Czumalova nástěnka

Září 28, 2014

SVATOVÁCLAVSKÁ

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 9:43 pm

dok010Nic není samozřejmé, bez láskyplné péče a často nesmlouvavé obrany vytěsní zlo a ošklivost z našich životů vše dobré a krásné. Radotínský sbor Českobratrské církve evangelické mě požádal, abych napsal do sborového periodika něco k svátku sv. Václava. I když jsem se za prázdniny vypsal z podoby ve snaze vydělat trochu peněz na další rok působení na vysokých školách, prožil jsem nad tématem krásné chvíle novou četbou svatováclavských legend. Bolestně mi ale došlo, že nebýt této práce, zbyla by mi letos ze svátku sv. Václava jen další pracovní neděle, jen bych se snad nezapomněl obrátit ke světci krátkou modlitbou. Svátečnost utonula z jedné strany ve všednosti a z druhé v pokušení permanentního svátku, povstalého záměnou svátečnosti za okázalou manifestaci životního stylu, jenž nás hrozí ubavit k smrti. Ve svatováclavském přemítání mě tak letos uhranul právě rozměr práce.
O obrazovém doprovodu jsem nepřemýšlel ani na chvilku, vybavil se okamžitě: Matyáš Hutský z Křivoklátu (1546 – 1599), dvorní malíř arcivévody Ferdinanda Tyrolského a později představený Staroměstského malířského cechu, v roce 1585 kopíroval na pergamen gotické malby svatováclavské legendy na stěnách Svatováclavské kaple v katedrále sv. Víta. Povstalo dílo s titulem Icones historici Vitam et Martyrium Sancti Wenceslai, principis Boemiae, designates, Desumpti ex ea Picture, quae in capella eidem dicta, in templo Regiae arcis Pragensis metropolitano Boemiae, ubi corpus eius quiescit, in lateribus parietum conspicitur, suntque Indem formis, coloribus, eadem vestitura, incessuque iluminaci, et ferme ad vivum representati, které autor jako kodex s třiadvaceti obrazy a latinskou předmluvou věnoval arcivévodovi. Dnes je chová Österreichische Nationalbibliothek ve Vídni (Cod. Ser. n. 2633) a v knižní podobě v roce 1997 zpřístupnilo londýnské nakladatelství Opus. Vybral jsem obraz XIV, který krásně spojuje práci a eucharistii. V orgiích množících se vinobraní a jiných vinařských slavností a rychlokvašeného znalectví, založeného v lepším případě na víkendovém sommelierském kursu, považuji upozorňování na tuto souvislost za povinnost všech, kdo ji ctí.

Kliknete-li si o pokračování, najdete objednaný text do Sborového dopisu v podobě před krácením mým i redakčním. Kristiánovu legendu cituji v překladu Jaroslava Ludvíkovského (Kristiánova legenda. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-291-0.).

Mnich Kristián z rodu Slavníkovců, zakladatelská osobnost naší literatury a autor pro svatováclavský kult nejpodstatnějšího textu, Vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eius, píše o mladém světci, že „zářil květem nejpůvabnějšího mládí“. Václavova krása zrcadlí jeho svatost. Kristián vypočítává, jak „byl pravdomluvný v řeči, spravedlivý na soudě, poctivý a hodný důvěry a nad obvyklou míru lidskosti milosrdný. (…) Žaláře a šibenice za dřívějších časů postavené a až do jeho doby stojící kácel, sirotky, vdovy, chudé, lkající a raněné neúnavně utěšoval, hladové sytil, žíznivé napájel, nahé odíval, nemocné navštěvoval, mrtvé pohřbíval, cizince a pocestné jako nejbližší příbuzné přijímal, kněze, kleriky a mnichy jako Pána ctil, bloudícím cestu pravdy ukazoval, pokoru, trpělivost, mírnost a lásku, jež nade všecko vyniká, zachovával, násilím a lstí nikomu nic neodnímal a svou družinu nejen zbraněmi nejlepšími, ale i šatem opatřoval.
Podstatným rozměrem svatováclavské legendy je pokora. Václav chodí bos svou zemí a někdy zanechává krvavé stopy, na holém těle drsné žíněné roucho a přes ně „nejkrásnější šat knížecí“. Kristián vyznává: „nedokázal bych vyložiti, kolik škod jako vojín Kristův pro Pána bojující ďáblu způsobil a kolik snopů do stodoly Kristovy jako jeho věrný sluha nashromáždil.“ Christianizace Čech má ve svatováclavské legendě svůj obraz nejen v kácení pohanských model, spojuje pokoru s prací. Svatý Václav ozřejmuje eucharistii prací vlastních rukou, seje a sklízí pšenici, nosí ji vymlácenou na zádech z pole, na ručním mlýnku mele mouku, prosívá ji, sám nosí vodu, mísí těsto a peče hostie. „A na vinici spěchával, hrozny trhal a vlastníma rukama je vymačkávaje, naléval víno do džbánů a pro potřeby svaté oběti je uchovával.“ Ne náhodou je jeho babička a vychovatelka, svatá mučednice Ludmila, spjata se samými počátky vinařství v Čechách, a sám svatý Václav patronem vinařů.
V chápání svatého Václava se vždy střetávaly rozměry světce a panovníka. Svátek svatého Václava 28. září, den jeho mučednické smrti, slavený od roku 1670 celou katolickou církví, je u nás dnes zároveň Dnem české státnosti. Sám náš „věčný panovník“ svatý Václav „chtěl putovati do Říma k prahům blahoslavených apoštolů Petra a Pavla, aby si vyprosil od tehdejšího papeže, aby mu oblékl šat mnišský a posvětil ho na kněze, a aby se potom z lásky k Bohu vzdal knížectví a postoupil je svému bratru, až příliš, běda, oddanému světským zájmům, a sám aby v míru žije nové ovečky stádu Krista Pána získal.“ Překlenutelnost rozporu, který může názorně zastoupit svatováclavský meč zdobený křížem, se ukazuje vždy, když se v Čechách provádí politika hodná toho jména. Stačí vzpomenout časů Masarykových či Havlových. Překlenutelný rozpor trvá do konce Václavova života, jeho mučednická smrt byla politickou vraždou. „A tak pohrdnuv vévodstvím vznešenosti pozemské, v němž kdysi mocí vynikal, jako pravý vévoda a mučedník vstoupil do království nebeského.
Do Václavovy ruky patří kříž i meč a v napětí mezi nimi se odvíjí i příběh novodobého svatováclavského kultu. Se sílícím zemským patriotismem se stal sv. Václav světcem barokním. Barokní svatováclavská úcta formovala také vizuální představu o jeho podobě, která se opírala o středověké legendy. V tichém koutě Štulcových sadů na Vyšehradě stojí ve stínu stromů první svatováclavský pomník, dílo Jana Jiřího Bendla. Je tam jen odklizen (a nahrazen kopií), jezdecká socha barokního velmože, trochu evokujícího muže na jednohlavých mariášových kartách, ale zřejmě nesoucí portrétní rysy císaře Ferdinanda III., stála v letech 1678 – 1879 uprostřed Koňského trhu. U ní se konala v roce 1848 svatováclavská mše, která odstartovala svatodušní bouře a pojmenování náměstí světcovým jménem. Bendlova socha kodifikovala typ a tak, když se začalo uvažovat o pomníku novém, na místě, kde by nevadil narůstající dopravě, znamenalo to samozřejmě pomník jezdecký. Stranou už zůstává světcova postava stojící, jak ji známe ze skulptury ve Svatováclavské kapli katedrály nebo z Votivního obrazu Jana Očka z Vlašimě, či trůnící. Josef Schulz ve svém projektu Národního muzea, uzavírajícího Václavské náměstí, umístil sochu sv. Václava před vchod do muzea na rampu schodiště, Josef Hlávka ale prosadil sochu samostatně stojící. Soutěž na pomník, vyhlášenou v roce 1894, vyhráli hned dva sochaři, Josef Václav Myslbek a Bohuslav Schnirch. Schnirchův svatý Václav má blíže k pólu kříže. Bendlův pomník nese v pravici kolmo vztyčené kopí s korouhví, Schnirchův návrh uvolňuje světcovu pravici pro žehnající gesto a levá ruka je nechává volně poklesnout. Jeho Václav je křehčí, plný mladistvého půvabu, více světec než panovník. Myslbek má naopak blíže k pólu meče a představuje zralého bojovného panovníka. Dlouhá cesta k definitivnímu pomníku znamenala odklon od původně lépe přijatého Schnirchova Václava ve prospěch Václava Myslbekova. Schnirch spojil sv. Václava doprovodnými reliéfy s blanickou legendou, Myslbek doplnil jezdecký pomník stojícími postavami českých patronů.
Pomník se nikdy nedočkal slavnostního odhalení, vztyčen byl na Václavském náměstí v červnu roku 1912, na sochách dalších světců se ale dále pracovalo a slavnost poskytly až velkolepé oslavy svatováclavského milénia v roce 1929. Jako středobod dějinotvorného dění ale pomník vystupoval od počátku. Odehrála se tu sice i organizovaná masová shromáždění, na něž nemůžeme být hrdi, zároveň se ale spontánně scházíme „u koně“ kdykoliv, kdy je důvod k protestu či k oslavě. Není to jen umístěním pomníku na frekventovaném náměstí hlavního města. Věříme, že dědic země České zůstává naším ochráncem. Ale jako už nemohu vnímat Myslbekova Svatého Václava, aniž bych při tom myslel na onoho Schnirchova, jdu se vždy hned podívat na polemiku Davida Černého s ním, visící v pasáži Lucerna.

Reklamy

Napsat komentář »

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: