Czumalova nástěnka

Listopad 28, 2015

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 9:27 pm

Smichov3

Reklamy

TROLEJBUS NA MALVAZINKÁCH

Filed under: KF FAMU - PRAHA 5, U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 9:00 pm

kl009Na fotografii Miroslava Dittricha z roku 1969 projíždí trolejbus kolem domu, který dodnes stojí na nároží Peroutkovy ulice a ulice U smíchovského hřbitova. Vedla tudy trolejbusová linka 52, dříve W. Zřízena byla v roce 1939 a po prodloužení v letech 1947 a 1948 spojovala Václavské náměstí a Jinonice. V místech, která teď procházíme, vedla ulicemi Ostrovského, U Santošky, Na Václavce a Peroutkova. Rok pořízení reprodukovaného snímku byl jejím rokem posledním. Úseku od Anděla do Jinonic ještě nakrátko svitla naděje, v roce 1990 se začala připravovat jeho obnova s plánem zprovoznění do konce dalšího roku, vedení Dopravního podniku ale záhy veškeré práce zase zastavilo.
To ale není poslední věc, kterou chci fotografií připomenout. Kniha, z níž ji reprodukuji, je čerstvě na knihkupeckých pultech: Jan Arazim vydal v nakladatelství Paseka v řadě Zmizelá Praha II. díl své knihy Trolejbusy a trolejbusové tratě. (O I. dílu jsem tu už před časem psal: https://czumalo.wordpress.com/2015/02/09/zmizele-trolejbusy/.)

Listopad 23, 2015

UK – DALŠÍ PŘEDNÁŠKA CYKLU O AMERICKÉ ARCHITEKTUŘE

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 6:36 pm

UK_1_12_2015-page-0

Listopad 17, 2015

KDE BYDLEL KAREL TEIGE

Filed under: KF FAMU - PRAHA 5, U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:33 pm

kt002DŮM ČP. 2369/XVI, U ŠALAMOUNKY 5

Karla Teigeho, pokud jde o nové bydlení jako jedno z jeho podstatných témat, rozhodně nelze vinit, že kázal vodu a pil víno. V jeho zásadním díle Nejmenší byt[1] nejednou zaznívají ostré výpady proti hlavní překážce reformy bydlení, jíž je patriarchální měšťanská rodina a její domácnost. Argumenty mu poskytují především Karl Marx a Friedrich Engels, hlavně Engelsovo dílo Der Ursprung der Familie, des Privateigenthums und des Staats (1884), ovšem zdroje jeho obžaloby bytu a domácnosti jako zdroje zotročení ženy jsou širší, relativně dlouho už je artikuloval například český feminismus. Jako atribut měšťáckého manželství vystupuje v jeho filipikách instituce manželské ložnice:
Je jasno, že žena, má-li býti úplně rovnoprávná muži, nemůže konat dvojí práci: ve výrobním i v bytovém a rodinném provozu. Aby byla zařazena do výrobního procesu jako člen muži rovnoprávný, musí býti úplně osvobozena od roboty v domácnosti: musí býti osvobozena nejen od úklidu, od kuchyně, od šití šatů, praní prádla, ale i od výchovy dětí. Mimo to právě ve vrstvách existenčního minima je pociťována potřeba autonomisace jedince a psychologicky potřebná distance jednotlivců navzájem i uvnitř manželství, když tu rodina přestala býti hospodářskou, produkující i konsumující jednotkou. A přece i v návrzích minimálních bytů nalézáme manželské společné ložnice. Architekt, který žije v představách měšťáckého manželství a zakresluje do půdorysů bytů dvě postele vedle sebe, není ovšem moderním architektem, protože není člověkem, uvědomujícím si praktické bytové potřeby nemajetných vrstev, a protože také není člověkem s ‚moderními nervy‘. Manželská ložnice je pelechem nízkých forem měšťáckého sexuelního života, jevištěm strindbergovských dramat, líhní, zjevem úžasné erotické banality a dekadence. Manželská ložnice je nakažlivá, je semeništěm svárů a zdrojem rodinného rozvratu a tisícerých neuros.[2]
kt001          Karel Teige poprvé řešil vlastní bydlení v roce 1927. Od narození (13. prosince 1900) bydlel v domě čp. 1610/II na Novém Městě pražském (tehdy Černá 12a, dnes Černá 14), který v roce 1882 postavil František Buldra pro JUDr. et PhDr. Josefa Teigeho (1862–1921), právního a kulturního historika, znalce historické topografie Prahy, dlouholetého úředníka a od roku 1907 ředitele Archivu hlavního města Prahy, a jeho manželku Aloisii. Duch bytu rodičů zachytil Karel Honzík: „Tichá a laskavá paní vás uvedla do jídelny, jež tak často sloužila v měšťanských rodinách za salón, a kde byly ještě zbytky makartovské nádhery. Plyšová pohovka s vysokým opěradlem pro záda, na němž byly seřazeny bibeloty, okna s lambrekýny, střapce, drakslované kuželkové nohy, z plechu lisované lví hlavy s kruhy v tlamě – tak se mi prostředí jeví v paměti. Teigův pokoj byl jednodušší, biedermeierovský. Kolem stěn byla zřízena od podlahy až ke stropu otevřená knihovna z hoblovaných prken. Na stole i na židlích hory knih, jež nutno přenášet, stavět na zem, aby host měl kam usednout. Narychlo ustlaná postel, zbytky snídaně, rukopis rozepsaný výtvarně stavěným písmem.[3]
kt003          Prostřednictvím Emy Häuslerové, pozdější manželky architekta Eugena Linharta, se Teige seznámil s Josefinou Nevařilovou. Když zadával svému příteli Jaromíru Krejcarovi úpravu sousedního domu Karla a Jany Teigových čp. 170/II, kde mohl „hospodařit mimo rodinu po svém a rozvinout i jisté svérázné stránky své povahy[4], počítal již se společným bydlením, ovšem v intencích naznačené koncepce. Ještě jednou Karel Honzík: „Byt byl adaptován na jakousi ideální jednotku kolektivního domu, v níž byly dvě individuální obytné buňky (Teigova a jeho družky) spojeny společným příslušenstvím a minimální kuchyňkou.[5] Krejcar zvýšil vestavbou do střechy dům o dvě patra, Karel Teige a Jožka Nevařilová se nakonec nenastěhovali do pro ně projektovaného ateliérového čtvrtého, ale do pátého. Dvě místnosti, popsané na reprodukovaném Krejcarově projektu jako sušárna, obýval Karel Teige, budoucí garsoniéra Jožky Nevařilové je označena jako prádelna. Dvě místnosti mezi nimi, na půdorysu komora, zaujalo společné příslušenství obou bytů. Nové čtvrté patro obývaly matka a sestra. Dole ve spojených domech sídlil Dětský azyl milostného pražského Jezulátka, o nějž pečovaly sestry dominikánky, v roce 1938 se stal vlastníkem domů. Jaromír Krejcar jejich neorenesanční fasády v letech 1927–1928 sjednotil a purizoval, ovšem při přestavbě v letech 1992–1994 kdosi na průčelí provedl dekorativní kreaci, jež z něj vyhnala nejen Krejcarova ducha, ale jakéhokoliv ducha vůbec. Od studentských let jsem tudy chodíval v úctě, přeříkávaje si portrét tohoto místa z Nezvalova Skleněného haveloku a mysle na díla, která tu vznikla, a děje, které se tu odehrávaly a dosvědčují texty Seifertovy, Hoffmeisterovy a Honzíkovy. Už dvě desetiletí mi to nejde, změnil jsem chodník, abych na ten výron arogantní blbosti neviděl.
kt006          V roce 1938 se Karel Teige spolu se svou družkou, maminkou a sestrou přestěhoval do nového domu U Šalamounky 5 (čp. 2369/XVI), dvoupatrového řadového domu, který mezi 3. únorem a 27. červencem 1938 z cihel a s železobetonovými stropy postavil Ladislav Syrový podle projektu Jana Gillara. Stavebníky byli Karel Teige a Jana Teigová. Co se za oněch deset let od stavby bytu v Černé ulici změnilo? Hlavně stavebníkovo angažmá v architektuře. V roce 1928 publikoval několik podstatných manifestačních textů, především stať K teorii konstruktivismu[6] ve Stavbě, jejímž byl redaktorem. Doprovázel Le Corbusiera při jeho návštěvě Prahy. V následujícím roce ostře napadne jeho Mundaneum[7] a otevře tak proslulou polemiku. O deset let později je naopak patrný Teigeho odklon od architektury, vyvolaný hlavně stalinskou likvidací sovětského konstruktivismu a nacistickou perzekucí Bauhausu. V jeho bibliografii za rok 1938 nenajdeme jediný text o architektuře, zato je z ní patrné, že stál v ohnisku českého surrealismu. Nešlo ale jen o tradovanou reakci na moskevské procesy. Adolf Hoffmeister v Teigeho portrétu v Předobrazech píše: „Ale byl to Teige sám, který střídal své lásky – proletářské umění, poetismus, architekturu, surrealismus. Jakmile provdal jednu a poznal druhou, sloužil zase nové myšlence stejně naplno a stejně věrně. Ne, Teige nebyl nevěrný. Nedovedl si však věrnost sám zachovat.[8]
kt007          Řešení domu a vlastního bytu ovšem naopak svědčí o kontinuitě a vývojové logice myšlení stavebníka. Nevybočuje z nich ani volba architekta: Gočárův žák Jan Gillar (1904–1967) byl z českých architektů svou tvorbou nejblíže Teigeho teoretickému prosazování kolektivizace bydlení, s jeho názorovým vývojem se nerozcházel ani jako člen výboru Svazu socialistických architektů v 1. polovině 30. let, ani odkláněním od levicového radikalismu v jejich 2. polovině a posunem zájmu od sociologie architektury k psychologii a psychoanalýze, jak si ji přisvojili surrealisté. Území, kde se Jan Gillar v době stavby domu U Šalamounky intelektuálně pohyboval, zřetelně označují jeho přátelští klienti Karel Teige, Bohuslav Brouk, Jindřich Štyrský a Toyen. V už citovaném díle Nejmenší byt patří Gillar k nejzastoupenějším autorům, Teige tu publikoval jeho návrh malobytového rayonu v Praze-Ruzyni od zastavovacího plánu po studii malobytové buňky, návrh kolektivizovaného obytného komplexu s nejmenšími byty pro družstvo Včela i soutěžní návrh kolektivizovaného okrsku na Pankráci (L-projekt), který zpracoval tým Levé fronty ve složení Jan Gillar, Josef Špalek, Peer Bücking a Augusta Müllerová.
kt004          Karel Teige a Jožka Nevařilová obývali dva minimální byty v prvním patře, v přízemí srovnatelné dispozice bydlely dvě rodiny, v suterénu domovník, ve druhém patře se o dva byty podělily sestra Jana Teigová, maminka a teta. Jan Gillar zpracoval pro byty v prvním patře několik variant, provedena byla nakonec ta, která do značné míry reprodukuje Krejcarovu dvojici garsonier v nástavbě domu v Černé ulici. Znovu je manifestováno Teigeho engelsovské chápání manželství: Manželskou ložnici nahrazují dva samostatné spací kouty. Znovu se i prakticky ukazuje, nakolik si Teige udržoval distanci od extrémů sovětské kolektivizace bydlení, jejíž projekty on i Gillar podrobně studovali, a v souladu s masarykovským humanismem respektoval potřebu soukromí, prostoru pro individuální duševní život: Nejde o koldům, ale regulérní dům činžovní, i v prvním patře je společné jen to, co společné býti může, koupelna, záchod, balkon, kuchyňská nika. S poslední místností souvisí otázka dosud nerozřešená: Vařila Jožka Nevařilová?
kt011          Neliší-li se oba byty Karla Teigeho a Jožky Nevařilové principy, koncepcí a dispozicí, liší se kontextem. Krejcarova nástavba dala bytům v Černé 14 skvělé výhledy z terasy a ploché střechy na historické město, z domu U Šalamounky se otevíraly pohledy do ještě relativně volné krajiny, zimní zahrada bytu Nevařilové i Teigeho pracovna a společný balkón byly orientovány do zahrady. Teigeho zvyšující se citlivost k přírodě a ke krajině lze potvrdit i v jeho díle (viz např. Předmluvu o architektuře a přírodě ke knize Ladislava Žáka Obytná krajina, vydané v roce 1947). V roce 1939 kreslil Jan Gillar pro Karla Teigeho a Jožku Nevařilovou letní domekdo Nového Vestce u Staré Boleslavi.
kt009          Byt u Šalamounky byl prostředím soustředění, zde Karel Teige pracoval na svém velkém knižním projektu Fenomenologie moderního umění a dalších dílech v tísnivých letech okupace i zahnán znovu do ústraní štvavou kampaní po roce 1948. Jaroslav Seifert přiblížil jeho tehdejší denní rytmus: „Večer co večer pracoval Teige doma. Teprve k ránu ulehl a dopoledne spal. V poledne odebral se ke své přítelkyni. Bydlela blízko Arbesova náměstí na Smíchově. Tam poobědval a odpoledne mu slečna E. pomáhala při excerptech pro jeho knihu. Tak plynuly dny a uplynuly tři roky od roku 1949 do října 1951.[9] Karel Teige podlehl 1. října 1951 infarktu myokardu, Jožka Nevařilová jej dobrovolně následovala 5. a Eva Ebertová 11. října téhož roku.

kt010[Zdroj obrázků: SRP, Karel (ed.). Karel Teige 1900–1951. Praha: Galerie hl. m. Prahy, 1994, s. 89, 90, 91. – ŠVÁCHA, Rostislav – RYNDOVÁ, Soňa – POKORNÁ, Pavla (eds.). Forma sleduje vědu: Teige, Gillar a evropský vědecký funkcionalismus 1922–1948. Praha: Galerie Jaroslava Fragnera, s. a., s. 52, 53, 184. Oba katalogy také doporučuji jako doplňkovou četbu, především stať Rostislava Šváchy Teige jako inspirátor moderní architektury – Teige jako stavebník v prvním z nich, s. 81-95. Snímek Olgy Hilmerové ze 40. let, na němž jsou na balkoně svého bytu Karel Teige a Jožka Nevařilová a dole na schodišti do zahrady sedí kolem neznámé ženy paní Smidovičová, obyvatelka bytu v přízemí, a Jana Teigová, reprodukuji z knihy SRP, Karel. Karel Teige a typografie: Asymetrická harmonie. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 230. Odtud, ze s. 228, je také pohled na Krejcarem purizovaný dům v Černé ulici.
kt005 Poznámka: Jméno Teige klade jistý odpor při skloňování. Vedly se o ně spory, přesahující jazykovědnou problematiku. Snad už jsme za nimi. U jména Teige předchází koncové –e tvrdá hláska g, tedy můžeme je skloňovat podle vzoru pán nebo pomocí zájmenných koncovek, tzn. Teiga i Teigeho. Obojí je správně, ale přednost se dnes dává spíše zájmennému skloňování, které ponechává základní podobu jména rozpoznatelnou ve všech pádech. Sám se v tom snažím nekolísat, ale citované texty samozřejmě nepřizpůsobuji.

Ještě jedna svěží knižní novinka: WIENDL, Jan (ed.). Čtení o Karlu Teigovi: Vize, realizace, divergence 1919–1938. Praha: Institut pro studium literatury, 2015.]

[1] TEIGE, Karel. Nejmenší byt. Praha: Václav Petr, 1932.
[2] Tamtéž, s. 163.
[3] HONZÍK, Karel. Ze života avantgardy: Zážitky architektovy. Praha: Československý spisovatel, 1963, s. 52.)
[4] Tamtéž, s. 54.
[5] Tamtéž, s. 53-54.
[6] TEIGE, Karel. K teorii konstruktivismu. Stavba VII, 1928–1929, s. 7-12, 21-24.
[7] TEIGE, Karel. Mundaneum. Stavba VII, 1928–1929, s. 145-155.
[8] HOFFMEISTER, Adolf. Podoby & Předobrazy. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 64-66.
[9] SEIFERT, Jaroslav. Všecky krásy světa. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 593.

 

Listopad 9, 2015

DĚLNICKÁ KOLONIE MRÁZOVKA

Filed under: KF FAMU - PRAHA 5, U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 3:02 pm

Mr003Průmyslová revoluce přinesla městům dvojí obtížné zadání: Výstavba nových výrobních zařízení znamená také příliv těch, kdo v nich pracují. V Praze nebyl její nástup tak dramatický jako v městech západní Evropy a jevil jisté zpoždění. První náraz absorbovala historická pražská města, část prostorových nároků průmyslu uspokojily starší stavby, zbavené své původní funkce, také dělníky přicházející z venkova dokázala historická Praha až do 60. let 19. století směstnat do nájemních bytů ve starších domech. Pracovních míst v průmyslu ovšem přibývalo rychleji než dělnických bytů. Na Smíchově se objevily všechny formy dělnického bydlení. Stejně jako v jiných nových pražských městech, i zde převažovaly domy hromadného bydlení, tedy činžáky. Pro dělnické bydlení posloužily i obytné budovy a hospodářské stavby smíchovských usedlostí, na styku města a venkova přibývalo i domkářského bydlení. K těmto formám, typickým pro 19. století, přibylo ve 20. a 30. létech 20. století nouzové bydlení. Na území Smíchova nebyla, pokud vím, žádná nouzová kolonie, v sousedních Jinonicích ale hned několik, Arizona při ulici Na Vidouli, vagónová kolonie Hliník, kolonie při Jinonické, nazývaná podle přilehlé továrny U Waltrovky či podle blízké usedlosti U Bulovky, a nouzová kolonie U Tresorie, sevřená ulicemi U Waltrovky a Na Hutmance. Půvabné stopy kolonie u hřbitova Malvazinky brzy uvidíme.
Mr004            Zmíněný deficit znamenal tlak na maximální využití obytné plochy, navíc stavební spekulace přináší dosti spolehlivé zisky a zbohatnout lze i na chudých. Se vzrůstající péčí o hygienické i sociální poměry ve městě se ke konci 19. století stále zřetelněji ukazovalo, že hlavním problémem dělnického bydlení je přelidnění bytů. Cenzus v roce 1900 prokázal na Smíchově 855 přeplněných bytů (30,44 %) o jedné místnosti a 171 (3,40 %) o dvou místnostech, přičemž se za přeplněný považoval takový byt, kde v jediné vytápěné místnosti bydleli více než čtyři lidé, ve dvou nejméně devět lidí. Nešlo jen o příbuzné, řada nájemníků měla podnájemníky a nocležníky. Jiná statistika zjišťuje, že jen pětina bytů v nových pražských městech měla vlastní záchod a tak bychom mohli pokračovat, statistických dat máme k dispozici poměrně dost. Nevypovídají ale o tom, co pro první generace průmyslových dělníků přišlých z venkova znamenala razantní změna charakteru práce a bydlení, i když něco vyčteme z údajů o mortalitě dělníků 19. století, z projevů sociální patologie v průmyslových městech, z dobových snah o nápravu či alespoň zmírnění některých procesů; obraz prostředí a lidských osudů v něm poskytuje i krásná literatura.
Logicky se tak objevuje typ dělnického příbytku, který myslí na dělníkovo zdraví fyzické a psychické i morální a sociální, a ve výčtu zatím chyběl. U nás ve srovnání s vůdčími zeměmi industrializace pozdě, ale přece. Už v roce 1781 se v Anglii objevily návrhy zdravých dvojdomků se zahrádkou pro dělnické rodiny, které vytvořil architekt John Wood ml. Ten také formuloval zásady pro jejich navrhování. Společnost pro zlepšení podmínek pracující třídy (Society for Improving Condition of the Labouring Classes), založená v roce 1825 londýnským lékařem Benjaminem Willsem, nechala svého architekta Johna Halla zpracovat podle těchto zásad další návrhy. Těžiště vývoje se načas posunulo jinam, ale na londýnské Světové výstavě v roce 1851 Společnost pro zlepšení podmínek pracující třídy úspěšně představila vzorový řadový domek navržený Henry Robertsem a pařížská Světová výstava roku 1867 věnovala dělnickým domkům ještě větší pozornost. Dělnický domek ve zdravém prostředí byl pak jako téma artikulován v nejrůznějších reformních snahách, najdeme jej jak u francouzského socialisty Pierra-Josepha Proudhona, tak například u německého křesťanského sociálního reformátora Victora Aimé Hubera, ale také na druhém břehu, v továrních koloniích. Tedy na jednom jako prostředek k osvobození dělnických rodin ze zdravotně, morálně i sociálně devastujícího prostředí průmyslových měst, na druhém jako prostředek zvýšení efektivity práce, tedy zisku, sociální kontroly a připoutání dělníka k firmě.
Mr005          U nás měla největší ohlas kolonie v alsaských Mylhúzách (Mulhouse), vytvářená čtyřdomky, které projektoval architekt Émile Muller. Nejen formou, ale také ekonomickým zajištěním: Kolonii stavěla akciová společnost s omezenou dividendou, která dělníkům domky buď pronajímala nebo na splátky prodávala. Na tomto principu byla ustavena také Společnost pro stavbu dělnických obydlí, která postavila jediné dvě pražské tovární kolonie. V Holešovicích, v prostoru mezi dnešními ulicemi Dělnická, Osadní, Tovární a Argentinská, vzniklo v letech 1869–1875 na pravidelné šachovnicové osnově v několika etapách 23 patrových čtyřdomků. Už neexistují, vývoj Holešovic si z kolonie postupně ukusoval, až v 70. letech minulého století zmizely poslední zbytky.
Mr006          Druhá z nich, Arbeitercolonie Mrázovka, je na reprodukovaném plánu pod hlavičkou Prag-Smichower Kattun-Manufactur, tedy smíchovské kartounky. Majitelé kartounek spojených v Pražsko-smíchovské továrny na kartouny, tedy smíchovští Porgesové z Portheimu a Przibramové a holešovičtí Dormitzerové, byli sice určujícími iniciátory projektu, Společnost pro stavbu dělnických obydlí ale spolu s nimi zakládalo dalších šest podnikatelů, mezi nimi také majitel smíchovské přádelny František Richter a František Ringhoffer. Právě jeho firma v ní po krizi a zániku kartounek získala rozhodující podíl. Kolonie Mrázovka se stavěla od roku 1869 v několika fázích. Nejprve 34 jednopatrové domy se 136 byty o dvou místnosti, kuchyni a světnici. To byl typ Ia, půdorys přízemí domu se dvěma byty reprodukuji. Mezi léty 1896 a 1909 pak přibyly další domy typu III, IV, V a VI. Mladší typy reagovaly na rychlý vývoj požadavků na kvalitu bydlení, dispozice se obohatily o předsíň a spíž, byty měly už vlastní záchody a nejmladší typ i koupelny. Jejich obyvateli byli vysoce kvalifikovaní dělníci, mistři a úředníci. V urbanisticky jednotném souboru tak byla zajištěna typová diverzita, domy vyšších typů měly dvě až tři patra, a v komunitě i jistá diverzita sociální. Skupina domů s lépe vybavenými byty stála při východní části dnešní ulici Mrázovka, domy s převažujícím základním typem kolem části západní a ve čtyřech řadách vedených po vrstevnicích na svahu nad ní. Svažitá poloha zajišťovala dobrou ventilaci a oslunění a konfigurace jednoduchých hmot nepostrádala ani jistou malebnost, jak vidno na kresbě Michala Brixe. V roce 1909, na konci svého vývoje, měla dělnická kolonie Mrázovka 42 domů se 194 byty a v nich 962 obyvatel.
Památková péče pracovala za socialismu také s kategorií památky dělnického hnutí. Uchránila jich pramálo a po roce 1990 zánik nabral na tempu. Kolonie Mrázovka byla zbořena v roce 1981, tedy ještě v době, kdy kategorie platila. Zbyla po ní stráň zarostlá náletovými dřevinami, v letech 2004–2007 nákladem něco přes 6 000 000 Kč upravená v park. Proměna Smíchova z města práce v město konzumu je tak razantní, že hrozí amnézií.

[Zdroje obrázků: HRŮZA, Jiří. Město Praha. Praha: Odeon, 1989, s. 201. – JUNGMANN, Jan. Smíchov – město za Újezdskou branou. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2007, s. 136, obr. 346. – Historický atlas měst České republiky: sv. č. 24: Praha-Smíchov. Praha: Historický ústav AV ČR, 2013, mapový list č. 52, mapa č.80. – BENEŠOVÁ, Marie. Česká architektura v proměnách dvou století. Praha: SPN, 1984, s. 162, obr. 107.
Věcné údaje čerpám především ze studie Josefa Vařeky Způsob bydlení a věcná kultura {In: ROBEK, Antonín – MORAVCOVÁ, Mirjam – ŠŤASTNÁ, Jarmila (eds.). Stará dělnická Praha. Život a kultura pražských dělníků 1848–1939. Praha: Academia, 1981, s. 152–182.} a studie Lukáše Berana Dělnické domky jako téma architektury 19. století {In: DULLA, Matúš a kol. Kapitoly z historie bydlení. Praha: ČVUT, 2014, s. 137­–145.}, kterou doporučuji jako doplňkovou četbu.]

 

Listopad 4, 2015

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 12:56 am

007

Listopad 1, 2015

KDE STOJÍ ŽENSKÉ DOMOVY

Filed under: KF FAMU - PRAHA 5, U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 4:03 pm

Plyn-page0001Na detailním výřezu z Hurtigova Polohopisného plánu královského hlavního města Prahy pak Smíchova, Karlína, Král. Vinohradů, Žižkova a Nuslí s udáním starých a nových čísel domů, který vydal v Praze v roce 1891 nakladatel F. Kytka v už druhém, doplněném vydání o devíti listech v měřítku 1 : 4 000, je dobře vidět situace míst, kde dnes stojí Ženské domovy. Struktura se nijak radikálně nezměnila, spíše jen její stavební náplň a jazyková paměť. Ulice se, až na úsek Radlické, jmenují všechny jinak. Radlická je dnes delší, jmenuje se tak i úsek na Hurtigově plánu ještě nesoucí jméno Královská, naopak její stejnojmenné zalomeni v západovýchodním směru, směřující do tehdejší Švarcenberkovy, dnešní Nádražní, se od roku 1952 jmenuje Za Ženskými domovy. S ní paralelní, označená na plánu jako Vinohradská, vystřídala za 12 let mezi 1940 a 1952 jména Jana Štursy, znovu Vinohradská a posléze Růženy Jesenské, než se z ní stala dnešní Ostrovského. Poděbradova je od roku 1948 Kováků.
Bloky mezi dnešními Ostrovského, Nádražní, Za Ženskými domovy a Radlickou vyplňují dva průmyslové areály. Plynárnu postavila v letech 1856–1857 firma Františka Ringhoffera, vlastnila a provozovala ji Všeobecná rakouská společnost pro osvětlování plynem se sídlem v Terstu. Roku 1872 ji koupil Max Löwenstein, po něm ji vlastnili angličtí bratři Romansové a v roce 1877 skončila v nucené dražbě. Tam ji získala pražská obec a o rok později propojila do jedné soustavy s plynárnou na Žižkově. Na plánu je vidět, že zasahovala i na druhou stranu ulice. Fotografii nemám.
V letech 1935–1936 vznikl z iniciativy Kuratoria pro zlepšení bytových poměrů na místě plynárny rozlehlý šestipatrový dům pro zaměstnané svobodné ženy podle projektu Vlastimila Lady a Josefa Hlaváčka. Stylově čistá funkcionalistická stavba je podstatným bodem nejen ve vývoji pražského funkcionalismu. Zapadá do programového úsilí o řešení bytové nouze minimalizací prostorových nároků, která není vnucena shora, ale odpovídá novému životnímu stylu dobrovolné skromnosti a preference provozních a hygienických kvalit, dosahovaných s využitím vědeckých poznatků. Naplňuje programové směřování k bytu bez domácnosti, které osvobozuje ženu tím, že část domácích prací deleguje na profesionální servis. Osvobozuje ji pro plný výkon profese, odpočinek, sebezdokonalování vzděláváním i péčí o vlastní zdraví a krásu. Ženské domovy disponovaly vedle společných jídelen, prádelen a lázní také divadelním, přednáškovým a projekčním sálem, čítárnou a tělocvičnou. K hlubšímu pochopení propracované koncepce domu, především vztahu českého funkcionalismu a masarykovského feminismu, doporučuji znovu výtečnou knihu Huberta Guzika Čtyři cesty ke koldomu (Praha: Zlatý řez, 2014). Dlouhé chátrání Ženských domovů, které se po válečné epizodě německého lazaretu vrátily k původní funkci, zastavila rekonstrukce v letech 2002-2005 (David Bartoušek, Miroslav Čech). Následovala poté, co městská část budovu prodala společnosti Akcent Praha Group. Architektuře Ženských domovů příliš neublížila, vyhnala odtud ale humanitní a sociální étos Masarykovy republiky a dům strhla do asociálních nížin republiky Klausovy.
Sm005Uprostřed sousedního pozemku stála důstojná klasicistní budova mlýna C. k. privilegované paromlýnské společnosti, založeného v roce 1845. Na ilustraci z knihy Die Gross-Industrie Österreichs. Festgabe zum glorreichen sechzigjährigen Regierungs-Jubiläum seiner Majestät des Keisers Franz Josef I. (Wien: Verlagsbuchhandlung Leopold Weiss, 1898) už slouží jako kotlárna a mědikovecká dílna Ringhofferovy továrny, rozšířena o dvoulodní halu. Když ji v roce 1970 fotografoval Josef Vopravil, byl jejím uživatelem protější pivovar Staropramen. Ten je dobře vidět na fotografii z 80. let 19. století s parním mlýnem na levém okraji a severní částí nádraží Buštěhradské dráhy v popředí. Budovy skladů dosud stojí, kdežto mlýn musel v roce 1978 ustoupit autobusovému stanovišti Na Knížecí, které pak zahájilo provoz současně s trasou I.B metra, tedy 2. listopadu 1985.

Sm006Sm007[Zdroje obrázků: BEČKOVÁ, Kateřina. Zmizelá Praha: Továrny a tovární haly: 2. díl. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2012, s. 55 a 78. – JUNGMANN, Jan. Smíchov – město za Újezdskou branou. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2007, s. 49.]

Blog na WordPress.com.