Czumalova nástěnka

Srpen 31, 2016

MÉ CHEBSKÉ ŠKOLY I

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 10:12 pm

151Ráno jsem byl po zásluze potrestán za svůj zlozvyk pouštět si k snídani televizi v marné snaze zjistit, kam se svět posunul, zatímco jsem spal. Je poslední den prázdnin a tak obvyklé strašení přívalem uprchlíků (nastojte, přišlo jich osm a do konce roku už žádné nepřijmeme), kvótami a bezpečnostními riziky (kdo je jiný, je terorista) vystřídalo obvyklé strašení školáků školou. Psychická zátěž, stres, šikana, Linka bezpečí, všechna tahle témata se vystřídala, a to jsem nesnídal dlouho. Ani slovo o tom, jak je báječné dovídat se nové věci, orientovat se ve složitosti světa, rozvíjet vlastní schopnosti, setkat se znovu se spolužáky, s nimiž si mám co říci… Jako kantor to těžko snáším.
Protože už nehrozí, že by mě za to spolužáci podrobili některému z obvyklých mučení šprtů, prohlašuji, že jsem se do školy vždycky těšil a zůstalo mi to až do dnešního těsně předdůchodového věku. 1. září mají zvláštní chuť. Sice mi už trochu splývají, ale vybavují se mi prosluněná rána v naší kuchyni, slavnostnost toho dne, těšení na nové učebnice a staré kamarády, zvědavost na to, jakou třídu a kterého učitele na co vyfasujeme. Jediné, čeho jsem se ve škole bál, byly hodiny tělocviku, pravidelné návštěvy zubaře a občasná hromadná očkování, tam ovšem, s výjimkou tělocviku, hrálo velkou roli vzájemné strašení, jak strašlivě co bolí.
Měl jsem kliku. V našem domě bydlela paní ředitelka Tomanová, která vedla školu na rohu Májové a Pražské ulice, tedy nedaleko od Kamenné, kde jsme bydleli. I tehdy, kdy měla začít má školní docházka, se jí nadále říkalo Česká škola (jako česká byla postavena v umírněném národním slohu v letech 1924–1925). A ona moudrá paní ředitelka přesvědčila mé rodiče, že není se zápisem třeba spěchat, a darovala mi tak rok předškolního dětství navíc. Do školy jsem nastoupil až ve školním roce 1961/1962, a to nikoliv do České školy, ale do malé školy na Zlatém vrchu, která spadala pod tehdejší ZDŠ v Gorkého ulici. (Dnes se říká škola na Zlatém vrchu velké sídlištní 3. ZŠ, ta s mou rodnou nemá nic společného.) Jen první stupeň, jídelna a družina v domě na připojeném snímku. Jak jsem se tam dostal? Podobný příběh: Ve vedlejším domě bydlela paní učitelka Matějíčková a ta si mne vzala do své první třídy na Zlaťák. Mám na ni jen hezké vzpomínky, asi jsem tehdy nevnímal jako omezení svobody, že mě vodí do školy a ze školy naše učitelka, a nejspíš bylo s výhodou, že jsem ji už znal, hráli jsme si s její dcerou Lenkou. Zřejmě to překonalo můj sociální handicap, do mateřské školky jsem chodil jen týden ještě v Karlových Varech. Nevím, kdy skončil ranní doprovod, učila mě ale jen první rok, na rozdíl od ní jsem postoupil do druhé třídy.
415Cesta to byla nedlouhá, stačilo sejít naší ulicí, kolem gotického kostela sv. Bartoloměje, přejít Ohři přes provizorní železný most a pokračovat Havlíčkovou ulicí. (Mostu se říkalo Americký. Američtí ženisté ovšem postavili jen dřevěnou provizorní lávku náhradou za železný obloukový most z roku 1899, odstřelený v dubnu 1945 chebskou domobranou. Lávku pak poničila v roce 1947 povodeň a naši ženisté tu smontovali britský ženijní most Baylei. Rachot uvolněných fošen jeho mostovky jsme slyšeli až domů a první ranní autobus do Františkových Lázní nás budil. Most sloužil až do roku 1988, kdy ho nahradil dnešní. Nezajímavý, prostě silnice přes řeku. Na tom místě je most poprvé zmiňován už k roku 1374.)
Havlíčkova ulice byla městsky zastavěna jen na začátku za parkem, pak rychle nabrala periferní charakter: Nalevo nábytkářský provoz Karna a žalostné zbytky koželužské čtvrti (její likvidace skončila v době, kdy jsem tudy začal chodit do školy, ale ještě tam nestály paneláky), napravo velké zahradnictví (dnes dílem zarostlé, dílem zastavěné). Ulice zatáčela vpravo a její další průběh až ke škole je vidět na vedlejším snímku, pořízeném z Černé věže. Ruiny nalevo patří k zanikajícímu areálu kasáren. Silnice do Františkových Lázní v zářezu tu byla ve stejné trase, nebylo ale těžké ji přejít. Mnoho tudy tenkrát nejezdilo, kousek dál už končil tehdy dostupný svět. Obludné rozšíření nastalo až v 70. letech, přejít se dnes dá až po lávce o kus výš. Nad školou bývala poklidná vilová čtvrť, nahloučení řadových domků je také pozdější. Na zanedbané zahradě za domem jsme se dost vyřádili.
113Idyla na Zlaťáku skončila, když jsem postoupil do hlavní školní budovy v tehdy Gorkého ulici (původně Fleischergasse a Gschierstrasse, dnes Hradební), velkého školního komplexu, který od roku 1869 budovala Kongregace milosrdných sester svatého Kříže (Congregatio Sororum Caritatis Sanctae Crucis, SCSC). Dostal sice do roku 1914 jednotné stroze historizující fasády, ale na vnitřním organismu bylo znát, jak se postupně přikupovaly a přistavovaly starší domy. Školní dvůr sahal až na hranu barokního opevnění, mezi ní a školním hřištěm byly zanedbané stromy a keře, polorozpadlý polygonální altánek a ruiny technického přístavku, který jsme ilegálně prolézali. Na snímku je jen část ze 150 metrů dlouhé fasády, která rekonstrukcí poněkud ztratila půvab své přísné šedé ponurosti. Fotografoval jsem z nedávno obnovené klášterní zahrady, která za mých školních let sloužila jako školní pozemek. Lopotili jsme se na něm v rámci příslušného předmětu, jemuž se říkalo podzemky (nikdo z nás neřekl pozemky), a protože sklizeň vždy připadala na prázdninové měsíce, živili jsme v sobě nenávistnou představu, jak se učitelé cpou plody naší práce. Dobrá sociální průprava. Pohled z Černé věže pak ukazuje rozsah celého areálu. Nebyla tu jen naše škola, ale také škola učňovská a velká školní jídelna. V úvodu jsem na jeden zdroj strachu zapomněl. Tady jsem se bál, že zase bude mléková polévka a rýžový nákyp.
417

Srpen 30, 2016

POPRÁZDNINOVÁ ZPRÁVA O (NE)ČINNOSTI S POZVÁNÍM NA VÝSTAVU

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 6:40 pm

024Asi už jsem se dostal do věku, kdy se člověk opakuje a nic nového nevymyslí. Před rokem jsem tu z popudu jednoho vynadání skládal účty z prázdninové pozice mrtvého brouka zprávou o (ne)činnosti a dnes na mne hned po ránu bez vnějšího popudu přišlo puzení napsat něco podobného. Nejspíš roupy, včera jsem dokázal zároveň oslavit s dcerou její kulaté narozeniny a dopsat a do systému uložit poslední posudky na bakalářské a diplomové práce. Skončil tak úsek prázdnin zatížený nucenými pracemi a povolil tlak termínu už přetaženého. Letos to zvlášť bolelo, bylo jich moc a mezi nimi i texty zoufale špatné. (Ale abych byl spravedlivý, víc bylo radosti z toho, jak chytré mám studentky a studenty a co dokázali.) Ranní bouřka zahnala vedro a opojné světlo posledních dní, změnila se nálada a najednou dohlédnu: Už to zase začíná. Skončilo ono sladké umdlení pozdního léta, zvláštní prázdno, melancholie nenaplnění nejasného a unikavého letního očekávání, které miluji.
Zprávu o prázdninové (ne)činnosti letos sebeironicky uvozuji také prázdninovým snímkem, jakých teď létá mezi tablety a chytrými telefony až hanba. Potřebuje výklad: Jako obvyklého českého kulturního rusofila by mě samozřejmě ruská dovolená lákala, ale nikdy bych si na ni netroufl. Má žena mě překvapuje novými a novými důkazy, že mi rozumí víc, než si rozumím sám. Systém našich krátkých městských dovolených tak vloni pokročil ke Karlovým Varům, kde jsem se narodil, a letos k Chebu, který považuji rovněž za rodné město, protože tam se narodily všechny mé zájmy, vášně, posedlosti, opuštěné ambice, zkrátka vše, co se teď na stará kolena snažím v sobě pochopit. Bylo to jen pár dní, ale jak se zvedla stavidla paměti, hlavně té emocionální, zaplavilo mě to tak, že jsem se dosud nevzpamatoval. Shledání s místy pro mne tak podstatnými a neplánovaně i se dvěma dávnými kamarádkami mi způsobilo tolik radosti, že jsem skoro zapomněl, jak jsem se té dovolené po dvou posledních návštěvách Chebu koncem minulého století bál. Pilně jsem fotografoval a některá místa postupně ukážu v zase už zanedbávané rubrice Z mého života a chci také napsat o pár knihách, které jsem si z Chebu domů přivlekl.
DSCN3330K nejdůležitějším místům mé chebské mladosti patřil Egertal. (Zajímavé, kolik německých místních názvů se v doosídleném Chebu udrželo, jen počeštilo intonací. Jako kluci jsme je běžně užívali, aniž by kdo z nás měl ponětí o němčině. To až s německou televizí…) Bydleli jsme blízko řeky a trávil jsem tak u ní hodně času. Nejoblíbenější krátká procházka vedla po jednom břehu pod hradem a barokním opevněním na hráz přehrady Skalka (jako dítě jsem zažil Egertal za ní ještě nezatopený, přehrada byla dokončena, když mi bylo deset) a zpátky po druhém břehu kolem Kachního kamene (tomu jsme kupodivu Entenstein neříkali), fotbalového hřiště Rudé hvězdy Cheb a žalostného zbytku starých koželužen. Na začátku téhle trasy už za mých let nezbývalo mnoho z půvabného zázemí města, kdysi tak láskyplně kultivovaného. Budova střelnice zanikla rok před mým narozením, velkou zpěvní a výstavní halu a zahradní úpravy chebského výstaviště už nic nepřipomínalo. Pod barokní fortifikací tu bývaly tenisové kurty s klubovnou, za nimi zarostlé rozvaliny, kousek dál omšelé městské lázně, sloužící už jako komunální prádelna a čistírna. Dodnes si pamatuji, jak to tu bylo cítit. (Smrady mládí umí stáří proměnit ve vůně.) A právě tady na fotografii stojím. Mezi tím se ale místo proměnilo díky návratu k tradici velkých zahradnických výstav: V roce 2006 a znovu 2013 tu ve spolupráci s německými městy Marktredwitz a Tirschenreuth proběhla krajinná výstava a v upraveném odpočinkovém areálu (architekti Raimund Böhringer a Michal Pospíšil) našla místo i ruská chaloupka. Jedním z partnerských měst Chebu je Nižnij Tagil (Нижний Тагил) a přátelství přežilo jak časy, kdy bylo povinné, tak periodu, kdy se zdálo nežádoucí. (Jako chebští gymnasisté jsme rádi zpívali pochod, který napsali v roce 1912 Jack Judge a Harry Williams, jen s trochu pozměněným textem: „It’s a long way to Nižnij Tagil…“.) Součástí první krajinné výstavy (Zahrady Západu – zahrady Východu) byly i tematické zahrady partnerských měst. Nižnij Tagil ruskou chaloupku daroval městu. (Když jsem letos vstoupil do pokladny chebské galerie, vybavila se mi povinná síň tradic konsolidačních časů, která v té místnosti bývala, vyšňořená tehdejšími dary z družebního Nižního Tagilu.) Nedaleko od chaloupky zůstala tenisová klubovna, proměněná ovšem v příjemnou zahradní kavárnu Krajinka. Jak vysvětlit, že každá naše letošní chebská procházka končila právě tam? Jen dobré pivo na to nestačí.
V té fotografii není jen ironie, s níž se vždy má západní žena dívala na mé zaujetí ruskou kulturou. Je v ní i ironie nechtěná a na chaloupce nezávislá: Uvědomuji si teď, že čtenářsky to byly ruské prázdniny, byť idyle chaloupky vzdálené: Na jeden zátah všechny tři dosud česky vydané povídkové knihy Varlama Šalamova, po nich jsem se rovnou pustil po 16 letech znovu do Solženicynova Souostroví Gulag a po opatrných dávkách paralelně čtu Dějiny Ruska 20. století, olbřímí dílo kolektivu vedeného prof. Andrejem Borisovičem Zubovem. A zrovna do přednášek o architektuře časné moderny vkládám ruskou secesi. Loňské prázdniny byly podobně monotematické, jenže americké. Začínám být sám sobě podezřelý…
DSCN3467Poslední fotografií dávám najevo, že jsem se o prázdninách ani jinak neflákal, dokonce jsem porušil omezení svých dobřichovických aktivit na nulu. Mohou za to dva lidé, jimž nedokážu nic odepřít. Má choť Petra příkladně pečuje o to, aby nezapadlo jméno jejího otce, významného českého fotografa Karla Neuberta. Jedním z vrcholů jeho díla byla kniha Umění na dvoře Karla IV. s textem Karla Stejskala, vydaná v roce 1978 také ve Velké Británii, Francii a Německu, a stejnojmenná výstavní kolekce, která od roku 600. výročí panovníkovy smrti putovala pod záštitou UNESCO po Francii a Lucembursku. Letos se potkala dvě výročí, od narození Karla Neuberta uplynulo 90 a od narození Karla IV. 700 let. I nezbylo mi, než odložit nechuť k výročím vůbec (sdílím přesvědčení Václava Havla o výročích, která u nás nahrazují dějiny) i pachuť z aktuálně vládnoucí inflace akcí k výročí Karla IV., velkých i malých, důstojných i směšných až trapných, a pomoci manželce přidat k nim další: Udělali jsme v pražské Galerii Emilie Paličkové výstavu z autorských zvětšenin snímků karlovských míst, staveb a uměleckých děl, dochovaných v pozůstalosti.
Druhým, komu nedokážu nic odepřít, je František Běhounek, skvělý muzikant a autentický dobřichovický patriot, kantor z rodu těch, jimž vděčíme za obdivovanou muzikálnost Čechů v 18. a 19. století. Festival Musica viva, který každé léto v Dobřichovicích pořádá, se letos konal už pojedenácté. Vrací do residence velmistrů rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou nad řekou letní pospolité muzicírování a tak jsme rádi na dobu festivalu přesunuli výstavu tam. Na fotografii řečňuji zároveň o umění Karla IV. a umění Karla Neuberta na vernisáži spojené s koncertem Běhounkova souboru Ludus musicus. Kruh se uzavírá: Úvodní fotografii o konci léta jsem pořídil z okna, které je na fotografii závěrečné napravo, když jsme výstavu instalovali.
Výstava se už vrátila do Prahy a je k vidění až do 23. září 2016 v Galerii Emilie Paličkové, Praha 1, U půjčovny 9 (otevřeno ve všední dny od 10 do 18 hodin). Na závěr, 23. září, chystáme od 16 hodin malé sympozium k umělcovým nedožitým devadesátinám a k problematice fotografie ve službách dějin umění.

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.