Czumalova nástěnka

Listopad 17, 2015

KDE BYDLEL KAREL TEIGE

Filed under: KF FAMU - PRAHA 5, U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:33 pm

kt002DŮM ČP. 2369/XVI, U ŠALAMOUNKY 5

Karla Teigeho, pokud jde o nové bydlení jako jedno z jeho podstatných témat, rozhodně nelze vinit, že kázal vodu a pil víno. V jeho zásadním díle Nejmenší byt[1] nejednou zaznívají ostré výpady proti hlavní překážce reformy bydlení, jíž je patriarchální měšťanská rodina a její domácnost. Argumenty mu poskytují především Karl Marx a Friedrich Engels, hlavně Engelsovo dílo Der Ursprung der Familie, des Privateigenthums und des Staats (1884), ovšem zdroje jeho obžaloby bytu a domácnosti jako zdroje zotročení ženy jsou širší, relativně dlouho už je artikuloval například český feminismus. Jako atribut měšťáckého manželství vystupuje v jeho filipikách instituce manželské ložnice:
Je jasno, že žena, má-li býti úplně rovnoprávná muži, nemůže konat dvojí práci: ve výrobním i v bytovém a rodinném provozu. Aby byla zařazena do výrobního procesu jako člen muži rovnoprávný, musí býti úplně osvobozena od roboty v domácnosti: musí býti osvobozena nejen od úklidu, od kuchyně, od šití šatů, praní prádla, ale i od výchovy dětí. Mimo to právě ve vrstvách existenčního minima je pociťována potřeba autonomisace jedince a psychologicky potřebná distance jednotlivců navzájem i uvnitř manželství, když tu rodina přestala býti hospodářskou, produkující i konsumující jednotkou. A přece i v návrzích minimálních bytů nalézáme manželské společné ložnice. Architekt, který žije v představách měšťáckého manželství a zakresluje do půdorysů bytů dvě postele vedle sebe, není ovšem moderním architektem, protože není člověkem, uvědomujícím si praktické bytové potřeby nemajetných vrstev, a protože také není člověkem s ‚moderními nervy‘. Manželská ložnice je pelechem nízkých forem měšťáckého sexuelního života, jevištěm strindbergovských dramat, líhní, zjevem úžasné erotické banality a dekadence. Manželská ložnice je nakažlivá, je semeništěm svárů a zdrojem rodinného rozvratu a tisícerých neuros.[2]
kt001          Karel Teige poprvé řešil vlastní bydlení v roce 1927. Od narození (13. prosince 1900) bydlel v domě čp. 1610/II na Novém Městě pražském (tehdy Černá 12a, dnes Černá 14), který v roce 1882 postavil František Buldra pro JUDr. et PhDr. Josefa Teigeho (1862–1921), právního a kulturního historika, znalce historické topografie Prahy, dlouholetého úředníka a od roku 1907 ředitele Archivu hlavního města Prahy, a jeho manželku Aloisii. Duch bytu rodičů zachytil Karel Honzík: „Tichá a laskavá paní vás uvedla do jídelny, jež tak často sloužila v měšťanských rodinách za salón, a kde byly ještě zbytky makartovské nádhery. Plyšová pohovka s vysokým opěradlem pro záda, na němž byly seřazeny bibeloty, okna s lambrekýny, střapce, drakslované kuželkové nohy, z plechu lisované lví hlavy s kruhy v tlamě – tak se mi prostředí jeví v paměti. Teigův pokoj byl jednodušší, biedermeierovský. Kolem stěn byla zřízena od podlahy až ke stropu otevřená knihovna z hoblovaných prken. Na stole i na židlích hory knih, jež nutno přenášet, stavět na zem, aby host měl kam usednout. Narychlo ustlaná postel, zbytky snídaně, rukopis rozepsaný výtvarně stavěným písmem.[3]
kt003          Prostřednictvím Emy Häuslerové, pozdější manželky architekta Eugena Linharta, se Teige seznámil s Josefinou Nevařilovou. Když zadával svému příteli Jaromíru Krejcarovi úpravu sousedního domu Karla a Jany Teigových čp. 170/II, kde mohl „hospodařit mimo rodinu po svém a rozvinout i jisté svérázné stránky své povahy[4], počítal již se společným bydlením, ovšem v intencích naznačené koncepce. Ještě jednou Karel Honzík: „Byt byl adaptován na jakousi ideální jednotku kolektivního domu, v níž byly dvě individuální obytné buňky (Teigova a jeho družky) spojeny společným příslušenstvím a minimální kuchyňkou.[5] Krejcar zvýšil vestavbou do střechy dům o dvě patra, Karel Teige a Jožka Nevařilová se nakonec nenastěhovali do pro ně projektovaného ateliérového čtvrtého, ale do pátého. Dvě místnosti, popsané na reprodukovaném Krejcarově projektu jako sušárna, obýval Karel Teige, budoucí garsoniéra Jožky Nevařilové je označena jako prádelna. Dvě místnosti mezi nimi, na půdorysu komora, zaujalo společné příslušenství obou bytů. Nové čtvrté patro obývaly matka a sestra. Dole ve spojených domech sídlil Dětský azyl milostného pražského Jezulátka, o nějž pečovaly sestry dominikánky, v roce 1938 se stal vlastníkem domů. Jaromír Krejcar jejich neorenesanční fasády v letech 1927–1928 sjednotil a purizoval, ovšem při přestavbě v letech 1992–1994 kdosi na průčelí provedl dekorativní kreaci, jež z něj vyhnala nejen Krejcarova ducha, ale jakéhokoliv ducha vůbec. Od studentských let jsem tudy chodíval v úctě, přeříkávaje si portrét tohoto místa z Nezvalova Skleněného haveloku a mysle na díla, která tu vznikla, a děje, které se tu odehrávaly a dosvědčují texty Seifertovy, Hoffmeisterovy a Honzíkovy. Už dvě desetiletí mi to nejde, změnil jsem chodník, abych na ten výron arogantní blbosti neviděl.
kt006          V roce 1938 se Karel Teige spolu se svou družkou, maminkou a sestrou přestěhoval do nového domu U Šalamounky 5 (čp. 2369/XVI), dvoupatrového řadového domu, který mezi 3. únorem a 27. červencem 1938 z cihel a s železobetonovými stropy postavil Ladislav Syrový podle projektu Jana Gillara. Stavebníky byli Karel Teige a Jana Teigová. Co se za oněch deset let od stavby bytu v Černé ulici změnilo? Hlavně stavebníkovo angažmá v architektuře. V roce 1928 publikoval několik podstatných manifestačních textů, především stať K teorii konstruktivismu[6] ve Stavbě, jejímž byl redaktorem. Doprovázel Le Corbusiera při jeho návštěvě Prahy. V následujícím roce ostře napadne jeho Mundaneum[7] a otevře tak proslulou polemiku. O deset let později je naopak patrný Teigeho odklon od architektury, vyvolaný hlavně stalinskou likvidací sovětského konstruktivismu a nacistickou perzekucí Bauhausu. V jeho bibliografii za rok 1938 nenajdeme jediný text o architektuře, zato je z ní patrné, že stál v ohnisku českého surrealismu. Nešlo ale jen o tradovanou reakci na moskevské procesy. Adolf Hoffmeister v Teigeho portrétu v Předobrazech píše: „Ale byl to Teige sám, který střídal své lásky – proletářské umění, poetismus, architekturu, surrealismus. Jakmile provdal jednu a poznal druhou, sloužil zase nové myšlence stejně naplno a stejně věrně. Ne, Teige nebyl nevěrný. Nedovedl si však věrnost sám zachovat.[8]
kt007          Řešení domu a vlastního bytu ovšem naopak svědčí o kontinuitě a vývojové logice myšlení stavebníka. Nevybočuje z nich ani volba architekta: Gočárův žák Jan Gillar (1904–1967) byl z českých architektů svou tvorbou nejblíže Teigeho teoretickému prosazování kolektivizace bydlení, s jeho názorovým vývojem se nerozcházel ani jako člen výboru Svazu socialistických architektů v 1. polovině 30. let, ani odkláněním od levicového radikalismu v jejich 2. polovině a posunem zájmu od sociologie architektury k psychologii a psychoanalýze, jak si ji přisvojili surrealisté. Území, kde se Jan Gillar v době stavby domu U Šalamounky intelektuálně pohyboval, zřetelně označují jeho přátelští klienti Karel Teige, Bohuslav Brouk, Jindřich Štyrský a Toyen. V už citovaném díle Nejmenší byt patří Gillar k nejzastoupenějším autorům, Teige tu publikoval jeho návrh malobytového rayonu v Praze-Ruzyni od zastavovacího plánu po studii malobytové buňky, návrh kolektivizovaného obytného komplexu s nejmenšími byty pro družstvo Včela i soutěžní návrh kolektivizovaného okrsku na Pankráci (L-projekt), který zpracoval tým Levé fronty ve složení Jan Gillar, Josef Špalek, Peer Bücking a Augusta Müllerová.
kt004          Karel Teige a Jožka Nevařilová obývali dva minimální byty v prvním patře, v přízemí srovnatelné dispozice bydlely dvě rodiny, v suterénu domovník, ve druhém patře se o dva byty podělily sestra Jana Teigová, maminka a teta. Jan Gillar zpracoval pro byty v prvním patře několik variant, provedena byla nakonec ta, která do značné míry reprodukuje Krejcarovu dvojici garsonier v nástavbě domu v Černé ulici. Znovu je manifestováno Teigeho engelsovské chápání manželství: Manželskou ložnici nahrazují dva samostatné spací kouty. Znovu se i prakticky ukazuje, nakolik si Teige udržoval distanci od extrémů sovětské kolektivizace bydlení, jejíž projekty on i Gillar podrobně studovali, a v souladu s masarykovským humanismem respektoval potřebu soukromí, prostoru pro individuální duševní život: Nejde o koldům, ale regulérní dům činžovní, i v prvním patře je společné jen to, co společné býti může, koupelna, záchod, balkon, kuchyňská nika. S poslední místností souvisí otázka dosud nerozřešená: Vařila Jožka Nevařilová?
kt011          Neliší-li se oba byty Karla Teigeho a Jožky Nevařilové principy, koncepcí a dispozicí, liší se kontextem. Krejcarova nástavba dala bytům v Černé 14 skvělé výhledy z terasy a ploché střechy na historické město, z domu U Šalamounky se otevíraly pohledy do ještě relativně volné krajiny, zimní zahrada bytu Nevařilové i Teigeho pracovna a společný balkón byly orientovány do zahrady. Teigeho zvyšující se citlivost k přírodě a ke krajině lze potvrdit i v jeho díle (viz např. Předmluvu o architektuře a přírodě ke knize Ladislava Žáka Obytná krajina, vydané v roce 1947). V roce 1939 kreslil Jan Gillar pro Karla Teigeho a Jožku Nevařilovou letní domekdo Nového Vestce u Staré Boleslavi.
kt009          Byt u Šalamounky byl prostředím soustředění, zde Karel Teige pracoval na svém velkém knižním projektu Fenomenologie moderního umění a dalších dílech v tísnivých letech okupace i zahnán znovu do ústraní štvavou kampaní po roce 1948. Jaroslav Seifert přiblížil jeho tehdejší denní rytmus: „Večer co večer pracoval Teige doma. Teprve k ránu ulehl a dopoledne spal. V poledne odebral se ke své přítelkyni. Bydlela blízko Arbesova náměstí na Smíchově. Tam poobědval a odpoledne mu slečna E. pomáhala při excerptech pro jeho knihu. Tak plynuly dny a uplynuly tři roky od roku 1949 do října 1951.[9] Karel Teige podlehl 1. října 1951 infarktu myokardu, Jožka Nevařilová jej dobrovolně následovala 5. a Eva Ebertová 11. října téhož roku.

kt010[Zdroj obrázků: SRP, Karel (ed.). Karel Teige 1900–1951. Praha: Galerie hl. m. Prahy, 1994, s. 89, 90, 91. – ŠVÁCHA, Rostislav – RYNDOVÁ, Soňa – POKORNÁ, Pavla (eds.). Forma sleduje vědu: Teige, Gillar a evropský vědecký funkcionalismus 1922–1948. Praha: Galerie Jaroslava Fragnera, s. a., s. 52, 53, 184. Oba katalogy také doporučuji jako doplňkovou četbu, především stať Rostislava Šváchy Teige jako inspirátor moderní architektury – Teige jako stavebník v prvním z nich, s. 81-95. Snímek Olgy Hilmerové ze 40. let, na němž jsou na balkoně svého bytu Karel Teige a Jožka Nevařilová a dole na schodišti do zahrady sedí kolem neznámé ženy paní Smidovičová, obyvatelka bytu v přízemí, a Jana Teigová, reprodukuji z knihy SRP, Karel. Karel Teige a typografie: Asymetrická harmonie. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 230. Odtud, ze s. 228, je také pohled na Krejcarem purizovaný dům v Černé ulici.
kt005 Poznámka: Jméno Teige klade jistý odpor při skloňování. Vedly se o ně spory, přesahující jazykovědnou problematiku. Snad už jsme za nimi. U jména Teige předchází koncové –e tvrdá hláska g, tedy můžeme je skloňovat podle vzoru pán nebo pomocí zájmenných koncovek, tzn. Teiga i Teigeho. Obojí je správně, ale přednost se dnes dává spíše zájmennému skloňování, které ponechává základní podobu jména rozpoznatelnou ve všech pádech. Sám se v tom snažím nekolísat, ale citované texty samozřejmě nepřizpůsobuji.

Ještě jedna svěží knižní novinka: WIENDL, Jan (ed.). Čtení o Karlu Teigovi: Vize, realizace, divergence 1919–1938. Praha: Institut pro studium literatury, 2015.]

[1] TEIGE, Karel. Nejmenší byt. Praha: Václav Petr, 1932.
[2] Tamtéž, s. 163.
[3] HONZÍK, Karel. Ze života avantgardy: Zážitky architektovy. Praha: Československý spisovatel, 1963, s. 52.)
[4] Tamtéž, s. 54.
[5] Tamtéž, s. 53-54.
[6] TEIGE, Karel. K teorii konstruktivismu. Stavba VII, 1928–1929, s. 7-12, 21-24.
[7] TEIGE, Karel. Mundaneum. Stavba VII, 1928–1929, s. 145-155.
[8] HOFFMEISTER, Adolf. Podoby & Předobrazy. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 64-66.
[9] SEIFERT, Jaroslav. Všecky krásy světa. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 593.

 

Reklamy

1 komentář »

  1. […] byty Karla Teigeho a Jožky Nevařilové, včetně Teigeho filipiky proti manželským ložnicím (https://czumalo.wordpress.com/2015/11/17/u3v-fsv-cvut-pamatky-velke-prahy-prednaska-24-listopadu-201…). Stěhování z bytu přibližuje Jana Černá sugestivní vzpomínkou. Jen mě nad ní přepadl […]

    Pingback od U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 4. DUBNA 2017 | Czumalova nástěnka — Duben 2, 2017 @ 10:57 am


RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: