Czumalova nástěnka

Březen 29, 2015

VILA KINSKÝCH

Filed under: KF FAMU - PRAHA 5, U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 10:36 pm

pch007Štencova fotografie z roku 1913 zachycuje hlavní průčelí vily Kinských. Zahrada byla tehdy už dvanáctým rokem přístupná veřejnosti a ta už desátým rokem mohla navštěvovat expozici sbírek Národopisného muzea ve vile, spolu se zahradou vykoupené pražskou a smíchovskou obcí a propůjčené pro umístění sbírky Národopisné společnosti. Vilu postavil v letech 1827 – 1831 pro Rudolfa knížete Kinského z Vchynic a Tetova (1802 – 1836) Heinrich Koch (1781 – 1861), absolvent vídeňské Akademie, dvorní architekt Kinských a později Dietrichsteinů. Za ní poněkud nešťastně vykukuje Pražský ústav pro hluchoněmé, postavený v letech 1901 – 1903 podle projektu Františka Storcka. Snímek i dolní plán reprodukuji z krásné knihy Zdeňka Wirtha Pražské zahrady, kterou v květnu 1943 v Praze vydalo nakladatelství Václava Poláčka.
Na detailu plánu Smíchova z roku 1843 vidíme ještě původní rozsah zahrady Kinských. Na plochu zelinářské zahrady za cestou v trase dnešní dopravní stoky jménem Holečkova někdo později zakreslil nové ulice, které budou brzy obestavěny činžovními domy: směrem k jihu vede dnešní Drtinova (od roku 1860. kdy vznikla, se jmenovala Husova) a s dnešní Štefánikovou (tehdy Hlavní, od 1860 Kinského třída) ji kolmo propojuje dnešní Zubatého (od 1860 Havlíčkova). Vpravo dole je i regulační čára jedné strany budoucího Arbesova náměstí, která už počítá se zbořením barokizovaného románského kostela sv. Filipa a Jakuba. Došlo k němu v roce 1891. Tam, kde je dnes náměstí Kinských, dosud chrání předsunutý ravelin Újezdskou bránu. V horní části zahrady jsou vidět skleníky dnes již neexistující a zahradní pavilon, o němž budeme brzy muset říci totéž, nestane-li se něco zásadního. V době, kdy byl plán pořizován, nebyla ještě tvorba krajinářského parku dokončena. Friedrich Wünscher, nástupce prvního architekta parku Franze Höhnela, na ní pracoval až do roku 1861.

pch008

Reklamy

Březen 21, 2015

ZA ÚJEZDSKOU BRANOU

Filed under: KF FAMU - PRAHA 5, MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 11:31 pm

Led021Újezd je místo, které může poskytnout jistý klíč k pochopení Smíchova. Fotografie z počátku 80. let 19. století s filipojakubskou poutí před Újezdskou branou je pravděpodobně dílem Jana Malocha. Velmi přesnou charakteristiku použil Jan Jungmann jako titul své výborné knihy, otevírající před časem ediční řadu dnes čítající už šest sličných svazků: Smíchov – město za Újezdskou branou (Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2007).
Původní Újezdská brána v raně gotickém opevnění Malé Strany stála v místech dnešního domu čp. 516/III (Karmelitská 31). Karel IV. v letech 1360 – 1362 téměř zdvojnásobil opevněnou plochu města, nový hradební okruh pojal i strategicky významný Petřín. Újezdská brána se ocitla hluboko uvnitř města, brzy ji obrostlo nové zastavění území, asanovaného při realizaci zakladatelského aktu Přemysla Otakara II., a nakonec ji v roce 1727 zbořili (fragment brány je ale dodnes z ulice viditelný). Nová hradba, které později dala legenda jméno Hladová zeď, rozťala na dvě části osadu Újezd. Tu menší pojalo rozšířené Menší Město pražské, větší s kostelem sv. Filipa a Jakuba zůstala za hradbami a vzdálenost mezi nimi zvětšila předsunutá obranná zařízení. Hladová zeď běžela od vltavského břehu přes Újezd na vrchol Petřína ke kostelu sv. Vavřince a odtud sbíhala ke Strahovskému klášteru a za ním se napojila na hradčanské opevnění. Cesta na Zbraslav procházela novou hradební zdí Újezdskou branou v hranolové věži. Z ní se nedochovalo nic, ale z Hladové zdi nám zbylo 1 178 metrů solidní konstrukce z petřínské opuky.
V barokním bastionovém opevnění Prahy byla nová Újezdská brána umístěna na místě zbořené gotické v kurtině mezi bastionem II (sv. Jakuba) a bastionem III (sv. Dominika). Chránil ji i předsunutý permanentní ravelin. Bránu stavěl v letech 1694 – 1700 Jan Václav Pánek a patřila k ní i další brána v předsunutém ravelinu, obě se sochařskou výzdobou Ottavia Mosta. V roce 1862 ji při stavbě nové silnice na Smíchov zazdili a nahradili novou neogotickou vedle ní blíže k Petřínu. Zatímco stará, raně barokní Újezdská brána měla jediný průjezd, novou tvořily průjezdy tři. Evokací tudorovské gotiky byla blízká Poříčské bráně v novoměstském opevnění a lze předpokládat, že i ji projektoval Ludwig Tscheper. Obě brány beze zbytku zanikly v letech 1891 – 1892, nová po pouhých třiceti letech existence.
Újezdská brána byla označována také jako Zbraslavská, Košířská, Střelcovská nebo Kartouzská. Poslední jméno odkazuje na nejstarší kartuziánský klášter v Čechách, Hortus S. Mariae, který založil roku 1342 mezi Újezdem a Smíchovem Jan Lucemburský. Kartouzu v roce 1419 vydrancovali a vypálili husité a „zříceniny kláštera i nádherného chrámu Panny Marie byly časem tak rozmetány, že nelze ani určitě udati, kde chrám ten stával,“ píše v roce 1884 František Ekert v díle Posvátná místa královského hlavního města Prahy.
Přeměna Prahy v barokní pevnost samozřejmě vyžadovala i umístění vojenské posádky. První kasárny byly postaveny v roce 1712 v sousedství Újezdské brány. Konečnou podobu jim pak dala přestavba v roce 1775. 9. července 1834 se tu narodil Jan Neruda. Armáda odsud odešla až v roce 1927 a v letech 1928 – 1929 se rozlehlá budova bourala. Rozběhla se pak příprava Petřínské komunikace, objevily se i další záměry, podařilo se ale, především díky Klubu Za starou Prahu, uhájit hodnotu nezastavění paty Petřína.

Březen 13, 2015

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 17. BŘEZNA 2015

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:43 pm

kh012Na fotografii cvičí na Masarykově státním stadionu na Strahově 28 600 mužů Pecháčkovu skladbu Přísaha republice, přihlíží 200 000 diváků. Děje se na jubilejním X. všesokolském sletu na počátku července 1938. Ten byl ovšem teprve třetí, který se na Strahově konal. Vůbec první všesokolský slet se v roce 1882 uskutečnil na Střeleckém ostrově. Jen pro slet bylo provizorní cvičiště zřízeno v roce 1891 v Královské oboře ve vazbě na Všeobecnou zemskou jubilejní výstavu. III. všesokolský slet provázel Národopisnou výstavu českoslovanskou a cvičiště pro něj Sokolové vybudovali na Letenské pláni. Místo zůstalo pro další slety shodné, zvyšovala se ale kapacita cvičiště: IV. sletu v roce 1901 se účastnilo 6 000 cvičenců a 22 000 diváků, na V. sletu v roce 1907 už počet cvičenců překročil hranici 10 000, na VI. sletu roku 1912 cvičilo 11 340 mužů najednou a přihlíželo tomu 120 000 diváků. Na VII. sletu v roce 1920 se vystřídalo zhruba 50 000 cvičenců a tribuny najednou pojaly 150 000 diváků.
Dlouho už ale bylo zřejmé, že prudce se rozvíjející hromadná cvičení potřebují stálou stavbu. Sokolové se dlouho poohlíželi po vhodných pozemcích, už roku 1912 byl v anketě vybrán Strahov, o rok později zpracoval Ludvík Čížek koncepci rozsáhlého sportovního areálu na Strahově. Další přípravy zpomalila Velká válka, ale se vznikem republiky nabrala příprava velkého sletiště znovu na tempu. Rozsáhlé terénní úpravy pozemků, získaných už v roce 1919, zahrnovaly i nasypání zemních tribun a VIII. všesokolský slet se tak mohl v roce 1926 poprvé konat na Strahově. Na cvičišti se od 4. do 6. července vystřídalo 144 863 cvičenců, denní návštěva činila 160 000 diváků.
V architektonické soutěži na úpravu areálu v roce 1930 zvítězil Alois Dryák (1872 – 1932), žák Friedricha Ohmanna, za ním skončili o generaci mladší funkcionalisté Ferdinand Balcárek (1904 – 1975) a Karel Kopp (1903 – 1956). Nejprve se stavěla střední část západní tribuny podle Dryákova projektu, po jeho smrti pak dvojice Balcárek – Kopp dostavěla západní a do roku 1935 i východní tribunu. Zbývající dřevěné tribuny, severní a jižní, nahradily nové železobetonové konstrukce až během příprav poválečného sletu.
XI.všesokolský slet se na Strahově konal v druhé polovině června 1948 za účasti 118 000 cvičenců a při denních návštěvách 200 000 diváků. Pak už Sokol pohltila jednotná socialistická tělovýchova a nový režim se v roce 1955 chopil i tradice masových sokolských cvičení, ovšem s odvoláním na tradici dělnických spartakiád. Pro I. celostátní spartakiádu v roce 1955 zmírnil národní umělec Jiří Kroha funkcionalistický charakter strahovského stadionu provizorní úpravou v duchu socialistického realismu. Na dolní fotografii je pohled na jeho Bránu borců z plochy stadionu.
Spartakiády se pak odbývaly v pětiletých intervalech, v roce 1960, 1965, 1975, 1980 a 1985, tedy s jednou cézurou. Stadion se dál vyvíjel, především byla v roce 1965 zbořena východní tribuna a do roku 1975 nahrazena novou podle projektu Olivera Honke-Houfka, Zdeňka Kuny a Zdeňka Stupky. Přibylo sportovišť i servisních zařízení, stavba studentských kolejí (František Cubr – Josef Hrubý – Jaroslav Kándl – Viktor Formáček 1960 – 1965) vyřešila problém šaten, postavila se pošta (František Cubr – Josef Hrubý – Jan Nováček 1960), poliklinika (Václav Sedlák – Alois Ezechiáš 1962 – 1965), stravovací zařízení (Luděk Hanf – Stanislav Franc 1962 – 1965). Velká stavební aktivita byla spojena s pražským mistrovstvím Evropy v atletice v roce 1978, samotného stadionu se ale téměř nedotkla, soustředila se na sousední, který v letech 1933 – 1934 postavili také Ferdinand Balcárek a Karel Kopp, a jeho bezprostřední okolí. Při poslední, VI. československé spartakiádě vystoupilo na Strahově 189 512 cvičenců a počet diváků dosáhl v průběhu dvou dní čísla 1 206 000.
Půdorys 310,5 × 202,5 metru, plocha 62 876 m² a kapacita 280 000 míst (z toho 96 000 k sezení) dává stadionu výjimečné postavení i v mezinárodním srovnání, zároveň ale limitují jeho využitelnost. Na plochu cvičiště se vejde 9 fotbalových hřišť, ale co s tím? Jen pro srovnání: Manchesterský Old Trafford pojme 76 212 diváků, Estadio do Maracana v Rio de Janeiro 76 804, Signal Iduna Park v Dortmundu 81 260, Camp Nou v Barceloně 98 784, Azteca Stadium v Mexico City 105 000. Ale abychom nezůstali jen u fotbalových: Za největší se pokládá Rungnado May Day Stadium v Pchongjangu z roku 1989 s kapacitou 150 000 diváků. Asi opravdu máme nad Prahou největší stadion světa.
Nu, půjdeme se na to podívat. V ÚTERÝ 17. BŘEZNA 2015 SE SEJDEME VE 14 HODIN NA BĚLOHORSKÉ U HOTELU PYRAMIDA NA ZASTÁVCE TRAMVAJÍ Č. 22 A 25 MALOVANKA. TĚŠÍM SE NA VÁS.

kh013

 

 

 

 

Březen 9, 2015

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA – ZMĚNA TERMÍNU

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 2:35 pm

025 (2)Drazí přátelé,

obávám se, že opět musím nebezpečně namáhat zbytkovou pružnost svého ducha a diáře i Vaši trpělivost a vyhlásit další změnu. Na přání masopustní lobby jsem posunul termín minulé peripatetické přednášky na třetí sobotu v měsíci a rozhodl se, že už to tak nechám. Tento měsíc by to znamenalo sobotu 21. března, kdy se ale koná řádné výroční valné shromáždění Klubu Za starou Prahu. Březnová peripatetická přednáška se proto uskuteční až v sobotu 28. 3. a minimálně po zbytek akademického roku bych se vrátil k pravidlu, které kdysi platívalo, totiž že v letním semestru se peripatetické přednášky konají poslední sobotu v měsíci, abychom co nejvíce využili prodlužování dní a přibývání tepla.

Březen 7, 2015

JÁ JDU. CO VY?

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 6:28 pm

kh009

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 10. BŘEZNA 2015

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 6:13 pm

kh006Fotografii z cyklu Vzpomínky vytvořil Josef Sudek v roce 1956 v zahradě rodinného domu svého přítele architekta Otto Rothmayera ve Střešovicích. Není zdaleka jediná, kouzelná zahrádka či zahrádka pana kouzelníka, jak jí Josef Sudek říkal, patřila k jeho oblíbeným místům a Rothmayerův zahradní nábytek z betonářských železných prutů s bílým nátěrem je častým významovým a prostorotvorným aktérem Sudkových fotografií. Vlastní rodinný dům postavil Otto Rothmayer (1892 – 1966) na nejzazším okraji nové vilové čtvrti nad hranou svahu, prudce spadajícího k Veleslavínu. V úterý se nám o kus dál, z Norbertova, připomněl výhled na Říp a kopce Českého středohoří, který se odtud otvíral, než dům přerostly stromy. Výspu v relativně volné krajině, již přibližuje slíbený snímek nevalné technické kvality, ale město brzy pohltilo, v těsném sousedství domu se v březnu 1936 začala podle projektu Bedřicha Adámka stavět rozlehlá Masarykova vojenská nemocnice.
Zbývá zasadit dům do souvislostí Rothmayerova života a díla: Stavěl se v letech 1928 – 1929 a další stavební fáze proběhla v roce 1933. Když stavba začala, byl Rothmayer už šest let zaměstnán na Stavební správě Pražského hradu a zastupoval tu svého často nepřítomného učitele Josipa Plečnika. Právem se těšil jeho důvěře a tak při úpravách Pražského hradu a lánského zámku zdaleka nešlo o mechanické provádění Plečnikových návrhů. Míra pochopení a souznění je nebývalá a zajistila i stylovou kontinuitu přestavby Hradu monarchického v Hrad demokratický poté, co jej Josip Plečnik opustil a Otto Rothmayer tu realizoval své největší projekty, tedy mezi léty 1935 a 1951. Jeho dílo mimo Pražský hrad a Lány není rozsáhlé, rodinné domy postavil jen tři: Kromě vlastního střešovického ještě letní dům Otakara Hatleho v Káraném nad Jizerou (1925) a dům s ateliérem sochařky Hany Wichterlové u Prostějova (1928). V obou případech nešlo o běžné klienty, ale o blízké přátele a spolupracovníky: Firma Hatle provedla řadu Rothmayerových návrhů v kovu, včetně zmíněného železného nábytku, plodem přátelské spolupráce s Hanou Wichterlovou je například pamětní deska Ference Liszta na fasádě staroměstského domu Platýz (1956).
Nemohu nevyužít příležitosti k připomenutí další významné osobnosti s domem spojené: Na sklonku roku 1930 si Otto Rothmayer do nového domu přivedl novomanželku Boženu, rozenou Hornekovou (1899 – 1984), a v roce 1932 se jim tu narodil syn Jan. Když se dům stavěl, spolupracovala jeho nastávající s Janem Vaňkem a Zdeňkem Rossmannem na manifestační brněnské Výstavě moderní ženy a na publikaci Civili­sovaná žena, k níž přispěla návrhem radikální reformy ženského šatníku, založené na kalhotách. Měla už v té době za sebou šest let studia na pražské Uměleckoprůmyslové škole, mimo jiných u sochaře, skláře a glyptika Josefa Drahoňovského a sochaře Jaro­slava Horejce, a sedmileté působení na rodinné škole ve Velkém Meziříčí. Odtud přešla do Bauhaus následující Školy uměleckých řemesel v Brně a v Praze pak v roce 1934 nastoupila do Školského ústavu pro domácký průmysl, kde s válečnou cézurou působila až do roku 1957. Sešly se tak dvě významné osobnosti nejen umělecké, ale také učitelské. Božena Rothmayerová vychovala několik generací textilních výtvarnic, především krajkářek, Otto Rothmayerovi se tak dlouhé možnosti pedagogického působení nedostalo, jako profesor užité architektury na Uměleckoprůmyslové škole působil jen v letech 1946 – 1951.
Jako modelovou ukázku z díla Boženy Rothmayerové vybírám ručně paličkovanou krajku o formátu 300 × 147 cm ze sbírek Vyšší odborné školy textilních řemesel a Střední umělecké školy textilních řemesel v Praze, jejichž vedení zároveň děkuji za laskavé svolení k publikaci. Sudkovu fotografii reprodukuji ze souboru Josef Sudek, který vydalo v roce 1976 v Praze nakladatelství Pressfoto

V ÚTERÝ 10. BŘEZNA 2015 SE SEJDEME VE 14 HODIN NA ZASTÁVCE TRAMVAJÍ Č. 1 A 18 BATERIE. TĚŠÍM SE NA VÁS.

bi006zaclona_nahled_2 (2)

Březen 1, 2015

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 3. BŘEZNA 2015

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:36 pm

P6115_Stresovice_kostel sv NorbertaÚzemí Střešovic, souvisle osídlené od 3. tisíciletí př. Kr., bylo původně majetkem břevnovských benediktinů, Střešovice jsou poprvé zmiňovány v zakládací listině kláštera z roku 993. Od jejího založení pak následujících osm století patřily premonstrátské kanonii u kostela Nanebevzetí P. Marie na Strahově, nepočítáme-li epizody husitské konfiskace a přechodu do soukromých rukou za stavovského povstání. Dlouho tu nevzniklo kompaktní sídlo, jen pár chalup se seskupilo kolem jádrového dvorce, zbytek tvořily drobné domky roztroušené po vinicích. Farním kostelem byl pro jejich obyvatele nejprve kostel sv. Vojtěcha nad Brusnicí, po jeho zániku klášterní kostel Nanebevzetí P. Marie a nakonec nová kaple sv. Rocha na nádvoří kláštera. Když byla v roce 1784 zrušena jako farní kostel, vyřešilo situaci přifaření části střešovických obyvatel ke sv. Matěji a dalších k břevnovské sv. Markétě. Zároveň ale vstoupilo v platnost nařízení konzistoře, aby duchovní bydlící v Praze nevykonávali duchovní správu za hradbami, a pokračovala reforma a s ní ustavování lokálních duchovních. Střešovice byly přifařeny ke kostelíku sv. Jana Nepomuckého v trníčkách a lokalista ubytován v usedlosti Andělka ve Střešovicích. Tu postavili premonstráti v roce 1756 náhradou za dvůr zle poničený za francouzské okupace a pruského obléhání Prahy jako nový střed klášterního hospodářství. Patřila k ní i kaple Panny Marie Královny andělů, po níž získala jméno, a střešovičtí farníci se v ní od roku 1785 mohli ve všedních dnech účastnit bohoslužeb, do farního kostela na Jenerálce bylo daleko a sloužilo se tam jen o nedělích a svátcích. Ve 40. letech následujícího století premonstráti náhradou za kapli, zrušenou roku 1811, vybavili největší místnost Andělky oltářem a sloužili zde. Jak stále rychleji narůstal počet obyvatel, bylo třeba farnost sv. Jana Nepomuckého v trníčkách rozdělit na nebušickou a střešovickou a strahovský opat Zikmund Starý inicioval postavení kostelů sv. Cyrila a Metoděje v Nebušicích a sv. Norberta ve Střešovicích.
Místo nového kostela předurčila zrušená kaple usedlosti Andělka. 7. května 1890 byl položen základní kámen a dejvický stavitel Jaroslav Kuchta tu, snad ve spolupráci s Františkem Rožánkem, postavil neorománský jednolodní kostel. Již 12. července 1891 jej strahovský opat Zikmund Starý vysvětil. Kostel je benedikován sv. Norbertovi z Xantenu (kolem 1082 – 1134, beatifikován 1215, kanonizován 1582), zemskému patronu, zakladateli řádu, jehož ostatky byly roku 1626 přeneseny z protestantského Magdeburku do strahovského kláštera. Jaroslav Kuchta a František Rožánek postavili zároveň také neorenesanční faru a o něco později budovu Norbertina, kde pod patronací strahovského kláštera tři sestry premonstrátky z mateřince na Svatém Kopečku u Olomouce pečovaly průměrně o 50–60 dětí.
Na historickém snímku je původní podoba interiéru kostela s ornamentální výmalbou a neorománským mobiliářem, jemuž dominuje hlavní oltář sv. Norberta, dílo řezbáře Josefa Krejčíka a malíře Jana Heřmana. V roce 1950, kdy byl ve strahovském klášteře zřizován Památník národního písemnictví, ustoupilo původní vybavení mobiliáři, přenesenému sem z kapitulní síně. Ten se při obnově kláštera v roce 2003 vrátil na původní místo a kostel sv. Norberta dostal nové vybavení. Pohledové působení kostela a Norbertina v době, kdy byly novostavbou, ukazuje pohlednice z roku 1901.
Vrchol střešovického hřebene, na němž stojí kostel sv. Norberta, bude jedním z cílů nejbližší přednášky. V ÚTERÝ 3. BŘEZNA 2015 SE SEJDEME VE 14.00 NA ZASTÁVCE TRAMVAJÍ Č. 1, 2 A 18 SIBELIOVA A SIBELIOVOU ULICÍ BUDEME POSTUPOVAT VZHŮRU. TĚŠÍM SE NA VÁS.
P6046_Stresovice_1901

LETNÍ SEMESTR NA UK ZAČÍNÁ

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 10:46 am

UK_3_3_2015 -page-0

ROZUMĚT RUSKU

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 12:20 am

poi008PUTNA, Martin C. Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity. Praha: Vyšehrad, 2015. ISBN 978-80-7429-534-6.

Labužnicky jsem si nechal závěrečnou kapitolu Nové zápasy starých Rusí na ráno. Dočetl jsem a ještě pln intelektuálního vzrušení pustil počítač. První zpráva, která na mne zaútočila, oznamovala, že večer byl na Velkém kamenném mostě, který spojuje břehy řeky Moskvy kousek od Kremlu, čtyřmi ranami zezadu zastřelen významný představitel demokratické opozice Boris Němcov. Další, že navzdory příměří padli za posledních 24 hodin na východě Ukrajiny tři ukrajinští vojáci a Michail Čečetov, ještě poměrně nedávno vlivný muž Viktora Janukovyče, vyskočil z okna svého kyjevského bytu v 17. poschodí.
S poslední knihou Martina C. Putny mě potkalo to, co je mi, žel, vzácné: Obvykle se sice lačně vrhám na knihy, které jsem domů přivlekl, ale záhy je musím odložit pro naléhavost čtení knih jiných, potřebných k přednáškám či tomu, co právě píšu. Už když jsem ji v Karolinu poprvé vzal do ruky, mi bylo jasné, že tahle mi to nedovolí. Kdyby pro nic jiného, už jen pro řešení otázek, které mě trápí velmi aktuálně. Nejsem z těch, kdo dají na obálku, i když někdy nejsem schopen překonat vizuální ohavnost knihy, kterou jinak velmi potřebuji. Tahle zase tak ohavná není, jen možná příliš narativní: V rudé barvě utopená drúza chrámů, dominující Rudému náměstí, obvykle (a nesprávně) označovaná jako chrám Vasila Blaženého. Vlevo běží pás barevného filmu – Paisij Veličkovskij, který dal svým překladem Nikodémovy antologie Filokalie (Добротолюбие)  na sklonku 18. století základní knihu pravoslavné restauraci, Fjodor Michajlovič Dostojevskij na portrétu Vasilije Grigorjeviče Perova z roku 1872, gosudar Vladimir Vladimirovič Putin s patriarchou moskevským a vší Rusi Kyrillem a konečně tři členky skupiny Pussy Riot. Není to celé časové rozpětí Putnova záběru, začíná se Ruskem před Ruskem  v antickém Černomoří.
Kompoziční princip Martin C. Putna nalezl a ověřil v knize, jež tvoří pendant té poslední: Bohatství poznatků, které sbíral po dva semestry badatelského pobytu v USA na Fulbrightovo stipendium (a nechal nás to tehdy sledovat na svém blogu), zpracoval do knihy Obrazy z kulturních dějin americké religiozity, vydané v roce 2010 nakladatelstvím Vyšehrad. Kompoziční princip obrazů propojených chronologií i vzájemným odkazováním se, mohu-li jako čtenář posoudit, velmi osvědčil. Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity  jsou vystavěny stejně, jen obrazů je o jeden více, 19, k tomu stejně jako u pendantu úvodní a závěrečná kapitola. Stejná je i struktura obrazů, vždy předem uvedených vizuálním zástupcem a základní pasportizací kotvených časem, místem, událostí a uměleckými díly. Dále se komparovat neodvažuji, má čtenářská pozice je u obou knih odlišná. Zatímco o americkou kulturu se od časů, kdy jsem své postižení romantismem sytil trampingem a páchal těžký hřích country & western music, nijak zvlášť nezajímám, kultura ruská mě naopak zajímá dlouho a setrvale. Tedy u první knihy jsem se dovídal řadu věcí a souvislostí dílem nových, dílem neuvědomovaných či zapomenutých, kdežto druhá mě zastihla připraveného a poskytla tak nemalé intelektuální dobrodružství při sledování, co autor těží z děl, která znám. Když se tak rozhlížím po knižních kopcích, tvořících krajinu mé pracovny kolem centrální roviny psacího stolu, vidím, kolik knih jsem během četby té Putnovy snesl a rozečetl či alespoň ke čtení připravil. K prvnímu i k opakovanému. Na to tu čeká Třicátá Marinina láska  Vladimira Sorokina (Praha: Český spisovatel, 1995), Lovcovy zápisky  Ivana Sergejeviče Turgeněva (Praha: SNKLHU, 1957), Kejklíř Pantalon  Nikolaje Semjonoviče Leskova (Praha: Odeon, 1985), Ruské noci  Vladimira Fjodoroviče Odojevského (Praha: Odeon, 1981) i Apokalypsa naší doby  Vasilije Vasiljeviče Rozanova. Došlo už na mou oblíbenou antologii ruské emigrační poezie U řek babylónských  (Praha: Torst, 1996). (Památce Miluše Zadražilové, s níž tuto objevnou antologii vytvořil, Martin C. Putna svou poslední knihu připsal.) Snad brzy přijdou na řadu i díla jiných žánrů, na vrchu leží Svatí staré Rusi  Georgije Petroviče Fedotova (Červený Kostelec, Pavel Mervart, 2011). A z knihovny na mne už dlouho vyčítavě hledí třísvazkové Obrazy z dějin ruské vzdělanosti  Pavla Nikolajeviče Miljukova (Praha: Jan Laichter, 1902-1910), jedno z děl, na něž Putnova kniha odkazuje už svým titulem.
Co jsem je začal číst, doporučuji Putnovy Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity, komu mohu. Je autorovým zvykem být tím pravým mužem v pravý čas na pravém místě, jedna z věcí, jichž si na něm velmi vážím. Jeho česká kniha o Rusku, jak ji sám přesně charakterizuje, činí totéž. Jak je potřebná, jsem se několikrát přesvědčil při onom doporučování. Český mudrlant by ukrajinskou krizi vyřešil raz dva, kdyby ho k tomu pustili, a stejně rychle by byl hotov s Putinem i s Putnou. Četl od něj sice všeho všudy jeden transparent (a i ten mu spíš někdo přečetl), ale ví, že ho nečte. Měl by, snaha porozumět našim vztahům k Rusku a skrze ně Rusku samotnému není nezávazná libůstka pár divných intelektuálů, ale potřeba zatraceně naléhavá.

 

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.