Czumalova nástěnka

Květen 4, 2014

NEZAJÍMAVÝ PŘÍBĚH VLASŮ

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 12:12 am

dj015

V mých prvních botičkách, které jsem tu už v rámci neškodných oslav životního jubilea zveřejnil, se dochoval další fetiš: mé první vlasy. (Vlastně druhé, prý jsem se narodil s tmavými, které hned slezly a pak mi narostly světlé. Nevím, nemám už koho se zeptat.) Byl jsem tedy původně blonďaté dítě, ale barva se postupně stabilizovala v onu, pro niž má čeština přesné označení pochcaná sláma. Cestu aktuálně završuji zpětným chodem přes zesvětlení k plešatosti.
            S řadou daností vlastní psychické výbavy nejsem smířen, ale přeci jen občas registruji kompenzaci. Například jsem nikdy dramaticky neprožíval vlastní vzhled. Co bych si taky s tolika mindráky počal? Zřejmě za tím stojí výcvik ústrky, jimž bylo vystaveno obrýlené a hrbaté dítě. Díky němu jsem celkem klidně přežil konec šedesátých a celá sedmdesátá léta, kdy se délka vlasů dotýkala samotné identity. Ušetřilo mi to mnoho ponížení v dobách hesel typu Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás,kdy se o délku našich vlasů staral kdekdo, soudružkou učitelkou počínaje a příslušníkem Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti konče. Udržení dlouhých vlasů bylo u nás v pohraničí samozřejmě větším hrdinstvím než v Praze. Ještě na vojně, kde se bojovalo o každý milimetr vlasů, jsem se jen smál, když mě jich velitel nechal u venkovského holiče zbavit takřka totálně, aby mi ukázal.
            Asi jsme opožděný ve vývoji, ale opravdu dlouhé vlasy mi narostly až ve věku zralém až přezrálém. Nejprve obyčejným zanedbáním. Od vojny jsem nechodil k holiči a co jsem se oženil, stříhala mě manželka. Když začala móda vězeňských sestřihů, radostně jsme zakoupili mašinku, pro oba to bylo pohodlnější. Nevím už, co přesně přivodilo změnu, ale dva impulsy si pamatuji: Václav Klaus začal nosit ježka a také někteří universitní kolegové zvolili slizký vzhled tehdejších podnikatelů. Nejspíš jsem najednou chtěl i zevnějškem sdělovat, že v tom nejedu, že nejsem jako oni. Mašinka šla na odpočinek stejně, jako má kolekce kravat.
           Jednu z nejlepších diplomových prací, jaké jsem kdy vedl, napsala Anna Rejchrtová, mimochodem nositelka vlasů tak úžasných, že by po jejich spatření prerafaelita už nikdy nespal klidně. Jmenovala se Vlasy jako text (K sémiotice kultury). Brilantní analýza dlouhých vlasů jako symbolu protestu v jedné z kapitol mě nachytala na švestkách a při obhajobě mi došlo, že při naší první konzultaci o tématu jsem byl ostříhán na tenisák a závěrečný posudek přednáším s vlasy po ramena. Asi mě to téma přitahuje, nebyla to práce jediná, jako vedoucí jsem uveden i ve studii Michaely Kernové Vlasy válčit, vábit, vzdorovat. Sociální role vlasů v kulturně historickém kontextu. Poutala mě především akcentem, který autorka kladla na rozměr svobody.

uik018          Dané rozpětí mohu obrazově dokumentovat. Naši rodinu s otcem nadoraz ostříhaným fotografovala někdy v polovině 90. let Jarmila Špeldová v Třebíči, kde nám poskytla krásný kus prázdnin. Karel Tůma mě portrétoval v listopadu roku 2006, když se připravoval na svůj výtečný soubor Disidenti. Kdybych vydával CD, mám vystaráno. Jako mezipolohu mohu nabídnout stav svých vlasů poté, co jsem po příchodu do Prahy v polovině 70. let konečně odložil o brýle opřenou vyčítalovskou patku. Přesně datováno je dílo komunálního fotografa, který na podzim roku 1961 navštívil naši školu na Zlatém vrchu v Chebu. Dokumentuje vlasovou událost: Socialistická škola nadělila prvňáčkům spoustu nevídaných věcí. Jednou z nich byly umělohmotné nůžky, osazené dvěma kovovými čepelemi. Hned jsem je vyzkoušel na svých vlasech. Matně si vybavuji, že ve snaze oslnit krásnou spolužačku, vedle níž mě posadila souška učitelka. To, co je vidět na fotografii, by snad mohlo oslnit jen odraženým světlem. Nejde už o aplikaci státem mi svěřených nůžek, fotograf přišel o den pozdě. Na snímku je výsledek otcovy snahy doma stopy aplikace napravit návratem jisté symetrie na synovu hlavu. Umění kadeřnické je uměním skulptury, nikoliv plastiky, tedy hmotu lze jen ubírat, ne přidávat. Na fotografii tedy není výsledek sebezohavení, ale prostého zohavení. Možná, že zdroj mé imunity vůči stavu vlastního hlavového porostu je v překonání tohoto prvotního traumatu. Ostatně Jarmilina fotografie dokládá podobnou situaci: Má choť tehdy zapomněla na mašinku nasadit příslušný nástavec a opět bylo třeba homogenizovat. Na rozdíl od ní mě to nijak nerozrušilo.
          Dnes už jsem zase vlasově usazen, nic tímto způsobem nesděluji. Jen jsme skončili se svépomocí a občas marnivě svěřuji zbytek svých vlasů do profesionální péče krásné kadeřnice Martiny. Za prožitek dlouhých vlasů, byť notně opožděný, jsem ale rád. Kdyby nic jiného, alespoň jsem se důstojně rozloučil, když na mé hlavě zavládl podzim.

01_Czumalouik011uik017 (1)

Advertisements

komentáře 2 »

  1. Vlasy? To je naší generace model,
    protestem jsou každé doby,
    protest je to dobrý i pro dnešní bordel.
    Formanovo vlasy, americké časy,
    moje bílé dnes, kde je všecko? „kdes„ !

    komentář od annapos — Květen 4, 2014 @ 10:19 pm

  2. Hezké 🙂

    komentář od vonrammstein — Květen 9, 2014 @ 9:20 pm


RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: