Czumalova nástěnka

Červenec 27, 2016

DOBŘICHOVICKÝ DOVĚTEK

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 12:26 pm

326I když to měl být spíše prázdninový výlet, pronásleduje mě jako obvykle po přednášce hrůza z toho, co jsem neřekl, zamluvil či zatemnil. Proto slíbené obrázky provázím textem, který jsem sestříhal (na úplně nový text je příliš horko) ze své studie Letovisko Dobřichovice v dějinách české architektury v knize autorského týmu vedeného Šárkou Koukalovou   Letní rezidence Pražanů: Dobřichovice a vilová architektura 19. a 20. století (Praha: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech, 2013, s. 55–69). Nevelký náklad knihy byl rozebrán krátce po vydání, reprodukcí obálky nenápadně upozorňuji na to, že druhé, doplněné vydání už na sebe nenechá dlouho čekat, což míním v řádu dní.

352Obě historické pohlednice ukazují brunšovskou villegiaturu ještě nezarostlou a nezahuštěnou pozdějšími stavbami, kdy se vily nabízely pohledu z vlaků České západní dráhy a majitele vil spojovaly s širým moderním světem při pohodlném hledění na jejich svižné projíždění. Na barevné pohlednici z roku 1913 je ještě zjevný dnes už v pohledu přes řeku nečitelný vztah nádražní budovy a vilové čtvrti. Druhá, o něco mladší fotografie zachytila i nezbytnou součást letoviska – plovárnu. Čtyřmi fotografiemi připomínám druhý z vrcholů dobřichovické vilové architektury. Především luxusní funkcionalistický srub, letní dům JUDr. Františka Svojsíka,  postavený podle projektu Ladislava Machoně v letech 1939–1940. Fotografie F. Pešiny spolu s půdorysy a řezem reprodukuji z časopisu Architektura III, 1941, s. 16-17. Letní dům JUDr. Ivana Leichtera vznikl v roce 1939 podle projektu Karla Honzíka. Fotografie F. Illka a A. Paula a půdorysy jsou ze stejného ročníku Architektury, s. 290. Výběr uzavírá letní dům Karla Kalouse, dílo Jaroslava a Antonína Gabrielových z let 1939-1940, na fotografii paní dr. Pavly Vrbové, pořízené při naší návštěvě 23. 7. 2016.

020Stavební náplň villegiatury netvoří stavby, které určují stylový vývoj, ale jen stavby, které jej s větší či menší intenzitou a časovým odstupem reflektují. Téma nového domu pro nové bydlení bylo nejprve zpracováno běžnou stavební produkcí a zbaveno tak ostrých hran: Demokratizace venkovského bydlení, kterou hnutí přineslo, jde proti sociální uzavřenosti villegiatury. S ním spojený styl ale u nás nenabral sociální sémantiku. Významy zdravého života, progresivního životního stylu byly naopak žádoucí. Ani jejich racionalita se nedostala do rozporu s romantickým nábojem, který vždy bydlení v přírodě nese.
O nových souborech rodinných domů, které od přelomu 1. a 2. desetiletí 20. století vznikaly v Praze, se dobově mluvilo jako o osadách či koloniích. V jejich rodících se komunitách skutečně vládl pionýrský duch prvních osadníků, kteří civilizovali území do té doby neosídlené. Podobně si s těmito významy hráli první stavebníci rodících se rekreačních villegiatur kolem Prahy. Nové formy rekreace v přírodě, spojené se skautingem a trampingem, pak tyto významy průkopnictví ve 20. a 30. letech posilují a zpětně jimi ovlivňují i formy tradičnější.
d001Pojem kolonie zahrnuje i další rozměry průkopnictví: Je v něm zakódována odlišnost, jinakost kolonistů v porovnání s prostředím, v němž se usadili, ať už jazyková, etnická, sociální či kulturní. Vzájemné vztahy kolonistů a autochtonního obyvatelstva nemusejí být nijak harmonické, zájmy bohatého pražského advokáta a drobného dobřichovického rolníka si byly příliš vzdálené. Jinakost je ostatně manifestována i architekturou, i když se v průběhu 20. století její rozdílnost zmírňuje, jak ukazuje i dobřichovická villegiatura. Jisté napětí do vztahu vnáší i základní odlišnost, daná samotnou podstatou: Od zásadního zlomu, který přinesla tereziánská protipožární opatření, je venkovská architektura nakažena ambicí městskosti. Architektura venkovských letovisek touto ambicí netrpí. Je tu ale podstatný paradox: Nesnaží se být městská, ona už městská je. Od počátku je instrumentem pobývání městského člověka v přírodě. Zájem rodící se moderní architektury o venkovské stavby může klamat. Jejím cílem nebyla venkovská architektura, ani tu neprobíhalo přímé ovlivnění. Na venkov se vydal rodinný dům, vytvořený ve městě.
d003Stabilita typu je stabilitou ideálu: Vila a rodinný dům v letovisku jsou postavenou idylou. Jestliže se v typu italizující neorenesanční vily s věží staví bezpečný toskánský dům, antická vila i letohrádek italského renesančního velmože obklopeného umělci, staví se v rodinném domě 1. poloviny 20. století spíše idyla v podobě archetypální chaloupky[1]. Aby archetyp fungoval, stačí jen pár zástupných atributů, ty už ale funkcionalistická vila a rodinný dům postrádají. Nejnápadněji je to vidět u potíží s plochou střechou. Také proklamované otevření stavby okolí, prolínání vnějšího a vnitřního prostoru nacházíme v běžné produkci méně než ve špičkách, plnících učebnice dějin architektury. Archetyp chaloupky je archetypem domova, jeho základním atributem pocit bezpečí a ten vyžaduje ochranu, skrytost, uzavřenost.
d002S periodou funkcionalismu je spojen také nový typ rekreační architektury. Rekreace a sport byly velkými funkcionalistickými tématy. Zvláštní konglomerát vlivů skautingu, woodcraftu, YMCA, tradic české pěší a vodní turistiky, romantiky dobývání amerického Západu a Severu, zprostředkované dobrodružnou literaturou a invazí amerických filmů ve 20. letech, a sociálních poměrů nového státu zrodil hnutí studentů a dělníků, které kolem víkendových pobytů v přírodě rozvinulo subkulturu s vlastním slangem, rituály, humorem, stylem oblékání i stavebním projevem. Od poloviny 20. let vznikají kolem Prahy a dalších velkých měst malé dřevěné chaty a jejich shluky, trampské osady. Na přelomu 20. a 30. let hospodářská krize posílila sociální význam tehdy již masového hnutí a z mnoha víkendových rekreačních chat učinila celoroční příbytek lidí bez pravidelného příjmu. Zároveň se tramping stal módou příslušníků středních a vyšších vrstev. Vilu a rodinný dům pro sezónní pobyt tak doplnila chata a nové formy rekreace v přírodě přirozeně nezůstaly bez vlivu na životní styl obyvatel villegiatury. Trampové objevovali hodnoty krajiny kolem Staré řeky, jak říkali Berounce, tytéž hodnoty, které stojí na počátku geneze villegiatur Poberounčí, jen byl jejich romantismus sycen z jiných zdrojů. Údolí Berounky a jejích přítoků tak od 20. let kolonizovaly četné trampské osady i izolované chaty, Býčí oko, Údolí děsů, Westend, Údolí hadru, Strong Boys, Montana, Staří kamarádi, Stará řeka, Údolí hvězd, Black-White a další[2], rychle přibývalo i osad v Brdech a v údolí Kačáku.
d004Opozici vůči výstavným vilám letovisek netvořilo jen trampské pohrdání tímto výrazem paďourství[3]. Logicky se vůči nim vymezuje i sociálně zahrocený program funkcionalismu ve 30. letech, jak lze stručně demonstrovat na úryvku z Teigova díla Nejmenší byt: „Rodinný partikulární dům, vila uprostřed zeleni parku, novotvar paláce či zámku, pokládá se dnes za vrchol a ideál bytové kultury. Je to luxusní obydlí vlastnických vrstev, a pro tyto vrstvy je to skutečně nejvýhodnější forma bydlení. Pokládá se za ideál bytové kultury především proto, že ideál a interes vládnoucí třídy je vždy vládnoucím kulturním ideálem, a protože vládnoucí třída zve kulturou, tedy i bytovou kulturou, co má ve svém výhradném držení a čeho se lidovým vrstvám nedostává nebo může dostati jen v nepatrné míře. Jednorodinná vila, moderní letohrad, je bytový útvar, jenž nejlépe odpovídá buržoasnímu individualismu (isoluje rodinu vlastníkovu) a společenskému zřízení, v němž rodina je hospodářskou jednotkou společnosti.[4] Z formy chápané v počátcích moderní architektury jako pokroková se stal zpátečnický anachronismus. Tématem funkcionalismu je nyní bydlení nejširších vrstev, minimální byt.
d006d005Je-li ve stylové struktuře dobřichovické villegiatury funkcionalismus zastoupen jen slabě, najdeme tu naopak vrcholné ukázky prakticky všech poloh reakce na jeho jistou krizi na sklonku 30. a počátku 40. let, proudu, který lze nazvat termínem Karla Honzíka rustikalismus. Pozoruhodný dům a úprava zahrady a lesního zákoutí pro dr. Svojsíka z přelomu 30. a 40. let, dílo Ladislava Machoně, spojuje moderní architekturu s trampskou romantikou, tradicemi roubené lidové architektury i specifickým přírodním mysticismem. Karel Honzík postavil na západním okraji Brunšova jednu z variant svého hledání architektury pro českou venkovskou krajinu syntézou aktuálního vývoje funkcionalismu a jeho poučení z lidové architektury, rodinný dům dr. Leichtera. Kolem Lesní ulice je soustředěno několik staveb, které stejně kvalitně dokumentují exkluzivní vrstvu dobového tzv. barrandovského stylu, inspirovaného soudobou kalifornskou architekturou, i hledání možných východisek v návratu k tradici anglických cottages časné moderny.
d007Jedním ze zdrojů rustikalismu bylo válečné znovuoživení zájmu o lidovou, venkovskou kulturu v situaci ohrožení národní existence. Orientace na venkov má ale i ryze praktické důvody: Na venkov jako producenta potravin tolik nedoléhá stupňující se válečná nouze ani podobně se stupňující dohled okupačních úřadů, na venkově je ještě nějaký čas možno stavět. Ve villegiatuře tak přibývá domů celoročně obývaných.
Villegiatura není prostředím pro solitéry, patřící spíše budoucnosti. Idyla, kterou staví, vylučuje extrém, výboj, provokaci a podstatné místo v ní mají i horizonty minulosti. Prostředí villegiatury je ze své podstaty konzervativní, brousí hrany a průměruje. Odtud lze pochopit, že je tu více jmen významných architektů než významných staveb. Villegiatura ale neprůměruje jen v tomto smyslu, omezuje extrémy i na opačném konci hodnotové škály. Výsledkem je vládnoucí solidní stavební kultura, kterou primárně udržují nikoliv stavitelé, ale stavebníci. Toto pravidlo ale získalo ve 2. polovině 20. století značné trhliny.
d009d008Poklidný vývoj architektury dobřichovické villegiatury má zatím dva vrcholy: Počáteční vrstva neorenesančních a eklektických vil nastavila úroveň dostatečně vysoko i pro nástup moderny. Druhý kvalitativní vrchol pak přinesly jednotlivé vrstvy širšího proudu rustikalismu. Co tyto v čase i stylovém vývoji dosti vzdálené vrcholy spojuje a zároveň odlišuje od ostatních stylových poloh? Odpověď je vlastně jednoduchá: Architektura, kterou tyto periody vytvářely, je villegiatuře vlastní, kdežto ostatní stylová období doplňují villegiaturu jen architekturou odvozenou. Příměstské letní vily 19. století i cottages, haciendas, sruby, chaty a chalupy nového romantismu konce 30. a počátku 40. let učinily svým tématem harmonické pobývání člověka v přírodním prostředí, stavěly venkovskou idylu i archetyp Arkádie. Vývoj architektury pro villegiaturu se tak neuzavírá, neboť téma je nevyčerpatelné. (Dovětek z odstupu: Stejně živá zůstává ale schopnost architektury pro bydlení v přírodě vyhnat ze svého prostředí hodnoty, které ji do něj přilákaly.)
_7230594

[1] Srv. MACURA, Vladimír. Chaloupka – projekt idyly. In HODROVá, Daniela a kol. Poetika míst: Kapitoly z literární tematologie. Praha: H&H, 1997, s. 43–61. – CZUMALO, Vladimír. Doma – potíže s projektem idyly. Stavba. 2008, roč. 15, č. 3, s. 64–74.
[2] HURIKÁN, Bob. Dějiny trampingu. 2. vyd. Praha: Novinář, 1990.
[3] Skvělou doplňkovou četbou k tomuto tématu je prostřední díl Bohatýrské trilogie Vlastimila Rady a Jaroslava Žáka, Dobrodružství šesti trampů (Nové pověsti české): RADA, Vlastimil – ŽÁK, Jaroslav. Bohatýrská trilogie. Praha: SNKLHU, 1959.
[4] TEIGE, Karel. Nejmenší byt. Praha: Václav Petr, 1932, s. 154.

Červenec 3, 2016

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA: 23. 7. 2016

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 9:23 pm

Plakat Dobrichovice-page-0

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.