Czumalova nástěnka

Prosinec 31, 2015

PF 2016

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 8:10 pm

V_Cz_PF_2016ČEKÁNÍ NA DOKTORA
Naše Silvestry se v posledních desetiletích nevyznačují velkou bujností. Naše dítka vždy, když jsme byli na Silvestra někam pozváni, spolehlivě onemocněla. Naučili jsme se zůstávat doma a nadále se měnily jen důvody, děti vystřídala babička na hlídání a pak stres našich zvířecích spolubydlících z půlnočních pyrotechnických orgií. Navíc na dotaz, jak budeme trávit Silvestra, už léta reaguji vysvětlováním, že má-li to být výjimečný večer a noc, museli bychom jít spát brzy a zcela střízliví. Naštěstí zůstalo torzo obvyklé silvestrovské společnosti a tak nebujně popíjíme červené víno s naším nejstarším kamarádem a svorně se těšíme na půlnoční soljanku s pirohy, což je u nás tradiční orgie gastronomická. Než k tomu usedneme, mám pro sebe večerní chvíli, jíž říkám čekání na doktora, a v posledních letech ji věnuji krátké silvestrovské bilanci spojené se zveřejněním novoročenky. Doktor naštěstí spolehlivě přijde, bilanci tak drží v kýžené stručnosti. Když dá zprávu, že vyráží, zbývá už jen čas k umístění na nástěnku.
Tedy rychle, v podrobné bilanci mi brání nejen blížící se doktor, ale i krátící se paměť. Dále nesmlčím prosincové smutky, zato smlčím problémy tohoto světa, které mě přirozeně trápí. Přesto to byl dobrý rok. Dostal jsem se do pár dosud neviděných měst, podílel se na krásné knížce, vydal pár textů snad ne úplně k ničemu, nečekaně dostal obraz, o němž jsem snil, splnil si sen v podobě výstavy mé oblíbené fotografky, i když jsem neměl čas si to více vychutnat. Kromě letních obtíží si ani na chování organismu nemohu příliš stěžovat. Hlavně ale denně děkuji za milost, jíž se mi dostává radostí z práce, za to, že na FAMU, KTF UK, FA ČVUT i na U3V na FSv ČVUT a na holešovické UK mám studenty, na něž se mohu těšit.
Novoročenka mi každoročně komplikuje život obtížností, kterou jsem sám před časem nastavil: Chci, aby použitá fotografie byla z roku právě končícího, samozřejmě z mé ruky a hlavně nejen z ruky, aby říkala něco o mém vztahu ke světu i o aktuálním stavu mé mysli a, ještě jednou samozřejmě, byla ke koukání. Podtrženo a sečteno, chce to fotografa lepšího a plodnějšího, než jsem já.
V prosinci bývá problém i s oním stavem mysli. Už jsem tu o tom psal: Na stole se mi zase jakoby sám od sebe objevil nejdepresivnější Vernův román Paris au XXe siècle a bez dlouhého hledání mi v XV. kapitole poskytl přesné znění věty, na kterou v tomto čase pravidelně myslívám: „Přišel prosinec, měsíc konce všech lhůt, chladný, smutný, pochmurný, měsíc, jímž končí rok, aniž by skončila trápení, měsíc, který je pro každého skoro nadbytečný.“ Letos bylo naštěstí pochmurnosti málo, dlouhý podzim dával většinou na prosinec zapomenout. Hodně prosincového smutku navíc vždy překryje radostná vánoční zvěst. Méně už mé prosincové narozeniny. Letos se k tomu přidal ještě smutek, že mezi těmi, s nimiž jsme si vždy v prosinci vzájemně přáli, chybí Jitka Ortová. (Což jsem se mimochodem dozvěděl docela nedávno.) Novoročenka tak přirozeně je i o prosincovém smutku. Co pamatuji, nejsmutnějším prosincem byl ten, v němž zemřel Václav Havel. Italský iniciátor a překladatel mých občasných textů do polštiny mě vloni velice potěšil, když v souvislosti s mou novoročenkou použil přívlastek elegická. I ta letošní je taková, ale opět se zlehčující ironií a sebeironií.
Neměl bych ale na prahu silvestrovské noci porušovat vlastní zásady: Potřebuje-li fotografie vysvětlující výklad, pryč s ní. Jen pro jistotu a pro pořádek ale musím přeci jen něco připodotknout: Jsem stoupenec čisté fotografie, tedy jde o nález, nikoliv aranžmá či manipulaci s obrazem. (Jáchym Kliment před časem mé fotografické snažení trefně označil spojením nezávadné sběratelství. A v jedné debatě během dílny Svazu českých fotografů nás, stoupence čisté fotografie, kdosi odhalil: „Aha, vy jste ti, co neumějí s Photoshopem.“) Nechtěnými spoluautory mé letošní novoročenky se stali indonéský výtvarník Kokok Suratmoko, reprodukce jehož obrazu se otiskla na odchlipující se svrchní fólii pohlednice, a fotograf Mirek Pásek, který mi kvalitu práce tiskárny předvedl připlácnutím stažené fólie na mé okno. Už tam zůstala a přirozeně stárne. V té fotografii jsou ostny, ale žádný z nich není protihavlovský. Naopak. Nepřestávám věřit, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Přeji vám, aby na to v nadcházejícím roce útočilo co nejméně důvodů k pochybnostem.

Reklamy

Prosinec 30, 2015

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 5. LEDNA 2016

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:48 pm

pdlbr002PÁR PODOLSKÝCH A BRANICKÝCH STOP

Dramatické krajiny Podolí a Braníka vždy přitahovaly malíře. Otec-zakladatel české krajinomalby Antonín Mánes vytvořil reprodukovaný obraz Skála mezi Braníkem a Podolím (olej, dřevo, 34 × 46,5 cm, Praha, Národní galerie) v roce 1834. Když otec-zakladatel českého kubismu Bohumil Kubišta maloval o 77 let později obraz Cementárna v Braníku (olej, plátno, 67 × 82,5 cm, Praha, Národní galerie), maloval krajinu razantně proměněnou. Na Mánesově skále je patrna těžba, vápenec se tu těžil už několik století. Zhruba deset let po jeho vzniku začaly v okolí pracovat první vápenky, za další tři desetiletí cementárna, kterou vidíme na Kubištově plátně a na fotografii Rudolfa Brunera-Dvořáka z roku 1908, pořízené ze stanoviště od toho Kubištova nepříliš vzdáleného.
507_96110391683d2436967ebbc26ecbd9e5Cementárnu vystavěla v letech 1870–1871 společnost Ferdinand Barta & Comp. Poměrně časně, Ferdinand Bárta se jako vůbec první v českých zemích pokusil o výrobu cementu v roce 1860 nejprve v Hlubočepích. Pronájem branických lomů pak zajistil jeho cementárně kvalitní surovinu s minimálními dopravními náklady, transformace v akciovou společnost a spojení s Českou akciovou společností k užitkování staviva i pevnou kapitálovou oporu. Do rozvoje sice negativně zasáhl požár v roce 1879, od poloviny 80. let se ale dařilo téměř plynule zvyšovat produkci hydraulického vápna a cementu. Změna názvu společnosti na Podolskou cementárnu se sídlem v Praze v roce 1899, po rozsáhlé modernizaci, vyjadřovala prioritu výroby cementu, neznamenala ale, že by společnost ustoupila od produkce vápna. Vápenku a cementárnu spojovala už od roku 1898 železniční vlečka, zaústěná do branického nádraží České obchodní dráhy. (Zajímavá kapitolka z dějin pražské dopravy: V roce 1919 byly na vlečce zřízeny zastávky Braník přístaviště a Podolí cementárna a zahájena osobní doprava mezi Braníkem a Podolím. Trati se přezdívalo Isidorka podle prvního československého ministra železnic PhDr. Bohdana Zahradníka, který jako premonstrát přijal řádové jméno Isidor a o otevření trati se zasloužil. V době jejího otevření už byl ovšem ministrem jeho nástupce Jiří Stříbrný. Isidorka sloužila jako osobní naposled v létě 1922, jako tovární vlečka zanikla spolu s cementárnou v roce 1953.)
pdlbr001 První světová válka přinesla odbytové potíže, nedostatek dělníků a hlavně kritický nedostatek uhlí. Rekonstrukce nutná pro poválečné oživení výroby zahrnovala i zboření kruhové vápenky, vysoké 7 metrů, všech osmi šachtových pecí a tří pecí Liban, továrna tak v pohledu od řeky přišla o výrazné vertikální prvky své siluety. Rozsáhlé investice, zahrnující i spojení s lomy lanovkou, zajistily konkurenceschopnost. Pak ale přišel rok 1929. Cementárnu nepostihla jen hospodářská krize, část budov a modernizovaného strojního zařízení zničil rozsáhlý požár. Vyčerpaly se také prostorové možnosti rozvoje, nejbližší lomy byly prakticky vytěženy a území rychle stabilizovala obytná zástavba. V roce 1937 se majoritním akcionářem stala Králodvorská cementárna, která rozvojový potenciál spatřovala ve svých závodech v Králově Dvoře a Čížkovicích. Na podzim 1941 se provoz zastavil, strojní zařízení bylo zčásti zakonzervováno, zčásti přemístěno do jiných závodů společnosti a zčásti prodáno. Výroba se neobnovila ani po osvobození a znárodněná cementárna už jen čekala na demolici. Dočkala se zhruba za deset let. Dnes z celého velkého areálu cementárny a vápenky zbývají jen stopy po těžbě, fragment vlečky a ředitelská vila čp. 448/XV (Podolská 54) z poslední třetiny 19. století, jíž chce její nový majitel zbořit.
pdlbr004Když Oldřich Starý v roce 1929 ve Stavbě hodnotil výsledky soutěže na všesportovní Stadion Velké Prahy v Braníku, dospěl k jednoznačnému závěru: „Celkově soutěž přesvědčila, že není v Praze možno voliti jiné místo pro stadion zejména z důvodů dopravních. Všechny druhy vozidel po obou stranách řeky i ve vodě, poměrně zdravý vzduch, blízkost řeky, obecní pozemky, možnost zřízení sadů, poměrně malé překážky stavbami v území.“ Záměr s olympijskou ambicí se nikdy nenaplnil a potenciál území nakonec v 80. letech minulého století definitivně srazily stavby Městského okruhu. Zústala jen nepřímá stopa: Místo po zbořené cementárně bylo v roce 1955 určeno pro výstavbu střediska vrcholového sportu s plaveckým stadionem, splňujícím parametry pro konání mezinárodních závodů včetně olympijských her. Zvažovalo se rovněž umístění U Markéty a na Kotlářce, pro Podolí mluvila hlavně dopravní dostupnost, možnosti zásobování vodou a dobře chráněná a přitom dobře osluněná poloha. Stadion se měl stát součástí rozsáhlejší rekreační oblasti podél pobřežní komunikace.
Předběžné studie ukázaly, že na zvolený program tu není dost místa. Až Richard Ferdinand Podzemný problém ve spolupráci se statikem Gustavem Kuchařem vyřešil parabolickou konstrukcí zastřešení haly, které slouží zároveň jako tribuna pro diváky závodů ve dvou venkovních bazénech. Hala odděluje amfiteátr vzniklý těžbou vápence od pobřežní komunikace, na níž od dob stavby mnohonásobně narostla frekvence. Stavělo se mezi léty 1959 a 1965, už 20. června 1960 byly ale v rámci II. celostátní spartakiády zpřístupněny oba venkovní bazény, v dalších fázích se pak stavěla hala s krytým třetím bazénem, budovalo se vodní hospodářství s teplárnou a šatny pro letní rekreační provoz s projektovanou kapacitou 2 000 osob. Změnil se totiž program a středisko vrcholového sportu se otevřelo také jako veřejná plovárna. Jedna z nejvýznamnějších staveb, které nejen ohlašovaly, že dogmatický socialistický realismus je minulostí, ale také to, že se česká architektura znovu podílí na vývoji architektury světové.
pdlbr003
V ÚTERÝ 5. LEDNA 2016 SE SEJDEME, V TOMTO SEMESTRU NAPOSLED, V OBVYKLÝCH 14.00 PŘED RESTAURACÍ NA JEZERCE (BRANICKÁ 5, TRAMVAJ Č. 3, 17, ZASTÁVKA PŘÍSTAVIŠTĚ). TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

Prosinec 13, 2015

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 15. PROSINCE 2015

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 7:09 pm

pd013UKLIZENÁ IDENTITA
Téma, které se nám připomnělo při průchodu Vyšehradem do Podolí, se vlastně ještě týká Smíchova: Rychle se rozvíjející město potřebovalo rozšířit spojení s Prahou, dosud omezené na řetězový Most císaře Františka I., dokončený v roce 1841, s omezenou nosností. Na Smíchově sice už od roku 1862 končila Česká západní dráha, spojení s rodícím se železničním uzlem na pravém vltavském břehu ale dosud neexistovalo. Až o deset let později byla do smíchovského nádraží zaústěna Pražská spojovací dráha, překonávající Vltavu po novém vyšehradském železničním mostě. A tak bylo už roku 1871 z iniciativy smíchovské obce založeno družstvo pro postavení nového mostu. V roce 1873 ale přišly krach na vídeňské burze a americká železniční krize, a družstvo, v němž se iniciativa přesunula ze smíchovské na pražskou obec, se pro nedostatek prostředků věnovalo zatím jen majetkoprávnímu zajištění budoucího mostu a přípravě stavby. Základní kámen byl položen až 13. května 1876 a o týden později začala vídeňská firma Klein, Schmoll & Gärtner zakládat most podle projektu architekta Bedřicha Münzbergera (1846–1928) a inženýra Josefa Reitera (1840–1903). Dělo se tak, v Praze poprvé, kesonovou metodou. U návodních pilířů se nepostupovalo až na rostlou skálu, pilíře spočívají na vrstvě ulehlého nestlačitelného štěrku. Most tvoří sedm segmentových kleneb o světlosti symetricky stoupající ke středu: 27,20, 28,80, 30,40, 32,00, 30,40, 28,80 a 27,20 metru. Původní šířka činila 10,80 metru, z toho 7,74 metru připadalo na vozovku a po 1,53 metru na chodníky. Práce postupovaly rychle, most se pro dopravu otevřel už 22. prosince 1878.
pd012Most spadá do periody evropské renesance obloukových kamenných konstrukcí po období řetězových mostů, k níž patří také důraz na výtvarné řešení. Kvalitu Münzbergerova architektonického řešení stupňuje důraz na kvalitu kamenické práce a samotného materiálu: Kvádry povltavské žuly doplňují nadezdívky kleneb z nehvizdského pískovce, zhlaví pilířů a klenbové kvádry z modré žuly, poprsní zdi z červené žuly a kuželky zábradlí z bílého kararského mramoru (ten při poválečné opravě nahradil tepelský pískovec). Klenby nesou v záklencích znaky Rožmberka, Českého Krumlova, Českých Budějovic, Týna nad Vltavou, Zbraslavi, Vyšehradu, Smíchova, Mělníka, Roudnice nad Labem, Litoměřic, Ústí nad Labem a Děčína.
Na novoměstském i smíchovském předmostí byly na obou stranách mostu postaveny kiosky výběrčích mostného a Hospodářský úřad královského hlavního města Prahy vypsal 5. července 1881 soutěž na jejich sochařský doprovod s uzávěrkou 31. prosince téhož roku. Šlo o soutěž vyzvanou, z oslovených devíti sochařů ji obeslalo sedm. Sochaři sami volili náměty, chápání mostu jako jisté národní manifestace a jeho spojení s Františkem Palackým přinesly naprostou převahu témat z národní historie a mytologie, i když například Myslbekův učitel Tomáš Seidan navrhl alegorie čtyř českých řek. Myslbek odevzdal skici sousoší Libuše a Přemysl, Šárka a Ctirad a Lumír a Píseň a zvítězil, porota posléze doporučila k provedení i čtvrté, dodatečně odevzdané sousoší Záboj a Slavoj. Poměrně dlouhou cestu k realizaci definitivních sousoší v pískovci provázely spory mezi Myslbekem a městskou radou o smlouvy, rozpočet, platby a termíny. V březnu 1888 dokončili bratři Ducháčkové sousoší Lumír a Píseň. V tisku se téhož roku objevila zpráva, že se Myslbek provedení zbývajících sousoší vzdal. Nakonec bylo dosaženo kompromisu a bratři Ducháčkové s pomocí Myslbekových žáků dokončili v roce 1892 Libuši a Přemysla na novoměstské, 1895 Záboje a Slavoje a 1897 Ctirada a Šárku na smíchovské straně. V Myslbekových denících, vedených lakonicky v rubrikách týdenních kalendářů, patří k nejčastějším opakující se zápis: „Byl jsem na mostě.“ Sousoší se tesala vždy v ateliéru postaveném přímo na výběrčím kiosku.                                                                                                                                                                                            pd010S pražskými mosty bývá potíž, přesněji řečeno dvě: Většinou vedou odněkud nikam. Stává se také, že už v okamžiku otevření nedostačují. Most Palackého byl postaven příliš úzký. Od počátku se tak uvažovalo o jeho rozšíření římsovými konzolkami. V roce 1912 se objevil projekt paralelního zdvojení mostu. Počítalo s ním i umístění pomníku Františka Palackého (1909–1912), proto dnes pomník stojí ve vztahu k mostu saymetricky. Další projekty navrhovaly větší rozšíření na železobetonových konzolách, to by ale negovalo architekturu mostu. Tlak na rozšíření poněkud zmírnil záměr převést větší část dopravní zátěže na nově postavené mosty, z nichž byl v letech 1929–1932 postaven Jiráskův, kdežto Výtoňský se nikdy realizace nedočkal. U všech variant stály v cestě rozšíření pylony s Myslbekovými sousošími a tak se už před válkou uvažovalo o jejich přemístění. Nejvážnějším kandidátem na nové osazení byl most Legií, rovněž vybavený výběrčími kiosky. Problém vyřešily spojenecké bombardéry: Letouny B-17 americké 8. letecké armády shodily 14. února 1945, na Popeleční středu, na Prahu mezi 12.28 a 12.33 celkem 152,5 tuny pum. Zcela zničeno bylo 98 domů, 88 poškozeno velmi těžce, 168 těžce a 2351 lehce. Na snímku Stanislava Maršála je účinek bombardování vidět na sousoší Lumír a Píseň, jeho protějšek, Libuše a Přemysl, byl prakticky zničen. Při opravě mostu došlo k rozšíření vozovky na 10,30 m vyložením železobetonových konzolek o 1,76 m na obě strany, užitečná šířka mostu vzrostla z 10,74 na 13,90 metru. Rozšířily se také nájezdy na most na obou březích a při tom byly zbořeny výběrčí kiosky. Most začal znovu sloužit 1. září 1951.
pd011Pro nové umístění Myslbekových sousoší byla nakonec vybrána travnatá plocha jménem Vyšehradské sady. Stávala tu rozsáhlá vyšehradská zbrojnice, vybudovaná podle starších plánů v letech 1656–1657 Santinem Bossim a v letech 1657–1659 Carlem Luragem. V roce 1927 podlehla požáru a byla stržena, na novém místě se dochovala jen dvojice portálů, v roce 1934 spojená dohromady rubovou stranou jako vstupní brána do Vyšehradských sadů. Tři opravená sousoší sem byla osazena v roce 1947, kopie sousoší Libuše a Přemysl až v 70. letech. Je to dobré místo? Myslbek se při výběru námětů přísně držel kodifikace národní mytologie Rukopisem královédvorským a Rukopisem zelenohorským a její vizuální podoby dílem Josefa Mánesa. Může se zdát, že sem sousoší patří, že se vrátila domů, na místo našich bájeslovných počátků. Myslbek ale účinně pracoval s polaritou Pražský hrad – Vyšehrad, která zakládá významy Prahy, nikoliv jen s jedním z pólů. Vytvořil skulptury na most, nikoliv do trávníku. Stále platí výhrady, které formuloval Petr Wittlich v časech mé mladosti: „nemáme možnost vnímat prostorové pojetí Myslbekovy sestavy, souznějící původně s širokým tokem Vltavy a dominantami Vyšehradu a Hradčan. Jenom v těchto vztazích získávala správnou míru velkorysá rozmáchlost prostorově exponovaných děl, dlouhé křivky jejich slavnostně vlajících drapérií a výraznost gest. (…) Vznikl v nich moderní, národní protějšek Karlova mostu, jehož sochařskou alej považoval ostatně Myslbek za jediný skutečný pramen svého umění. Byl to zhmotnělý Mánesův odkaz, jeho ideální představa postavená s plastickou silou do reálného světa, tlumočená přitom prostředky srozumitelnými současníku svou smyslovostí a citovostí.[1] Není to pro ně dobré místo, splňuje jen jedno kritérium: sousoší na Vyšehradě nevadí dopravě. Vždy, když jí Praha ustoupí (opačný scénář tu nefunguje), je zase o něco chudší, aniž by co získala.

[Zdroje reprodukcí: JUNGMANN, Jan. Smíchov – město za Újezdskou branou (Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2007, s. 91. – BEČKOVÁ, Kateřina. Vltava a její břehy: 1. díl: Od Františku proti vodě do Braníku. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus–Pragensia, 2015, s. 138. – UHLÍŘ, Jan B. Bomby na Prahu: Nálety z roku 1945 objektivem Stanislava Maršála. Praha: Prostor, 2011, s. 135. – KRÁLÍK, Jan. Automobily a motocykly. Praha – Litomyšl: Paseka, 2012, s. 68.)

V ÚTERÝ 15. PROSINCE 2015 SE SEJDEME TAM, KDE JSME MINULE KONČILI, PŘED HLAVNÍM PRŮČELÍM PODOLSKÉ VODÁRNY (TRAMVAJE Č. 3 A 17, ZASTÁVKA KUBLOV). TĚŠÍM SE NA VÁS.

[1] WITTLICH, Petr. Sochařství. In POCHE, Emanuel – LÍBAL, Dobroslav – REITHAROVÁ, Eva – WITTLICH, Petr. Praha národního probuzení (Čtvero knih o Praze). Praha: Panorama, 1980, s. 205-278, s. 255-259.

Prosinec 7, 2015

MALOSTRANSKÝ HŘBITOV

pd002Před časem jsem tu zveřejnil svou oficiální fotografii ve věku infantilním i ostudu, která její pořízení u karlovarského komunálního fotografa provázela. Můj otec pak pořídil skvělý fotoaparát Flexaret IV a nadále mě raději fotografoval sám. Jako správný začátečník nakupoval i příslušnou literaturu a já mu ji později jako správný začátečník spolu s fotoaparátem sebral, když nastal čas přestat být fotografovaným a stát se fotografujícím. Jak jsem ještě později učil kdekoho fotografovat, onu literaturu jsem kdekomu půjčoval a ne všechna se mi vrátila. Naštěstí jsem nikdy nikomu nepůjčil krásnou knihu Josef Sudek: Fotografie, kterou v roce 1956 vydalo k Sudkovým šedesátinám Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. Nevím už, kdy mě ji rodiče poprvé nechali prohlížet, ale od té doby jsem nepřestal. I když se do dnešních dnů zmnohonásobil počet Sudkových děl, která znám, nejdůležitější pro mne zůstávají ta, která do knihy vybral Josef Prošek. Zvláštní postavení mezi nimi měla čtveřice fotografií z Malostranského hřbitova. Nejspíše může za přitažlivost, kterou pro mne mají hřbitovy, rozhodně ale byla součástí mého juvenilního sudetského snění o Praze. Má tehdejší představa rozlehlého tajemného Malostranského hřbitova byla zasazena do prostředí Malé Strany, jež jsem si vysníval nad fotografiemi Karla Plicky. Když jsem se s ním poprvé shledal nikoliv na Malé Straně, ale na rozhraní Smíchova a Košíř, byl o mnoho menší, než v chebském snění, ořezán a zle tísněn dvěma rušnými komunikacemi, zanedbaný a zvandalizovaný. Sudka jsem tu ale našel, s pořádnou porcí břečťanu nádavkem. Myslím, že jsme si pro naše úterní rozloučení se Smíchovem vybrali dobré místo.
Není to ale jediný důvod, proč se k Malostranskému hřbitovu vracím, je tu i další kniha. Den poté, co jsme se tu rozešli, jsem domů od pana Navrátila z knihkupectví Juditina věž přivlekl dlouho očekávanou novinku, knihu Malostranský hřbitov: Historie a současnost (Praha: ARSCI, 2016). Díky ní už například vím, že pod křížem na Sudkově snímku, reprodukovaném z knihy uvedené o odstavec výše, odpočívají František Xaver Ellenberger, jeho manželka Anna, rozená Hikischová, František Ellenberger a Emanuela Lerchová, rozená Ellenbergerová a vytvořil jej kolem roku 1855 Robert Platzer. Kolektivní dílo o úctyhodných 448 stranách napsali Gabriela Kalinová, Adam Hnojil, Jana Tischerová, Jana Bělová, Hedvika Kuchařová, Martin Arden a Jarmila Lachmannová. Vedle studií historických a uměleckohistorických a bohaté fotografické dokumentace kniha obsahuje cenné schematické mapy hřbitova vytvořené novým výzkumem a seznam identifikovaných osob na hřbitově pohřbených, který završuje soupis Bedřicha Kšáry z roku 1939 a soupis Jeronyma Lányho, publikovaný v roce 2001, obohacený o medailony a portréty významných osobností. Cenným doplňkem knihy jsou i informace o péči o vybrané srovnatelné hřbitovy, Eliasfriedhof v Drážďanech a Sankt Marxer Friedhof ve Vídni.

pd001

VILA REDAKTORA KARLA JÍŠEHO

pd008Smíchovskou vilu redaktora Karla Jíšeho (čp. 1905/XVI, U Dívčích hradů 20, Karel Honzík – Josef Havlíček 1929), významné dílo české moderní architektury, může zájemce o ni z veřejného prostoru zahlédnout každým rokem méně a méně. Nechám stranou úvahy o vztahu privátního a veřejného, o národním kulturním dědictví i o obtížích své profese a omezím se na přepis textu, jímž autoři provázejí zveřejnění vily ve 3. svazku Mezinárodní soudobé architektury [TEIGE, Karel (ed.). Josef Havlíček & Karel Honzík: Stavby a plány. Praha: Odeon, 1931, s. 16-22.] Fotografie a grafickou dokumentaci odtud reprodukuji v úplnosti, jen trochu měním pořadí, text přepisuji, aniž bych mohl respektovat autorské prokládání a užití kursivy a petitu. Smysl to nemění a mráz běhá po zádech i tak: Paní na stavebních úřadech dnes říkají jiným jazykem totéž a prosadit skutečnou architekturu v prostředí vytvářeném katalogovým šuntem je stále krajně obtížné.

Zápis sepsaný v Magistrátní komisi dne 21. ledna 1929 v Praze.
Dle parcel. podmínek bylo výslovně stanoveno zastavění v uvedeném bloku budovami s normální střechou. Naproti tomu postavení budovy dle předlož. plánu v úplně moderním slohu vnesen by byl úplně cizorodý prvek, který by působil rušivě na výstavbu celého bloku, což patrno by bylo, vzhledem k tomu, že se jedná o budovy na náhorní rovině, patrné se všech stran, zejména z protějšího břehu vltavského. Na základě § 34 nedoporučuje se stavba v projektované formě s rovnou střechou ke schválení, a navrhuje se, aby provedena byla střecha normální, jako u staveb již provedených v tomto bloku, což by arciť podmiňovalo jinou konstrukci zdiva.
Všimněme si, jaký to jest paragraf, dle něhož lze zamítnouti povolení moderní stavby:
Výňatek z § 34. Stavebního řádu, komentovaného Dr. J. Nejedlým: … Rovněž buď přihlíženo k tomu, čeho vyhledává krasochuť, i může tedy stavební úřad odepříti také povolení ke stavbě, kterou by náměstí, třída neb ulice patrně se zohyzdila. Poznámka 1. Ačkoliv úřad stavební sám, zvláště pak jeho technický zástupce, požadavku krasochuti všecku pozornost věnovati, a když vyřizuje žádost za povolení stavební, tomuto požadavku z ohledů veřejných hověti má, přece to nic nevadí, aby neupozorňovali také sousedé při řízení na okolnosti, které této stránky se týkají. Jsouť oni dokonce oprávněni činiti tímto směrem námitky. To platí na př. jsou-li na nějakém náměstí neb v pěkné ulici budovy jimiž toto náměstí neb ulice nabyla lepé úhlednosti, a někdo by v nejbližším sousedství, vedle a pod. obmýšlel vystavěti budovu, která by tento milý celkový dojem naprosto zrušila.
(Poznámka autorů: Stavba byla nakonec schválena v městské radě, po předcházejícím protestu architektů, majitele a stavební firmy. Samozřejmě, že při větších stavbách bývá různých obtíží často nepoměrně více.)
pd003pd004pd005pd006pd007pd009

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.