Czumalova nástěnka

Březen 23, 2014

PRINCIPY A VÝVOJ PEVNOSTNÍ ARCHITEKTURY V BAROKU

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:14 pm

Table_of_Fortification,_Cyclopaedia,_Volume_1 (1)

Od první čtvrtiny 14. století se v Evropě vyvíjely palné zbraně. V poslední čtvrtině 15. století, kdy již existovalo relativně výkonné dělostřelectvo, se rozšířilo používání plných železných dělových koulí a vývoj tak dospěl k bodu, kdy středověké opevňovací systémy jednak nebyly schopny odolat dělostřelbě obléhatele, jednak omezovaly využití nové dělostřelecké techniky obránci. Další nákladné zesilování zděných konstrukcí už nepřineslo valný užitek. Na přelomu 15. a 16. století se proto prosadilo budování silných zemních valů. Zmenšila se výška a tím i plocha opevnění a valy poskytly také dostatek prostoru obrannému dělostřelectvu. Aby byla zajištěna obrana paty valu, vysunovaly se do příkopu rondely, válcové nebo polygonální dělostřelecké bašty, umožňující boční (flankovací) palbu. Rondely se mohly krýt palbou navzájem. Systém kurtin (valů mezi rondely) a rondelů chránil předsunutý široký suchý nebo vodní příkop, přístup do pevnosti předsunutý barbakán, samostatná pevnostní stavba válcového nebo polygonálního půdorysu, v níž se lomila přístupová komunikace. Vznikl tak rondelový systém, který znamenal obnovení rovnováhy mezi pevnostním stavitelstvím a bořivou technikou. Nevýhodu systému představoval mrtvý úhel v čele každého kruhového rondelu, který nebylo možné vykrýt boční palbou, a další problémy, způsobené kruhovým půdorysem, především fakt, že do každého směru střílelo jen jedno dělo.
          Tyto nevýhody překonal bastionový systém, který nahradil válcový rondel pětiúhelníkovým bastionem. Ten byl špičkou (lící) vysunut do příkopu, dvěma stranami navazoval na kurtiny (spojovací hradby) a poslední (hrdlem, šíjí) se obracel do bráněného prostoru. Odpadl mrtvý prostor a dík rovným lícím a bokům mohlo do stejného směru působit několik děl. Systém vznikl na přelomu 15. a 16. století na Rhodu, kde jej pro rhodské johanity vyvinuli italští architekti.
          Prvotní staroitalská inženýrská škola ještě nevyužila všech možností nového systému. Boky bastionů opatřovala orillony, přečnívajícími uchy, chránícími výzbroj na bocích bastionů, která flankovala (bránila boční palbou) kurtinu. Zavedla kavalíry, nástavby na bastionech nebo kurtinách, a krytou cestu, která sloužila rychlým přesunům obránců a shromažďování výpadových oddílů. Krytá cesta kopírovala kontreskarpovou (vnější) stranu příkopu a byla chráněna zemním valem (glacis) s palisádou na vrcholu. Ve 2. polovině 16. století nastoupila novoitalská inženýrská škola. Zavedla především ravelin, samostatnou pevnůstku v příkopu, většinou na trojúhelníkovém půdorysu, která nahradila starší barbakán při ochraně přístupových komunikací a posílila obranu kurtin. Raveliny byly situovány před kurtiny tak, aby jejich špičky přečnívaly špičky sousedních bastionů a mohly je tak krýt palbou. Od druhé poloviny 16. století se začaly mezi ravelin a kurtinu vkládat do příkopu další pevnůstky, kleště, dva rovné úseky hradby, svírající tupý úhel, které chránily kurtinu před dělostřeleckou palbou a vytvářely kryté postavení pro pěchotu. Kavalíry na bastionech doplnily podobné výškové útvary na ravelinech, zvané reduit. Před špičky bastionů se stavěly půlměsíce, trojúhelníkové pevnůstky s půlměsícovým obloukem v hrdle. Před příkop se pro vykrytí mrtvých prostorů předsouvaly rohové hradby, složené ze dvou půlbastionů a spojovací kurtiny. Stále sílící postavení geometrie v navrhování pevností vede přirozeně k preferenci pravidelných geometrických útvarů i u celků pevností. Jestliže staroitalskou školu charakterizují trojúhelníkové a čtvercové půdorysy pevností, novoitalská škola dávala přednost mnohoúhelníkům, především pěti- až osmiúhelným dispozicím. U organicky rostlých starších měst, jejichž opevnění bylo zdokonalováno podle nových zásad, se samozřejmě pravidelná dispozice neuplatnila, ideální geometrická řešení bylo možné plně aplikovat jen na nově zakládaná pevnostní města a pevnosti. Postupy staroitalské a novoitalské inženýrské školy se staly podstatnou součástí šíření italské renesanční kultury. Monopol italského systému bastionového opevnění a italských pevnostních architektů trval na našem území po celé 16. a 17. století.
          Za válek vzbouřených nizozemských provincií se Španělskem v letech 1568 – 1648 vykrystalizovalo nové pojetí opevnění, souhrnně označované jako staroholandská inženýrská škola. Nizozemští inženýři opustili nákladné armování zděnými konstrukcemi, opevnění omezili na nízké zemní valy zpevňované drny a křovinami, významně zdokonalili vodní příkopy a techniku zaplavování okolí pevností a především rozšířili repertoár prvků vnějšího opevnění. Fausse-braye byl nízký zemní krycí val předsunutý do příkopu. Do předpolí nebo k ochraně předmostí byla určena korunní hradba, samostatný obranný prvek složený z jednoho bastionu uprostřed, dvou půlbastionů po stranách spojených kurtinami a s boky po stranách.
          V německých státech navázalo překonávání italského monopolu na silnou domácí tradici z doby vlády rondelového systému. Jeho nejvlivnějším teoretikem byl malíř a grafik Albrecht Dürer, autor spisu Etliche underricht, zu befestigung der Stett, Schloss, und flecken, vydaného v Norimberku v roce 1527 (latinsky v Paříži v roce 1535). Srovnatelně významným spisem se později stalo dílo Architectura von Vestungen, wie die zu unsern zeiten mögen erbawen werden, an Stätten Schlössern, und Clussen zu Wasser, Land…, které vydal v roce 1589 ve Strassburgu Daniel Speckle (rozšířené vydání Strassburg 1599, dotisk Strassburg 1608, další vydání Dresden 1705, 1712, 1736). Jeho revize staroitalské inženýrské školy vychází z požadavku důsledného dodržení obrany jednotlivých pevnostních prvků flankovací palbou ze sousedních objektů.  Znamená to, že bok bastionu vždy musí svírat pravý úhel s čárou obrany (prodloužená linie líce sousedního bastionu) a začínat v místě, kde čára obrany protíná kurtinu). Proti italské škole Speckle zvětšil raveliny i plochu bastionů, dělostřeleckou výzbroj umisťoval na raveliny a na krytou cestu, povýšil kavalíry na samostatné pevnůstky uvnitř bastionů, důsledně zakrýval armování zemních valů před přímou palbou z předpolí. Specklův teoretický spis ustavil staroněmeckou inženýrskou školu, která ale nedokázala plně překonat italský systém důsledným uplatněním všech Specklových zásad. Specklovi následovníci například zavedli kontrgardu, hradbu předsunutou před bastion a kopírující jeho profil, čepec, hradbu podobně předsunutou před špičku ravelinu, tenaillon, hradbu na půdorysu nepravidelného čtyřúhelníka, předsunutou před líce ravelinu, a lunetu, pětiúhelníkovou pevnůstku vysunutou před krytou cestu.
          Za válek s Francií ve 2. polovině 17. století se zformovala novoholandská inženýrská škola, která znamenala návrat ke zděnému armování valů. Mohly se tak vypustit fausse-braye a zároveň byly získány obvyklé kasematové prostory. K dosavadním prvkům bastionových fortifikací přibyl retranchement, kasematová nadstavba na bastionu nebo ravelinu uzavírající jeho hrdlo a dovolující bránit bastion i po dobytí jeho vnitřku, a traverzy, příčné hradby, které dělily krytou cestu na kratší úseky.          
          Také Francie se postupně vymaňovala z italského monopolu. Základy francouzské inženýrské školy položil Blaise François de Pagan, hrabě de Mervilles, na vrcholnou úroveň ji pak přivedl Sébastien Prestre markýz de Vauban, který syntetizoval poznatky všech evropských fortifikačních škol a precizoval je velmi rozsáhlou vlastní projekční činností (vybudoval 33 nových pevností a rekonstruoval přes 300 starších). Tzv. první Vaubanův systém vychází převážně z novoitalské inženýrské školy, jejíž ostroúhlé bastiony zvětšil. Po roce 1687 vedly nové nároky na fortifikaci Vaubana k přehodnocení dosavadních zásad. Výsledkem byl druhý a třetí Vaubanův systém. Základní změnu představovalo pojetí bastionu jako samostatného objektu předsunutého před pevnostní okruh a odděleného příkopem. V místech, kde kapitály (osy) samostatných bastionů protínaly vnitřní pevnostní okruh, se stavěly malé bastionové věže ve funkci kavalírů. Cílem bylo rozdělit obrannou frontu pevnosti na více samostatně hájitelných úseků a umožnit postřelování dna příkopu. Hlavní Vaubanův přínost ale spočívá v překonání apriorního geometrického dogmatismu italských škol důsledně individuálním přístupem k obraně konkrétního místa, vycházejícím z konfigurace terénu.
          Po Vaubanově smrti rozvíjela jeho dílo řada následovníků. Jednou z nejvýraznějších osobností byl Louis de Cormontaigne. První a druhý Cormontaignův systém se úspěšně pokusil odstranit nedostatky prvního a třetího systému Vaubanova. Zlepšení spočívalo především v dalším zvětšení bastionů, na něž byly umístěny Specklovy kasematové kavalíry. Zvětšeny byly také raveliny a osazeny reduity. Systém rovněž klenutými průchody odstranil komunikační bariéru, kterou představovala nutnost obcházet traverzy. Z novoholandské školy převzal Cormontaigne retranchementy na hrdlech bastionů a krytí shromaždišť lunetami. Třetí Vaubanův systém revidoval vypuštěním bastionových věží a návratem k spojení bastionů kurtinami. Důsledně Cormontaigne uplatnil Specklovu zásadu, že z pohledu nepřítele nesmí být vidět žádné zdivo, nepřejal ale jeho ideál ortogonálního styku čáry obrany a boků bastionů.
          V roce 1748 založil Ludvík XV. fortifikační inženýrskou školu v Mézières a soustředil sem elitní tým učitelů, kteří dovedli ke konečné syntéze kritické zdokonalení Vaubanových a Cormontaignových zásad. Škola v Mézières především aplikovala důsledněji principy, které formuloval Daniel Speckle a které umožňovaly dokonalé ostřelování příkopů před líci bastionů. Obranu příkopů navrhli z kasemat v bocích reduitů ležících uvnitř ravelinů. Do bastionů byly umisťovány kavalíry nebo retranchementy, oddělené od plochy bastionu příkopem. Mohutné raveliny dokonale zakrývaly kleště a kurtiny před střelbou z předpolí, do něhož jejich špice daleko zasahovaly. Krytou cestu chránila škola v Mézières lunetami u shromaždišť a předsunutými tamboury (čepci), další pohyby posádky kryly kaponiéry a dvoukaponiéry, kryté komunikace napříč příkopem, spojující vnější linii obrany s krytou cestou a umožňující flankování příkopu palbou z ručních zbraní, chráněné valem s banketem (stupněm pro střelce) a předprsní (valem chránícím střelce) z jedné nebo obou (dvoukaponiéra) stran. Obrana byla ještě posílena vysunutím mohutných kasematových lunet na úpatí glacis. Právě tato inovace se stala vývojově perspektivní a vedla k typu detašovaných fortů.
          Díky rozsáhlé Vaubanově činnosti byly potřeby pevnostní architektury ve Francii téměř saturovány, jeho zásady takřka sakralizovány a moderní škola v Mézières se tak uplatnila jen jako odborné učiliště. Jedinou praktickou realizací jejích zásad jsou proto dvě pevnosti na našem území: Josefov a hlavně Terezín. Škola v Mézières ukončila svou činnost pod tlakem revolučních událostí v roce 1792.
          U nás po rozvoji rondelových opevnění, především ve stavební činnosti Pernštejnů, nastupuje poměrně dlouhé období stagnace pevnostní architektury. České země se přímo nepodílely na bojích s Turky, po roce 1547 je z vůle Ferdinanda I. zakázáno opravovat opevnění měst, vítězný celoevropský nástup bastionového systému tak není u nás příliš patrný. Výrazným stimulem byla až třicetiletá válka, především vpád Švédů do Čech v letech 1639 – 1640 a na Moravu v roce 1642. Vyspělá švédská opevňovací technika (hrabě Erich Dahlberg obdržel přízvisko „švédský Vauban“) využila strategické polohy zámku v Brandýse nad Labem, měst Stará Boleslav, Hradec Králové, Litoměřice, Olomouc, Uničov, Jihlava a hradů Frymburk a Frýdlant. Císařská vojska pak proti Švédům opevňovala Prahu, Plzeň, České Budějovice, Cheb a Brno, hrady Doubravská Hora, Kostelec nad Černými lesy, Náchod, Hukvaldy, Pernštejn a Helfštýn.
          Jedním z výsledků třicetileté války byl vznik stálých ozbrojených sil. Ferdinand III. v roce 1649 ponechal v mírové službě devět pěších, devět kyrysnických a jeden dragounský pluk. Za zemské pevnosti byla v Čechách prohlášena města Cheb, Kladsko a Praha, na Moravě v souvislosti s tureckým ohrožením Olomouc, Brno, Uherské Hradiště a Jihlava. Mezi staviteli pevností se s velkou frekvencí vyskytují významní italští barokní architekti, jejich stavba pokračovala ale liknavě a plně v intencích starších italských škol, bez reflexe dění v pevnostní architektuře ostatní Evropy. V této souvislosti vyvstává jako podstatná charakteristika také absence profesionální výchovy ženijních důstojníků. Až na sklonku roku 1717 byla ve Vídni založena Inženýrská akademie, krátce po ní vojenská inženýrská škola v tehdy rakouském Bruselu. Stavovské učení v Praze, založené v roce 1718, sice nepodléhalo c. k. eráru, profil školy byl ale zpočátku rovněž vojensko-inženýrský.

          Pochopení barokního opevnění samozřejmě není možné bez představy toho, čemu čelilo: Metodu pravidelného útoku na pevnost jako jednu ze součástí pevnostní války teoreticky formuloval Sébastien Prestre markýz de Vauban. Pravidelné obléhání pevností začínalo obklíčením, které pevnost odřízlo od zásobování a vlastních ozbrojených sil. Zároveň byla budována kontrvalační linie, polní opevnění proti výpadům obránců pevnosti, eventuálně cirkumvalační linie, bránící obléhatele proti vnější pomoci obráncům. Následovala fáze dělostřeleckého útoku. Demoliční baterie ničila obranná zařízení, průlomové baterie měly za úkol vystřílet breche (průlom) v některém z obranných prvků pevnosti, demontovací baterie ničily pevnostní dělostřelectvo a jeho postavení, enfilovací baterie ostřelovaly rovné fronty (obranné linie) po jejich délce, rikošetové baterie ničily živou sílu obránce skákajícími střelami. Kromě této přímé palby na obranné prvky a zařízení byla vedena nepřímá palba z moždířů a houfnic na obytné a hospodářské budovy v jádru pevnosti, tedy bombardování. K vytvoření breche se užívalo také podkopu (miny). Po dosažení glacis razili obléhatelé miny pod pevnostní zařízení, posádka se bránila pomocí protimin, které likvidovaly obléhací práce a dělostřelectvo. Kromě aktuálně ražených min se u pevností budovala síť min permanentním způsobem. V bastionové kontreskarpě probíhala hlavní galerie (gallerie majeure), odtud vycházely minové větve (miny), z nichž se zakládaly jednotlivé minové komory. Do minové komory se uložily nálože střelného prachu a komora utěsnila nasucho kladenými cihlami, pytli s pískem, trámy a zeminou. Demoliční miny sloužily k destrukci obranných prvků pevnosti, které obsadil nepřítel.  Přebité miny se používaly k ničení obléhacích prací a obléhacích baterií, slabší miny rozmačkávací ničily podzemní práce obléhatelů. V dobové terminologii se rozlišovaly dvě základní kategorie: Minové větve prvního založení (Rameau der ersten Lage) byly lehčí podpovrchové miny, které měly vyhodit zhruba 3 metry mocnou vrstvu zeminy a vytvořit kráter o průměru asi 6 metrů. Minové větve druhého založení (Rameau der zweiten Lage) směřovaly na úrovni hlavní galerie pod glacis a měly dvojnásobnou sílu, tedy vyhodily zhruba šestimetrovou vrstvu zeminy a vytvořily kráter o průměru 12 metrů. Jakmile se podařilo prostřílet či výbuchem miny vytvořit breche, vnikla pěchota obléhatele předem připraveným průchodem v kontreskarpě na dno příkopu a odtud skrze breche do nitra pevnosti. Kromě pravidelného útoku se používal k dobývání pevností také přepad, rychlý útok s využitím momentu překvapení, a zkrácený útok. Při něm se nebudovala obléhací zařízení, ale nasazovala intenzívní palba těžkého dělostřelectva z velké vzdálenosti a pod její clonou vedl útok pěchoty a ženijních jednotek.

Zájemce o další informace odkazuji na základní literaturu, z níž jsem rovněž čerpal: KUPKA, Vladimír – ČTVERÁK, Vladimír – DURDÍK, Tomáš – LUTOVSKÝ, Michal – STEHLÍK, Eduard. Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri, 2002. ISBN 978-80-7277-126-4.– KUPKA, Vladimír. Pražská opevnění. Praha: Libri, 2008. ISBN 80-7277-096-9. – Staletá Praha XVII: Pražské vojenské památky. Praha: Panorama, 1987. – Pevnost Praha: Vliv opevnění na rozvoj města. Praha: Útvar rozvoje hlavního města Prahy, 2000. Jednotlivé prvky barokního opevnění Prahy jsou výborně zpracovány na http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/120329.

Advertisements

1 komentář »

  1. Do seznamu literatury mohu ještě doplnit sborník Národního památkového ústavu územního odborného pracoviště v Josefově – Polní opevnění od třicetileté války do roku 1945 Monumenta vivent, Josefov: Národní památkový ústav, 2010. ISBN: 978-80-87104-64-4

    komentář od Stepan Pelc — Březen 24, 2014 @ 5:05 am


RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: