Jana Šebka a Morice Groebeho, jeho tichým společníkem se stal Adolf ze Schwarzenbergu. S ním nejspíš souvisí přesun těžiště lannovského podnikání do stavby železnic. Po ekonomických potížích Plzeňsko-březenské dráhy se ale firma více věnovala vodnímu stavitelství, jejím dílem je například holešovický přístav a mělnický laterální kanál s hořínským zdymadlem.
          Sběratelská činnost Adalberta Lanny nebyla ryze soukromá. Stal se jednatelem Společnosti vlasteneckých přátel umění, působil v několika muzejních a sběratelských spolcích. Jeho iniciativa byla rozhodující pro vznik pražského uměleckoprůmyslového muzea, jež štědře podporoval finančně i dary ze svých sbírek. V roce 1868 byl Adalbert Lanna povýšen do šlechtického stavu, v roce 1877 oceněn Rytířským křížem Řádu císaře Františka Josefa I. a v roce 1891 jmenován doživotním členem panské sněmovny říšské rady. Uznání se mu dostávalo ale stále méně a s jistou trpkostí, způsobenou i nezájmem Adalberta III. o umění, se na sklonku života rozhodl pro rozprodání sbírek. Po vzniku republiky rodina prodala firmu bance Bohemia a odstěhovala se do Mnichova. Vilu už v té době nevlastnila, Adalbert III. ji v roce 1913 prodal staviteli Aloisi Potůčkovi. O tři roky později ji už vlastnil Vojtěch Zikmund a zařídil novým kubizujícím nábytkem, navrženým Ladislavem Machoněm. Po roce 1948 se vila stala státním majetkem a v roce 1957 ji dostala do správy Československá akademie věd.
          Proč Adalbert von Lanna postavil bubenečskou vilu? Vysvětluje to především latinský nápis, vytesaný do mramorové desky zazené v hale vily. Jeho český překlad zní: „ADALBERT RYTÍŘ Z LANNŮ SOBĚ, RODINĚ A PŘÁTELŮM PRO LÍBEZNOST MÍSTA A ZA ÚČELEM OSVĚŽENÍ PŘEDMĚSTSKOU VILU NOVĚ POSTAVIL LÉTA PÁNĚ 1872.“ Adalbert von Lanna se v roce 1865 oženil s Franciscou von Bene, v roce 1866 se jim narodila dcera Francisca, o rok později syn Adalbert III. a v dalším roce dcera Alice. Projektování vily započalo v roce 1867. Rodina bydlela ve velkém paláci proti prvnímu pražskému nádraží (čp. 1030/II, Hybernská 9), který si nechal postavit v roce 1859 podle projektu Ignáce Vojtěcha Ullmanna Adalbert Lanna st. Sídlily tu také Lannovy společnosti a v paláci našly místo i synovy rozsáhlé umělecké sbírky. V letech 1872 – 1875 byla podle projektu Gustava Guglitze postavena další Lannova letní vila v Gmundenu na břehu Traunsee v Solné komoře (Salzkammergut). Nešlo jen o vyhovění aktuálním zvyklostem společenské vrstvy, do niž Adalbert von Lanna pronikal (Gmunden byl módním letoviskem aristokracie mocnářství a doplňoval nedaleko ležící Bad Ischl): Odtud, ze Solné komory, pocházel rod Lahnerů, který se později, po přesídlení do Čtyř dvorů u Českých Budějovic, začal psát Lanna. Gmundenská vila skýtala více soukromí pro odpočinek v intimním kruhu rodiny, bubenečská sloužila více společenskému životu.
          Její významy se dají číst ze sdělení, která prostřednictvím fresek a reliéfů vysílá navenek. (Připomeňme, že kolem vily vedla frekventovaná cesta od Písecké brány do Stromovky, tedy komunikace se specifickým „svátečním“ provozem. Její průběh uchovává dnešní uliční síť jen fragmentárně v částech ulic Pod kaštany, Pelléova, V sadech, Schweigerova a Gotthardská.) Nad vchodem putti ukazují radosti života v letní předměstské vile, důvěrnou konverzaci, péči o zahradu a sad, rekreační pohyb, muzicírování a sebevzdělávání. Jeden reliéf na západní fasádě definuje vilu jako prostředí zábavné hry, druhý, na němž putti přehrávají svatbu Amora a Psýché, jako prostředí manželské intimity. Oba reliéfy mají své předlohy, hra putti v renesanční bronzové plaketě papeže Pavla II., svatba ve slavné antické gemě, již vlastnil Peter Paul Rubens. Ukazují tak na třetí význam vily jako prostředí zasvěceného milovníka umění. Zároveň je lze chápat jako odkaz na Lannovo sběratelství. Vysvětluje to i reliéf na rizalitu, kde na tabulce s monogramem A. L. sedí Amor a Psyché. Labuť na amfoře mezi nimi je spojuje s Apollónem. (Antika věřila, že labuť je hudbymilovným ptákem, který ve chvíli své smrti krásně zpívá.) Vůdce Múz a patron umění tak znovu vilu vysvětluje jako prostředí umění a jeho milovníků.
            Tři vlysy v dolní loggii zastupují tři okruhy Lannovy podnikatelské činnosti: Na levém putti provádějí práce, spjaté s dálkovou říční dopravou, na středním pracují v dole a skřítek pečuje o jejich bezpečnost, na pravém dokončují stavbu kamenného mostu. Vlysy horní loggie odkazují na Adalberta von Lanna jako mecenáše umění. Na levém vlysu sedí putti kolem stolu s plány Lannovy vily, putto-architekt ukazuje na řeckou amforu a zdůrazňuje tak antikismus její architekury a výmalby. Střední vlys lze číst jako oslavu umění a zároveň hravou rozpravu o mímetické povaze umění či o vztahu produkce a reprodukce. Pravý vlys pak alegorizuje sochařství a umělecká řemesla v dalším odkazu na stavebníkovo sběratelství.
            Výmalba interiéru se řídí uceleným ikonografickým programem, který doslova manifestuje kulturní úroveň objednavatele. Mytologické výjevy se spojují, jak nedávno přesvědčivě ukázal Jan Bažant, s oslavou Adalberta von Lanna a jeho rodiny. Budeme-li postupovat trojící propojených salonů přízemí od vstupu, výmalba Venušina salonu s ústředním výjevem Zrození Venuše, zasazeným do prostředí Traunsee, se točí kolem tématu vody jako páteře Lannova podnikání. Malby v Apollonově salonu, největším a hlavním salonu Lannovy vily, lze vyložit ze spojení Apollona s Adalbertem III., tedy s nadějemi, které stavebník vkládal do svého tehdy sedmiletého syna. Tak, jako výmalba velkého salonu chápe Apollona jako kulturního hrdinu, je v salonu následujícím kulturním hrdinou Bakchus. Téma Bakcha a Ariadny vysvětluje olejomalba na plátně nad sekundárně zazděným vstupem z Bakchova salonu na terasu: Na venkovní terase tu kolem stolu hodují putti v antickém odění. Větší, Bakchus a Ariadna, jsou manželé Lannovi, menší jejich tři děti. Vlevo v zahradě stojí Lannova vila, vpravo dvojice putti hledí do vltavského údolí. (Koho zastupují, bylo v časech Adalberta von Lanna jeho společnosti jistě zjevné. Jan Bažant navrhoval v roce 1994 ztotožnit podle brýlí krajní putto s Adalbertem von Lanna.)
            Výmalba Travenského salonu v soukromé části vily střídá antickou mytologii mytologií rodovou. Interpretace Jana Bažanta se opírá o porovnání času: 5. prosince 1870 podepsal Adalbert von Lanna kupní smlouvu na pozemek v Gmundenu a teprve následujícího roku tu byl s rodinou poprvé na letním bytě. Gmundenská vila se stavěla v letech 1872 – 1875, výmalba Travenského salonu byla dokončena 14. května 1873. Malířský cyklus, který Gmunden v Bubenči zastupuje, tedy není o minulosti rodu, ale o budoucnosti, o společenské ambici objednatele.
             Problémy s určením autorství, které jsem v sobotu pro úsporu času na místě jen naznačil, začínají u architektury. Běžně stavbu spojujeme s Antonínem Viktorem Barvitiem a Ignácem Vojtěchem Ullmannem, odpovídá to pražské situaci nástupu neorenesance i Ullmannově práci pro Adalberta von Lanna. Přímý doklad jejich autorství ale nemáme a jisté je jen jedno jméno: Stavbu vedl stavitel Franz Havel. Franz Havel (1826 – 1880), jehož podpis nesou dochované plány, by nepřímo na Ignáce Vojtěcha Ullmanna ukazoval, realizoval totiž jeho významné projekty, přestavbu zámku v Chyších, palác Lažanských, Prozatímní divadlo, Ringhofferův a Šebkův palác. Jan Bažant nedávno přesvědčivě poukázal na vazby Lannovy vily s drážďanskou skupinou vil, především s těmi nejvlivnějšími, Oppenheimovou vilou Rosa (Gottfried Semper 1839) a vilou Struve (Hermann Nicolai 1851 – 1852). Otázka zůstává otevřena, o dosavadní atribuci lze důvodně pochybovat.
            S určením autorství malířské výzdoby interiérů potíž je i není: Tradičně se spojuje s Viktorem Barvitiem (1834 – 1902), mladším bratrem architekta Antonína Viktora Barvitia. S ním malíř skutečně spolupracoval, podílel se i na výmalbě dalších vil, které projektoval pro Lannovy společníky, Jana Šebka a Morice Groebeho. U Lannovy vily lze ale jeho autorství prokázat jen u exteriérových fresek. Ve starší literatuře se uvažovalo i o tom, že Viktor Barvitius realizoval kartony Josefa Mánesa. Josef Mánes pobýval v době stavby bubenečské vily díky podpoře Vojtěcha Lanny skutečně v Itálii, předpoklad, že tu studoval vzory pro její výmalbu, ale není čím potvrdit. Na důležitou indicii upozornil v roce 1992 Roman Prahl: Vojtěch Lanna mohl počítat s Josefem Mánesem a tedy i při jeho vyslání do Itálie myslet na bubenečskou vilu. Viktor Barvitius začal na freskách pracovat až v době, kdy už bylo zjevné, že Mánes již mnoho nenamaluje.
           Viktor Barvitius namaloval na průčelí celkem sedm fresek. Výmalbu interiérů mu ale nelze připsat ani na základě formální analýzy. Máme navíc k dispozici doklad o jiném autorství, jen ho před Janem Bažantem dlouho nikdo z nás nebral na vědomí: Franz Klutschak ve 12. vydání svého průvodce Prahou (KLUTZAK, Franz. Der Führer durch Prag. 12. Aufl. Prag: Bohemia, 1878.) uvádí u Lannovy vily na s. 140 následující údaje: „erbaut 1871 – 1872, die Loggien mit Emblemen der Schifffahrt, des Bergbaus, des Handelsund der Künste etc. von Victor Barvitius, die Plafonds von Stöhr aus Hannover, die Wände des Speisesaals, Buffets, Billardzimmers mir Darstellungen aus dem Leben Apollos, Bacchus, der Venus von Gärtner aus Leipzig geziert, kleine Gallerie mit Gemälden von Rottmann, Makart, A. Menzel, Lotz, Willems etc.Gärtner aus Leipzig je meklenburský rodák Heinrich Gärtner (1828 – 1909). Jeho prvním učitelem byl rytec Ferdinand Ruscheweyh (1785 – 1846), ve studiích pokračoval na berlínské Akademii u krajináře Wilhelma Schirmera (1802 – 1866) a na drážďanské Akademii u Ludwiga Richtera (1803 – 1884). Pro Adalberta von Lanna vymaloval obě jeho vily, podílel se na výmalbě drážďanské opery a muzejních budov v Berlíně a Drážďanech.
          Chcete-li vědět více, doporučuji alespoň následující tři tituly, z nichž také předchozí text nejvíce vycházel: Jan Bažant před časem velmi inspirativně otevřel možnosti interpretace Lannovy vily (BAŽANT, Jan. Pražské vily pod křídly Mílka: Eseje o české renesanci druhé poloviny 19. století. Praha: KLP – Koniasch Latin Press, 1994. ISBN 80-901508-8-8.). Monograficky pak Lannovu vilu zpracoval ve studii Lannova vila v Praze, která byla přílohou Akademického bulletinu 9/2013. Sborník ze symposia Villa Lanna – Antika a Praha 1872 (Praha: KLP – Koniasch Latin Press, 1994. ISBN 80-901508-9-6.) obsahuje vedle přednesených příspěvků (k Lannově vile zvláště Asyl milovníka umění Romana Prahla) také cenné Chronologische Notitzen zur Autobiographie von Adalbert Freiherr von Lanna, von ihm eingehändig geschrieben a Lannovu korespondenci s Otto Benndorfem, profesorem klasické archeologie na pražské německé universitě a od roku 1877 na universitě vídeňské.
          Autorkou fotografie je paní dr. Pavla Vrbová. Jako vždy připomínám, že jakékoli další nakládání s touto fotografií není možné bez jejího souhlasu. Renatě ještě jednou velmi děkuji, že nás tam vzala.
n046

Březen 2, 2014

ŽIVOT JEDNO RUMPLOVÁNÍ

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 3:45 pm

kp011

Fotografie je to bídná, kontakt 6 × 6 cm ze svitkového filmu samý prach a chlup (nejhorší jsem vyretušoval), ani vlastně nevím, kdo je autorem. Zachycuje ale něco podstatného nejspíš nejen pro mé dětství: Bydleli jsme v Karlových Varech nahoře na Zámeckém vrchu a maminka se mnou často chodila na louku kousek nad domem. Bylo tam neužívané cvičiště obehnané plotem z kulatiny. Hned jsem se vždy zavěsil na jeho bránu zajištěnou petlicí s visacím zámkem a varovným nápisem VSTUP POVOLEN JEN V DOPROVODU INSTRUKTORA a vydržel dlouhé hodiny branou lomcovat. Maminka si zatím mohla o kus dál na sluníčku v klidu číst: Dokud rumplování neustalo, věděla, kde a co dělám. Nejspíš nešlo o snahu proniknout, za plotem byla stejná zanedbaná louka a křoví jako před ním, ale o činnost symbolické povahy. Obávám se, že jsem z toho nevyrostl. Nejspíš jsem celý život strávil marným rumplováním nějakou brankou, zatímco si jedinci pro něj vybavenější sehnali instruktora, našli díru v plotě nebo se na to prostě vykašlali. Na druhou stranu stejně jako moje maminka víte, kde mě najdete.

Březen 1, 2014

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 4:30 pm

8_3_2014

Older Posts »

Blog na WordPress.com.