Czumalova nástěnka

Duben 19, 2015

KLAMOVKA

Filed under: KF FAMU - PRAHA 5, U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 6:57 pm

madona (2)Už pětadvacátý rok visí v místnůstce, kudy se prochází do mé domácí pracovny, na dveřích na půdu plakát s Košířskou madonou. Říkám jí, jak jsem z profese zvyklý u jiných madon, obráceně, Madona košířská. Plakát s devízou Literatura jako zbraň propagoval v roce 1990 čerstvě legální Revolver Revui. Madona košířská se nejprve v roce 1988 ocitla v černobílé reprodukci na obálce samizdatového 9. čísla a v časných 90. letech už barevná přirozeně zaujala postavení obrazového emblému časopisu i jeho vydavatele, Nezávislého tiskového střediska. Originál visel rovněž v průchozí místnosti před výčepem košířské Klamovky. Madonu košířskou vytvořil někdy v 60. letech minulého století klasik české reklamní a módní fotografie Fred Kramer. Když na přelomu 60. a 70. let autorskou zvětšeninu reklamního snímku vystavoval, někdo ji ukradl. Hostinský pan Širmer ji později našel v košířské kuželně a přinesl na Klamovku, kde vládl. Poškozena vlhkem a plísní a přirozeně stárnoucí v hutném hospodském ovzduší získávala na magičnosti, až se její příběh přiblížil skutečným zázračným madonám: Přežila bez větší úhony požár hospody v roce 1988. Viktor Karlík půvabně vzpomíná (http://www.revolverrevue.cz/galerie/?k=1341&g=1341), jak ji odborně restauroval přímo na místě hadrem na podlahu. V roce 1995 ji ale opět někdo ukradl a tak nám zbývá už jen fotografie fotografie Freda Kramera, kterou v roce 1990 pořídil Jan Pohribný.
Pojďme ale od uctívané ikony undergroundu k jejímu prostředí. V literatuře pořád straší posloupnost letohrádek Clam-Gallasů – výletní restaurace Klamovka – košířská sokolovna jako dějiny přestavování jedné budovy. Jak to skutečně bylo? Asi netřeba pochybovat o existence vinice na území dnešního parku Klamovka ve středověku už jen z kvalit polohy. Vinice s největší pravděpodobností náležela smíchovskému kartuziánskému klášteru Hortus S. Mariae, který roku 1342 založil Jan Lucemburský. Po jeho zániku ji zabrala staroměstská obec a v roce 1424 prodala jednomu ze svých měšťanů, Antonínovi od Oslů (dům U Oslů v dnešní Melantrichově ulici věnoval roku 1627 Ferdinand II. servitům k vybudování kláštera u sv. Michala), odtud jméno Oslovská hora či Oslice, který načas vinice nosila. Nemá tu smysl sledovat další změny majitelů. Vinice zanikla, jako mnoho jiných, za třicetileté války. V roce 1757 se pozemky, zřejmě rozšířené o sousední usedlost Zahrádka, dostaly do majetku rodu Clam-Gallasů. Hrabě Christian Phillip Clam-Gallas o třicet let později přikoupil sousední vinici Schönfeldka a usedlost Okrouhlík a na spojených pozemcích vybudoval letní sídlo. To, že clam-gallasovský letohrádek stál na místě dnešní sokolovny, nelze vyloučit, pravděpodobnější ale je, že jde o dosud dochovanou budovu čp. 154/XVI blíže Podbělohorské. Zároveň se rodil romantický krajinný park, postupně vybavovaný drobnou architekturou a sochařskými doplňky, skleníkem se středním salonem, antikizujícím Chrámkem noci, švýcarskou střelnicí, hudebním pavilonem, malým divadlem, zvěřincem, lázněmi, novogotickým pavilonem, pomníky císaře Karla VI., brazilské rajky kněžny Kristiny Colloredo-Mansfeld a jezdeckého koně Cassela, kterého si oblíbil hrabě Eduard Clam-Gallas.
O park pečoval plných pětapadesát let zahradní ředitel Josef Blecha, po něm Karel Němec, syn Boženy Němcové, který se později stal ředitelem Zemského pomologického ústavu. V roce 1894 změnila Klamovka majitele a následujícího roku, v němž byly Košíře povýšeny na město, ji koupil košířský starosta (1887–1897) Matěj Hlaváček (1852–1897). Upravený park otevřel veřejnosti a v nejvyšší poloze nechal postavit výletní restauraci. Od 13. června 1897 ještě zvýšilo jejich atraktivitu tramvajové spojení od Anděla, velkorysá Hlaváčkova investice. Tak velkorysá, že se ukázala nad jeho finanční možnosti: 6. října téhož roku se Matěj Hlaváček zastřelil. Rozvoj Košíř si pak z parku ukusoval, v letech 1924–1926 se část parcelovala na stavbu rodinných domů. Výletní restauraci koupili košířští sokolové a v letech 1932–1934 přestavěli na sokolovnu, v sousedství vzniklo venkovní cvičiště. (Původní podobu Klamovky na fotografii z 20. let minulého století reprodukuji opět z knihy Jana Jungmanna Smíchov – město za Újezdskou branou.)

pch034

Reklamy

Napsat komentář »

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: