Czumalova nástěnka

Květen 15, 2016

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 9:09 pm

Nusle na web

Reklamy

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 17. KVĚTNA 2016

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 7:33 pm

JAMRTÁL – ZEMSKÝ RÁJ TO NA POHLED
(A DVA KULTURNÍ STÁNKY NÁDAVKEM)

nus001Nuselské údolí, jehož osudy názorně ukazuje posun od staršího latinského označení Valis vinearum, tedy Údolí viničné, k mladšímu německému Jammertal, Slzavé údolí, se, alespoň ve své východní části, těšívalo posvátné úctě. Může za to samozřejmě dílo Josefa Kajetána Tyla, kterému bychom dnes nejspíš přidělili žánrové označení muzikál, uvedené pod titulem Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka 21. prosince 1834 ve Stavovském divadle. Obraz čtvrtý je situován do Nuselského údolí během slavnosti Fidlovačka („Na louce u Nuslí. Nazad stojí tyčka s fidlovačkou, hezky velkou a fábory okrášlenou.“) a v jeho sedmém výjevu zpívá „slepý Mareš, starý hudebník“, v houslové dohrávce doprovázený vnučkou Bětuškou na lesní roh, Tylovu a Škroupovu píseň Kde domov můj?  Všichni jsme se o ní učili a mnohokrát byla konstatována její výjimečnost ve srovnání s hymnami jiných států: Lyrickou píseň nepsali její autoři jako hymnu, tou se stala až časem a „zdola“. Proto postrádá státotvorný patos, neřinčí vítěznými zbraněmi a neohlušuje majestátem. Proto také zní tím lépe, čím komorněji je interpretována, naleštěná velká vojenská kapela hymnám přivyklá jí příliš nesluší. Většina Čechů její text zná tak automaticky, že obsah příliš nevnímá. Prostě tu je krásně a jsme tady doma. Necítíme tak ani, že nedává valný smysl, zpíváme-li, jak je zvykem, pouze první sloku. Vynecháváme apoteózu našich národních vlastností ve sloce druhé a naléhavá otázka po domově tak zůstane bez odpovědi. Nedojde na pointu, která ve zkratce řeší celý dobový problém národní identity, rozpor principu územního a etnického: „To je Čechů slavné plémě / Mezi Čechy – domov můj.“ (Možná je to podobně příznačné, jako Marešova slepota.)
nus002První sloka není popisem české krajiny, jak jsme si asi všichni odnesli ze školy, není v ní nic, co by onu krajinu specifikovalo a lokalizovalo, jen pár univerzálních atributů krajiny preromantismu a romantismu. Logicky, Tyl tu jasně dává najevo, že fyzické prostředí není plně domovem, ten národ nalézá až v sobě samém. Od počátku lze v různých variacích a parafrázích, které provázejí obecné rozšíření písně už mimo Tylovu hru, sledovat snahy odpovědět na otázku hned, nejlépe začít už druhým veršem, až k jakési národní topografii, vypočítávající, kde všude je domov Čechů.
Není to ale jediný způsob, jak Tyla opravovat. Druhou možnost otevírají analýzy a interpretace Tylova textu. Dojde v tom i na Nusle. Například literární vědec Ferdinand Strejček (1878–1963) publikoval v 18. ročníku časopisu Naše řeč  v roce 1934 příspěvek Jazykové zvláštnosti naší hymny  (s. 225–229), kde jednoznačně lokalizuje: „Tylovu popisu se vytýkávala přílišná neurčitost, ale křivdilo se mu v té příčině, jako v mnohé jiné, neboť ráz dějiště Fidlovačky byl jeho verši úplně vystižen a mimo to byly tehdy v živé paměti Pražanů a hlavně čtenářů Tylových »Květů českých« dva významné projevy, z nichž první se vztahoval k nedávnému pobytu císaře Františka I. v Praze a v Čechách (r. 1833) a k jeho lichotivému výroku, že »celá Praha jedna jest utěšená zahrada« (Květy české, č. 14 ze dne 3. dubna 1834, str. 115), a druhý k Patrčkově vlastenecky nadšené báji o »zemi české«, která na přímluvu »jasné dcery Slávie« »zakvětla co Eden« (Květy české 1834, č. 42).
Zemský ráj to na pohled  tedy máme. Kde „hučí voda po lučinách“  (držím se tu, stejně jako Strejček, původního Tylova textu)? Lučiny jsou Nuselské údolí, dlouho nezastavované proto, že to vylučovala blízkost novoměstských hradeb a posléze barokní fortifikace Prahy. A hučí tu přirozeně voda Botiče. Bory šumící po skalinách nachází Strejček tamtéž: Bor je borový les a jak praví Strejček: „nad nuselským údolím bývala pod hradbami skaliska porostlá borovicemi ještě v dobách nedávných.“ Zbývá verš „v sadě skví se jara květ“. Onen sad ztotožňuje Strejček s Wimmerovými sady. Plukovník Jan Jakub svobodný pán Wimmer (1754–1822) investoval zisky, které mu plynuly z vojenských dodávek, především z výstavby Terezína, do pozemků za hradbami Prahy a proměnil nehostinný prostor za Slepou, Žitnou a Koňskou branou systémem alejí a dalších úprav v přitažlivý cíl výletů Pražanů. V roce 1797 koupil i část Nuslí a do roku 1809, kdy ji byl nucen zase prodat, stihl kultivovat úpravou cest, toku Botiče a výsadbou alejí i Nuselské údolí. Výsledek přibližuje kolorovaný lept z díla A. Gustava Album von Prag, které vydala oficína Franz Zimmer et Sohn v Praze v roce 1815. Inu: „Zemský ráj to na pohled!
nus003Když se Nuselské údolí a park nuselského zámku parcelovaly a zastavovaly činžovními domy (počátek tohoto procesu ukazuje o dva odstavce výše Sichrovského grafika z roku 1890), padlo osvícené rozhodnutí ponechat kus území spojeného se slavností Fidlovačka nezastavěný jako první nuselský veřejný park. Jeho podobu určil v roce 1902 projekt Karla Skaláka. Na západním konci parku vznikl nejprve amfiteátr, v letech 1921–1923 tu pak byla podle projektu Josefa Dneboského a Aloise Zimy postavena divadelní budova. Stavbu financoval divadelní ředitel Stanislav Langer. Divadlo neslo Tylovo jméno a slavnostně otevíralo 5. a 6. listopadu 1921, jak jinak, inscenací jeho her Drahomíra  a Fidlovačka. Nebylo v té době ještě zcela dokončeno a stavělo se po další dva roky. Původní převážně dřevěnou stavbu ukazuje nedatovaný snímek neznámého fotografa. Přibývalo potíží, konstrukce nebyla právě bezchybná a dřevo rychle degradovalo. V letech 1939–1940 se proto divadlo přestavovalo a přistavovalo podle projektu architektů Václava Hlaváčka a Václava Müllera a dostalo dnešní funkcionalistickou podobu.
V roce 1943 přišlo divadlo o Tylovo jméno a stalo se nakrátko Divadlem pod Vyšehradem. Po osvobození se vrátilo k původnímu názvu, ale když se Stavovské divadlo muselo v roce 1949 přejmenovat na Tylovo, stalo se Divadlem Na Fidlovačce. Tylovský start může mást, po většinu své existence to bylo lidové divadlo s repertoárovým těžištěm v operetách. Připojení k Hudebnímu divadlu v Karlíně a přejmenování na Hudební divadlo v Nuslích v roce 1963 tak nepostrádalo logiku. Po dalších peripetiích bylo nakonec divadlo v roce 1976 uzavřeno a chátrání je přivedlo na práh zániku. Nakonec se je podařilo zachránit, v letech 1998–1999 rekonstruovat podle projektu Miroslava Meleny a Přemysla Sadila a znovu otevřít, opět Fidlovačkou   Josefa Kajetána Tyla.
nus004Postavení divadla odpovídá logice, kterou jsme se ještě poměrně nedávno v Evropě řídili: Určitá koncentrace obyvatel vede přirozeně ke vzniku divadla. Stejně to platívalo pro biografy. V Nuslích se první biograf objevil už ve velké vlně, kdy filmová představení opouštěla sály rozličných funkcí a začala formulovat vlastní architektonický typ. Šlo to rychle: První stálý pražský biograf, Divadlo živých fotografií, otevřel 15. září 1907 Viktor Ponrepo (Dismas Šlambor) v domě U modré štiky (čp. 180/I, Karlova 20, Liliová 20). V roce 1908 následovaly bioskopické divadlo Fysograf   (čp. 720/II, Palackého 5), Grand Théatre Electrique  U bílé labuti (čp. 1068/II, Na Poříčí 23), Grand Premier Biograf  v Holešovicích (čp. 394/VII, Milady Horákové 35), Grand Biograf de Paris  (čp. 509/II, Ječná 10), Grand Bio  (čp. 171/XII, Francouzská 28), první český křesťanský kinematografický podnik Illusion  (čp. 1396/II, Vyšehradská 47), Grand Orient  (čp. 1006/II, Hybernská 18). Za jediný rok tedy sedm biografů. Ne všechny se udržely, ale zanikání bylo méně než vznikání a tempo nepolevovalo. Nové biografy nevznikaly jen ve vnitřní Praze, kde 5. prosince 1909 slavnostně zahajovalo velkolepé kino Lucerna s kapacitou 660 míst. Žižkov dostal v roce 1910 Bioskop Františka Ponce  a roku 1913 kino Pokrok, Smíchov rok před tím bioskop Na Knížecí  a Dejvice biograf Bruska. V roce 1913 začalo hrát na Královských Vinohradech kino Minuta  a rozšířené starší Grand Bio, v Libni kino Útulek, v Bubenči Edison, ve Vršovicích Pohádka, na Žižkově Kosmorama. Následující rok, 1914, otevřela kina Sport  a Maják na Smíchově a Lido  v Košířích.
Dočkali se i v Nuslích: V letech 1913–1914 postavil Karel Hannauer st. pro Jakoba Bassetta a Marii Bassettovou třípatrový nájemní dům čp. 41/XIV v Boleslavově ulici s biografem v hloubce parcely. Ve stavebním archivu úřadu městské části se dochoval původní Hannauerův plán z března 1914. Proč se nerealizoval, proč má dům místo navrhované kubistické fasády tradičněji rozvrženou fasádu se střídmým geometrickým ornamentem, nevíme. Proti původnímu projektu se změnila také orientace a podoba kina, jeho původní půdorys 18,25 × 15 m se v novém projektu, schváleném 22. dubna 1914, zvětšil na 31,25 × 10,8 m. Podoba se měnila, ve 20. a 30. letech kino opakovaně adaptovali Jindřich Freiwald a Jaroslav Böhm, další zásahy následovaly v letech 1947, 1966, 1976 a 1980. Změnilo se i jméno, bio Světovid se ve 30. let přejmenovalo a jméno Morava  si podrželo až do svého zániku v roce 2001, zachoval je i Jan Wolf, který tu v letech 2002–2004 provozoval filmové muzeum. Od roku 2006 zde sídlí Komorní Fidlovačka, poboční scéna Divadla Na Fidlovačce.

nus005 Zdroje: Gustavův kolorovaný lept reprodukuji z 5. vydání knihy Václava Hlavsy Praha očima staletí  (Praha: Panorama 1984, obr. 82), výřez ze Sichrovského litografie z jejího 3. vydání (Praha: Orbis, 1967, obr. 82), fotografii ještě částečně dřevěného Tylova divadla před funkcionalistickou přestavbou z knihy Olgy Vlčkové  Divadlo a divadelní scény z řady Zmizelá Praha  (Praha – Litomyšl: Paseka – Národní muzeum, 2014, s. 73) a Hannauerův návrh domu s kinem ze studie Jiřího Hilmery Stavební historie pražských kinosálů. Část I – do vzniku Československé republiky  (Iluminace, roč. 10, 1998, č. 1 (29), s. 119–162, s. 146–147), odkud čerpám také většinu údajů o nejstarších pražských biografech.

V ÚTERÝ 17. KVĚTNA 2016 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 14 HODIN NA NÁMĚSTÍ BRATŘÍ SYNKŮ POBLÍŽ STEJNOJMENNÉ ZASTÁVKY TRAMVAJÍ Č. 3, 7, 11, 18, 21. TĚŠÍM SE NA VÁS.

TROCHA SAMOŽERU

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 7:17 pm

01Hanebně zanedbávám většinu rubrik tohoto blogu, i tu, kterou mám nejraději, Co jsem si domů přivlekl. Důvodem je stále se nabalující koule povinností a restů, kterou jak brouk hovnivál tlačím před sebou. U rubriky Z mého života je to jiné. Tu jsem před časem vymyslel a zřídil z popudu své dcery Anny, když jsme jako dvoučlenný přípravný výbor vymýšleli oslavy mých šedesátin. Měl jsem tehdy na mysli jakési neškodné virtuální muzeum, vystavující hlavně nálezy osobní archeologie. Kdysi jsem tu i vysvětloval sebeironický smetanovsko-nezvalovský titul rubriky, ale dlouho už tu nevystavil nic nového. K důvodu výše uvedenému v tomto případě přistupuje ještě jeden: Neovládám umění samožeru. Není sebeprezentace bez sebeobdivu a k němu se nedonutím. Dnes ale činím výjimku a do virtuálního muzea ukládám výjimečný zážitek.
05Po II. světové válce se v Izraeli rychle rodila forma pietního připomínání šesti milionů obětí holocaustu a zároveň hrdinství těch, kdo se nacistické zvůli vzepřeli. Už v roce 1951 Kneset vyhlásil celosvětový pietní den lidu Izraele Jom ha-šo’a (יום השואה), který se světí 27. nisanu, v den, kdy v roce 1943 vypuklo povstání ve varšavském ghettu. Formu pietních aktů pak upravil Zákon o Dni Katastrofy, hrdinství a povstání ghett, přijatý v roce 1959. U nás se pietní akty konají v židovských komunitách od konce osmdesátých let. Do veřejného prostoru vstoupily poprvé řetězovým čtením jmen obětí 25. dubna 2006 na náměstí Míru na Královských Vinohradech a především zásluhou Institutu Terezínské iniciativy se šíří do dalších měst. Letos připadl na 5. květen a konal se již po jedenácté, tentokrát s tématem Pomoc lidem v nouzi. Počet míst piety se zvýšil rovněž na jedenáct. Potěšilo mě, že se k nim přidala i Liteň, město, které mám rád. A nezastírám, že také výzva pořádajícího spolku Liteňský pupík, abych přijal záštitu nad doprovodným programem. Z fotografií, které pořídil Karel Tůma, vybírám do virtuálního muzea dvě z přednášky o smrti a pohřbívání v židovské kultuře na liteňském židovském hřbitově pro místní školáky a jednu z velmi silných chvil, kdy děti ze školy domácího vzdělávání Evy Nolčové četly jména obětí před liteňskou synagogou, proměněnou po válce v hasičskou zbrojnici. Pořád na liteňské děti myslím, na jejich živý zájem, báječné otázky a hlavně naději pro budoucnost, kterou mi daly pocítit.

14(Další fotografie a informace případně najdete na https://www.facebook.com/Lite%C5%88sk%C3%BD-pup%C3%ADk-1094774880534194/ a na http://www.terezinstudies.cz/events/jom-ha-soa/jom_ha_soa_2016.html)

Květen 10, 2016

UK: PŘEDNÁŠKA SE DNES NEKONÁ!

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 10:04 am

UK_10_05_2016_na web - Kopie

Milé kolegyně, milí kolegové!

Velmi mě to mrzí, ale jsem nucen odvolat dnešní přednášku, neboť můj organismus se rozhodl nespolupracovat. Nový termín oznámím, jen se trochu vyčasí.

Doporučení: Tuhle jsem v kavárně poseděl bez přednášky a bylo to báječné. Zkuste to taky.

V. Cz.

Květen 7, 2016

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 10. KVĚTNA 2016

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:38 pm

nu024FIDLOVAČKA S JULIEM KOŠNÁŘEM

Vzpomínku na pravidelnou jarní ševcovskou slavnost Fidlovačka, konanou na dně Nuselského údolí, uchovává fotografie, pořízená ­někdy kolem roku 1885. Spodní snímek je zhruba o 15 let mladší. Výklad původu slavnosti rád přenechávám samému závěru knihy Julia Košnáře Staropražské pověsti a legendy. Katolický kněz a spisovatel Julius Košnář (8. února 1862 – 23. července 1934) ji vydal poprvé v roce 1933 jako prémii Časopisu Vincentina, jehož byl dříve redaktorem. Vincentinum, Dům milosrdenství v Praze-Břevnově ji, už posmrtně, znovu přineslo v náročnějším ilustrovaném vydání v roce 1947. Třetího vydání, přesněji řečeno druhého vydání druhého vydání, se jí dostalo v roce 1992 jako titulu Klubu čtenářů nakladatelství Odeon, s novým ilustračním doprovodem, sestaveným Janem Roytem (dnes profesorem a prorektorem University Karlovy). Pak už je v číslování poněkud zmatek, v roce 2000 vydaly Levné knihy KMa, další vydání v nakladatelství XYZ nesou vročení 2005, 2008 a 2012. Staropražské pověsti a legendy jsou poslední Košnářovou knihou, uzavírají bohaté dílo, jehož záběr ukazují vybrané tituly: Život a působení bl. Petra Canisia. Praha: V. Kotrba 1898. – Legendy o Panně Marii, založené na lidových pověstech slovanských. Praha: V. Kotrba, 1902. – Stará Boleslav a její památky. Praha: V. Kotrba, 1905. – Tetín a svatý Jan pod Skalou. Praha: V. Kotrba, 1905. – Svatá hora nad Příbramí. Praha: V. Kotrba, 1905. – Poutnická místa a památné svatyně v Čechách. V. Kotrba, 1906. – O svatém Václavu a vývoji úcty svatováclavské. Praha: V. Kotrba, 1910. – Z nedávných dob. Různé obrázky a povídky. Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1910. – Stínem i slunečnem. Dvě řady obrázků a povídek. Praha: V. Kotrba, 1912. – Cestou – necestou. Povídky a črty. Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1924. – Pán Ježíš v českých pohádkách. Praha: Vincentinum, 1927.

nu025NÁRODNÍ SLAVNOST FIDLOVAČKA

(…)
     Fidlovačka byl kus oblého dřeva, pěkně uhlazeného, jímž se hladila kůže, aby byla jemná a tvárná.
Protože slavnost Fidlovačka se konávala ve středu po velikonocích, potvrzuje to názor, že to bylo dříve cechovní vítání jara. Pražané se však původ Fidlovačky vykládají po svém.

Když císař Josef II. byl jako hošík jednoho roku přítomen slavnosti Božího těla v Praze, nejvíce se mu zamlouval v průvodu ze všech cechů cech ševcovský. Bylť cech četně zastoupen netoliko mistry, nýbrž i tovaryši, kteří hrdě a důstojně se vykračovali za svou cechovní korouhví. Proto ševce vyznamenal tím, že jim daroval na korouhev krásnou, ze stříbra zhotovenou kytici. Prapor byl uložen u cechmistra, ale kytice u nejstaršího tovaryše, který ji měl opakovat jako oko v hlavě.
Že mezi ševci, kteří byli odjakživa lidé poctiví a přičinliví, byli i neposedové, to ví každé malé dítě. Jako by se mladá chasa nebyla vyrejdila dost v neděli, začala si k ní přidávat i pondělek, který nazvala modrým, ač mistři se na něj dívali hodně černě. Ale neříkali nic, když viděli, že tovaryši zato s větší chutí pracovali po ostatní dny v týdnu. Ale že z toho zahálčivého pondělka měli mistři přece jenom škodu, škrtli tovaryšům, kteří u nich pracovali při stravě, z pondělního jídelního lístku pečeni.
Od těch dob mívali ševcovští tovaryši pečeni vedle hovězího masa jen v neděli a ve čtvrtek. To konečně i chasníky jednou pohněvalo, a proto dožadovali se svého práva. Ale mistři jako jedním hlasem odpovídali: Kdo nepracuje, ať nejí! Ševcovští tovaryši, jak slyšeli tuto odpověď, vzbouřili se a vytáhli na louku do Nuslí u Prahy, kde se usnesli, že nebudou pracovat a že se nevrátí k mistrům, pokud tito jim neponechají jejich modrý pondělek i s pečení.
Mistři však byli jako skála, a tovaryši zase chasa žíznivá. A tak když stávka déle trvala, propili i stříbrnou kytici, kterou nosívali na ševcovské korouhvi o zvláštních slavnostech.
Konečně obě strany se daly do vyjednávání a shoda byla uzavřena na nuselské louce, kde se potom rok co rok slavila památky tohoto usmíření. Ve výroční den sjednané úmluvy, ve středu po svátcích velikonočních, vycházeli ševcovští tovaryši za doprovodu břeskné hudby na louku v Nuslích. V průvodu sice už nenesli onu stříbrnou kytici (židé dávno ji rozšmelcovali), ale zato nesli pěkně zdobenou fidlovačku z hlazeného dřeva, kterou zbavovali její drsnosti kůží. Na žerdi nosívali duté veliké kopyto, z něhož na louce vysypávali množství menších kopyt, v něm ukrytých, za hlasitého volání »i kopyta se rojí!«
To bylo znamení k tanci a zábavám na louce, která byla ovroubena krámky nejrůznějších prodavačů a boudami kejklířů.
Tak se bavívali lidé v Praze, kterou by jistě Staropražané, kdyby z hrobů vstali, už ani nepoznali.
Však o tom, jak všechno se mění a jak si máme vážit odkazu minulosti, praví jeden veršotepec:

Všechno se mění jak celý svět,
vždyť i ty kráčíš dál, a ne zpět;
starých však památek v úctě měj,
a co z nich můžeš, příštím zachovej.

 

(Košnářův text cituji z odeonského vydání, s. 329-330, fotografie reprodukuji z následujících knih: SCHEUFLER, Pavel. Praha 1848–1914. Čtení nad dobovými fotografiemi. Praha: Panorama, 1984, s. 110. – MÍKA, Zdeněk. Život v pražských ulicích. Praha – Litomyšl: Paseka, 2013, s. 164.)

V ÚTERÝ 10. KVĚTNA 2016 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 14 HODIN NA NÁMĚSTÍ BRATŘÍ SYNKŮ POBLÍŽ STEJNOJMENNÉ ZASTÁVKY TRAMVAJÍ Č. 3, 7, 11, 18, 21. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.