Czumalova nástěnka

Listopad 1, 2015

KDE STOJÍ ŽENSKÉ DOMOVY

Filed under: KF FAMU - PRAHA 5, U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 4:03 pm

Plyn-page0001Na detailním výřezu z Hurtigova Polohopisného plánu královského hlavního města Prahy pak Smíchova, Karlína, Král. Vinohradů, Žižkova a Nuslí s udáním starých a nových čísel domů, který vydal v Praze v roce 1891 nakladatel F. Kytka v už druhém, doplněném vydání o devíti listech v měřítku 1 : 4 000, je dobře vidět situace míst, kde dnes stojí Ženské domovy. Struktura se nijak radikálně nezměnila, spíše jen její stavební náplň a jazyková paměť. Ulice se, až na úsek Radlické, jmenují všechny jinak. Radlická je dnes delší, jmenuje se tak i úsek na Hurtigově plánu ještě nesoucí jméno Královská, naopak její stejnojmenné zalomeni v západovýchodním směru, směřující do tehdejší Švarcenberkovy, dnešní Nádražní, se od roku 1952 jmenuje Za Ženskými domovy. S ní paralelní, označená na plánu jako Vinohradská, vystřídala za 12 let mezi 1940 a 1952 jména Jana Štursy, znovu Vinohradská a posléze Růženy Jesenské, než se z ní stala dnešní Ostrovského. Poděbradova je od roku 1948 Kováků.
Bloky mezi dnešními Ostrovského, Nádražní, Za Ženskými domovy a Radlickou vyplňují dva průmyslové areály. Plynárnu postavila v letech 1856–1857 firma Františka Ringhoffera, vlastnila a provozovala ji Všeobecná rakouská společnost pro osvětlování plynem se sídlem v Terstu. Roku 1872 ji koupil Max Löwenstein, po něm ji vlastnili angličtí bratři Romansové a v roce 1877 skončila v nucené dražbě. Tam ji získala pražská obec a o rok později propojila do jedné soustavy s plynárnou na Žižkově. Na plánu je vidět, že zasahovala i na druhou stranu ulice. Fotografii nemám.
V letech 1935–1936 vznikl z iniciativy Kuratoria pro zlepšení bytových poměrů na místě plynárny rozlehlý šestipatrový dům pro zaměstnané svobodné ženy podle projektu Vlastimila Lady a Josefa Hlaváčka. Stylově čistá funkcionalistická stavba je podstatným bodem nejen ve vývoji pražského funkcionalismu. Zapadá do programového úsilí o řešení bytové nouze minimalizací prostorových nároků, která není vnucena shora, ale odpovídá novému životnímu stylu dobrovolné skromnosti a preference provozních a hygienických kvalit, dosahovaných s využitím vědeckých poznatků. Naplňuje programové směřování k bytu bez domácnosti, které osvobozuje ženu tím, že část domácích prací deleguje na profesionální servis. Osvobozuje ji pro plný výkon profese, odpočinek, sebezdokonalování vzděláváním i péčí o vlastní zdraví a krásu. Ženské domovy disponovaly vedle společných jídelen, prádelen a lázní také divadelním, přednáškovým a projekčním sálem, čítárnou a tělocvičnou. K hlubšímu pochopení propracované koncepce domu, především vztahu českého funkcionalismu a masarykovského feminismu, doporučuji znovu výtečnou knihu Huberta Guzika Čtyři cesty ke koldomu (Praha: Zlatý řez, 2014). Dlouhé chátrání Ženských domovů, které se po válečné epizodě německého lazaretu vrátily k původní funkci, zastavila rekonstrukce v letech 2002-2005 (David Bartoušek, Miroslav Čech). Následovala poté, co městská část budovu prodala společnosti Akcent Praha Group. Architektuře Ženských domovů příliš neublížila, vyhnala odtud ale humanitní a sociální étos Masarykovy republiky a dům strhla do asociálních nížin republiky Klausovy.
Sm005Uprostřed sousedního pozemku stála důstojná klasicistní budova mlýna C. k. privilegované paromlýnské společnosti, založeného v roce 1845. Na ilustraci z knihy Die Gross-Industrie Österreichs. Festgabe zum glorreichen sechzigjährigen Regierungs-Jubiläum seiner Majestät des Keisers Franz Josef I. (Wien: Verlagsbuchhandlung Leopold Weiss, 1898) už slouží jako kotlárna a mědikovecká dílna Ringhofferovy továrny, rozšířena o dvoulodní halu. Když ji v roce 1970 fotografoval Josef Vopravil, byl jejím uživatelem protější pivovar Staropramen. Ten je dobře vidět na fotografii z 80. let 19. století s parním mlýnem na levém okraji a severní částí nádraží Buštěhradské dráhy v popředí. Budovy skladů dosud stojí, kdežto mlýn musel v roce 1978 ustoupit autobusovému stanovišti Na Knížecí, které pak zahájilo provoz současně s trasou I.B metra, tedy 2. listopadu 1985.

Sm006Sm007[Zdroje obrázků: BEČKOVÁ, Kateřina. Zmizelá Praha: Továrny a tovární haly: 2. díl. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2012, s. 55 a 78. – JUNGMANN, Jan. Smíchov – město za Újezdskou branou. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2007, s. 49.]

Advertisements

Napsat komentář »

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: