Czumalova nástěnka

Září 28, 2015

I NA UK ZAČÍNÁ NOVÝ AKADEMICKÝ ROK

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 6:58 pm

UK_6_10_2015_na web

Září 23, 2015

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 1:48 pm

Sporilov-pozvanka-page-0

Milí přátelé,

jako každoročně se naše říjnová peripatetická přednáška o pražské architektuře potkává se Dnem architektury. Letos se ale možnému střetu zájmů nemohu vyhnout obvyklým postupem moudrého, co ustoupí. Spoluautorstvím knihy, která bude v rámci Dne architektury představena, jsem onu sobotu vázán na konkrétní čas a místo. Střet zájmů proto řeším návrhem: Dejme si společně Spořilov, zvu vás.

ZPRÁVA O (NE)ČINNOSTI ANEB TLAČÍTKO MRTVÉHO MUŽE

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 12:08 pm

006Když před měsícem média pilně vytěžovala výročí okupace, vyptala se mě po jejich vzoru manželka, jak jsem prožíval 21. srpen 1968. Přepnut tím do režimu vzpomínání, pokračoval jsem v něm i poté, co jsem u večerní lahve osaměl. Vzal jsem to gruntovně od ledna, kdy vypukl onen krizový vývoj ve straně a společnosti, jak jsme se mu pak povinně učili říkat spolu s přijímáním poučením z něj. Poprvé se mi podařilo vybavit si některé tehdejší děje a pocity, aniž by je pokrývala šedá mázdra pozdějšího normalizačního bezčasí. Vždycky jsem záviděl svým starším přátelům, že z toho víc měli, protože už jim to myslelo také politicky, a stihli si koupit knihy, které mě tehdy nezajímaly a když zajímat začaly, byly už nedostupné, neboť zakázané. V roce 1968 mi bylo patnáct a až teď, kdy mi je čtyřikrát tolik, začínám chápat, že synchronizace dějinného a osobního času vyšla tenkrát na chvíli ideálně. Puberta je nejcitlivější a nejvnímavější věk. Tehdy tak frekventované slovo svoboda mělo jasné konkrétní a velmi osobní významy. Prostor osobní svobody, jehož potřeba se pak už nikdy nezmenšila a od té doby mi (díky Bohu) komplikuje život, tehdy nerostl vlivem politických proklamací. Krátily se sukně i trička, rozpouštěly vlasy, odkládaly boty, slečny se na fotografiích v Mladém světě, ba i v Květech oblékaly stále méně, i u nás v Chebu vypukl první beatový festival. Vždy lačně očekávané časopisy ABC mladých techniků a přírodovědců a Pionýr přejmenovaný na Větrník začaly přinášet původní české komiksy podle klasických děl dobrodružné literatury, v Mladém světě se v následujícím roce objevil zázrak, Saudkova Muriel a andělé. Znovu vycházely knihy Jaroslava Foglara a k těm starým přibyly i nové, do nástupu normalizace se stihl i nějaký ten rodokaps a další reedice zapovězené literatury, v připomenutých časopisech se objevil klasický žánr short stories. Jak se do mne zakusuje stárnutí, vybavují se mi tehdejší čtenářské zážitky stále častěji. Jeden aktuálně vyvstal s mužně přímočarou výčitkou: „Ty vole, když už nezavoláš, aspoň občas něco napiš na blog, ať vím, že žiješ.“ Už tu povídku asi nenajdu, a tak jen odhaduji, že ji napsal Otakar Batlička. Točila se kolem tlačítka mrtvého muže (snad se tak i jmenovala) a dramatické záchrany soupravy (snad) newyorského metra, která se řítí do záhuby už neřízena mrtvým strojvůdcem, automaticky nezastavena, neboť tlačítko mrtvého muže stále tiskne tělo mrtvého muže. Tlačítko mrtvého muže mě tehdy uhranulo jako instituce. Dnešní předpisy mu nepoeticky a neexpresivně říkají tlačítko bdělosti a v hantýrce je to prý živák. Až do onoho mužného vynadání mě nikdy nenapadlo, že můj blog funguje také jako tlačítko mrtvého muže.
Stydím se. Podíval jsem se a s hrůzou zjistil, že jsem se svého blogu naposledy dotkl 27. května. Dnes je 23. září. Dlouhé prázdniny. Ale také doba už dost dlouhá na prohlášení strojvůdce za mrtvého. Tisknu tedy po čase tlačítko mrtvého muže, abych za něj nebyl. S velkou omluvou. Mohl bych se vymlouvat, že můj blog je jen školní nástěnka. Na těch hmotných, visících na chodbách vysokých škol, do konce září tiše žloutnou a kroutí se sdělení, platná v květnu a červnu, některá i na neuklízené podlahy opuštěných chodeb opadávají, než koncem září vyraší první svěží listy ohlašující nový akademický rok. Sám ale té výmluvě nevěřím a stydím se. Po většinu prázdnin jsem netiskl žádné z tlačítek mrtvého muže, nevyřizoval ani e-maily a často zapomínal, kde mám telefon. Ale neflákal jsem se. Napsal jsem studii, za niž jsem byl z Polska pochválen, a pár dalších textů. Hodně fotografoval a chystal si přednášky na další rok. Nezahálel jsem ani z důvodu, o němž nerad mluvím: Jak jsem už pár let bez řádného plného úvazku a příjem stloukám z úvazků velmi částečných a z prací na smlouvy o dílo, jsou pro mne prázdniny časem pilným. Jsem převážně placen za hodiny, které odučím. O prázdninách se neučí a výpadek příjmu musím kompenzovat. Nejvíc si ale z prázdnin ukously zdravotní problémy dosti banální. Nekončící vedra mi připomněla, že jsem nemocný tlustý dědek. Ten si k tomu ještě způsobil s pomocí ventilátoru patálie respiračního ústrojí, jichž se nezbavil dosud.
Tisknu tlačítko mrtvého muže se slibem, že už to budu činit zase v řádném intervalu. Příští týden začínají přednášky, s říjnem obnovím i ty peripatetické, zimní semestr zahájí i Universita v kavárně.
Jako omluvu připojuji fotografii z letošního července. Jmenuje se Extrabuřt v okně a vznikla během vydařené kombinace krátké dovolené a studijního pobytu v Děčíně. Přišlo mi, že je z těch v létě pořízených nejvíc o mých prázdninách mrtvého muže. Tolik zpráva o (ne)činnosti za poslední kvartál.

Blog na WordPress.com.