Czumalova nástěnka

Květen 3, 2014

ČAS ŠEŘÍKŮ A UNIFOREM

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 9:17 pm

uik013 (1)

Rozkvetly šeříky a mediální i přirozený svět zaplavily uniformy. To první nesnáší můj organismus, v tom druhém si zas nelibuji já. Hledáním něčeho jiného se z archivu vynořilo několik fotografií, na nichž jsem přesto do uniformy navlečen. Zveřejňuji, než zase zmizí. Nezveřejněny naopak zůstanou další, ze závěrečného soustředění vojenské katedry, na nichž nejsem sám. Mezi těmi, kdo mě na nich obklopují a rovněž v uniformě vypadají jako blbci, jsou totiž dnešní přední vědci, akademičtí hodnostáři a kulturní osobnosti.
            První snímek vznikl na jaře roku 1978, když jsme si s přítelem Josefem Hermanem uvědomili povinnost historiků, byť jen hudebního, divadelního a výtvarného umění, a fotografů, byť jen amatérských, a vzájemně se vyfotografovali v uniformách posluchačů vojenské katedry vysokých škol, které jsme na jeden den v týdnu po dva roky oblékali. Dotrhávali jsme stejnokroj 55, který už tehdy v opravdové armádě dávno nahradil vzor 63. Ten náš mundúr zvaný kopřiváky pekelně kousal, ale měl i řadu výhod. Nejen dlouhý plášť (drtič mrazu), který opravdu hřál, a kalhoty až pod prsa, takže netáhlo na kříž. Pro civilisty, hlavně malé kluky, jsme byli praví vojáci my, ne panáci vz. 63. Nepamatuji si už všechny vtipy, které jsem takto vymustrovaný vyslechl. Většinou se týkaly interpretace odznaku, který jsme nosili na čepici. Zkratka na něm se četla jako voják Švejk nebo vojsko Švejků a už to byla nuda. Jednou jsme se ale probíjeli hustou vánicí k hospodě a kolemjdoucí civilista přesně postihl dojem, který jsme budili: „Kde jste se flákali? Já vím, je to sem od Stalingradu kus, ale prosrali jste to tam už ve třiačtyřicátým.

uik012           Druhá fotografie pochází z pozdního jara 1980, kdy se už má roční základní vojenská služba pomalu (bolestně pomalu) chýlila k závěru. Snímek dosti vzácný, neboť byl pořízen v místech utajených, kde se fotografování přísně zapovídalo. Mám na sobě oděvní kus, kterému se ohavně říká bundokošile. Vyfasoval jsem ji naštěstí ve starší verzi ještě z nositelného přírodního materiálu, novější a vojáky oblíbená byla už čistě polyesterová. Vystavena slunečním paprskům skýtala nositeli zážitek vpravdě husovský. Nejen autor snímku, i já se na něm dopouštím věcí zapovězených: Ze zlaté šňůry na bundokošili ochable visící je zjevné, že právě vykonávám službu dozorčího útvaru a tedy nemám co dělat za svým psacím stolem. Navíc za růží, součástí mé permanentní snahy vytvářet kolem sebe civilní prostředí, je vidět pouzdro s osobní zbraní, kterou jsem v rozporu s předpisy odložil. Dodatečně se ospravedlňuji, samopal vzor 61 Škorpion má sice bez zásobníku jen 1,28 kg, ale ostře nabitý se na opasku za 24 hodin služby notně pronese. (Mimochodem jediná zbraň, z níž jsem měl všechny střelby výborné, kdežto samopalem vz. 58 jsem netrefil nikdy nic. Na střelnici jsem pochopil, proč skvělé dílo ing. Miroslava Rybáře dodnes vyhledávají teroristé a jiní ostří hoši všech zemí. Taky bych si ho vybral.)
            V levém horním rohu snímku je vidět pravý dolní roh velké politické mapy světa. V dolní části měla vypsány a patřičně očíslovány všechny státy. Díky tomu jsme byli zeměpisně vzdělaná jednotka. Každého rána, jakmile můj důstojnický kolega odešel z kanceláře za dopolední buzerací, dostavila se deputace vojáků s dotazem: „Kde dneska jsme?“ Nikdy se nespokojili s tím, že jsem jim na mapě ukázal stát, odpovídající svýmčíslem číslu toho dne, tedy údaji, za kolik to máme. Vždycky očekávali o daném státu něco zajímavého a zapamatovatelného. Uspokojeni se pak rozešli a po kasárnách celý den znělo například: „Bhútán.“ Obvyklá reakce mazáka na výzvu, ba rozkaz k provedení nějaké činnosti, tedy: „Číslo nedovoluje,“ (překlad pro civilisty: „Počet dní, po které ještě budu vykonávat základní vojenskou službu, je tak nízký, že požadovanou činnost již vykonávat nehodlám.“) byla díky zeměpisné osvětě proměnlivější a elegantnější, například: „Bhútán nedovoluje.“ Sice jsem se někdy při přípravě dosti zapotil, uniformitě jsem ale v uniformě čelil s chutí.
          Na ten rok ale s chutí nevzpomínám. Naštěstí to byl jen jeden z šedesáti.

Advertisements

Napsat komentář »

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: