Czumalova nástěnka

Březen 23, 2016

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 29. BŘEZNA 2016

hlu002HLUBOČEPSKÉ ROZLOUČENÍ

Fotografii, kterou tu reprodukuji, vytvořil v roce 1932 Jan Lauschmann (1901–1991) a nazval ji Útes. V roce 1933 dostala cenu Tyng foundation for pictorial photography, která znamenala také její zařazení do stálé expozice Royal Photographic Society v Londýně. O dva roky starší snímek pod ní je dílem zakladatelské osobnosti české moderní fotografie, Drahomíra Josefa Růžičky (1870–1960), jehož tvorba a názory měly na Lauschmanna vliv velmi podstatný. (Mimochodem, když Jan Lauschmann Prokopské jezírko fotografoval, byla už čtvrtým rokem jeho manželkou Tessie Kretschmannová, Růžičkova neteř.)
Přidávám k nim ještě fotografii Antonína Alexandra z roku 1925, na níž ještě stojí továrna na portlandský cement firmy Barta & Tichý. Orientaci usnadní horní viadukt Buštěhradské dráhy v pozadí, tok Dalejského potoka a trať Pražsko-duchcovské dráhy. Snímek tu má jinou funkci než fotografie předchozí: Ilustruje následující úryvek z textu, který napsal Jakub Arbes pro III. díl Ottových Čech, vydaný v roce 1887. (Zdroje: BEČKOVÁ, Kateřina. Továrny a tovární haly: 2. díl. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2012, s. 120. – ARBES, Jakub. Okolí Prahy. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960, s. 50–52.)

Nyní jsou Hlubočepy vesnicí dosti velkou, čítající asi 1000 obyvatelů. Středem osady teče místy dosti široký, tu a tam také poměrně hluboký potok klikatě od západu k východu a žene také jeden mlýn o několika složeních.
Výstavnost osady podmíněná nepravidelností terénu jest v nejvyšší míře nepravidelná, však právě tím dvojnásob zajímavá. Pobyt ve vísce byl by vskutku nadmíru příjemný, kdyby nebylo v bezprostředně na západ sousedícím údolí četných vápenic, z nichž mnohdy, obzvláště když vane západní vítr, valí se dusivý bílý kouř v celých mracích nad osadu a začasté ji celou zahaluje. Kouř ten patrně vypudil odtud výletníky. Před dvaceti a třiceti lety býval totiž velký zahradní hostinec hlubočepský, jenž jest nyní majetkem soukromým, jedním z nejoblíbenějších výletních míst vznešených i bohatších kruhů pražských, avšak od rozmnožení vápenných pecí nablízku začalo hostů ubývati, až posléze nezbylo než velký příjemný zahradní hostinec zrušiti.
hlu001Cestou k západu vedoucí octneme se zanedlouho na pokraji dlouhého, mírně zahnutého údolí – a mžikem mění se celý ráz krajiny. Bezprostředně před sebou vidíme sice ještě několik zahrad a v nich několik domků, nalevo malé úhledné nádražíčko Pražsko-duchcovské dráhy, ale dále jest údolí skoro pusté a skoro ustavičně vznášejí se nad ním kotouče dusivého bílého a šedého kouře nebo se plazí po zemi a pomalu vystupují do výše.
Po levé straně tvoří údolí to mírně se sklánějící, poli posetý severní svah vysočiny slivenecké, na kterou vede od Hlubočep hadovitě silnice s řídkým stromořadím ovocných stromů. Po pravé straně jest více méně strmé, neb alespoň příkré jižní údolí Dívčích hradů, dlouhá řada homolovitých, kuželovitých vršin, tu a tam kolmé stěny, jinde roztrhané vápencové skály, na kterých kromě netřesku, bodláku, mateřídoušky, slziček a divizny – ovšem jen místy – nevidíš jiné rostliny. Potok vine se proti nám podle úpatí vysočiny slivenecké, tu a tam viděti podle potoka lučinu, jinde roští nebo nějaký strom – a vše skály, i hrbolatá kamenitá cesta vozová, i pěšinka podle potoka, stromy, keře, polní a luční květiny, tráva i bodlák z hromad kamení smutně do výše trčící – vše jest za parných letních dnů pokryto bílým a šedým jemným prachem a činí dojem v nejvyšší míře smutný. Je ti, jako bys se byl náhle octnul ve vyprahlé poušti, obzvláště odpoledne, když žhavé paprsky sluneční perou ti přímo do očí a když k tomu západní vítr žene kotouče bělavého kouře proti tobě. Máš-li však dosti odvahy a mineš-li vápenné pece, umístěné z větší části na příkrých pobočních skalních úžlabinách těsně u cesty, dojdeš vbrzku místa, kde jest cesta příjemnější, ale ráz údolí se nemění, leda že bělavého prachu na stromech, keřích a květinách ubývá – skály, po pravé straně jsou dosud lysé a smutné, tu a tam vymlety nebo tvoří divně zúžené úžlabiny, kterými za prudkých lijáků řinou se celé potoky do údolí.
Asi po dvaceti minutách, když zahneš za vyčnívající skalinu, kmitne před tebou v dáli jako oasa v poušti zeleň na úbočí vysočiny slivenecké – začátek háje svatoprokopského. Čím dále putuješ, tím více se zelený pruh údolí šíří, kdežto po pravé straně skály základní svůj ráz nemění. Zanedlouho spatříš v údolí i stromy a keře a po dalších pěti deseti minutách octneš se na pokraji
údolí Svatoprokopského, zajisté jednoho z nejutěšenějších zákoutí v okolí Prahy, odedávna právem divokoromantickým zvaného.
hlu003
V ÚTERÝ 29. BŘEZNA SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 14 HODIN NA STEJNÉM MÍSTĚ JAKO MINULE, TEDY NA ZASTÁVCE TRAMVAJÍ č. 6, 12, 14, 20 HLUBOČEPY. TĚŠÍM SE NA VÁS A K VELIKONOČNÍM SVÁTKŮM PŘEJI VŠE DOBRÉ.            

UK – ZMĚNA TERMÍNU DUBNOVÉ PŘEDNÁŠKY

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 1:26 pm

UK_12_04_2016-page-0Vážené kolegyně, vážení kolegové,

výjimečně porušujeme pravidlo prvního úterý v měsíci: Dubnová přednáška UK (University v kavárně) se pro termínovou kolizi v naší přednáškové síni posouvá na úterý druhé, tedy na 12. 4. Bude věnována převážně dílu Franka Lloyda Wrighta a jeho vlivu na evropskou architekturu. V květnu pak budeme pokračovat významnou kapitolou pokračování evropské nové architektury v americkém exilu a v červnu celý cyklus ukončí nástin uzlových bodů vývoje v 2. polovině 20. století.

Březen 20, 2016

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 22. BŘEZNA 2016

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 7:45 pm

hodk023Prof. Rostislav Švácha zaznamenal v knižním rozhovoru (ŠVÁCHA, Rostislav. Karel Hubáček. Praha: Středoevropská galerie a nakladatelství, 1996, s. 29–30.) i Hubáčkovu vzpomínku na stavbu vyrovnávací věže na Dívčích hradech:

Nepřistupoval jsem (…) k návrhům tak, že vždycky musejí být technicky udělané. Vezměte si vodárenskou věž v Praze na Dívčích hradech. Je to věž na vyrovnávání nestejně silných dodávek či rázů vody ze Želivky, mezi nimi jsou mezery a mění se jejich tlak. Voda musí nahoru do věže. Zdálo se mi nejchytřejší postavit vedle sebe tři roury, nastojato, a když jsem je už takové měl, byla z nich architektura. Věž se kýve, dali jsme tedy nahoru kyvadla, uložená do žlutého nástavce připomínajícího tvar písmene H. Za to písmeno mě v sedmdesátých letech pomlouval jeden funkcionář Svazu architektů, že jsem si postavil pomník nad Prahou. Ale já jsem si to uvědomil, až když věž sála. Mezi třemi rourami už není nic než schodiště, kterým se musíte dostat nahoru k těm kyvadlům.

hodk031Stavbu vysokou 49,85 metru tvoří tři ocelové tubusy o průměru 180 cm, spojené jako Vierendeelův nosník. Jejich tepelnou izolaci zajišťují plynosilikátové přizdívky, plášť tvoří hliníkové plechy Sidelvar, šachta schodiště je zasklena Copilitem.

Fotografií věže jako transcendentály nad Prahou připomínám její panenský stav před tím, než ji zhanobila avýtvarná konstrukce nesoucí nejrůznější antény. Alternativní návrh válcové věže ovíjené šroubovicí je rovněž Hubáčkův, druhý návrh vytvořil Dalibor Vokáč.

[Zdroj fotografií: MASÁK, Miroslav (ed.). Mašinisti / Machinists. Praha: Galerie Jaroslava Fragnera, 1996. – MASÁK, Miroslav (ed.). Architekti SIAL. Praha: KANT, 2008. – ŠVÁCHA, Rostislav (ed.). Sial. Řevnice – Olomouc: Arbor vitae – Muzeum umění Olomouc, 2010.]

hodk026hodk028hodk029

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V ÚTERÝ 22. BŘEZNA 2016 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 14 HODIN NA HLUBOČEPSKÉ, NA ZASTÁVCE TRAMVAJÍ č. 6, 12, 14, 20 HLUBOČEPY. TĚŠÍM SE NA VÁS.    

TŘI FOTOGRAFIE JOSEFA SUDKA Z 1. POLOVINY 50. LET

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 7:38 pm

hodk021

 

 

hodk020

 

 

hodk022

 

 

 

Březen 13, 2016

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 10:29 pm

Plakatek 19_3_2016

RODINNÝ DŮM MARTINA FRIČE V HODKOVIČKÁCH

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 9:59 pm

hodk001Na počátku prázdnin roku 2013 jsem napsal v souvislosti s jednou z vysočanských peripatetických přednášek krátký medailon Ladislava Žáka. Abych vás nenutil prostým odkazem k archeologii ve starších kulturních vrstvách mé nástěnky, text jsem našel, oprášil a přidávám ho k fotografiím.

Filmový režisér Martin (Mac) Frič (1902–1968) si nechal postavit dům na rozlehlém, částečně už zastavěném pozemku v Hodkovičkách, který patřil jeho rodině, v letech 1934–1935. Podnětem pro stavbu byl sňatek s herečkou a scénáristkou Suzanne Marwille (1895–1962, vlastním jménem Marta Schöllerová), která do manželství přivedla i své dvě dcery. Obě léta, kdy vznikal projekt Ladislava Žáka a stavěl se dům, jsou podstatná i ve Fričově filmografii. V roce 1934 natočil film Hej rup! podle scénáře, který napsal spolu s Václavem Wassermanem, Jiřím Voskovcem a Janem Werichem, v následujícím roce vznikly jeho filmy Jedenácté přikázání, Jánošík a Hrdina jedné noci. Suzanne Marwille vedla ruku zahradníka, který upravoval zahradu, zařízení domu navrhl Josef Hesoun, není tedy dílem Ladislava Žáka. Na reprodukovaných fotografiích je exteriér v pohledu od úpatí svahu, Fričova pracovna, obývací pokoj a terasa. Další fotografie najdete na stránkách ateliéru Nacházel architekti, který dům v roce 2004 ve spolupráci s Julianou Chlumskou rekonstruoval: http://www.narchitekti.cz/projekty/fricova-vila/. Ještě jedna adresa, vysvětlující, proč jsme vilu neviděli: http://www.geoportalpraha.cz/cs/mapy-online?address=Na+lysin%C3%A1ch+15#.VuXRYkDX_MA

hodk004Autor Fričovy vily, architekt, návrhář nábytku, pedagog, malíř, fotograf a teoretik Ladislav Žák (1900 – 1973), studoval malířství na pražské Akademii, jako mimořádný posluchač navštěvoval přednášky na filosofické fakultě a v roce 1924 se stal posluchačem Školy architektury Akademie výtvarných umění, vedené Josefem Gočárem. Absolvoval ji v roce 1927. Už v roce 1923 složil státní zkoušky pro učitelství kreslení na středních školách, o šest let později byl jmenován středoškolským profesorem a po část života vykonával i tuto profesi. Učil postupně a vždy poměrně krátce na státní reálce v Praze a v Českých Budějovicích, na Střední odborné škole pro zpracování dřeva v Chrudimi, na Státní odborné škole pro zpracování dřeva v Olomouci a na První státní průmyslové škole v Plzni. V roce 1945 byl jmenován docentem pro obor Krajina a sad na Akademii výtvarných umění. Působil tu až do své smrti, zahnán na přelomu 40. a 50. let do ústraní razantními likvidačními pokusy nastupujících stalinistů.
hodk003Je paradoxní, že se levicový intelektuál, intenzivně se zabývající kolektivním bydlením (přestavěl pro ně v letech 1935 – 1936 i činžovní dům v Bubenči, Korunovační 28/127, který vlastnil) a tvorbou nábytku dostupného chudým vrstvám, zapsal do dějin české moderní architektury šesticí exkluzivních pražských vil. Z analýzy jejich dispozic lze vyvodit, že autor i při řešení typu pro individuální bydlení myslel na bydlení kolektivní, jak před časem přesvědčivě učinil Rostislav Švácha, zároveň se ale jejich exkluzivita a revokace devětsilského romantismus transatlantiků a avionů ocitají v příkrém rozporu s příznačnou dobovou tezí o umění jako zločinu na chudých. Na začátku řady jsou rodinné domy ve výstavní kolonii Svazu československého díla Baba, dům historika umění Karla Hereina, ředitele Uměleckoprůmyslového muzea (1929 – 1932, Na Babě 3/1782), dům hudebního pedagoga Bohumila Čeňka (1931 – 1933, Na ostrohu 51/1793) a dům Hugo Zaorálka, sekčního šéfa na ministerstvu školství (1932 – 1933, Na ostrohu 54/1708). Následuje Hajnova vysočanská vila, avion na vinici, a dva transatlantiky na stráni: Vila režiséra Martina Friče v Hodkovičkách (1934 – 1935, Na Lysinách 15/208) a vila Karla Babky, vrchního magistrátního ředitele, a jeho dcery, filmové herečky Lídy Baarové-Babkové v Dejvicích (1937, Neherovská 8/677).
hodk005Vilou Lídy Baarové se vlastně architektonické dílo Ladislava Žáka v užším slova smyslu uzavřelo. Po válce, přesněji v letech 1946 – 1949 a znovu 1956 – 1960 se věnoval úpravám pietního území na místě nacisty vypálené vesnice Ležáky, to už ale souvisí s jeho novou orientací. Jako malíř byl Ladislav Žák především krajinář a jeho zájem o krajinu dostává od poloviny 30. let stále více podobu vědeckého výzkumu. Systematické zkoumání české krajiny mu usnadnily dva technické prostředky, automobil a fotoaparát. Ve 2. polovině 30. letech se pod silnými impulsy přírodních věd objevuje v českém funkcionalismu myšlenkový proud, který bychom mohli nazvat protoekologickým, a Ladislav Žák se dostal nejdál a po cestách svrchovaně původních. V jeho knihovně nechyběl namátkou propagátor eugeniky Alexis Carrel či transcendentalista Henry David Thoreau. Ladislav Žák věřil v harmonizační schopnost přírodního prostředí a vehementně upozorňoval na zdroje a rizika devastace krajiny. „Celá země se mění v oplocené stavební parcely, stavební ruch nejbídnější úrovně jako strašná rakovina rozežírá naše země, zachvacuje okolí velkoměst, měst i obcí, blízké i vzdálené, proniká do nejodlehlejších míst a neušetří ani nejkrásnější zapadlé kouty dosud neporušené přírody“, varuje v roce 1942 v přednášce Zahrada, sad, krajina jako obytný prostor. Jeho největší teoretické dílo Obytná krajina, psané ve válečných letech a vydané v roce 1947 s Teigovou předmluvou a bohatou obrazovou částí (Praha: S.V.U. Mánes – Svoboda, 1947) potkal sice obvyklý osud knih více citovaných než čtených, ale nic to neříká o jejích kvalitách a o přitažlivosti Žákovy nové architektury zeleně, programu renaturalizace krajiny a vidění budoucnosti, v němž se potkává samočinný stroj s Diogenovým sudem. Má smysl ji číst a stejně tak by mělo smysl ji konečně znovu vydat. Naštěstí máme k dispozici výbor z Žákova teoretického díla, který uspořádala a kvalitní studií, životopisem a soupisem díla a textů doprovodila Dita Dvořáková (ŽÁK, Ladislav. Byt a krajina. Praha: Arbor vitae, 2006). O sedm let později se Ladislav Žák zásluhou téže autorky a téhož nakladatele konečně dočkal monografie (DVOŘÁKOVÁ, Dita. Ladislav Žák. Řevnice: Arbor vitae, 2013.), odkud také reprodukuji fotografie a půdorysy.
hodk002Často myslívám na Žákovu posedlost volným prostorem a hlavně na jeho kategorii „záměrného nebudování, vědomé a pokrokové zdrženlivosti, úmyslné a osvícené tvůrčí nečinnosti“, kterou formuloval rovněž ve válečných letech. Nestavění může být velkým architektonickým činem. Čím naopak může být stavění, jsme viděli v okolí Fričovy vily.

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 15. BŘEZNA 2016

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 6:58 pm

hodk010VILA ANTONÍNA HOŘOVSKÉHO V PRAZE-HODKOVIČKÁCH
(čp. 48 a 271/XV, Na lysinách 2, K dubinám 20, Modřanská)

Reprodukované fotografie přestavby staršího domu pro Antonína Hořovského, provedené v roce 1921 podle projektu Pavla Janáka (1882–1956) otiskl v 1. čísle III. (VIII.) ročníku v roce 1922 Styl, časopis pro architekturu, stavbu měst a umělecký průmysl, vydávaný Společností architektů. Nábytek je rovněž dílem Pavla Janáka, výmalbu navrhl František Kysela (1881-1941). Barevné reprodukce pocházejí z knihy Norberta Kieslinga Pavel Janák[1]. Doplňkové poznámky k národnímu slohu jsou upraveným fragmentem, vytrženým z mé rozsáhlejší studie Biała kostka w obłej słowiańskiej duszy, otištěné v krakovské revui Autoportret[2].
hodk011

V létě roku 1925 se v Paříži uskutečnila rozsáhlá Exposition Internationale des Arts Décoratifs et Industriels Modernes, na níž Československo velmi úspěšně reprezentoval pavilon Josefa Gočára, Pavlem Janákem naplněný (až přeplněný) špičkovými uměleckořemeslnými díly národního stylu. V něm se spojila tradiční umělecká řemesla se soudobým výtvarným uměním a bezkonfliktně naplnilo zadání: Nový stát se potřeboval čitelně odříznout od rakousko-uherské monarchie a manifestovat se jako stát slovanský a zároveň jako stát moderní, příslušný západní civilizaci. Na pařížské výstavě se to podařilo, československé umění se tu bez problémů vřadilo do širokého, ale vnitřně bohatě diferencovaného proudu poválečného dekorativismu, který už půl století alibisticky označujeme jako art deco, i když vycházelo z odlišných zdrojů.

hodk012 V hledání architektonického výrazu mladé Československé republiky jsou nejúspěšnější tři polohy: Tu první představuje solitérní výkon Josipa Plečnika a jeho kongeniálního spolupracovníka a pokračovatele Otto Rothmayera při přestavbě opuštěného sídla českých králů a římských císařů na sídlo prezidenta moderního demokratického státu. Pracuje se tu se subtilními polohami esenciální architektury, které překračují vše časové a lokálně vázané. Jinak staví nová demokracie v podhradí. Také výraz paláců ministerstev, vyjadřující přerod provinčního centra v ambiciózní hlavní město nového státu, tu ale sahá po univerzálních formách. Jejich varianty moderního klasicismu pokrývají rozpětí od ještě secesní příchuti po různorodé rozvíjení příkladu Otto Wagnera jeho žáky. Také novou čtvrť, stavěnou na dohled Pražského hradu a příznačně do jednoho prostorového celku spojující obranu státu a výchovu technické, zemědělské a lesnické inteligence, ovládá monumentální klasicizující wagnerovská forma, jak urbanistická, tak architektonická. Třetí polohu, typickou pro menší města, představuje střídmý republikánský styl, který dynamizuje časnou kotěrovskou modernu prvky kubismu a národního slohu a dodává jí reprezentativní důstojnosti klasicizujícími názvuky. Dobře se dá sledovat na stavbách poštovních a telegrafních úřadů či na sokolovnách.

hodk013Samotný národní styl jako poloha čtvrtá se na stavební reprezentaci československého státu podílel méně, než by se dalo soudit z vystoupení na pařížské výstavě. I když mechanické vřazení národního slohu do art déco o něm nic nevypovídá, společné rysy v něm nalezneme. Jedním z nich je zbloudění v exkluzivitě, v přepychu. Program národní architektury zahrnoval také program nového bydlení. Soubory rodinných domků pro budovatele nového státu, které především v Praze tvoří nedílnou součást obrazu národního slohu, počítají s dobrovolnou skromností svých obyvatel, preferujících nemateriální hodnoty. Výtvarně ale národní sloh reprezentuje spíše pól přepychu, paláce bank a pojišťoven, primátorská rezidence, zámecký byt průmyslníka, krematorium.

Gočárův pavilon, vážný, strohý a poněkud patetický ve své dynamické formě vrcholené Štursovým Vítězstvím, byl na zmíněné Mezinárodní výstavě dekorativních a průmyslových umění v Paříži v roce 1925 konfrontován například se sovětským pavilonem Konstantina Stěpanoviče Melnikova a s Le Corbusierovým pavilonem L´Esprit Nouveau, který představoval jednu jednotku jeho projektu Immeubles-villas. Ruský konstruktivismus nezůstane bez vlivu na českou architekturu, ale v čase, v němž jsme se ocitli, to ještě není zcela aktuální. Purismus naopak už v roce 1925 představuje alternativu národnímu slohu, hodk016nastupující generace se paralelně dopracovala k poloze, která odpovídá Le Corbusierově definici: „Architektura je dovedná, přesná a skvělá hra objemů nahromaděných pod světlem, to je harmonický rytmus ploch, světla a stínu.[3] Úspěšnou českou expozici lze považovat za vrchol, ale současně závěrečný bod národního slohu. Viděli jsme už navíc, že fakt oficiální reprezentace Československé republiky automaticky neznamená ve vztahu k velkým státním a municipálním zakázkám jeho dominantní postavení. Hraje se na dosti malém hřišti. Pavilon dostal na starost Svaz československého díla, organizace ustavená po vzoru německého Werkbundu k péči o rozvoj uměleckého průmyslu. Tvůrci pavilonu, Josef Gočár a Pavel Janák, stáli v jeho čele jako předseda a pokladník. Třetím pověřeným mužem byl historik umění Václav Vilém Štech, který měl spolu s Pavlem Janákem rozhodující podíl na teoretické konstrukci národního slohu. Ve stati O národní umění, kterou uveřejnil v roce 1916 Venkov, shledává charakteristiky a procesy, jejichž podstatu shrne později ve své teorii rustikalizace: „Proměna prostoru a komposice v ornament, plastiky v malebno, nedbání čisté formy jest jakýsi základní rys umění v Čechách…[4]Vášeň a děj proměňují se v českém umění nutně v ornament, v krátkodobý, neosobní útvar, prodchnutý hromadnými city.[5]

hodk014Když Oldřich Starý stanovil v cyklu článků historicky legitimizující cestu k nové architektuře, zahrnul národní sloh do kapitoly nazvané „Tendence protichůdné vývoji k nové architektuře: historisující, mystické, nacionální[6]. Pokusy o národní sloh „z rozumové spekulace“ toleruje „v poválečném nacionalismu a romantismu“ jako „snad pochopitelné, byť zcela zvrácené[7]. Ovšem: „Sociální a národohospodářský blud této architektury byl již častěji vytýkán.[8] Nákaza vyšla z uměleckého průmyslu. „Pařížský výstava dekorativních umění ukázala vývoj tohoto směru as za pět let jeho trvání, ukázala (ty interieury!), že tento umělecký průmysl není průmyslem, ale středověkým řemeslem, že není moderním, ale pracuje duchem i systémem historických dob, že není ekonomickým, na základě toho že jest antisociálním a že není dokonce v některých případech ani tektonickým – jaký úpadek od počátku století! (…) Tento barevný svéráz (…) se přenesl i na architekturu, ale s fiaskem a na krátkou dobu. Zlo jest ani ne tak v pokusech několika inspirátorů, které, kdyby zůstaly osamoceny, by vývoji neškodily, jako ve zpětném nárazu, kde po dlouhou dobu, kdy již prameny vyschly, jako ozvěna se rozšiřují i zkreslují.[9]

V soutěži o architektonickou reprezentaci nového národního státu nakonec vyhrál funkcionalismus a národní sloh mu poskytl stylovou polohu, vůči níž se mohl negativně vymezovat nejen způsobem, který ukazuje citovaný text Oldřicha Starého.

hodk015V ÚTERÝ 15. BŘEZNA 2016 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 14 HODIN U VÝSTUPU ZE STANICE METRA B RADLICKÁ. TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

[1] KIESLING, Norbert. Pavel Janák. Řevnice: Arbor vitae, 2011, obr. 108 na s. 77 a obr. 253 na s. 143.
[2] CZUMALO, Vladimír. Biała kostka w obłej słowiańskiej duszy. Autoportret: Pismo o dobrej przestrzeni, 2015, č. 3 (50), s. 57-67.
[3] LE CORBUSIER-SAUGNIER, Architektura a purismus. Život II, 1922, s. 74-80. Cit. podle ŠVÁCHA, Rostislav. Le Corbusier. Praha: Odeon, 1989, s. 100.
[4] ŠTECH, Václav Vilém. Včera. Výbor článků z r. 1910–1920. Praha: Jan Štenc, 1921, s. 207.
[5] Tamtéž, s. 215.
[6] STARÝ, Oldřich. Česká moderní architektura. Stavba IV, 1925–1926, s. 1-9, 151-162, 167-181, 183-196, s. 192.
[7] Tamtéž.
[8] Tamtéž.
[9] Tamtéž, s. 192-193.
hodk017

Březen 5, 2016

U3V FsV ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 8. BŘEZNA 2016

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 7:54 pm

P3020182DŮM VE DVOŘE
Václav Cílek kdysi mluvil o exkurzi jako uměleckém díle. Měl jsem radost, cítím to také tak. Cítím, snažím se naplnit, ale ne vždy se daří. Dispozice se nedostaví pokaždé, někdy nespolupracuje město, někdy počasí, sebepromyšlenější dramaturgie obvykle narazí na mé narušené vnímání času a takřka nulovou schopnost ve výkladu neodbočovat. Citlivý je vždy závěr. Nemá se jen přestávat, je třeba končit, nejlépe zapamatovatelnou pointou. V úterý 23. února se moc nedařilo, nevlídnost dopravní stoky jménem Jeremenkova stupňovalo počasí, i když dům zvaný Ve dvoře jako jediná pozůstalá připomínka historické osady Dvorce (poprvé zmiňována 1222) snad nebyl na závěr zvolen špatně. Na pointu ale málo, ještě to něco chtělo. Přesně to, co se stalo: Na správném místě se ve správnou chvíli objevil správný muž a doplněním mých informací a laskavým pozváním proměnil naši exkurzi v umělecké dílo.
P3020186 Tím ale příběh nekončí. Pan ing. Mojmír Procházka mě hned následujícího dne vypátral a poslal mi velmi milý e-mail, v němž, potěšen naším zájmem, litoval, že nám neukázal obraz zachycující původní podobu dvora. Přivítal jsem jeho nabídku, že jej pro nás vyfotografuje. Spolu s ním poslal také kopie několika snímků z doby, kdy domu hrozil po vydání demoličního výměru osud, jemuž se už nevyhnuly ostatní budovy dvora. Laskavě svolil, že tu mohu vše vystavit, což rád a s velkými díky činím.
Obraz je signován, ale nikoliv datován. Kdyby šlo o fotografii, exaktní datace by měla rozptyl pěti desetiletí: Dům Ve dvoře (čp. 411/XV) na něm má už výšku a podobu, v níž se dochoval. Tu získal při přestavbě původního domu z 18. století mezi léty 1870 a 1880. Napravo od dvora na obraze dosud nestojí pětice Domů knihtiskařů (čp. 370–374/XV), kterou postavil v roce 1932 Josef Kučera, ani ještě mladší dům (čp. 920/XV) vlevo. Nic to ale neznamená, malířství je ve vztahu ke skutečnosti svobodnější než fotografie. Kateřina Hubrtová vyslovila v knize Slavné stavby Prahy 4 důvodné podezření, že obraz je „malovaný zřejmě podle staré dobové fotografie nebo možná i čistě podle fantazie malíře[1]. Jen na fantazii P3020190malíře bych nesázel. Nemáme sice k dispozici ikonografický pramen, který by umožnil srovnání, konfigurace staveb ale přesně odpovídá například zakreslení dvora v mapě stabilního katastru. Malířsky tu také nejsou žádné rozpaky, autor se zjevně mohl opřít o předlohu. Platí to ale jen pro dvůr a jeho budovy, širší prostředí je spíše přibližné. V době, kdy byl dvůr úplný, neexistovala ta část dnešní Jeremenkovy ulice, kterou vidíme v popředí. Dvorecká ulice, jak se do roku 1952 jmenoval úsek Jeremenkovy ulice, který tu vidíme, se podél dvora lomila šikmo vpravo a vyústila do Podolské, šikmo vlevo vybíhala ulice K vysoké cestě. Z křižovatky vycházela rovně k Vltavě jen úzká cesta kolem dvora čp. 406/XV. Ten už v popředí obrazu není. Jestliže zadní plán obrazu odpovídá situaci před rokem 1932, pak první plán přelomu 40. a 50. let 20. století. Hypotéza, pro jejíž potvrzení nemám víc podkladů: Malíř měl k dispozici fotografii nebo kresbu, zachycující podobu dvora před tím, než se začaly ubourávat jednotlivé budovy, a věrně ji malířsky převedl. Dvůr zasadil do širšího prostředí, pro něž již podklad neměl a tedy je rekonstruoval. Promítla se mu do toho i vzpomínka na rozšiřování Jeremenkovy a P3020191její prodloužení k nově budované pravobřežní komunikaci. Nebo si jen stavěl prostor, aby měl hlavní předmět jeho zájmu odstup, a představu odvíjel od současného stavu. Pravda umělecká by se nikdy neměla zaměňovat s pravdou vědeckou, pravda obrazu je také v emocích, které vzbuzuje, ve sladkobolné nostalgii po ztracených rájích. (Abych neutekl povinnosti historika umění, kladu obraz do 2. poloviny, nejspíš poslední třetiny 20. století, na větší přesnost si bez znalosti originálu netroufnu.)

V ÚTERÝ 8. BŘEZNA 2016 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 14 HODIN NA ZASTÁVCE TRAMVAJÍ Č. 3, 17 A 21 NÁDRAŽÍ BRANÍK. TĚŠÍM SE NA VÁS.

P3020198P3020199

[1] MATĚJKA, Ivan (ed.). Slavné stavby Prahy 4. Praha: Foibos, 2008, s. 19.

Uložit

Blog na WordPress.com.