Czumalova nástěnka

Prosinec 13, 2015

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 15. PROSINCE 2015

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 7:09 pm

pd013UKLIZENÁ IDENTITA
Téma, které se nám připomnělo při průchodu Vyšehradem do Podolí, se vlastně ještě týká Smíchova: Rychle se rozvíjející město potřebovalo rozšířit spojení s Prahou, dosud omezené na řetězový Most císaře Františka I., dokončený v roce 1841, s omezenou nosností. Na Smíchově sice už od roku 1862 končila Česká západní dráha, spojení s rodícím se železničním uzlem na pravém vltavském břehu ale dosud neexistovalo. Až o deset let později byla do smíchovského nádraží zaústěna Pražská spojovací dráha, překonávající Vltavu po novém vyšehradském železničním mostě. A tak bylo už roku 1871 z iniciativy smíchovské obce založeno družstvo pro postavení nového mostu. V roce 1873 ale přišly krach na vídeňské burze a americká železniční krize, a družstvo, v němž se iniciativa přesunula ze smíchovské na pražskou obec, se pro nedostatek prostředků věnovalo zatím jen majetkoprávnímu zajištění budoucího mostu a přípravě stavby. Základní kámen byl položen až 13. května 1876 a o týden později začala vídeňská firma Klein, Schmoll & Gärtner zakládat most podle projektu architekta Bedřicha Münzbergera (1846–1928) a inženýra Josefa Reitera (1840–1903). Dělo se tak, v Praze poprvé, kesonovou metodou. U návodních pilířů se nepostupovalo až na rostlou skálu, pilíře spočívají na vrstvě ulehlého nestlačitelného štěrku. Most tvoří sedm segmentových kleneb o světlosti symetricky stoupající ke středu: 27,20, 28,80, 30,40, 32,00, 30,40, 28,80 a 27,20 metru. Původní šířka činila 10,80 metru, z toho 7,74 metru připadalo na vozovku a po 1,53 metru na chodníky. Práce postupovaly rychle, most se pro dopravu otevřel už 22. prosince 1878.
pd012Most spadá do periody evropské renesance obloukových kamenných konstrukcí po období řetězových mostů, k níž patří také důraz na výtvarné řešení. Kvalitu Münzbergerova architektonického řešení stupňuje důraz na kvalitu kamenické práce a samotného materiálu: Kvádry povltavské žuly doplňují nadezdívky kleneb z nehvizdského pískovce, zhlaví pilířů a klenbové kvádry z modré žuly, poprsní zdi z červené žuly a kuželky zábradlí z bílého kararského mramoru (ten při poválečné opravě nahradil tepelský pískovec). Klenby nesou v záklencích znaky Rožmberka, Českého Krumlova, Českých Budějovic, Týna nad Vltavou, Zbraslavi, Vyšehradu, Smíchova, Mělníka, Roudnice nad Labem, Litoměřic, Ústí nad Labem a Děčína.
Na novoměstském i smíchovském předmostí byly na obou stranách mostu postaveny kiosky výběrčích mostného a Hospodářský úřad královského hlavního města Prahy vypsal 5. července 1881 soutěž na jejich sochařský doprovod s uzávěrkou 31. prosince téhož roku. Šlo o soutěž vyzvanou, z oslovených devíti sochařů ji obeslalo sedm. Sochaři sami volili náměty, chápání mostu jako jisté národní manifestace a jeho spojení s Františkem Palackým přinesly naprostou převahu témat z národní historie a mytologie, i když například Myslbekův učitel Tomáš Seidan navrhl alegorie čtyř českých řek. Myslbek odevzdal skici sousoší Libuše a Přemysl, Šárka a Ctirad a Lumír a Píseň a zvítězil, porota posléze doporučila k provedení i čtvrté, dodatečně odevzdané sousoší Záboj a Slavoj. Poměrně dlouhou cestu k realizaci definitivních sousoší v pískovci provázely spory mezi Myslbekem a městskou radou o smlouvy, rozpočet, platby a termíny. V březnu 1888 dokončili bratři Ducháčkové sousoší Lumír a Píseň. V tisku se téhož roku objevila zpráva, že se Myslbek provedení zbývajících sousoší vzdal. Nakonec bylo dosaženo kompromisu a bratři Ducháčkové s pomocí Myslbekových žáků dokončili v roce 1892 Libuši a Přemysla na novoměstské, 1895 Záboje a Slavoje a 1897 Ctirada a Šárku na smíchovské straně. V Myslbekových denících, vedených lakonicky v rubrikách týdenních kalendářů, patří k nejčastějším opakující se zápis: „Byl jsem na mostě.“ Sousoší se tesala vždy v ateliéru postaveném přímo na výběrčím kiosku.                                                                                                                                                                                            pd010S pražskými mosty bývá potíž, přesněji řečeno dvě: Většinou vedou odněkud nikam. Stává se také, že už v okamžiku otevření nedostačují. Most Palackého byl postaven příliš úzký. Od počátku se tak uvažovalo o jeho rozšíření římsovými konzolkami. V roce 1912 se objevil projekt paralelního zdvojení mostu. Počítalo s ním i umístění pomníku Františka Palackého (1909–1912), proto dnes pomník stojí ve vztahu k mostu saymetricky. Další projekty navrhovaly větší rozšíření na železobetonových konzolách, to by ale negovalo architekturu mostu. Tlak na rozšíření poněkud zmírnil záměr převést větší část dopravní zátěže na nově postavené mosty, z nichž byl v letech 1929–1932 postaven Jiráskův, kdežto Výtoňský se nikdy realizace nedočkal. U všech variant stály v cestě rozšíření pylony s Myslbekovými sousošími a tak se už před válkou uvažovalo o jejich přemístění. Nejvážnějším kandidátem na nové osazení byl most Legií, rovněž vybavený výběrčími kiosky. Problém vyřešily spojenecké bombardéry: Letouny B-17 americké 8. letecké armády shodily 14. února 1945, na Popeleční středu, na Prahu mezi 12.28 a 12.33 celkem 152,5 tuny pum. Zcela zničeno bylo 98 domů, 88 poškozeno velmi těžce, 168 těžce a 2351 lehce. Na snímku Stanislava Maršála je účinek bombardování vidět na sousoší Lumír a Píseň, jeho protějšek, Libuše a Přemysl, byl prakticky zničen. Při opravě mostu došlo k rozšíření vozovky na 10,30 m vyložením železobetonových konzolek o 1,76 m na obě strany, užitečná šířka mostu vzrostla z 10,74 na 13,90 metru. Rozšířily se také nájezdy na most na obou březích a při tom byly zbořeny výběrčí kiosky. Most začal znovu sloužit 1. září 1951.
pd011Pro nové umístění Myslbekových sousoší byla nakonec vybrána travnatá plocha jménem Vyšehradské sady. Stávala tu rozsáhlá vyšehradská zbrojnice, vybudovaná podle starších plánů v letech 1656–1657 Santinem Bossim a v letech 1657–1659 Carlem Luragem. V roce 1927 podlehla požáru a byla stržena, na novém místě se dochovala jen dvojice portálů, v roce 1934 spojená dohromady rubovou stranou jako vstupní brána do Vyšehradských sadů. Tři opravená sousoší sem byla osazena v roce 1947, kopie sousoší Libuše a Přemysl až v 70. letech. Je to dobré místo? Myslbek se při výběru námětů přísně držel kodifikace národní mytologie Rukopisem královédvorským a Rukopisem zelenohorským a její vizuální podoby dílem Josefa Mánesa. Může se zdát, že sem sousoší patří, že se vrátila domů, na místo našich bájeslovných počátků. Myslbek ale účinně pracoval s polaritou Pražský hrad – Vyšehrad, která zakládá významy Prahy, nikoliv jen s jedním z pólů. Vytvořil skulptury na most, nikoliv do trávníku. Stále platí výhrady, které formuloval Petr Wittlich v časech mé mladosti: „nemáme možnost vnímat prostorové pojetí Myslbekovy sestavy, souznějící původně s širokým tokem Vltavy a dominantami Vyšehradu a Hradčan. Jenom v těchto vztazích získávala správnou míru velkorysá rozmáchlost prostorově exponovaných děl, dlouhé křivky jejich slavnostně vlajících drapérií a výraznost gest. (…) Vznikl v nich moderní, národní protějšek Karlova mostu, jehož sochařskou alej považoval ostatně Myslbek za jediný skutečný pramen svého umění. Byl to zhmotnělý Mánesův odkaz, jeho ideální představa postavená s plastickou silou do reálného světa, tlumočená přitom prostředky srozumitelnými současníku svou smyslovostí a citovostí.[1] Není to pro ně dobré místo, splňuje jen jedno kritérium: sousoší na Vyšehradě nevadí dopravě. Vždy, když jí Praha ustoupí (opačný scénář tu nefunguje), je zase o něco chudší, aniž by co získala.

[Zdroje reprodukcí: JUNGMANN, Jan. Smíchov – město za Újezdskou branou (Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2007, s. 91. – BEČKOVÁ, Kateřina. Vltava a její břehy: 1. díl: Od Františku proti vodě do Braníku. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus–Pragensia, 2015, s. 138. – UHLÍŘ, Jan B. Bomby na Prahu: Nálety z roku 1945 objektivem Stanislava Maršála. Praha: Prostor, 2011, s. 135. – KRÁLÍK, Jan. Automobily a motocykly. Praha – Litomyšl: Paseka, 2012, s. 68.)

V ÚTERÝ 15. PROSINCE 2015 SE SEJDEME TAM, KDE JSME MINULE KONČILI, PŘED HLAVNÍM PRŮČELÍM PODOLSKÉ VODÁRNY (TRAMVAJE Č. 3 A 17, ZASTÁVKA KUBLOV). TĚŠÍM SE NA VÁS.

[1] WITTLICH, Petr. Sochařství. In POCHE, Emanuel – LÍBAL, Dobroslav – REITHAROVÁ, Eva – WITTLICH, Petr. Praha národního probuzení (Čtvero knih o Praze). Praha: Panorama, 1980, s. 205-278, s. 255-259.

Advertisements

Napsat komentář »

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: