Czumalova nástěnka

Březen 23, 2016

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 29. BŘEZNA 2016

hlu002HLUBOČEPSKÉ ROZLOUČENÍ

Fotografii, kterou tu reprodukuji, vytvořil v roce 1932 Jan Lauschmann (1901–1991) a nazval ji Útes. V roce 1933 dostala cenu Tyng foundation for pictorial photography, která znamenala také její zařazení do stálé expozice Royal Photographic Society v Londýně. O dva roky starší snímek pod ní je dílem zakladatelské osobnosti české moderní fotografie, Drahomíra Josefa Růžičky (1870–1960), jehož tvorba a názory měly na Lauschmanna vliv velmi podstatný. (Mimochodem, když Jan Lauschmann Prokopské jezírko fotografoval, byla už čtvrtým rokem jeho manželkou Tessie Kretschmannová, Růžičkova neteř.)
Přidávám k nim ještě fotografii Antonína Alexandra z roku 1925, na níž ještě stojí továrna na portlandský cement firmy Barta & Tichý. Orientaci usnadní horní viadukt Buštěhradské dráhy v pozadí, tok Dalejského potoka a trať Pražsko-duchcovské dráhy. Snímek tu má jinou funkci než fotografie předchozí: Ilustruje následující úryvek z textu, který napsal Jakub Arbes pro III. díl Ottových Čech, vydaný v roce 1887. (Zdroje: BEČKOVÁ, Kateřina. Továrny a tovární haly: 2. díl. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2012, s. 120. – ARBES, Jakub. Okolí Prahy. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960, s. 50–52.)

Nyní jsou Hlubočepy vesnicí dosti velkou, čítající asi 1000 obyvatelů. Středem osady teče místy dosti široký, tu a tam také poměrně hluboký potok klikatě od západu k východu a žene také jeden mlýn o několika složeních.
Výstavnost osady podmíněná nepravidelností terénu jest v nejvyšší míře nepravidelná, však právě tím dvojnásob zajímavá. Pobyt ve vísce byl by vskutku nadmíru příjemný, kdyby nebylo v bezprostředně na západ sousedícím údolí četných vápenic, z nichž mnohdy, obzvláště když vane západní vítr, valí se dusivý bílý kouř v celých mracích nad osadu a začasté ji celou zahaluje. Kouř ten patrně vypudil odtud výletníky. Před dvaceti a třiceti lety býval totiž velký zahradní hostinec hlubočepský, jenž jest nyní majetkem soukromým, jedním z nejoblíbenějších výletních míst vznešených i bohatších kruhů pražských, avšak od rozmnožení vápenných pecí nablízku začalo hostů ubývati, až posléze nezbylo než velký příjemný zahradní hostinec zrušiti.
hlu001Cestou k západu vedoucí octneme se zanedlouho na pokraji dlouhého, mírně zahnutého údolí – a mžikem mění se celý ráz krajiny. Bezprostředně před sebou vidíme sice ještě několik zahrad a v nich několik domků, nalevo malé úhledné nádražíčko Pražsko-duchcovské dráhy, ale dále jest údolí skoro pusté a skoro ustavičně vznášejí se nad ním kotouče dusivého bílého a šedého kouře nebo se plazí po zemi a pomalu vystupují do výše.
Po levé straně tvoří údolí to mírně se sklánějící, poli posetý severní svah vysočiny slivenecké, na kterou vede od Hlubočep hadovitě silnice s řídkým stromořadím ovocných stromů. Po pravé straně jest více méně strmé, neb alespoň příkré jižní údolí Dívčích hradů, dlouhá řada homolovitých, kuželovitých vršin, tu a tam kolmé stěny, jinde roztrhané vápencové skály, na kterých kromě netřesku, bodláku, mateřídoušky, slziček a divizny – ovšem jen místy – nevidíš jiné rostliny. Potok vine se proti nám podle úpatí vysočiny slivenecké, tu a tam viděti podle potoka lučinu, jinde roští nebo nějaký strom – a vše skály, i hrbolatá kamenitá cesta vozová, i pěšinka podle potoka, stromy, keře, polní a luční květiny, tráva i bodlák z hromad kamení smutně do výše trčící – vše jest za parných letních dnů pokryto bílým a šedým jemným prachem a činí dojem v nejvyšší míře smutný. Je ti, jako bys se byl náhle octnul ve vyprahlé poušti, obzvláště odpoledne, když žhavé paprsky sluneční perou ti přímo do očí a když k tomu západní vítr žene kotouče bělavého kouře proti tobě. Máš-li však dosti odvahy a mineš-li vápenné pece, umístěné z větší části na příkrých pobočních skalních úžlabinách těsně u cesty, dojdeš vbrzku místa, kde jest cesta příjemnější, ale ráz údolí se nemění, leda že bělavého prachu na stromech, keřích a květinách ubývá – skály, po pravé straně jsou dosud lysé a smutné, tu a tam vymlety nebo tvoří divně zúžené úžlabiny, kterými za prudkých lijáků řinou se celé potoky do údolí.
Asi po dvaceti minutách, když zahneš za vyčnívající skalinu, kmitne před tebou v dáli jako oasa v poušti zeleň na úbočí vysočiny slivenecké – začátek háje svatoprokopského. Čím dále putuješ, tím více se zelený pruh údolí šíří, kdežto po pravé straně skály základní svůj ráz nemění. Zanedlouho spatříš v údolí i stromy a keře a po dalších pěti deseti minutách octneš se na pokraji
údolí Svatoprokopského, zajisté jednoho z nejutěšenějších zákoutí v okolí Prahy, odedávna právem divokoromantickým zvaného.
hlu003
V ÚTERÝ 29. BŘEZNA SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 14 HODIN NA STEJNÉM MÍSTĚ JAKO MINULE, TEDY NA ZASTÁVCE TRAMVAJÍ č. 6, 12, 14, 20 HLUBOČEPY. TĚŠÍM SE NA VÁS A K VELIKONOČNÍM SVÁTKŮM PŘEJI VŠE DOBRÉ.            

Advertisements

Napsat komentář »

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: