Czumalova nástěnka

Únor 24, 2015

ORIENTAČNÍ SEZNAM LITERATURY K ARCHITEKTUŘE 19. STOLETÍ

Filed under: VĚCI ŠKOLNÍ - KTF UK — V. Cz. @ 9:47 am

vin074(V abecedním pořádku. Návod k upotřebení podán na úvod první přednášky.)

BENEŠOVÁ, Marie. Česká architektura v proměnách dvou století: 1780 – 1980. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984.

FILIP, Aleš – MUSIL, Roman (eds.). Neklidem k Bohu: Náboženské výtvarné umění v Čechách a na Moravě v letech 1870 – 1914. Praha: Arbor vitae, 2006. ISBN 80-86300-58-7.

FILIP, Aleš. Secesní chrámy na Moravě a ve Slezsku: Sakrální výtvarné umění kolem roku 1900. Brno: Barrister & Principal – Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně, 2004. ISBN 80-86598-63-2.

HRŮZA, Jiří. Svět měst. Praha: Academia, 2014. ISBN 978-80-200-1808-3.

KUTHAN, Jiří. Aristokratická sídla v českých zemích 1780 – 1914. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2014. ISBN 978-80-7422-332-7.

LÍBAL, Dobroslav – POCHE, Emanuel. Architektura. In: POCHE, Emanuel (ed.). Praha národního probuzení: Čtvero knih o Praze. Praha: Panorama, 1980, s. 33-203.

McKEAN, John Maule. První průmyslový věk. In: RAEBURN, Michael a kol. Dějiny architektury. Praha: Odeon, 1993, s. 199-243. ISBN 80-207-0185.

PETRASOVÁ, Taťána – LORENZOVÁ, Helena (eds.). Dějiny českého výtvarného umění III: 1780 – 1890. Praha: Academia, 2001. ISBN 80-200-0735-0.

PETRASOVÁ, Taťána. Hlava šestá: 1780 – 1918. In: KRATOCHVÍL, Petr (ed.). Velké dějiny zemí Koruny české: Tematická řada: Architektura. Praha – Litomyšl: Artefactum – Paseka, 2009, s. 522 – 624. ISBN 978-80-7432-001-9, ISBN 978-80-86890-21-0.

VYBÍRAL, Jindřich. Česká architektura na prahu moderní doby: Devatenáct esejů o devatenáctém století. Praha: Argo, 2002. ISBN 80-7203-475-8.

VYBÍRAL, Jindřich. Století dědiců a zakladatelů: Architektura jižních Čech v období historismu. Praha: Argo, 1999. ISBN 80-7203-205-4.

ZATLOUKAL, Pavel. Architektura 19. století. Praha: Správa Pražského hradu – DaDa, 2001. ISBN 80-86161-39-0.

ZATLOUKAL, Pavel. Brněnská architektura 1815 – 1915: Průvodce. Brno : Obecní dům Brno – Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště Brno, 2006. ISBN 80-239-7745-8.

ZATLOUKAL, Pavel. Příběhy z dlouhého století: Architektura let 1750 – 1918 na Moravě a ve Slezsku. Olomouc: Muzeum umění Olomouc, 2002. ISBN 80-85227-49-5.

Reklamy

Únor 22, 2015

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 24. ÚNORA 2015

Petriny019Vracím se ještě jednou na Pohořelec slíbeným připomenutím již neexistujícího pomníku, které jsem slíbil také účastníkům sobotní procházky 21. února.

Mladá Československá republika to s budováním své legitimity a identity neměla snadné. Nezbývá mi, než problém zjednodušit, musím-li námět na knihu směstnat do pár vět. Podstatná potíž spočívala ve Velké válce, která samostatnost přinesla. Češi v ní bojovali v uniformách všech jejích účastníků. Přirozeně se stavělo na těch, kdo republiku vybojovali na habsburském mocnářství, a bylo třeba se přenést přes jisté morální dilema: Byli to v naprosté většině zároveň ti, kdo zradili svou vojenskou přísahu. V morálně erodované mysli současníka to zas tolik neznamená, ale republika vznikla v době, kdy vojenská čest ještě něco znamenala. Obecné principy příliš nefungují, je užitečné je personifikovat. Potřebu národních hrdinů ale nemohli naplnit velcí váleční hrdinové, jako byli například Linienschiffsleutnant Rudolf Singule, který velel potopení italského křižníku Giuseppe Garibaldi, těžkému poškození britského křižníku Dublin a se svou ponorkou vyřadil z boje dalších 10 lodí, celkem 17 561 BRT, či letecké eso Hauptmann Otto Jindra, který v roce 1916 dokázal svým dvouplošníkem potupně rozprášit slavnostní přehlídku ruských vojsk před carem Nikolajem II.
S hrdiny příliš nakládat neumíme, příznačnější jsou pro naše chápání vlastních dějin postavy mučednické. Nepřekvapí tak, že mladá republika našla svého hrdinu-mučedníka v plukovníku Ševcovi. Josef Švec se narodil v roce 1883 v Čeňkově u Třešti. Studoval na gymnasiu v Pelhřimově, absolvoval učitelský ústav v Soběslavi a jako učitel tělocviku pak působil na obecné škole v Třebíči. Tady zanechal výraznou stopu i v místním Sokole, odkud byl také v roce 1911 vyslán jako sokolský cvičitel do Ruska. Válka jej zastihla v Černomoří, kde nejprve učil tělocvik na obchodní akademii v Jekatěrinodaru (dnes Krasnodar) a poté působil v Gelendžiku na pobřeží. Odtud se dostal do Kyjeva, vstoupil jako dobrovolník do České družiny. konvertoval k pravoslaví a přijal křestní jméno Georgij. V bitvě u Zborova velel proslulé 8. rotě 1. střeleckého pluku, za hrdinství v bitvě prokázané byl, už jako poručík, jmenován velitelem 3. praporu svého pluku. I další bitvy věnčily mladého důstojníka slávou: Kazaň, Penza, Lipjagy, Samara. Vojenská kariéra pokračovala svižným tempem, na jejím konci najdeme Ševce jako velitele divize v hodnosti plukovníka. To už bylo v době, kdy legionáři bojovali s bolševickými vojsky o sibiřskou magistrálu. 25. října 1918, kdy demoralizovaná jednotka čelila přesile bolševiků, Ševcovi odmítli jemu podřízení velitelé splnit rozkaz. Plukovník Švec se zachoval, jak mu důstojnická čest velela: Ve svém štábním vagonu, stojícím právě ve stanici Aksakovo-Belebej, se zastřelil. Tento čin vyburcoval morálku jednotky natolik, že navzdory bolševické přesile původně odmítaný bojový úkol splnila. Tělo plukovníka Ševce bylo pohřbeno 28. října v Čeljabinsku. V roce 1933 se je podařilo československé diplomacii získat v říjnu téhož roku se tak dočkalo dalšího velkolepého pohřbu v Památníku osvobození na Vítkově. Ani tady ale nemělo klid, na podzim roku 1940 odtud muselo být znovu přemístěno, tentokrát do rodinné hrobky v Třešti.
V předvečer 10. výročí Československé republiky a Ševcova ruského pohřbu, měla v Národním divadle premiéru hra Rudolfa Medka Plukovník Švec. Ta se v následujícím roce stala předlohou stejnojmenného dvouhodinového filmu režiséra Svatopluka Innemanna. Scénář s ním napsali Josef Neuberg a Václav Wasserman, plukovníka Ševce hrál opět Bedřich Karen. Slavnostní premiéra se konala 14. února 1930. Nebyly to jediné prostředky glorifikace národního hrdiny-mučedníka, i když jmenuji ty nejúčinnější. V roce 1928 odhalili Ševcův pomník v Českých Budějovicích, dílo Otto Birmy. Pražský pomník Josefa Ševce vytvořil Otakar Švec za architektonické spolupráce Bedřicha Feuersteina. Před hlavní průčelí zeměbraneckých kasáren na Pohořelci, nesoucích už jméno Prokopa Holého, byl osazen v roce 1934. Žulový podstavec měřil na výšku 3,6 m, samotná bronzová plastika 3,75 m. Nikde jsem nenarazil na spekulaci, o níž si zcela náhodná shoda ševcovských jmen říká (a že je jinak kolem nešťastného autora pomníku generalissima Stalina vymyšleností až hanba), zato se pořád traduje tvrzení, že pomník nechali Němci za okupace na pokoji a zničil jej až komunistický režim. Jako obvykle v této zemi to není celá pravda, ale ani celá nepravda: Pomník byl odstraněn v polovině roku 1941 v rámci systematické likvidace připomínek legionářů, prováděné okupační správou. Spolehlivá kniha historiků Zdeňka Hojdy a Jiřího Pokorného Pomníky a zapomníky (Praha – Litomyšl: Paseka, 1996) uvádí další podstatné údaje: V březnu 1949 oznámilo ministerstvo vnitra pražskému národnímu výboru, že restituční komise americké armády našla v Bavorsku neporušenou Ševcovu sochu a dala ji dopravit do skladiště v Děčíně-Podmoklech. Průvodní spisy se ale ztratily dříve, než proběhlo předání do depozitáře vojenského muzea, a plastika byla nenápadně zlikvidována. Naplnila se tak smutná logika: Vinu za odepření poslušnosti, na něž plukovník Švec reagoval sebevraždou, připisoval oficiální výklad bolševickým agitátorům.
Sbor pro obnovu pomníku plk. J. J. Švece na pražském Pohořelci předvedl 18. prosince 2012 na Žofíně zastupitelům městské části Praha 1 model pomníku, výsledek rekonstrukce provedené Petrem Holubem, a nepolevuje v úsilí o jeho obnovu.

Zdroj obrázku: BEČKOVÁ, Kateřina. Zmizelá Praha. Hradčany a Malá Strana. Praha: Schola ludus – Pragensia, 2000, obr. 57 na s. 77.

V ÚTERÝ 24. ÚNORA 2015 SE SEJDEME VE 14 HODIN NA ZASTÁVCE TRAMVAJE Č. 25 HLÁDKOV. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Únor 20, 2015

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 12:29 pm

1136Drazí přátelé,

nebojte se, nejde o ohlášení další změny. Jen připomenutí, neboť plakátek se ocitl pro ty, kdo neradi pracují s kolečkem myši, příliš hluboko.

Únor 9, 2015

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 17. 2. 2015

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 9:08 pm

poi039Na plánu z roku 1856 pořízeném při mapování ke stabilnímu katastru je dosud uzavřený severozápadní kout Pohořelce. Dnes severní fronta náměstí končí čp. 114/IV, Kučerovým palácem, jehož stavební historii můžeme sledovat od středověkého domu přes dům renesanční po třikrát přestavovaný barokní palác, jehož dnešní podoba pochází z let 1764 – 1769 a pozdějších úprav. Ta nejpodstatnější z něj udělala rohový dům: V letech 1898 – 1899 byla (jako poslední) zbořena Strahovská (Říšská) brána a v roce 1906 získal Břevnov nové spojení s Prahou po koruně barokní fortifikace (dnešní Keplerova), později doplněné i tramvajovou tratí. Nové komunikaci ustoupily domy nalevo od Kučerova paláce, čp. 115, 116, 177 a 118.
Čp. 118/IV má dnes funkcionalistická budova Gymnasia Jana Keplera (Mečislav Petrů – Karel Beneš 1930 – 1932). Na jejím místě stál původně lusthaus, patřící místokancléři Jakubu Kurzovi ze Senftenavy. Když zemřel, letohrádek koupil od vdovy císař Rudolf II. a na jeho pozvání se v něm usadil velký dánský astronom, astrolog a alychymista Tycho Brahe (1546 – 1601). V únoru 1600 za ním přišel do Prahy německý matematik, astronom a astrolog Johannes Kepler (1571 – 1630). Nějaký čas, nejspíše až do Brahovy smrti v říjnu 1601, bydlel a pracoval rovněž v Kurzově domě. Ten pak v 17. století zmizel v barokním opevnění. Až v roce 1902 se dočkal identifikace a jeho torzo bylo částečně vykopáno a znovu zakryto. Nový odkryv umožnila stavba školy, v roce 1931 byly vykopané zbytky domu zaměřeny, zdokumentovány a zakryty betonovou konstrukcí, v roce 1959 pak zapsány do Státního seznamu nemovitých kulturních památek. Dnes nad nimi stojí přístavba školní jídelny, dokončená roku 2005, a půdorys reprodukuje trávník před ní.
Čp. 120 má na plánu dvoupatrový dům, který se stal základem pozdějšího velkého kasárenského komplexu. V roce 1873 jej koupila pražská obec pro ubytování praporu zeměbrany a Václav Holoubek stavebně přizpůsobil novému účelu. Na konci 80. let se pak strhly vykoupené domy přiléhající od jihu a stavební firma Schlaffer & Hübschmann zde v letech 1890 – 1893 podle projektu Jindřicha Fialky postavila mohutnou neorenesanční kasárenskou budovu, nadále vedenou pod popisným číslem původního domu.

V TĚCHTO MÍSTECH ZAHÁJÍME LETNÍ SEMESTR AKADEMICKÉHO ROKU 2014/2015. SEJDEME SE V ÚTERÝ 17. ÚNORA 2015 VE 14.00 NA ROHU KEPLEROVY A PARLÉŘOVY ULICE (TRAMVAJ Č. 22, ZASTÁVKA POHOŘELEC). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Pro lepší orientaci přidávám ještě o něco starší detail indikační skici stabilního katastru. Zdroj plánů: LAŠŤOVKOVI, Barbora a Marek. Plán Prahy a Vyšehradu na základě mapování stabilního katastru (1856). Praha: Archiv hl. m. Prahy – Scriptorium, 2008. – LAŠŤOVKOVI, Barbora a Marek. Plán Prahy podle indikačních skic stabilního katastru (1840-1842). Praha: Archiv hl. m. Prahy – Scriptorium, 2005. Snímek severozápadní strany Pohořelce je dílem Jindřicha Eckerta a byl pořízen kolem roku 1890. Reprodukuji jej z díla Kateřiny Bečkové Zmizelá Praha. Hradčany a Malá Strana. Praha: Schola ludus – Pragensia, 2000, obr. 56 na s. 76.
poi038poi036

ZMIZELÉ TROLEJBUSY

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 1:10 pm

Arazim1ARAZIM, Jan. Trolejbusy a trolejbusové tratě: I. díl: Pravý břeh Vltavy. Praha – Litomyšl: Paseka, 2014. ISBN 978-80-7432-446-8.

Když jsem přišel do Prahy, trolejbusy už tu druhým rokem nejezdily. Jako Západočech s nimi ale mám jistou zkušenost: V Mariánských Lázních naopak už druhým rokem jezdily, když jsem se v ne tak vzdálených Karlových Varech narodil. Tam jsme je sice nikdy neviděli, ale v blízkém Ostrově závod Škoda trolejbusy od roku 1960 vyráběl a na trati vedoucí z továrny až na konec sousedního Jáchymova zkoušel. V Plzni jezdí trolejbusy už od roku 1941 a město dnes patří k těm, které si jejich provoz ke svému prospěchu udržely a rozvíjejí.
V Praze je dnem počátku 28. srpen 1936, kdy se první pasažéři svezli na lince K od střešovické vozovny přes Ořechovku, Bořislavku, Hanspaulku a Šafránku ke sv. Matěji. Počátek vlastně atypický: Obvykle trolejbusy vozily dělníky do velkých průmyslových závodů, v Praze první linka obsluhovala nové vilové čtvrti a kolonie rodinných domů. Druhá, W, zprovozněná v roce 1939, vedla od Anděla podobnou zástavbou na Santošce a Malvazinkách, končila ale u jinonické Waltrovky. Rozvoj trolejbusové dopravy po II. světové válce pak již primárně sledoval potřeby industrializace a tratě z Libně do Čakovic a ze Smíchova do Velké Chuchle překročily v jejím jménu tehdejší hranice Prahy. Rozvoj sítě vrcholil v březnu 1959, kdy dosáhla délky 56,876 km. Téhož roku ale na nejstarší lince ke sv. Matěji začaly místo trolejbusů jezdit autobusy a proces pak pokračoval rušením dalších úseků a celých tratí, až 16. října 1972 vyjely trolejbusy na ještě zbývající tratě naposledy. Ten úplně poslední na trasu linky 51 Orionka – Stadion Jih. Prahu ovládly autobusy a nová dopravní koncepce, daná stavbou metra, už s trolejbusy nepočítala.
Nový svazek řady nakladatelství Paseka Zmizelá Praha poskytuje obvyklý servis: Stručný vstupní text (ne vše v předchozích odstavcích pochází odtud), 200 důkladně popsaných fotografií a cenné plánky se zákresem míst na nich zachycených. Výběr se soustřeďuje na střed města, Čakovice, Vysočany, Strašnice a Pankrác. A jako vždy nejde jen o zmizelé trolejbusy, ale o řadu zmizelých míst. S dojetím jsem se tak shledal například se samoobslužnou výkrmnou na rohu Českomoravské a Emanuela Klímy, se zaniklým Krejcárkem a dosud nezastavěnou prolukou na rohu Karlova náměstí a Resslovy ulice. Samotné trolejbusy ale ve mně nic sladkobolně nostalgického nevzbuzují, asi nejen proto, že se už nestihly stát součástí mé pražské zkušenosti. Listuji fotografiemi, které mi je vracejí na známá místa, a jejich mohutná krabicovitá forma mi do města nezapadá, ba shledávám v ní, hlavně u třínápravových typů, jistou obludnost. Trolejbusová točna kolem pomníku Josefa Jungmanna se mi, počítám, vrátí ve snu po některé z tučných pozdních večeří a zadrátované nebe se připomene i za dne při fotografování. Želím tak jen zážitku tiché a nesmradlavé plavby pod dvěma šikmými stěžni, hbitost trolejbusů by ale stejně byla v dnešní pražské dopravě schopností neuplatnitelnou.

Únor 7, 2015

LOŇSKÁ POSLEDNÍ A LETOŠNÍ PRVNÍ

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 6:34 pm

poi001Jako novomanželé jsme se samozřejmě učili kromě mnoha jiných věcí také umění, jak vyjít s hubeným příjmem. Poměrně záhy jsme zhnuseně odložili pomůcku Naše domácnost, která nám velela denně zapisovat do sofistikovaných formulářů všechna vydání. Jen zdržovala a otravovala, aniž by co přinášela, neboť jsme postrádali schopnost vyvozovat z analýzy pracně sbíraných dat nápravná opatření. (Musím mimochodem přiznat, že řádnému hospodaření jsme se za třiatřicet společných let dosud nenaučili.) Déle vydržel přídělový systém, který se týkal především knih. Aby mohl fungovat, začal jsem si výdaje za knihy zapisovat. Nakonec se z toho stala obyčejná přírůstková kniha už bez měsíčních vyúčtování a počítání rozpočtových schodků. Není mi sice na nic, ale vedu ji dodnes. Ze zápisů do ní se totiž stal rituál, součást radování z toho, co jsem si domů přivlekl.
Na jednu úchylku se snadno nabalují další. Po životě stráveném v akademickém prostředí je pro mne důležitějším zlomovým bodem první říjnové pondělí než 1. leden. Kolem něho mě každoročně štvou ankety vybírající knihu roku. V mém přírůstkovém seznamu, vedeném v krásně omšelé prvorepubliční účetní knize, je ale třeba začít nový kalendářní rok. Nikdy při tom neodolám pokušení hledat v onom uplynulém svou knihu roku a hlavně mi, nevím proč, záleží na tom, která kniha byla vloni tou poslední a která bude letos tou první. Bývají to knihy z prostého důvodu výjimečné: Ježíšek mi knihy nenosí, neboť rodina se zřejmě řídí analogií zásady, že pro alkoholika není vhodným dárkem láhev rumu. (Mé děti mi tak nadělily k šedesátinám španělskou sušenou šunku a soudek piva. To si nestěžuji, naopak chválím.) Přátelé naštěstí rodinnou zásadu nesdílejí a tak mi přeci jen Ježíšek knihy naděluje. Každoročně slavíme Silvestra nehlučným popíjením červeného vína a půlnoční soljankou s pirohy s přítelem Jiřím a začínáme vždy odloženou vánoční nadílkou.
Tu poslední jsem tedy domů nepřivlekl, přivlekl ji Jiří. Velký barokní básník Fridrich Bridelius sestavil v roce 1658 zpěvníček adventních a vánočních písní Jesličky. Staré a nové písničky, v nově narozenému Králi Kristu Ježíši Bethlemskému za dar nového léta připsané. Brněnské nakladatelství Host spolu s Masarykovou universitou vydaly na sklonku roku 2014 s vročením 2012 jeho mezioborovou kritickou edici Pavla Koska, Tomáše Slavického a Marie Škarpové. Dílo, nad nímž se mi tají dech jako milovníkovi barokní religiozity i jako příslušníku oborů příbuzných. Vánoční radost mi navíc prodloužila součást díla, skvělá nahrávka, která přidává ke 480 stranám edice a studií 80 minut znějící podoby celého zpěvníku. Myslím, že je to má kniha roku. Nejlepší na konec.
Tu první letošní mi Ježíšek nadělil prostřednictvím přítele Tomáše. Není to tak dlouho, co jsem se nemohl odtrhnout od díla Jiřího Křesťana Zdeněk Nejedlý: politik a vědec v osamění (Praha – Litomyšl: Paseka, 2012.), uhranut hloubkou a citlivostí portrétu, ale především neběžným spojení naléhavosti a cudnosti, s nimiž autor odkrývá morální rozměr historikovy práce. Drobná knížka Případ Václava Talicha s nejedlovským monumentem úzce souvisí a to, co mě na něm při čtení fascinovalo, v ní zaznívá ještě naléhavěji. Jen tři věty ze samotného závěru: „Budu spokojen, když čtenáři, kteří o Talichově případu nic nevěděli nebo jen něco tušili, připustí, že se dověděli leccos nového. A když hltači knih a jiných textů, kteří si mysleli, že vědí všechno, se na malou chvíli zachvějí v pochybách. Pravda nebývá jednoduchá a její starší sestra zove se Pokora.“ To vyznávám.
Přátelé mě zachránili: Můj přírůstkový seznam mi prozradil, že první kniha, kterou jsem letos opravdu domů přivlekl, se jmenovala Jak (si) kontrolovat a zvládat diabetes. Jak jsem čím dál pověrčivější, oblil mě diabetický pot. To bylo o fous, tedy o Talicha.
poi012

Únor 6, 2015

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 10:01 pm

1136Drazí přátelé,

znovu změna, znovu škrtám v diáři. Tentokrát mi ale nevelí stav mého organismu. Byl jsem kolektivně požádán o týdenní odklad z důvodů masopustních, proto se sejdeme až v postním čase, nikoliv druhou, ale až třetí sobotu v měsíci. Cestou se dohodneme, zda tento posun prohlásit za výjimečný či za stálý.

Blog na WordPress.com.