Czumalova nástěnka

Leden 25, 2016

PODSTATNÝ KUS PAMĚTI SMÍCHOVA

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 6:05 pm

Ring_1Vzestup rodu Ringhofferů můžeme sledovat od příchodu Františka Ringhoffera, kotláře ze vsi Müllendorf (Szárazvám) u Eisenstadtu v tehdy uherském Burgenlandu (Őrvidék), v roce 1769 do Prahy. Jeho staroměstskou dílnu na kotle pro varny pivovarů zdědil syn Josef. Výrobu rozšířil o měděné kotle pro cukrovary a lihovary a založil dílnu v Kamenici u Jílového. Když ji v roce 1847 převzal jeho dědic František Ringhoffer II. (1817–1873), přestěhoval ji do Prahy, do dnešní Opletalovy ulice čp. 1284/II. V roce 1852 pak koupil od Johana Baptisty Riedla bývalou Vratislavskou zahradu na Smíchově a začal tu budovat závod na výrobu železničních vagonů. Zprvu nákladních, posléze tendrů a od roku 1863 i vagonů osobních. Dějiny vagonky, brzy největší v habsburském mocnářství, jsou zároveň podstatnou kapitolou dějin českého průmyslu a průmyslových technologií, inovovaných tu s velkou pružností, ale i péče o dělníky. Jich František Ringhoffer zaměstnával v roce, kdy zemřel, 2 200. Už v roce 1854 pro ně založil firemní nemocenskou pokladnu a v roce 1870 penzijní fond. O dělnické kolonii Mrázovka a podílu Františka Ringhoffera na ní jsem tu už psal: https://czumalo.wordpress.com/2015/11/09/u3v-fsv-cvut-pamatky-velke-prahy-prednaska-10-listopadu-2015/. Jeho podnikání se neomezilo na vagonku. Vlastnil několik velkostatků, ve Velkých Popovicích, kde se vařilo pivo už od 16. století, založil roku 1871 nový pivovar. Areál smíchovské továrny zahrnoval v té době dvě strojírny, kovárny, soustružny s  kotelnou a strojovnou, montovnu vagonů, strojírnu pivovarských strojů, slévárnu, kotlárnu, kancelářskou budovu, vrátnici, plynárnu, vlečku a rezidenci Ringhofferů.
Ring_2Všestranné angažmá Františka Ringhoffera II. pro rozvoj Smíchova vyústilo v jeho svolení starostou (1861–1865), za Smíchov byl v městské kurii zvolen i do zemského sněmu (1861–1867). Znovu se stal, zvolen v kurii velkostatkářské, poslancem v roce 1872, téhož roku, kdy byl vyznamenán řádem železné koruny II. třídy a povýšen do šlechtického stavu. Jeho dráhu následoval František Ringhoffer III. (1844–1909), který stanul po otcově smrti ve vedení firmy spolu s bratry Emanuelem a Viktorem. Rozšířil výrobu i sociální zabezpečení dělníků, po léta zasedal v městské i okresní radě, v letech 1876–1878 a 1880–1883 v zemské radě, roku 1892 byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny, jeho jméno najdeme v několika správních radách a státních komisích. V roce 1871 se oženil s příslušnicí rodu svobodných pánů Kleinů von Wiesenberg, významných podnikatelů, s nimiž je spojeno například vybudování třetiny železničních tratí na území mocnářství, rozvoj těžby uhlí a železné rudy na Ostravsku i Kladensku či četné litinové konstrukce mostů, hal a skleníků.
Ring_3Továrna dále rozšiřovala výrobní program, k pivovarským zařízením a parním kotlům přibyly od roku 1897 tramvaje. František Ringhoffer IV. (1874–1940) zajistil v roce 1911 firmě další prosperitu akcionováním na Ringhoffer-Werke, A. G., do níž vstoupila jako silný partner Allgemeine Österreichische Bodenkreditanstalt. Společnost postupně získala kontrolní balík akcií v Kopřivnické vagonce a Moravsko-slezské vozovce ve Studénce, v roce 1935 vznikl koncern Ringhoffer-Tatra-Werke A. G. a expanze pokračovala. Přes léta II. světové války jej převedl JUDr. Hanuš Ringhoffer. Rodina byla v roce 1945 odsunuta, akciová společnost znárodněna jako Tatra, n. p., závod Smíchov a Hanuš Ringhoffer zemřel v roce 1946 v internačním táboře Mühlberg an der Elbe. (Nic platno, že nebyl nacistou, říšskoněmecké občanství přijal a členem NSDAP byl, i když jej po čase ze strany pro službu československému státu vyloučili.) Znárodněný podnik obnovil výrobní program, k němuž už před válkou přibyly i trolejbusy, za okupace modifikovaný podílem na válečné výrobě. V roce 1963 byl jako ČKD Praha, závod Tatra Smíchov vtělen do oborového podniku ČKD a výroba se postupně soustředila jen na tramvaje.
Ring_4Na počátku zabírala továrna jen východní stranu Vratislavské zahrady mezi Plzeňskou a Kartouzskou. Stála tu vagonka a kotlárna, brzy i slévárna, později strojírna. Novou postavili roku 1868 při Plzeňské ulici. Další rozšiřování pak zabralo prostor mezi Plzeňskou, Stroupežnického, Klicperovou a Radlickou. Stála tu truhlárna a montovna. Pak byly získány další pozemky mezi Plzeňskou, Radlickou, Ostrovského a Kováků a v 90. letech se stavěla kotlárna Na Knížecí. Kompaktní území se vyčerpalo, nová kotlárna byla zřízena v bývalém parním mlýně C. k. privilegované paromlýnské společnosti Na Knížecí a nová slévárna a strojírna postaveny až pod Konvářkou v Křížové ulici. Ty ale nakonec nebyly pojaty do koncernu Ringhoffer-Tatra-Werke A. G. a několikrát změnily majitele.
Ring_5Konec největší smíchovské továrny předznamenávala již v 80. letech stavba nového závodu na Zličíně, v dobových urbanistických studiích se už rozsáhlý průmyslový areál zastavuje obytnými a/nebo dopravními stavbami, například je sem situováno velké autobusové nádraží v návaznosti na metro. Privatizace dopadla tak, jak bylo v 90. letech obvyklé. Totéž se dá říci o snaze cenný areál památkově chránit i o osudu myšlenky využit jej způsobem, následujícím příklad holešovických jatek. Skutečné objektivní poznání památkových hodnot nahradil subjektivní posudek jediného odborníka vstřícného k investorům (slyším už smích těch, kdo mě znají, tedy nemusím jmenovat) a pozdní prohlášení za kulturní památku v květnu 1995 se omezilo na vilu baronky Ringhofferové (Osvald Polívka kolem 1900) a průčelní stěny (!) dvou hal, postavených po roce 1911, nejspíš 1914, do Plzeňské. V roce 1992 prakticky skončila výroba, po čtyřech letech živoření se její zbytky definitivně přestěhovaly na Zličín (tam ji firma Siemens jako nový vlastník ukončila v roce 2010) a roku 1998 továrna zanikla i fyzicky. Prohru analyzuje výborný text Kateřiny Hanzlíkové (dnes Samojské) v jubilejním sborníku Sto let Klubu Za starou Prahu 1900 – 2000 (Praha: Schola Ludus – Pragensia, 2000, s. 184–189). Paradoxně zůstaly zachovány jen dva doklady bydlení majitelů v domech přestavěných ze staveb starších než továrna, zmíněná secesní vila čp. 20 a památkově nechráněná klasicistní budova čp. 19, obě zcela zbavené kontextu a zle tísněné z jedné strany estakádou přivádějící automobilový provoz do zběsilého zauzlení mezi jícny Strahovského tunelu a tunelu Mrázovka a z druhé novými komerčními stavbami, vila administrativní budovou Smíchov Gate (Zdeněk Hölzel – Jan Kerel / AHK 2007) a hotelem Ibis (Zdeněk Hölzel – Jan Kerel / AHK 2004), rezidence obchodním centrem Nový Smíchov (Martin Rajniš – Tomáš Prouza – Jaroslav Zima – Sabina Měšťanová / D. A. Studio 1995–2002). Jeho součástí se stala i zachovaná kulisa průčelí kovárny. Smyslem památkové péče je uchování paměti zhmotněné ve stavbách. Obavám se, že její smíchovské selhání nezahrnuje jen zánik jedinečných konstrukcí továrních hal, jejich strojového vybavení a stop rozsahu a struktury areálu. Alibisticky zachovaná drobná torza v novém prostředí, které jde proti ní, paměť neudrží a stávají se vlastně drzým ironickým šklebem. Paradoxně se tak podílejí na proměně autentického místa v ne-místo, jíž by měly naopak bránit. Děsím se ne-míst bez paměti a lidí, kteří se jimi dají přesvědčit, že bez paměti se žije snadněji.

Ring_6K ILUSTRACÍM:
Na první fotografii je místo, kde jsme se v sobotu sešli, ústí dnešní Stroupežnického ulice do Plzeňské. Úplně vpravo zachytil snímek pořízený kolem roku 1885 kousek smíchovské synagogy, o jejíž postavení v letech 1861–1863 se rovněž zasloužil František Ringhoffer II. (Původní smíchovská synagoga v Plzeňské ulici musela ustoupit expanzi továrny.)

Následující vzácný snímek z 20. let ukazuje její původní podobu z roku 1863.

Další její působení po přestavbě podle projektu Leopolda Ehrmanna v letech 1930–1931.

Protější stranu ústí Stroupežnického ulice do Plzeňské s nejstaršími budovami továrny zachytil snímek z roku 1935. V dlažbě je vidět křížení tramvajové tratě vedené Plzeňskou a tovární vlečky ve Stroupežnického ulici.

Celkový rozsah Ringofferova závodu dobře přibližuje pohled z úpatí Petřína z roku 1898. Při zdi, oddělující továrnu od dnešní Kartouzské, je vidět obě dodnes dochované budovy, tu napravo zakrátko přestaví Osvald Polívka.

Krásu výrobků Ringhofferovy vagonky může zastoupit salónní vůz následníka trůnu Františka Ferdinanda ď Este Aza 1-0086 (kkStB Salon 22) z roku 1909, dnes ve sbírkách Národního technického muzea.

Poválečnou kontinuitu pak tramvaj Tatra T3. Mezi léty 1960 a 1997 se jich na Smíchově vyrobilo 13 945. Žádný jiný typ tramvaje tomu počtu nemůže konkurovat a to v měřítku celosvětovém. Smutnou poslední fotografii pořídil Robert Mara 16. září 2000. T3 tu po Plzeňské projíždí místy, odkud pochází. Napravo smíchovská synagoga, za ní se staví Nouvelův Zlatý Anděl, vlevo už nestojí Ringhofferova továrna a ještě nestojí Nový Smíchov.

Ring_7(Zdroje obrázků jsou obvyklé: JUNGMANN, Jan. Smíchov – město za Újezdskou branou. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2007, s. 133, 134, 174. – BEČKOVÁ, Kateřina. Továrny a tovární haly: 2. díl. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2012, s. 56, 82. – FOJTÍK, Pavel. Tramvaje a tramvajové tratě: 2. díl. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2011, s. 96.)

Advertisements

komentáře 2 »


RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: