Czumalova nástěnka

Květen 8, 2014

U3V PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 13. KVÉTNA 2014

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 6:37 pm

041

V okolí Komárova u Hořovic je dlouhá tradice těžby železné rudy a jejího zpracování. Spolehlivé písemné doklady máme až z poloviny 16. století, ale bez nebezpečí omylu můžeme předpokládat tradici již středověkou. V 16. století provozovali železářskou výrobu na Hořovicku Pešíkové z Komárova, jejich statek Komárov získali v roce 1602 Ottové z Losu. Jindřich Otta rytíř z Losu, císařský rada, karlštejnský purkrabí a královský podkomoří byl jako člen direktoria českých stavů v roce 1621 zbaven majetku a sťat na Staroměstském náměstí. Konfiskát koupila Marie Eusebie z Martinic a v 17. století se komárovské panství, ještě Martinici spojené s hořovickým, dostalo do majetku Bruntálských z Vrbna. Ti jej drželi až do roku 1852, kdy se novým majitelem stal hesenský kurfiřt Friedrich Wilhelm von Hannau und zu Horzowitz. Největší rozvoj komárovských železáren je spojen s osobností Rudolfa hraběte z Vrbna. K jeho mimořádným zásluhám o konstrukci a rozšíření parních strojů a o nové výrobní postupy je třeba přičíst i rozhodující podíl na rozvoji výroby umělecké litiny. Nejvýraznější uměleckou osobností komárovské slévárny byl modelér Dominik Zafouk. Sled úspěchů slévárny vyvrcholil Hanavským pavilonem na Zemské jubilejní výstavě v roce 1891.
            V roce 1851 se v Londýně konala první světová výstava (Great Exhibition of the Works of Industry of all Nations) a mezi vyznamenanými exponáty byl i velký litinový krucifix z komárovských železáren. V roce 1853 jej koupil svatovítský probošt Václav Vilém Václavíček, nechal osadit na hřbitově u sv. Matěje a téhož roku jej tu posvětil kanovník Václav Michal Pešina (o čtyři roky později po císařském jmenování Václav Michal Pešina rytíř z Čechorodu), který se podstatně zasloužil o dostavbu katedrály sv. Víta. I na jedinečný komárovský krucifix se půjdeme ke kostelu sv. Matěje podívat.

V ÚTERÝ 13. KVĚTNA 2014 SE SEJDEME VE 14.00 NA ZASTÁVCE AUTOBUSU č. 131 U MATĚJE POBLÍŽ PRODEJNY ALBERT. TĚŠÍM SE NA VÁS A PLN SMUTKU PŘIPOMÍNÁM, ŽE TO BUDE POSLEDNÍ PŘEDNÁŠKA TOHOTO SEMESTRU, A PLN NADĚJE, ŽE V PŘÍŠTÍM SEMESTRU POKRAČUJEME TAM, KDE V ÚTERÝ SKONČÍME.

Reklamy

Květen 5, 2014

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 10:26 am

DSCN6576

Drazí přátelé,
věc už nesnese dalšího odkladu a tak končím rozpravu vyvolanou státním svátkem demokratickým rozhodnutím, že sobotní peripatetickou přednášku ponecháme v pravidelném termínu. Vyčerpán marnou snahou vyhovět všem, omlouvám se těm, jimž jsem tím nevyhověl. Dá-li Bůh, snad to nebude přednáška poslední. V červnu následují Střešovice.

Květen 4, 2014

NEZAJÍMAVÝ PŘÍBĚH VLASŮ

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 12:12 am

dj015

V mých prvních botičkách, které jsem tu už v rámci neškodných oslav životního jubilea zveřejnil, se dochoval další fetiš: mé první vlasy. (Vlastně druhé, prý jsem se narodil s tmavými, které hned slezly a pak mi narostly světlé. Nevím, nemám už koho se zeptat.) Byl jsem tedy původně blonďaté dítě, ale barva se postupně stabilizovala v onu, pro niž má čeština přesné označení pochcaná sláma. Cestu aktuálně završuji zpětným chodem přes zesvětlení k plešatosti.
            S řadou daností vlastní psychické výbavy nejsem smířen, ale přeci jen občas registruji kompenzaci. Například jsem nikdy dramaticky neprožíval vlastní vzhled. Co bych si taky s tolika mindráky počal? Zřejmě za tím stojí výcvik ústrky, jimž bylo vystaveno obrýlené a hrbaté dítě. Díky němu jsem celkem klidně přežil konec šedesátých a celá sedmdesátá léta, kdy se délka vlasů dotýkala samotné identity. Ušetřilo mi to mnoho ponížení v dobách hesel typu Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás,kdy se o délku našich vlasů staral kdekdo, soudružkou učitelkou počínaje a příslušníkem Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti konče. Udržení dlouhých vlasů bylo u nás v pohraničí samozřejmě větším hrdinstvím než v Praze. Ještě na vojně, kde se bojovalo o každý milimetr vlasů, jsem se jen smál, když mě jich velitel nechal u venkovského holiče zbavit takřka totálně, aby mi ukázal.
            Asi jsme opožděný ve vývoji, ale opravdu dlouhé vlasy mi narostly až ve věku zralém až přezrálém. Nejprve obyčejným zanedbáním. Od vojny jsem nechodil k holiči a co jsem se oženil, stříhala mě manželka. Když začala móda vězeňských sestřihů, radostně jsme zakoupili mašinku, pro oba to bylo pohodlnější. Nevím už, co přesně přivodilo změnu, ale dva impulsy si pamatuji: Václav Klaus začal nosit ježka a také někteří universitní kolegové zvolili slizký vzhled tehdejších podnikatelů. Nejspíš jsem najednou chtěl i zevnějškem sdělovat, že v tom nejedu, že nejsem jako oni. Mašinka šla na odpočinek stejně, jako má kolekce kravat.
           Jednu z nejlepších diplomových prací, jaké jsem kdy vedl, napsala Anna Rejchrtová, mimochodem nositelka vlasů tak úžasných, že by po jejich spatření prerafaelita už nikdy nespal klidně. Jmenovala se Vlasy jako text (K sémiotice kultury). Brilantní analýza dlouhých vlasů jako symbolu protestu v jedné z kapitol mě nachytala na švestkách a při obhajobě mi došlo, že při naší první konzultaci o tématu jsem byl ostříhán na tenisák a závěrečný posudek přednáším s vlasy po ramena. Asi mě to téma přitahuje, nebyla to práce jediná, jako vedoucí jsem uveden i ve studii Michaely Kernové Vlasy válčit, vábit, vzdorovat. Sociální role vlasů v kulturně historickém kontextu. Poutala mě především akcentem, který autorka kladla na rozměr svobody. (more…)

Květen 3, 2014

MRÁZ PO ZÁDECH

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 10:14 pm

kp006

Když jsem byl před časem přesvědčen k této rubrice a vybíral ze svých dětských kreseb pro jí povstalou virtuální výstavu fragmentů k vlastním šedesátinám, zvolil jsem také onu vedle reprodukovanou. Jednak jako snad zajímavý doklad, že dobové ideologické masáže nebyla ušetřena ani dětská duše. (A to byly časy předtelevizní. Když jsem se narodil, sice už desátý měsíc vysílala Československá televize, ale televizor jsem poprvé viděl až mnohem později a doma jsme jej měli až někdy od poloviny 60. let.) Jednak z důvodů trochu samožerných: Byl jsem osamělé dítě, které se samo naučilo číst a psát dřív, než šlo do školy. Do té nastoupilo v roce 1961. Kresba tedy vznikla před tímto datem a dokládá, že mé mímetické schopnosti dosáhly i na azbuku, byť ji zatím redukovaly na čtyři znaky a vynechaly sémantiku. (Možná jen částečně, zní docela varovně.)
          Od doby prvního výběru se ošklivě posunul kontext. Čtu si, nespoléhaje na naše krotká média, na webu co mohu o dění na Ukrajině. Čtu si znovu román Vladimíra Sorokina Den opričníka (День опричника) z roku 2008, neboť jsem si čerstvě domů přivlekl jeho nový román Telurie (Теллурия) z loňského roku. (Napíšu o něm snad brzy v příslušné rubrice.) Nikdy jsem nevytvořil nic, z čeho by mi běhal mráz po zádech. (Myslím umělecky, nemyslím průšvihy.) Z téhle kresby mi ale najednou mráz po zádech běhá. Nepřichází to snad z mé stárnutím posilované ješitnosti. I na záda mráz přichází z Kremlu. ГШЬ!

ČAS ŠEŘÍKŮ A UNIFOREM

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 9:17 pm

uik013 (1)

Rozkvetly šeříky a mediální i přirozený svět zaplavily uniformy. To první nesnáší můj organismus, v tom druhém si zas nelibuji já. Hledáním něčeho jiného se z archivu vynořilo několik fotografií, na nichž jsem přesto do uniformy navlečen. Zveřejňuji, než zase zmizí. Nezveřejněny naopak zůstanou další, ze závěrečného soustředění vojenské katedry, na nichž nejsem sám. Mezi těmi, kdo mě na nich obklopují a rovněž v uniformě vypadají jako blbci, jsou totiž dnešní přední vědci, akademičtí hodnostáři a kulturní osobnosti.
            První snímek vznikl na jaře roku 1978, když jsme si s přítelem Josefem Hermanem uvědomili povinnost historiků, byť jen hudebního, divadelního a výtvarného umění, a fotografů, byť jen amatérských, a vzájemně se vyfotografovali v uniformách posluchačů vojenské katedry vysokých škol, které jsme na jeden den v týdnu po dva roky oblékali. Dotrhávali jsme stejnokroj 55, který už tehdy v opravdové armádě dávno nahradil vzor 63. Ten náš mundúr zvaný kopřiváky pekelně kousal, ale měl i řadu výhod. Nejen dlouhý plášť (drtič mrazu), který opravdu hřál, a kalhoty až pod prsa, takže netáhlo na kříž. Pro civilisty, hlavně malé kluky, jsme byli praví vojáci my, ne panáci vz. 63. Nepamatuji si už všechny vtipy, které jsem takto vymustrovaný vyslechl. Většinou se týkaly interpretace odznaku, který jsme nosili na čepici. Zkratka na něm se četla jako voják Švejk nebo vojsko Švejků a už to byla nuda. Jednou jsme se ale probíjeli hustou vánicí k hospodě a kolemjdoucí civilista přesně postihl dojem, který jsme budili: „Kde jste se flákali? Já vím, je to sem od Stalingradu kus, ale prosrali jste to tam už ve třiačtyřicátým.(more…)

Blog na WordPress.com.