Czumalova nástěnka

Říjen 20, 2014

U3V SF ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 21. ŘÍJNA 2014

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:27 pm

492Ikonografie k letohrádku Hvězda je docela chudá a nedovoluje v úplnosti sledovat vývoj jeho vnější podoby. Nejprve stručná rekapitulace: Novou oboru (Neuer Thiergarten) založil císař Ferdinand I. Habsburský, od 1541 se v účtech české komory objevují výdaje na ohradní zeď. Letohrádek navrhl jeho druhorozený syn arcivévoda Ferdinand II. Tyrolský, v letech 1547 – 1567 místodržitel v Čechách. Základní kámen byl za jeho účasti položen 28. června 1555. Prováděcím architektem byl Giovanni Maria Aostalli, vrchní stavební dozor vykonával v první stavební sezóně Hans Tirol, ve druhé Bonifác Wolmut. Hrubou stavbu dokončili už v roce 1556, interiérové práce ale pokračovaly nejspíše až do roku 1562. Mezi léty 1556 a 1560 vytvořili italští řemeslníci, které vedl sochař Antonio Brocco, štukové reliéfy v přízemí. Sál ve druhém patře vymalovali v roce 1562 Matěj Jahodka z Chrudimi, Jakub Votich a Jan Pekvista, v roce 1630 znovu Jonas Falck a ještě jednou v roce 1674 Jiří Filip Mazanec. To sice víme, ale malby se nedochovaly, protože prakticky od počátku letohrádek provázely potíže se střechou. Pravděpodobně už kolem roku 1628 musel být pořízen nový krov a střecha. V letech 1780 – 1874 sloužil letohrádek jako muniční sklad (Pulverdepositorium) a erár problém střechy řešil snesením nástavce se dvěma helmicemi a Pavel Janák, který letohrádek rekonstruoval v letech 1948 – 1952, už ponechal výšku a tvar, které střecha nabyla do 1. poloviny 19. století.
Petr Dvořák vytvořil za odborné spolupráce Ivana P. Muchky model letohrádku, na němž je rekonstruována také původní podoba střechy. Fotografováno na nedávném festivalu Architecture Week.
Anonymní fotografie, pořízená v květnu 1898, koriguje omyl stále strašící v literatuře, totiž že snížení střechy na polovinu je výsledkem rekonstrukce letohrádku po II. světové válce. Reprodukuji ji z krásné nové edice díla Bonifáce Holuba OSB Paměti farnosti u svaté Markéty v Břevnově a blízkého okolí, vydaného původně vlastním nákladem v roce 1890 (Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2014, s. 54).
František Antonín Leopold Klosse vytvořil v roce 1723 mapu hradního vodovodu. Na zobrazeném úseku plánu je dobře vidět tehdejší Liboc se zásobním rybníkem, potoky, které ho napájejí, i část strouhy, vedené odtud na Pražský hrad. Zároveň ukazuje onu hvězdu vytvořenou paprsčitě vedenými alejemi, která dala oboře jméno. Reprodukuji z knihy Sylvy Dobalové Zahrady Rudolfa II. Jejich vznik a vývoj. Praha: Artefactum, 2009, s. 205.
Původní půdorysy suterénu a přízemí letohrádku Hvězda uchovává vídeňská Österreichische Nationalbibliothek.

V ÚTERÝ 21. ŘÍJNA SE SEJDEME OPĚT VE 14.00 NA HEYROVSKÉHO NÁMĚSTÍ, NA KONEČNÉ STANICI TRAMVAJÍ Č. 1, 2, 18. TĚŠÍM SE NA VÁS.
bh002bh004bh006bh005   

K POSLEDNÍ A NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE

bh001Vlevo je model bělohorské mohyly podle návrhu Josefa Gočára a Stanislava Suchardy, o němž jsme mluvili v závěru poslední peripatetické přednášky, jak jej na reprodukci z Grafického závodu Jan Štenc přineslo v roce 1908 1. číslo I. ročníku revue Styl jako vůbec první dílo publikované v novém měsíčníku S. V. U. Mánes. Model byl vystaven na členské výstavě S. V. U. Mánes počátkem roku 1908. Pro kontext generačního nástupu v mnohém příznačné. Mimořádně zajímavá nedávná (25. 9. 2013 – 5. 1. 2014) výstava Metamorfózy politiky. Pražské pomníky 19. století v Clam-Gallasově paláci nabídla vedle sádrové studie pylonů Brány bolu a několika Suchardových návrhů z doby, kdy na bělohorském pomníku pokračoval už bez Josefa Gočára, také rukopisný koncept reprodukovaného návrhu, formulovaný Stanislavem Suchardou, nejspíše ve spolupráci s Jaroslavem Hilbertem. Sochař jej na arch papíru o velikosti 22,5 × 13 cm, který chová ve fondu Stanislav Sucharda Archiv Národní galerie, napsal majuskulí černým a červeným inkoustem; červené akcenty nahrazuji v přepisu kursivou, jinak do něj nijak nezasahuji.

ARCHITEKTONICKY JEDNOTNĚ LUŠTĚNÁ I PRO POHLED S DÁLI VYJADŘUJE SVŮJ ÚČEL: BÝTI POMNÍKEM „MNOŽSTVÍ“ – TO JEST VŠECH TĚCH NA BÍLÉ HOŘE PADLÝCH, VŠECH TĚCH PRO BÍLOU HORU PADLÝCH.
POPRAVIŠTĚ – TY POTUPNÉ PRO NÁROD NÁŠ A JEHO VŮDCE STAVĚNÉ ČAKANY A POPRAVNÍ ŠPALKY – POVZNÉST NA TÉMĚ BÍLÉ HORY A POSTAVITI JE POMNÍKEM HRDIN“ – BYLO MOJÍ MYŠLÉNKOU – KDYŽ JSEM PŘIKROČIL KU HLEDÁNÍ MOTIVU PRO MOHYLU BĚLOHORSKOU.
A TAK TAM NA VRCHOLU CELÉ MOHYLY – PAMÁTNÍKU PADLÝCH NA BÍLÉ HOŘE STOJÍ 27 SYMBOLŮ POPRAVY JAKO 27 PAMÁTNÍKŮ PADLÝCH NA STARÉM RYNKU.
VÁZÁNY NA STRANĚ VNĚJŠÍ JEDNOTNOU PÁSKOU (JEDNOTNOSŤ IDEE) MOTIVEM VYHASÍNAJÍCÍHO ZMÍRAJÍCÍHO OKA – SEVŘENY JSOU NA VŠECH ČTYRECH ROZÍCH PODSTAVCI PRO TRNOVÉ KORUNY – KTERÉ DNES ZÁŘITI MAJÍ PAMÁTKOU MUČEDNÍKŮM – V PŘEDVEČER DNŮ HRŮZY 8. LISTOPADU A 21. ČERVNA KAŽDÉHO ROKU.
PŘIKROČIV K MOHYLE – MUSÍŠ PROJÍT BRANOU BOLU – VŠÍ TY BOLESTÍ – KTEROU NÁROD PROŽIL – RANOU BÍLÉ HORY ZASAŽEN. VSTOUPÍŠ PO SCHODIŠTI KU STŘEDU POMNÍKU. OBKLOPEN 27 PAMÁTNÍKY – PROSTÝMI JMÉNY OPATŘENÝMI – STOJÍŠ NA POKRAJI NEPŘÁTELI PŘIPRAVENÉHO – NEZASYPANÉHO HROBU ČECH V NĚMŽ ZDEPTANÝ GENIUS ČECH V MRÁKOTÁCH A MDLOBÁCH DŘÍME SVŮJ NÁSILNÝ DLOUHÝ SPÁNEK – ZDOLÁN NÁSILÍM – JEHOŽ STOPY DODNES TRVAJÍ – NÁSILÍM – KTERÉ DODNES NEDOVOLUJE PRAVÉMU ROZPJETÍ SIL JEHO NÁRODA.
TEN OBRAZ TAM STAVÍM NA PAMÁTKU A KU POVZBUZENÍ VŠECH – KTEŘÍ KOLEM JDOUCE – OBRAZEM TÉ NAŠÍ BÍDY JATI – MAJÍ VZBUDITI V SOBĚ SNAHU JEDINOU: SETŘÁSTI SE SEBE VŠE – CO V NÁS BRÁNÍ VZRŮSTU A ROZKVĚTU NÁRODA.
LISTOPAD MCMVII                                                                                                                                                                     SUCHARDA ST.

Všechny, kdo neobcují častěji se starší literaturou a tedy je zarazily „ty potupné pro národ náš a jeho vůdce stavěné čakany“, spěchám uklidnit: Čakan není jen okovaná hůl se sekyrkou, oblíbená zbraň Jánošíkových horních chlapců a Jiráskových hodných Chodů, čakan je také šibenice.
Rozpočet mohyly činil 153 000 korun, počítalo se s kvalitní žulou, režným cihelným zdivem, glazovanou keramikou, litinou, plamenné mísy měly být bronzové. Možnostem Podbělohorské župy sokolské ale odpovídala skromná mohyla, nakonec pořízená k 300. výročí bělohorské bitvy v roce 1920. Bělohorská mohyla nebyla v prvním desetiletí 20. století jen tématem Stanislava Suchardy, František Bílek řešil pomník jako monumentální obětiště, Josef Mařatka dospěl k postavě nahé ženy, drcené na obětním stole nohou brutální mužské postavy, abychom jmenovali alespoň ty nejvýznamnější.
Bělohorským bojištěm projdeme ještě jednou na začátku příští peripatetické přednášky. Když jsem se s vámi v sobotu loučil s tím, že se sejdeme už za tři neděle, neuvědomil jsem si, oddělen od svého diáře, že 1. listopadu je v sobotu, takže druhá sobota v měsíci připadá už na 8. 11., kdy nemohu. PŘÍŠTÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA TERÉNNÍHO KURSU ČTENÍ MĚSTA SE KONÁ AŽ V SOBOTU 15. LITOPADU 2014. Sejdeme se na konečné tramvaje č. 22 Bílá hora. Ještě v příslušném týdnu připomenu. Má to jednu výhodu, už bude po bitvě, nebýt dlouho naplánované cesty, zavlekl bych vás na bělohorské bojiště právě v onen den hrůzy.
Chtělo by se psát o tom, co z šarvátky žoldnéřských vojsk přerostlo v národní tragédii. Je to ale námět příliš rozsáhlý, tedy volím raději jedno umělecké dílo, které vše podstatné postihuje: Nevolil jsem nakonec z kreseb Mikoláše Alše, ač ty melancholické bělohorské pro mne patří v jeho díle k nejoblíbenějším. Aleš logicky užíval letohrádek Hvězda k jednoduché identifikaci místa a události. K emblematizaci se přímo nabízel a poutní místo s kostelíkem Panny Marie Vítězné zůstalo stranou, ač postaveno jako památník bitvy. Důvodem rozhodně není jen to, že v době bitvy tu na rozdíl od letohrádku nic nestálo. Felix Jenewein (1857 – 1905) vytvořil v roce 1902 triptych Bílá hora (kvaš, papír, střední část 48 × 50 cm, krajní části 18 × 50 cm, Kutná Hora, Galerie Felixe Jeneweina), kde je naopak kostel Panny Marie Vítězné zapojen do vývojové zkratky, kterou známe například z Bílkova návrhu bělohorského pomníku a posléze Šalounova pomníku Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí: od dávnověkých počátků ke zřícení do hrobu národní tragédie. Půlkouli magického Řípu jako mateřského ňadra národních počátků s bradavkou svatojiřské rotundy v levém poli odpovídají v pravém půlkoule kopule bělohorské Panny Marie Vítězné s lucernou a nad přízemními mraky druhá půlkoule vycházejícího nebeského tělesa. Není to slunce naděje, ale chladný měsíc s tváří Smrti. Krkavci, pahýly stromů, čakan (procvičme si slovíčka), knuta, jezdec se všemi atributy porážky, rezignace, bezživotí. Oscilaci mezi reálným příslušníkem stavovské jízdy, vlekoucím se z bojiště po prohrané bitvě, a apokalyptickým jezdcem známe dobře z o málo pozdějších kreseb Mikoláše Alše. Triptych na nadcházející podzimní dny k přemítání o smyslu národní existence.
bh007      

Říjen 12, 2014

U3V PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 14. ŘÍJNA 2014

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 2:22 pm

ba027Čtyřmi obrázky, publikovanými v roce 1875 ve Zprávách Spolku inženýrů a architektů v Čechách, se vracím k libocké vile Eduarda Schuberta von Soldern (čp. 276/XVIII, Libocká 9), protože v úterý uvidíme přes zeď obory její zahradní průčelí. Ten vlevo ukazuje průčelí do Libocké ulice, dolní průčelí boční, uspořádání nevelké zahrady a půdorys přízemí. Vedle něj je půdorys patra, v dosavadní literatuře se jaksi nepotkaly. Jádro patra tvoří velký salon spojený s loggií a dvěma terasami. Ze dvou stran jej obklopují čtyři pokoje, za chodbou je pak kuchyně, spíž a dva záchody. Přízemí zhruba odpovídá dispozici patra, jsou do ní ale vloženy dvě další chodby, takže naprostá většina pokojů přízemí má samostatný vchod. Dispozice díky tomu umožňuje případné pronajímání nebo rozdělení přízemí na dva samostatné byty. Věž spojuje točitým schodištěm čtyři úrovně, od sklepa po krytou vyhlídkovou terasu na vrcholu. Doprovodný text půvabně zaznamenává, že „mnozí kolem jdoucí venkované tvrdili, že to bude katolický kostel – nepochybně pro věž schodiště – a hádali se s jinými, kteří v tom viděli synagogu; nyní jsou všichni upokojeni a vidí v tom villu.“
Stavebníkův otec byl stavovský úředník Johann Ignaz Schubert (1773 – 1855). JUDr. Eduard Victor Schubert von Soldern (1800 – 1879) vystudoval práva na pražské universitě, věnoval se nejprve advokacii, od roku 1859 byl notářem na Malé Straně. Záhy vstoupil do politiky, nejprve municipální (člen obecního výboru, obecní starší, městský rada), v roce 1865, kdy byl za Malou Stranu zvolen do Českého zemského sněmu, i do politiky zemské. V roce 1867 ho zemský sněm vyslal do Říšské rady. K výčtu jeho funkcí je třeba přidat posty ředitele pražské městské plynárny, ředitele zemské Hypoteční banky, kurátora České spořitelny či děkana právnické fakulty, jímž byl v roce 1850. Rytířský titul, udělený roku 1875, pak nosili i jeho potomci.
Ještě jednou se vracím k architektovi vily, podivně vypadlému z obrazu naší architektury 19. století. V literatuře je zmatek, i pokud jde o příbuzenský poměr stavebníka a architekta. Česká literatura je považuje za bratry (např. kniha Jana Bažanta Pražské vily pod křídly mílka, Dita Dvořáková v knize Slavné pražské vily či Pavel Vlček v příslušné položce soupisu Umělecké památky Prahy. Velká Praha), ovšem spolehlivý Österreichisches Biographisches Lexikon 1815 – 1950 uvádí, že Eduard Viktor Schubert von Soldern měl bratra Otto von Schuberta (1808 – 1883), rovněž právníka, jehož kariéra vedla od zemského soudu v Liberci přes pražské soudy až k Nejvyššímu soudnímu dvoru ve Vídni, a syny Viktora Schuberta von Soldern a Zdenko Schuberta von Soldern. Mladší ze synů vilu projektoval. Zdenko Schubert von Soldern (1844 – 1922) studoval v letech 1865 – 1868 u Gottfrieda Sempera (1803 – 1879) na Eidgenössische Technische Hochschule v Curychu a v letech 1868 – 1870 u Theophila Edvarda von Hansen (1813 – 1891) na Akademie der bildenden Künste ve Vídni. Studium završil roku 1870 pobytem v Itálii. Ve Vídni pracoval v několika ateliérech, jako samostatný architekt projektoval několik domů ve vídeňském okrese Wieden. V roce 1875 přesídlil z Vídně do rodné Prahy. V roce 1879 se stal soukromým docentem dějin architektury, 1887 mimořádným, 1898 řádným profesorem pozemního stavitelství a 1904 profesorem architektury na Deutsche Technische Hochschule v Praze. Byl tak přímým nástupcem Josefa Zítka, penzionovaného v roce 1903. Přednášel antickou a renesanční architekturu, nauku o formě, vyučoval navrhování monumentálních staveb. Jako teoretik po celý život rozvíjel dílo svého učitele Gottfrieda Sempera. Hojně cestoval po Německu, Anglii, Francii, Dánsku, Norsku a Švédsku, v roce 1893 byl na studijní cestě v Řecku. Cesty po Malé a Střední Asii v letech 1896 a 1898 souvisely s jeho vědeckým zájmem o islámskou architekturu, v roce 1900 navštívil Petrohrad a Moskvu, 1904 Alžírsko a Tunis. Byl členem uměleckého odboru Jednoty pro dostavění Chrámu sv. Víta na Hradě pražském, čestným předsedou architektonické sekce Technického muzea v Praze, členem uměleckohistorické Zemské komise pro Čechy a řady dalších komisí, výborů a korporací. V letech 1879 – 1882 redigoval Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Čechách, kde také od roku 1873 publikoval. Jeho uměleckohistorické a teoretické spisy alespoň výběrovým výčtem: Ein Beitrag zur Charakteristik der Stilgesetze (1882), Das Stilwesen der Planzen (1887), Das Stilisieren der Tier- und Menschenformen (1892), Die Sprache des Ornamentes (1896), Die Baudenkmale von Samarkand (1898), Bochara (1899), Architektonische Formenlehre (1911), Natur, Mode und Kunst. Stilistische Betrachtungen (1912). Bez rizika nadcenění můžeme říci, že byl u nás nejvýznamnějším teoretikem architektury 19. století. Nejen proto, že se tu teorie architektury prakticky vůbec nepěstovala.
O jeho architektonickém díle víme daleko méně. Dochován je soutěžní návrh burzy do Frankfurtu nad Mohanem, který zpracoval společně s Josefem Schulzem, účastnil se soutěže na karlovarské divadlo a navrhl průčelí ředitelství Buštěhradské dráhy na Novém Městě pražském v dnešní ulici Politických vězňů (čp. 1531/II), postavené pak v letech 1871 – 1874 podle projektu Ignáce Vojtěcha Ullmanna. Vila jeho otce v Liboci je tak jediným známým realizovaným dílem Zdenko Schuberta von Soldern.
Autorem kartonů pro sgrafita pod loggií, alegorizující „tři časy roční, jež měšťáci tráví v letohrádkách“, je architektův starší bratr Victor Schubert von Soldern (1834 – 1912). Studoval nejprve na právnické a filosofické fakultě pražské university, pak malířství v Praze, Düsseldorfu, Antverpách a Paříži. V letech 1863 – 1866 žil v Římě, pak v Paříži, v letech 1870 – 1876 v Bruselu. V roce 1876 se usadil v Drážďanech a vedle malířství se věnoval i literatuře a kulturní historii, mezi léty 1892 a 1896 stál v čele Dresdner Kunstgenossenschaft.
Význam a hodnotu vily vyjádřilo zapsání do státního seznamu nemovitých kulturních památek již 3. 5. 1958 (č. 40523/1-1511). Budete-li ji hledat na MonumNetu, najdete ji tu i na Seznamu ohrožených kulturních památek. V katastru nemovitostí je jako vlastník zapsán ing. Zdeněk Levyckyj.

V ÚTERÝ 14. ŘÍJNA 2014 SE SEJDEME VE 14.00 NA HEYROVSKÉHO NÁMĚSTÍ, NA KONEČNÉ STANICI TRAMVAJÍ Č. 1, 2, 18. TĚŠÍM SE NA VÁS.

ba028ba026ba029

 

 

Říjen 8, 2014

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA – POZOR, ZMĚNA!

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 2:41 pm

Plakatek Petriny

Drazí přátelé,

víte, že můj vztah ke škrtání v diáři je krajně konzervativní. Byl jsem ale naléhavě vyzván, abych předešel možnému střetu peripatetické přednášky s komunálními a senátními volbami, což tímto činím porušením pravidla druhé soboty v měsíci. Sejdeme se o týden později, v sobotu 18. října.

V.Cz.

Říjen 4, 2014

U3V PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 7. ŘÍJNA 2014

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:23 pm

ba001Ještě jeden slib jsem udržel: Tak původně vypadal dům Václava Řezáče čp. 1707/XIX (Na ostrohu 56). Stavěla jej v roce 1932 podle projektu Vojtěcha Kerharta dejvická firma Arch. V. Jíra. Stavební povolení bylo vydáno 18. května 1932, povolení k užívání 7. října 1932. Konstrukce kombinuje klasické cihelné obvodové zdi (45 cm) s železobetonovým překladem podpíraným pilířem, aby se uvolnil vnitřní půdorys. Střešní terasu zpřístupnilo vnější schodiště z patra, nad ní jsou vyvedeny dva komíny lokálních topenišť, spojené zdí, vytvářející na terase závětří. Dům je to prostorově skromný, zastavěná plocha činí 109,68 m2, obestavěný prostor 824 m3.
Václav Řezáč (1901 – 1956, vlastním jménem Václav Voňavka, příjmení své manželky, spisovatelky Emy Řezáčové, přijal nejprve jako pseudonym, později i jako občanské příjmení) si dům na Babě stavěl jako úředník Státního úřadu statistického. Měl sice už za sebou básnický, prozaický i novinářský debut, ale díla, jimiž výrazněji vstoupil do české literatury, vznikla až tady. V letech 1933 – 1934 vydal dvě prózy pro děti s detektivní zápletkou, psané pod zjevným vlivem Ericha Kästnera (jeho kniha Emil und die Detektive vyšla poprvé roku 1928, český překlad Jarmily Haškové v roce 1932 u Adolfa Synka, pro něhož v té době Řezáč redigoval edici Omnia), Kluci, hurá za ním! a Poplach v Kovářské uličce. Pak už v poměrně rychlém sledu následovaly úspěšné romány Větrná setba (1935), Slepá ulička (1938), Černé světlo (1940), Svědek (1942), Rozhraní (1944). V roce 1940 Václav Řezáč odešel ze Státního úřadu statistického do Lidových novin, odtud po osvobození do Práce a posléze na Barrandov. V roce 1948 jej pak ustanovili národním správcem Nakladatelství a knihkupectví Fr. Borový, Evropského literárního klubu (ELK) a Nakladatelského družstva Máj, po jejich sloučení v nakladatelství Československý spisovatel jeho ředitelem, jak se později ukázalo, doživotním. Vrcholný představitel moderního českého psychologického románu čtyřicátých let ustavil v letech padesátých budovatelskými romány Nástup (1951) a Bitva (1954) kánon socialistického realismu v české literatuře.

V ÚTERÝ 6. ŘÍJNA 2014 SE SEJDEME VE 14 HODIN NA EVROPSKÉ TŘÍDĚ U ZASTÁVKY TRAMVAJÍ č. 20 A 26 VOZOVNA VOKOVICE. TĚŠÍM SE NA VÁS.
ba003

OBRAZOVÁ ODPOVĚĎ – DŮM HUGO ZAORÁLKA

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:15 pm

ba006Člověk už asi nemá v mém věku spoléhat na žádnou paměť. Zdá se, že mě pomalu opouští i ta poslední dosud spolehlivá, vizuální. Takto původně vypadal z pohledu z ulice dům sekčního šéfa na ministerstvu školství Hugo Zaorálka čp. 1708/XIX, Na ostrohu 54, dílo Ladislava Žáka. Stavební povolení bylo vydáno 23. června 1932, povolení k užívání 14. listopadu téhož roku. Dům stavěla firma MOK, plány podepsal jako stavbyvedoucí Jiří Palička. Na půdorysu patra je dobře vidět to, o čem jsme mluvili: Trojice ložnic či spíše individuálních obytných kójí s vestavěnými skříněmi připravuje kolektivní dům podobně, jako dispozice umožňující budoucí rozšíření domu dalším řazením těchto jednotek. Konstrukčně jde o železobetonový skelet (modul 3 m) s výplňovým zdivem z tvárnic Petráš. Na izolace byl použit heraklit a korek, na příčky systém Rabitz. Interiéry mají diferencované světlé výšky, obytné místnosti 260 cm, komunikace a obslužné prostory 230 cm. Dům akcentuje péči o tělo a jeho zdraví: Velká koupelna v patře s elektrickým ohřívačem vody byla vybavena pro cvičení a vycházelo se odtud cvičit a slunit přímo na horní terasu. Na půdorysu přízemí je patrné přímé spojení velké obytné místnosti se zahradou. Věc i na Babě výjimečná, podobné naplnění jednoho z funkcionalistických principů najdeme jen u dalších třech domů osady. Otevřené terasy nepadly za oběť poslední rekonstrukci, zazdili je na prahu 70. let, kdy se po Zaorálkově emigraci dům přizpůsoboval novému majiteli, jednomu z vrcholných představitelů tehdejšího režimu. Ještě tři údaje: zastavěná plocha 84,56 m2, obestavěný prostor 638 m3, pozemek 691,72 m2. Původně na něj projektoval Jaromír Krejcar dům Pavla Blocha, stavební povolení nese datum 16. března 1931.
(Původ reprodukcí, zároveň doporučení doplňkové literatury:
DVOŘÁKOVÁ, Dita. Ladislav Žák. Řevnice: Arbor vitae, 2013.
TEMPL, Stephan. Baba. Osada Svazu Čs. díla Praha. Praha: Zlatý řez, 2000.
ŠENBERGER, Tomáš – ŠLAPETA, Vladimír – URLICH, Petr. Osada Baba. Plány a modely. Praha: FA ČVUT – Praha – evropské město kultury 2000, 2000.)
ba002ba004

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.