Czumalova nástěnka

Duben 26, 2015

USEDLOST A PARK CIBULKA

Filed under: KF FAMU - PRAHA 5, U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 6:14 pm

cib002Leopold Leonhard Raymund Thun-Hohenstein (1748 – 1826), nejmladší, v pořadí dvanácté dítě Jana Josefa Antonína Thun-Hohensteina a Marie Christiany Hohenzollern-Hechingenové, bylo předurčeno ke kněžské službě. Pasovský kanonista byl vysvěcen na kněze v roce 1771 v Litoměřicích, od roku 1787 byl kanovníkem v Pasově, v roce 1795 se stal proboštem pasovského dómu a o rok později pomocným biskupem a generálním vikářem. Koncem téhož roku byl zvolen pasovským biskupem a v následujícím roce se mu dostalo biskupského svěcení. Stal se tak 73. pasovským biskupem, zároveň posledním, který nosil titul knížete. Pasovské knížectví bylo v roce 1804 sekularizováno a biskup Thun po sporu s bavorským ministrem Maxmilianem Carlem Josephem Franzem de Paula Hieronymem hrabětem von Montgelas předal své úřady a z Pasova odešel, i když pasovským biskupem zůstal až do své smrti. Uchýlil se do Čech, střídavě pobýval v Praze, v Astfeldském (Thunovském) paláci (čp. 36/II na rohu Jungmannovy ulice a Národní třídy, palác byl zbořen v roce 1922 a na jeho místě postaven palác Adria) a na zámku Chlumec. Konečné refugium mu poskytla košířská usedlost Cibulka, již koupil za 112 000 zlatých. Dějiny usedlosti můžeme sledovat od 16. století. Jméno získala po jednom z majitelů, Blažeji Cibulkovi. Podle dochovaného dokladu o instalaci hromosvodů v roce 1818 lze soudit, že tehdy skončily úpravy obytné budovy a práce pokračovaly zahradními úpravami okolí až do Thunova skonu.
Krásný popis romantického parku Cibulka má Jakub Arbes ve stati Okolí pražské, kterou napsal pro III. díl Ottových Čech, vydaný v roce 1887: „Zakladatel dal si sídlo své upraviti po bizarním způsobu, jaký býval v první čtvrti našeho století i v Čechách v oblibě, v okolí Prahy nebylo mu aspoň rovno. Každých sto dvě stě kroků očekávalo procházejícího se nějaké překvapení, tu nějaká věž nebo bašta nebo umělá jeskyně, onde umělá zřícenina, vodojem nebo sochy, z větší části výjevy nebo postavy mytologické, altánky, besídky, poustevna, rozličné dřevěné můstky přes rokle nebo přes potok sadem hadovitě protékající, umělý zbytek zřícenin rytířského hradu s vězením i kamenným vězněm, ba i s věží, z které jest rozkošný pohled po nejbližším okolí, zejména k Bílé hoře, k Motolu, a přes Košíře ku Praze, ano i „hlídač“ (kamenná socha muže z okna letohrádku pohodlně rozloženého), vše to a podobné bavívalo navštěvovatele v nemalé míře. Procházky parkem překvapovaly však již i pouhým svým upravením a pestrostí i labyrintem stezek, jež chodce jako by maní přivádějí v místa nejkrásnější.
Co se nedochovalo: Dávno již zmizela úprava obou zahrádek přiléhajících k obytné budově. První z nich byla pravidelná s geometrickým parterem a skleníkem, druhá, giardino segreto, již romantická. Není už tu stéla s reliéfem Václava Prachnera z roku 1822, na níž před vsedě kontemplujícího starého muže (hraběte Leopolda Leonharda Raymunda Thun-Hohensteina) předstupuje génius (anděl smrti) a ukazuje na nápis OMNIA TEMPUS HABENT. Obdélníková deska v trojúhelníkovém tympanonu k tomu přidává MIR EINE WEILE. Předlohou reliéfu byla kresba antického reliéfu z římské galerie Spada, vytvořená Josefem Berglerem. Velmi blízko má k reliéfu na Thunově památníku Prachnerův drobnější reliéf na náhrobku Josefa Ignáce Bučka, rytíře z Heraltic na hřbitově u kostela sv. Klimenta v Bubnech.
Už jen několik fotografií uchovává podobu čtyř soch Číňanů a Číňanek na pilířích balustrády půlkruhové vyhlídkové terasy. Autora těchto zhruba 150 centimetrů vysokých soch neznáme. V giardino segreto stál také masivní pískovcový toskánský sloup s terakotovým orlem na kouli na vrcholu a s mramorovou nápisovou deskou, připomínající návštěvu císaře Františka I. a následníka trůnu Ferdinanda 9. června 1824. (Jugendliches Entzücken / Eines Alten treu ergebenen Böhmen / über beglückende Anwesenheit / des besten Herrscherpaares / Sr. Majestät Kaiser FRANZ des I. / gnädigsten Landesvater / und Ihrer Majestät der Kaiserin / CAROLINE AUGUSTE / der huldvollsten Landesmutter / samt der höchsten Familie / Sr. Kaiserlicher Hoheit des Kronprinzen / FERDINAND / Sr. Königlichen Hoheit des Prinzen ANTON von SACHSEN und / Sr. Keiserlichen Hoheit der Erzherzogin THERESIA seiner Gemahlin / den 9. Juny 1824) Šlo zřejmě opět o dílo Václava Prachnera podle návrhu Josefa Berglera, biskupova komorního malíře a ředitele pražské Akademie.
Na vrcholku střechy Čínského pavilonu už není figura Číňana se slunečníkem, vytvořená z měděného plechu, jíž otáčel vítr opírající se do čtyř horizontálních lopatek (proto také původní název Chinesische Windmühle). Týž vítr rozezníval osmačtyřicet skleněných zvonků na okrajích střechy. Sochu Diany se psy nad nedávno obnoveným jezírkem už nechrání dřevěný antikizující chrámek, zřítil se za bouře v roce 1959. Postupně zmizely některé sochy a mechanické hříčky, lavičky a altánky. Na místě už není ani zahradník vyhlížející ze slepého okna zahradnického domku před branou usedlosti, dílo Václava Nedomy (my jsme se ještě učili, že Josefa Malínského), sňaté po vandalském útoku v roce 1978 a umístěné v Lapidariu Národního muzea. Jen účty jsou doložena další Nedomova díla, kamenný Cerberus na plechových řetězech v jeskyni pod poustevnou a dřevěný rys, který nejspíš číhal na stromě nad některou z cest.
Leopold Leonhard Raymund Thun-Hohenstein svůj romantický krajinářský park nestihl dokončit, zemřel 22. října 1826. Místo jeho posledního odpočinku na malostranském hřbitově označuje monumentální mramorový a litinový pomník, dílo jeho oblíbených umělců Josefa Berglera a Václava Prachnera. Prasynovec Josef Matyáš Thun nedodržel podmínku biskupovy závěti, ukládající mu povinnost dokončení všech staveb Cibulky. Park chátral a navíc jej rozťala vedví trať Buštěhradské dráhy, spojující od roku 1872 Smíchov a Hostivice, a část za tratí brzy zanikla. V thunovském majetku byl do roku 1884, v roce 1922 jej vykoupila pražská obec. V roce 1983 se ale rozdělilo vlastnictví parku a usedlosti. Usedlost získala Česká spořitelna a po ní další vlastníci, naposled ji užíval Automotoklub Svazarmu. Při jeho likvidaci po roce 1989 se tak Cibulka dostala do vlastnictví ÚAMK a jeho privatizací do rukou JUDr. Oldřicha Vaníčka. Přineslo to více než dvě desetiletí chátrání, které v posledních letech naštěstí zpomaluje obětavá práce skupiny squatterů. Současný vlastník se s nimi v roce 2013 smírně dohodl, dnes se je naopak snaží vypudit. Park zůstal obecním majetkem a postup jeho regenerace stále více kontrastuje s chátráním usedlosti. Mimochodem, vše, usedlost i park, je od 3. 5. 1958 památkově chráněno. Jako obvykle: problém vymahatelnosti práva a problém, jak přimět instituce, které již dávno měly konat, aby konaly.
Obrázky:
1. Anonymní kolorovaná kresba ze sbírek Muzea hl. m. Prahy pochází z doby kolem 1820. Ukazuje Rytířský hrad – rozhlednu, jehož spodní části se později začalo mylně říkat Dantovo peklo, a vlevo gotizující skleník. (Zdroj: PRAHL, Roman. Prag 1780–1830: Kunst und Kultur zwischen den Epochen und Vökern. Prag: Patrik Šimon – Eminent, 2000.)
2. Akvatinta V. Gottmanna podle kresby J. Rattaye ze stejné doby a sbírky zachycuje původní podobu jezírka a Dianin chrámek. (Zdroj: HONEISER, Ladislav – SKALICKÁ, Eva. Pražské usedlosti II. Praha: Útvar rozvoje hlavního města Prahy, 2006.)
3. Dianin chrámek na fotografii Karla Plicky z 50. let minulého století. (Zdroj: PLICKA, Karel. Žijeme v Praze. Praha: Orbis, 1964.)
4. Socha Číňana s opicí na vyhlídkové terase na fotografii Jitky Janatkové. (Zdroj: Staletá Praha XVI. Praha: Panorama, 1986.)

cib006cib003cib004

Duben 19, 2015

KLAMOVKA

Filed under: KF FAMU - PRAHA 5, U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 6:57 pm

madona (2)Už pětadvacátý rok visí v místnůstce, kudy se prochází do mé domácí pracovny, na dveřích na půdu plakát s Košířskou madonou. Říkám jí, jak jsem z profese zvyklý u jiných madon, obráceně, Madona košířská. Plakát s devízou Literatura jako zbraň propagoval v roce 1990 čerstvě legální Revolver Revui. Madona košířská se nejprve v roce 1988 ocitla v černobílé reprodukci na obálce samizdatového 9. čísla a v časných 90. letech už barevná přirozeně zaujala postavení obrazového emblému časopisu i jeho vydavatele, Nezávislého tiskového střediska. Originál visel rovněž v průchozí místnosti před výčepem košířské Klamovky. Madonu košířskou vytvořil někdy v 60. letech minulého století klasik české reklamní a módní fotografie Fred Kramer. Když na přelomu 60. a 70. let autorskou zvětšeninu reklamního snímku vystavoval, někdo ji ukradl. Hostinský pan Širmer ji později našel v košířské kuželně a přinesl na Klamovku, kde vládl. Poškozena vlhkem a plísní a přirozeně stárnoucí v hutném hospodském ovzduší získávala na magičnosti, až se její příběh přiblížil skutečným zázračným madonám: Přežila bez větší úhony požár hospody v roce 1988. Viktor Karlík půvabně vzpomíná (http://www.revolverrevue.cz/galerie/?k=1341&g=1341), jak ji odborně restauroval přímo na místě hadrem na podlahu. V roce 1995 ji ale opět někdo ukradl a tak nám zbývá už jen fotografie fotografie Freda Kramera, kterou v roce 1990 pořídil Jan Pohribný.
Pojďme ale od uctívané ikony undergroundu k jejímu prostředí. V literatuře pořád straší posloupnost letohrádek Clam-Gallasů – výletní restaurace Klamovka – košířská sokolovna jako dějiny přestavování jedné budovy. Jak to skutečně bylo? Asi netřeba pochybovat o existence vinice na území dnešního parku Klamovka ve středověku už jen z kvalit polohy. Vinice s největší pravděpodobností náležela smíchovskému kartuziánskému klášteru Hortus S. Mariae, který roku 1342 založil Jan Lucemburský. Po jeho zániku ji zabrala staroměstská obec a v roce 1424 prodala jednomu ze svých měšťanů, Antonínovi od Oslů (dům U Oslů v dnešní Melantrichově ulici věnoval roku 1627 Ferdinand II. servitům k vybudování kláštera u sv. Michala), odtud jméno Oslovská hora či Oslice, který načas vinice nosila. Nemá tu smysl sledovat další změny majitelů. Vinice zanikla, jako mnoho jiných, za třicetileté války. V roce 1757 se pozemky, zřejmě rozšířené o sousední usedlost Zahrádka, dostaly do majetku rodu Clam-Gallasů. Hrabě Christian Phillip Clam-Gallas o třicet let později přikoupil sousední vinici Schönfeldka a usedlost Okrouhlík a na spojených pozemcích vybudoval letní sídlo. To, že clam-gallasovský letohrádek stál na místě dnešní sokolovny, nelze vyloučit, pravděpodobnější ale je, že jde o dosud dochovanou budovu čp. 154/XVI blíže Podbělohorské. Zároveň se rodil romantický krajinný park, postupně vybavovaný drobnou architekturou a sochařskými doplňky, skleníkem se středním salonem, antikizujícím Chrámkem noci, švýcarskou střelnicí, hudebním pavilonem, malým divadlem, zvěřincem, lázněmi, novogotickým pavilonem, pomníky císaře Karla VI., brazilské rajky kněžny Kristiny Colloredo-Mansfeld a jezdeckého koně Cassela, kterého si oblíbil hrabě Eduard Clam-Gallas.
O park pečoval plných pětapadesát let zahradní ředitel Josef Blecha, po něm Karel Němec, syn Boženy Němcové, který se později stal ředitelem Zemského pomologického ústavu. V roce 1894 změnila Klamovka majitele a následujícího roku, v němž byly Košíře povýšeny na město, ji koupil košířský starosta (1887–1897) Matěj Hlaváček (1852–1897). Upravený park otevřel veřejnosti a v nejvyšší poloze nechal postavit výletní restauraci. Od 13. června 1897 ještě zvýšilo jejich atraktivitu tramvajové spojení od Anděla, velkorysá Hlaváčkova investice. Tak velkorysá, že se ukázala nad jeho finanční možnosti: 6. října téhož roku se Matěj Hlaváček zastřelil. Rozvoj Košíř si pak z parku ukusoval, v letech 1924–1926 se část parcelovala na stavbu rodinných domů. Výletní restauraci koupili košířští sokolové a v letech 1932–1934 přestavěli na sokolovnu, v sousedství vzniklo venkovní cvičiště. (Původní podobu Klamovky na fotografii z 20. let minulého století reprodukuji opět z knihy Jana Jungmanna Smíchov – město za Újezdskou branou.)

pch034

Duben 17, 2015

DUBNOVÁ PŘEDNÁŠKA BUDE V KVĚTNU

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 9:08 pm

002 (2)Drazí přátelé!

Nespletl jsem si duben s květnem. Plakátek smutně oznamuje, že dubnová peripatetická přednáška se koná až v květnu. Ukázalo se, že v zamýšleném termínu 25. dubna nebudu v Praze a není kam ustoupit: Následují dva prodloužené víkendy, kdy nejspíš všichni někam jedou (výsledek výzkumné sondy). Za nimi už je blízko k dodržení vyhlášeného pravidla poslední soboty v měsíci, tedy nejbližší přednáška bude v sobotu 30. května.

Duben 11, 2015

PORTHEIMKA

Filed under: KF FAMU - PRAHA 5, U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 9:05 pm

Kresba ak. arcpch021h. Michala Brixe z knihy Milady Vilímkové Stavitelé paláců a chrámů. Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové (Praha: Vyšehrad, 1986, s. 153) rekonstruuje původní podobu zahradního průčelí letohrádku, který si v letech 1725–1728 postavil na konci rozlehlé zahrady Kilián Ignác Dientzenhofer. Časové určení se opírá o fresku Václava Vavřince Reinera Bakchanálie, datovanou autorem 1729. Dientzenhoferovi dědicové roku 1751 prodali letohrádek Felicitě Nellové z Nellenbergu, o pět let později jej už najdeme v majetku Franze Leopolda Buquoye de Longueval. Ten rozšířil zahradu a nechal v ní postavit voliéru a skleník. Po něm také usedlost nesla nějaký čas jméno Bukvojka. Využití se pak rychle střídalo: sklad buquojského hyalitového skla, hostinec, továrna na cikorku Ferdinanda Delorma. V roce 1828 vydražili letohrádek Moses a Juda Porgesové, kteří již měli v sousedství kartounku, a roku 1855 jej prodali příbuzným, Heinrichovi, Wilhelmovi a Eduardu Porgesovi z Portheimu. Porgesové z Portheimu se ve 30. letech následujícího století marně snažili letohrádek a zbytek zahrady, pro něž se už vžilo jméno Portheimka, prodat. A tak, za okupace konfiskovány, a po osvobození přešly do rukou státu. Nějaký čas se tu bydlelo, po opravě a zpřístupnění zahrady v letohrádku vznikla Galerie D a pracoviště Státního ústavu pro rekonstrukci měst a památkových objektů.
pch022

 

 

 

 

 

Fotografie Jindřicha Eckerta, pořízená někdy kolem roku 1870, ukazuje zahradní průčelí ještě s oběma křídly.
(Zdroj reprodukce: JUNGMANN, Jan. Smíchov – město za Újezdskou branou. Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2007, obr. 64 na s. 38.)

pch020

 

 

 

 

 

 

Na výřezu situačního plánu Smíchova z roku 1838 už je vila Kinských (Heinrich Koch 1827–1834), hotovy jsou i struktura její zahrady (Franz Höhnel od 1828) a další budovy v ní. Mezi Újezdskou branou vpravo a dnešní křižovatkou U anděla na levém okraji výřezu je ještě patrna struktura šlechtických a měšťanských zahrad včetně té dříve Dientzenhoferovy, dalšími majiteli ještě rozšířené. Také letohrádek již rozšiřují obě symetrická křídla, na jižní, později (1884) odbourané při stavbě kostela sv. Václava, ještě kolmo navazuje křídlo východní. Přes kostel sv. Jakuba někdo později nakreslil půdorys nového farního kostela, ten se ale nakonec postavil vedle Portheimky.
(Zdroj reprodukce: Historický atlas měst České republiky, sv. č. 24: Praha-Smíchov. Praha: Historický ústav Akademie věd ČR, 2013, mapový list č. 15.)

Duben 4, 2015

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 7. DUBNA 2015

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 10:23 pm

pch017Slíbil jsem vám připomenout podobu vrcholu petřínské rozhledny v době předtelevizní. A protože musím po svátcích odevzdat obludné množství textů, které již odevzdány být měly, začetl jsem se s chutí do brožurky dr. Viléma Kurze, c. k. profesora, šéfredaktora Časopisu turistův a člena správní rady Družstva rozhledny na Petříně, vydané Klubem českých turistů pod titulem a podtitulem Lanová dráha a rozhledna na Petříně. Vzpomínka na jejich vznik a stavbu za příležitosti jejich slavnostního otevření v den 20. srpna 1891.
Podělit se s vámi musím alespoň o výšková srovnání rozhledny, čnějící do výšky 60 metrů ze základny v nadmořské výšce 324 metrů, která vycházejí z analýz městského inženýra Václava Machulky: „Ze srovnání toho vyšlo na jevo, že věž Svatovítská, sáhající do výše 350 m, převýšuje první patro rozhledny toliko nepatrně, zůstávajíc plně o 34 m za vrcholem naší rozhledny, ano i dostavěná věž bude ještě o 5 m nižší nežli rozhledna. Vzhledem k věži Eiffelově vyšlo na jevo, že tato, ač měří 300 m do výše, ční toliko na 335 m nad moře a tudíž jen 15 m nad Petřín, nedosahujíc ani prvního patra rozhledny. Pokud pak se týká relativní polohy rozhledny, jest zajímavo, že pozorovatel na rozhledně bude skoro 200 m (197 m) povýšen nad hladinou Vltavy, 198 m nad nejnižší (Klimentskou) ulicí a 91·5 m nad nejvyšší ulicí Pražskou, nad Pohořelcem.
Na s. 15 pak Vilém Kurz popisuje vrchol rozhledny: „Ve výši 53 m jest upravena nejvyšší galerie úplně zaskleněná o 6·5 m průměru. Aby pak sklo v oknech nerušilo krásu vyhlídky, užito jest skla zrcadlového, broušeného a bezvadného, jímž i dalekohledem hleděti lze. Nad ní pod bání umístěny jsou kladky pro vytahovadlo a nejvýše v 60 m vznáší se Česká koruna se železnou tyčí, zároveň to hromosvodem a žerdí praporeční.“ Což dokládám jednak dobovou pohlednicí, jednak výkresem ing. Františka Prášila, vrchního inženýra Pražské mostárny. Pohlednice také připomíná, o kolik vyrostly stromy, tedy o kolik se dnes zdá rozhledna nižší.

V ÚTERÝ 7. DUBNA 2015 SE SEJDEME VE 14.00 NA SMÍCHOVĚ NA NÁMĚSTÍ 14. ŘÍJNA PŘED HLAVNÍM PRŮČELÍM KOSTELA SV. VÁCLAVA (METRO B, TRAMVAJE 7, 9, 10, 12, 14, 16, 20, STANICE ANDĚL). TĚŠÍM SE NA VÁS.
pch016

Duben 1, 2015

DALŠÍ PŘEDNÁŠKA UK

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 12:17 pm

UK_7_4_2015a-page-0

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.