Czumalova nástěnka

Září 30, 2016

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 4. ŘÍJNA 2016

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 9:27 pm

kk028FR. LHOTSKÝ, TOVÁRNA NA SPECIELNÍ CUKROVINKY

Hašlerky, tvrdé bonbony proti kašli a chrapotu, údajně vymyslel v roce 1877 jeden lékárník v Hamburku. Enrico Caruso jim prý vděčil za odvrácení momentální hlasové indispozice a před Velkou válkou je ve Vídni vyráběla firma Ericha Kirsteina jako Caruso-Hustenbonbon. Recept od něj získal František Lhotský (1884–1954) a od roku 1919 vyráběl na Královských Vinohradech bonbony, pro něž mu 13. prosince 1920 v kabaretu Lucerna propůjčil své jméno Karel Hašler (1879–1941). Výroba se roku 1923 přestěhovala do Michle, kde Lhotský o rok dříve koupil dům čp. 384/XIV s rozestavěnou dílnou v tehdejší Nerudově ulici (dnešní Magistrů). Hašlerky se rychle prosadily, Lhotský získal sousední nezastavěnou parcelu a na ní v letech 1935–1936 vyrostla nová funkcionalistická výrobní a administrativní budova s železobetonovou konstrukcí, čp. 921/XIV. Továrna nevyráběla jen Hašlerky, další cukrovinky připomeňme alespoň názvy: Mňam, Cu-krůů, Chaplinky, Luzínek, Pepinky, Tenori, Brustin, Citronella, Ex-šuměnky.
František Lhotský byl ze své továrny vyhnán bezprostředně po únorovém puči, výroba se přestěhovala do Modřan do znárodněné továrny RUPA a odtud časem do továrny Sfinx v Holešově. Tam koncern Nestlé vyrábí Hašlerky dodnes. Michelskou továrnu využívaly postupně ministerstvo národní obrany, ZPA, Elektromontážní závody a Regula, nakonec v roce 2009 prošla konverzí na byty (ORCO).

V ÚTERÝ 4. ŘÍJNA SE NEJEN NA NI PŮJDEME DO MICHLE PODÍVAT. SEJDEME SE V OBVYKLÝCH 14.00 NA PANKRÁCI NA NÁMĚSTÍ HRDINŮ, NA TERASE NA PODNOŽI CENTROTEXU (STEJNĚ JAKO 26. DUBNA, STANICE METRA C PRAŽSKÉHO POVSTÁNÍ). TĚŠÍM SE NA VÁS, STÝSKALO SE MI. RÁD SE SEJDU SE VŠEMI, KDO NAVŠTĚVOVALI PŘEDNÁŠKY V UPLYNULÝCH LETECH. ADMINISTRATIVNÍ ZÁDRHELE  NA TOM NIC NEMĚNÍ, PŘIJĎTE, VYŘEŠÍME TO.

Zdroj reprodukce: BEČKOVÁ, Kateřina. Továrny a tovární haly: 3. díl. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2014, s. 76.

Uložit

Reklamy

Září 29, 2016

I NA UK ZAČÍNÁ NOVÝ AKADEMICKÝ ROK

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 9:37 am

uk_04_09_2016-kopie-2-page-0

DODATEK K POPRÁZDNINOVÉ ZPRÁVĚ O (NE)ČINNOSTI

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 9:16 am

20160923_05Každý příběh si zasluhuje, aby byl dopovězen. Výstava ke dvěma výročím, narození Karla IV. (700.) a narození Karla Neuberta (90.), o níž jsem tu před nedávnem psal, se po dobřichovickém festivalu Musica viva vrátila zpátky do pražské Galerie Emilie Paličkové a v pátek 23. září jsme se s ní loučili malým sympoziem. Mohu je přiblížit několika fotografiemi pana Jana Ptáčka. Na první jsou aktéři, zleva fotografové MgA. Karel Tůma a MgA. Pavel Dias a historikové umění PhDr. Duňa Panenková a já. Když jsme s kurátorkou výstavy, tedy mojí manželkou Petrou, dcerou Karla Neuberta, sympozium vymýšleli, doplnili jsme obě výročí o spojující téma fotografie ve službách dějin umění. Jak se blížil termín, škrtli jsme z několika důvodů naopak pól karlovského umění, ale místo něj se otevřel pól jiný: Během přípravy výstavy jsme si stále silněji uvědomovali sílu fotografie v její materiální podobě a přítomnost fotografovy ruky na autorských zvětšeninách. A také to, jak se změnila fotografie sama a její postavení. Ten velký posun bylo třeba reflektovat.
20160923_22Na snímku jsem nás jmenoval zleva, vystoupili jsme ale v pořadí přesně opačném. Při přípravě mi došlo, že po tolika textech a vernisážových proslovech jsem vlastně oficiálním životopiscem Karla Neuberta, a tak mi nezbylo než v této úloze vystoupit na úvod. S tématem fotografie ve službách dějin umění se pak na příkladu Karla Neuberta půvabně vyrovnala Duňa Panenková. Pavel Dias ideálně spojil osobní vzpomínku na blízkého přítele s hodnocením jeho přínosu české fotografii a Karel Tůma dokázal na malé ploše postihnout proměnu fotografie do našich dnů a vytvořil výběrem svých děl výstavě výmluvný kontrapunkt. Na druhém snímku přednáší svůj příspěvek nestor české fotografie Pavel Dias (*1938).
O umění dvora a doby Karla IV. tak řeč mimo rámec umění Karla Neuberta nebyla, ovšem karlovský rozměr získal zastoupení velmi důstojné díky souboru Ludus musicus, tentokrát ve tříčlenné sestavě odpovídající komornímu rázu sympozia. Dobřichovické zastavení výstavy se tak propojilo s jejím pražským zakončením a naplnila etymologie pojmu sympozium, v němž zní řecké sympósion, hostina.

20160923_25Karel Tůma (*1975), jehož si velice vážím jako fotografa i jako teoretika, laskavě svolil k zveřejnění zkrácené verze svého příspěvku. Volně ji ilustruji subjektivním výběrem z jeho díla:

Úvaha nad fotografií v době možností jejího prakticky neomezeného šíření, tím i často povrchně zjednodušeného vnímání jejího významu coby rychle a snadno čitelné informace, které rozumí každý
Jak se změnilo médium fotografie ve věku své technické reprodukovatelnosti? Samozřejmě právě odkazuji k textu Waltra Benjamina z roku 1936[1]. Dnes už je nějaký ten rok fotografie, tedy její jedna podoba, forma a snad technika, digitální fotografie, vlastně novodobým druhem gramotnosti nejširší populace, nyní teprve opravdu fotografie zlidověla a zmasověla.
k-tuma_foto-41Walter Benjamin se v legendárním textu teorie umění hlavně vyslovoval, k čemu vede zmasovění nových médií a zjednodušení postupu reprodukce uměleckých děl. Benjamin jen těžko chápal fotografii jako samotný umělecký prostředek pro vlastní autorskou tvorbu a jeho „zde a nyní“ a „auru“ uměleckého díla připisoval snad jen výsledkům původních uměleckých disciplín. Chápal, že s počtem lidí, kteří se mohou věnovat literatuře, vzrůstá určitou měrou část nekvalitní literatury. Přitom právě ta „jednoduchá a snadná“ umělecká forma fotografie nám díky dnes snadnému šíření a svému pojetí nezávislosti na místě a čase vzniku, tedy Benjaminovu „tady a teď“, zaplavuje veřejný faktický i virtuální prostor s možnými přesahy tam i zpět do takové míry, že „umění“ je dnes uměním fotografii nedělat. Celá teorie dostává díky aplikované formě digitální fotografie jako prostředku nové gramotnosti úplně jiný rozměr, hlavně v pohledu na to, zda stále ještě řešit, co je a co není umělecké dílo, protože tenhle přesah a luxus z myšlení současníka konzumní společnosti pomalu vymizel. V čem se nemýlil, je teze, že nová média napomáhají udržení statu quo. V čem se mýlil, je zase myšlenka, že stejně tak, jak přispějí coby nástroj společenského pokroku k rozvoji konzumní společnosti a pasivitě jejich příjemců, dokáží naopak napomoci uvědomění aktivního recipienta schopného kriticky analyzovat, s odstupem sledovat a komentovat. Anebo se ani tady nemýlil?
k-tuma_foto-44Fotografie se v uvozovkách vymanila z uměnovědy, umění, autorské tvorby a řemesla, je potřeba na ni nahlížet spíše z hledisek kulturní a sociální antropologie, sociologie a kulturologie. Tedy víc než jak je něco zachyceno, o propojení formy a obsahu, a o jedinečnosti té které osobnosti a jejího fotografického jazyka, se spíše zajímat, co o sobě my všichni touto formou komunikace sdělujeme a proč. Formou rádoby dokonalého obrazu, ostrého, probarveného, megapixlového.
Musím zmínit multimediální konceptuální umění, které se v mnoha případech právě hledání a nalézání dalších možností využití a forem dokonalého obrazu digitální fotografie věnuje. Myslím ale, že stejně většina takových projektů odkazuje a přesahuje právě do kulturní antropologie, psychologie, sociologie a politiky, pohlíží a rozebírá atributy životního stylu společnosti nebo jejích částí, prostě médium fotografie umělci zkoumají a aplikují k sebevyjádření jen jako jedno z mnoha médií.
Relativně jednoduchý proces chápání nebo spíš vnímání fotografického obrazu ve společnosti a jeho vlivu na děje ve společnosti, informovanost, kulturní trendy, politiku, mezilidské vztahy, právo, aj. jsou další možností, jak pokračovat v pojmenování využití našeho média a profese. Polem a prostorem, kde se takový digitální obraz využívá, jsou hlavně masová média, internet a sociální sítě a další moderní formy komunikace. Fotografie dnes slouží ve jménu neutichající komunikace a troušení informací o našich prožívaných pocitech, osobních událostech a zážitcích, informujeme, co nás zaujalo. Deníkovou formou místo vpisování hesel mačkáme tlačítka na androidech. Proč vlastně sdělujeme světu tolik informací o sobě, navíc směrem ke všem, kteří o to ale vůbec nestojí, perou se totiž také o kousek stejného virtuálního prostoru, kde je už ale plno. Navíc o našich životech směrem k druhým lžeme a přeháníme, stylizujeme se, manipulujeme a už vůbec nikdo neuvažuje o odpovědnosti za to, čím vším vlastně veřejný prostor zahlcuje. Jakousi společenskou nutnost pořizovat o sobě záznam o jedinečnosti vlastní osobnosti snese přirovnání s nutností a samozřejmostí dnes mít a umět řídit auto. Jde u obojího o dynamiku a rychlost a to se po nás přeci neustále chce.
k-tuma_foto-52Elektronika, které je fotografie součástí, je dnes jako hračka pro širokou populaci, aby se zabavila. Co je ale horší, fotografie se v naší konzumní společnosti stala systémovým prostředkem k ovlivňování. Masovou formou agresivně zaplavuje veřejný prostor. Fotografie je dnes hlavně snadno šířená a pochopitelná informace, tedy dokonalá forma nátlaku a ovlivňování. Nemám na mysli jen reklamu, ilustrační záběry z fotobank využívané dennodenně v médiích nebo tendenční případy v žurnalistice. Co myslíte, že se stane, když nejširší populace západního postkoloniálního světa dostane do rukou mobilní sítě a další komunikační kanály díky internetu a k tomu bonus coby možnost vytvářet obrazy bez jakéhokoli omezení. Tedy pokud platíme i účty za energie a máme si kde nabít své elektronické hračky. Kolik procent lidí využije tyto úžasné možnosti k rozvoji vlastní osobnosti, k autorské tvorbě a umožní rozšiřovat sdílený prostor o další přesahy v umění do všech možných témat. Jako bych slyšel: „Jak tedy podle vás s těmito úžasnými možnostmi nakládá ta zbylá většina?“ Mé oblíbené médium se za pár posledních let změnilo v nástroj masové manipulace. Dnešní využití fotografie stále více spoluvytváří podivnou virtuální realitu, ve které veliká část společnosti snad i touží žít nebo k ní alespoň vzhlíží.
Myslím, že nám musí jít o fotografickou tvorbu ani ne ve smyslu snadno reprodukovatelného a přitom dokonalého obrazu, ale o umění o několik řádů nepřesnější, přeměnu a stylizaci charakteristickou pro fotografii přeci není potřeba opouštět. Analog je samozřejmě složitější forma, ale chyběl by mi ten přirozený boj a strach o výsledek. Složitost a technická omezení jsou tu vlastně výhodou a možností korekce vlastní invence do opravdu zamýšleného výsledku. Víra ve význam a smysl se takové fotografii věnovat i dnes odkazuje zpět ke klasickým uměleckým formám obecně, a ty, kteří fotografii takto dělají nebo je oslovuje jako diváky, bych přirovnal v hudbě k těm, co poslouchají jazz. Kde se na školách vyučuje obor fotografie, bývají právě staré tisky a klasické fotografické postupy důležitým a oblíbeným předmětem, napomáhají podstatě zjištění, co je vlastně fotografický obraz. Pro mne je tou podstatou nakonec touha přesáhnout, co je realitou, podat ji jinak a to formou i pohledem.

MgA. Karel Tůma

[1] BENJAMIN, Walter. Das Kunstwerk im Zeitalter seiner technischen Reproduzierbarkeit. Zeitschrift für Sozialforschung, 1936, Jg. 5. In: BENJAMIN, Walter. Gesammelte Schriften, Band I, Teil 2. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1980, s. 471–508. Česky: Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti. In: BENJAMIN, Walter. Dílo a jeho zdroj. Praha: Odeon, 1979, s. 17–38.

k-tuma_foto-32k-tuma_foto-47

Uložit

Září 28, 2016

OKO PRVNÍ, OKO NEJMILEJŠÍ I TA OSTATNÍ

Filed under: POD VLIVEM — V. Cz. @ 6:00 pm

bz005Bylo to nejspíš na Štědrý večer v roce 1963 nebo někdy v následujícím roce, mně táhlo na rok desátý: Dostal jsem své první OKO, Naši brouci. Napsal Josef Mařan, ilustroval František Procházka, jako už devátý svazek edice vydalo Státní nakladatelství dětské knihy v roce 1963. Beru ho rád i do ruky dospělé až staré také pro sympatický formát 14,5 × 10 × 3,5 cm. Hned v první kapitole vypráví Josef Mařan tak sugestivně o tom, jak se stal profesionálním broučkařem, že jsem okamžitě zahořel vysokým plamenem. Ve věku, kdy jsme se my kluci rozhodovali, zda být raději kosmonautem nebo popelářem (v jednom školním vyptávání jsem soušce řekl, že chci být krmičem králíků, a otec musel do školy), mi bylo najednou jasno: budu entomologem. I specializace mi byla od první kapitoly jasná: Učaroval mi roháč obecný a Josef Mařan evokoval dubiny Gorjanských hor, kde je chytal, tak, že je dodnes vidím. Entomologem jsem se nestal, brouci mě časem přestali vzrušovat, i když mě to k přírodním vědám táhlo dlouho (a ledacos nepřestalo zajímat dodnes). Rodiče mé nadzvedávání kdejakého kamene při rodinných procházkách neplnilo nadšením, ale hlavní důvod byl zřejmě praktický: U nás v pohraničí nebyly jen tak dostupné základní broučkařovy pomůcky, především věc s něžně děsivým názvem smrtička, oslyšeny zůstaly také mé prosby o octový éter, líh a kreozot. Nezbylo, než brouky nosit domů živé, což rovněž narazilo na rodičovskou nevstřícnost. Vysněného velkého samečka roháče obecného jsem také neulovil, i když jsem o prázdninách trávil hodně času u starých dubů v zámeckém parku v Krásném Dvoře, musel jsem se spokojit s nevelkou samičkou a do té se mi dala plíseň.
S brouky to sice nevyšlo, ale iniciace proběhla. Přestal jsem sbírat brouky a začal sbírat edici OKO. Od té doby miluji atlasy prakticky čehokoliv a vysoce si cením vědecké ilustrace, do níž mě OKO Naši brouci uvedlo rovnou na vrcholové úrovni. Nepřestávám být pod vlivem. I když mám pěkných pár atlasů hub, v lese houby poznávám podle ilustrací Františka Procházky[1], hluboko zadřených ve vizuální paměti. Stejný výtvarník mě naučil poznávat stromy a keře podle listů, květů a plodů[2] a užitkové rostliny už ne naše[3]. Od Květoslava Híska umím dodnes ryby[4] i ptáky[5]. Řadu českých a moravských měst mám dodnes ikonicky zastoupenu ilustracemi Josefa Herčíka ve 12. svazku edice[6] a pořád cítím jejich zvláštní, trochu ponurou atmosféru. Krasavec na kresbě Františka Procházky je krajník pižmový (Calosoma sycophanta L.).
bz006 Nemám edici OKO zdaleka kompletní, v 90. letech minulého století dospěla k číslu 73 a dál Albatros sice nečísloval, ale nějaké čtyři desítky dalších svazků ještě vydal, byť zhruba čtvrtina jsou nová vydání starších titulů. I neúplná sbírka mi zavalila stůl, když jsem si ji na něj snesl. Nelze tu psát o všech, dva tituly nicméně ještě zmínit musím: Dvousvazkové dílo Dobrodružnou stezkou s krásným podtitulem Kniha pro chlapce, kteří chtějí naplnit své mladé a odvážné sny napsal František Alexander Elstner (1902–1974), velká osobnost českého skautingu, propagátor motorismu a cestovatel. Nepsal ji přímo pro edici OKO, poprvé vyšla v roce 1959, tedy dva roky před jejím startem, s jeho kresbami a doslovem Zdeňka Karla Slabého[7]. OKO vydané roku 1965 ilustroval Jiří Tesař. Nespočítám, kolikrát jsem je prohlížel a četl. I tady jsem pod vlivem. Skvělá učebnice všeho, co nás v pionýru neučili, jistá kompenzace toho, že se mi nedostalo skautské výchovy, mnohé ze skvělé zálesácké učebnice se mi velmi hodilo v pozdějších trampských letech. Tehdy, když jsem ji četl poprvé (a hned podruhé a potřetí…), jsem nepřemýšlel o podstatě toho, co mě nad ní tak vzrušuje, neuvědomoval si, že dobrodružství a svoboda jsou synonyma. Pod vlivem jsem dosud a elstnerovská romantika mě nikdy nepřestala vzrušovat.
bz002 Od klukovských let se ke svým knihám chovám s úctou a něhou a je to na nich znát. Je-li na nich přesto vidět opotřebení, svědčí to o extrémně vysoké frekvenci užívání. Nejopotřebenější mé OKO je Svět na kolejích Miroslava Hlavatého[8]. Knížka krásně zapadla do již probuzeného klukovského zájmu o železnici a sytila jej dlouhá léta. Můj ukrajinský dědeček, na něhož jsem tu už vzpomínal, byl železničář. V Chebu jsem trávil hodně času na lávce přes seřaďovací nádraží, především v místě nad rotundou depa a točnou. (Letos v létě jsem dojat zjistil, že tam všechno dosud je, jen chybí krásné vůně kovu, kouře a páry.) Svět na kolejích se mnou trávil několikeré prázdniny a četl jsem si v něm (brzy už spíše jen opakoval) v kanceláři malého nádraží na dnes už neprovozované trati Kaštice – Prunéřov, obsazeného toliko dědečkem. Mou úctu ke knize zvýšilo i to, že mi ji dědeček brával a četl si v ní, občas s obdivným zamručením: „To jsem nevěděl“. Většinou samozřejmě věděl, rád to rozváděl a vysvětloval, dodnes nad některými obrázky slyším jeho východoslovanskou intonaci. A jak bych nebyl pod vlivem, když knížku ilustroval Jiří Bouda (1934–2015). Jeho očima vidím krásu železnice dodnes a každé setkání s jeho dílem mi rozbuší srdce.
bz003Na reprodukci Boudovy kresby je čtyřdílná pantografová jednotka EM 475.0, určená pro příměstský provoz. Její prototyp byl postaven už v roce 1959, do služby byla jednotka nasazena v roce 1963. O rok později mi v knížce připadala jako vlak budoucnosti. Ještě nedávno mě do práce vozily její pokračovatelky EM 475.1 a EM 475.2 (dnes podle označení UIC řady 451 a 452), vyráběné ve Vagónce Tatra Studénka v letech 1964–1968 a 1972–1973. I když už na nich byla léta služby znát, úcta k nim mě neopouštěla, kdežto nové elektrické jednotky řady 471, které je na naší trati vystřídaly, mě nebaví. I za tím je OKO.

[1] KOTLABA, František. Naše houby. Praha: SNDK, 1965.
[2] MEZERA, Alois. Naše stromy a keře. Praha: Albatros, 1969.
[3] JIRÁSEK, Václav. Rostliny známé neznámé. Praha: Albatros, 1970.
[4] VODINSKÝ, Stanislav. Ryby našich vod. 2. vyd. Praha: SNDK, 1965.
[5] SPIRHANZL DURIŠ, Jaroslav. Z ptačí říše. 2. vyd. Praha: SNDK, 1965.
[6] LOUDA, Jiří. Česká města. Praha: SNDK, 1964.
[7] ELSTNER, F. A. Dobrodružnou stezkou. Praha: SNDK, 1959. V edici OKO je to tedy vydání druhé. Potřetí kniha vyšla stejně jako poprvé v jednom svazku a s Elstnerovými ilustracemi, nově s obálkou a vazbou Libora Fáry, navazující rovněž na 1. vydání: ELSTNER, F. A. Dobrodružnou stezkou. Praha: Mladá fronta, 1970.
[8] HLAVATÝ, Miroslav. Svět na kolejích. Praha: SNDK, 1964.

Uložit

Září 15, 2016

POZVÁNÍ NA PŘEDNÁŠKU

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 11:42 am

minula-sneni-o-praze-budouci

POZVÁNÍ NA MALÉ SYMPOZIUM

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 11:41 am

vystava-karel-iv-a-symp-page-0

Září 6, 2016

MÁ PRVNÍ ODBORNÁ KNIHA O UMĚNÍ

Filed under: POD VLIVEM, Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 3:48 pm

525Dnes jsem při marném hledání knihy, kterou nutně potřebuji k práci, narazil na jinou, s níž jsem se už pěkně dlouho neviděl. Hned mi došlo, jak krásně spojuje sotva zahájenou rubriku Pod vlivem s tím, jak zůstávám pod vlivem dojmů z prázdninové návštěvy Chebu.
Cheb dostal mimořádně krásnou knihovnu: Chebský továrník ing. Dominik Kreuzinger (1856–1903) zanechal velkorysý odkaz 400 000 K na její postavení a vykonavatelé jeho závěti, teplický vrchní inženýr Adolf Niklas a chebský advokát dr. Eduard Lederer, dokázali s pomocí starosty dr. Gustava Gschiera získat pozemek na konci Goetheringu a dovést až k realizaci secesní projekt teplického architekta Maxe Loose z Losinfeldu. Stavělo se od roku 1909 a 12. února 1911 se Kreuzingersche Volksbücherei  vybavená čítárnou a přednáškovým sálem pro 300 posluchačů slavnostně otevřela čtenářům.
306Průčelí obrácené k protější synagoze ovládl velký štukový reliéf. Na Loosových návrzích se objevuje alegorie s Múzou před chrámem vzdělanosti, umělec, jehož jméno dosud neznáme, nakonec vytvořil výjev civilnější: vousatý vzdělanec podává knihy skupině typově rozrůzněných čtenářů, v pozadí již pilní čtenáři v čítárně čtou. Ústřední postava nejspíš není abstraktní Knihovník, ale sám Dominik Kreuzinger. (Zbyněk Černý a Marcel Fišer se ve své výborné knížce Umění v Chebu z roku 2013 určení korektně vyhýbají.) Nám ovšem soudružka učitelka říkala, že je to Ladislav Zápotocký rozdávající knihy dělníkům. Mezi domnělými dělníky různého stáří je sice i kněz, toho si tenkrát nevšimla ani souška, ani nikdo z nás. Knihovna se ostatně od roku 1960 jmenovala Knihovna Ladislava Zápotockého, tak jsme jí to věřili a nijak o tom nedumali. Z perspektivy školního věku dědek jako dědek, dědci nás nezajímali.
bz001Měli jsme to ze školy pár kroků a jednoho dne šla naše třída místo pár hodin vyučování na krátkou brigádu do knihovny. Nepamatuji se už přesně, co jsme tam dělali, vybavuje se mi jen místnost dosti ponurá (byli jsme tedy nesporně v suterénním skladu, ostatní místnosti knihovny mají kouzelné denní světlo) a pocit z jisté absurdity našeho počínání. Nejspíš jsme nosili knihy z hromady na hromadu. (Pokud ano, zůstalo mi to, například dnes jsem tak doma trávil většinu dne.) Za odměnu jsme všichni dostali útlou brožovanou knížku, jejíž obálku tady reprodukuji: Karlovy Vary očima pražských umělců (Veduty Karlových Var v první polovině 19. století). Vydalo Krajské vlastivědné muzeum v Karlových Varech v roce 1953 (v tiráži je ovšem údaj o tisku 24. 2. 1954) v nákladu 3000 výtisků. Nejspíš důvod, proč jsme ji dostali nějakých 11-13 let poté, nedokážu si přesněji vzpomenout, kdy to bylo. Drsnější spolužáci se jí zbavili, než jsme došli oněch pár kroků zpátky do školy, já si ji ale přinesl domů naplněn zvláštní hrdostí a často si ji prohlížel. Dvaatřicet mizerně tištěných černobílých reprodukcí na křídě, ale stejně mě z nich zasáhla atmosféra počátku 19. století ve městě, které se sice změnilo, ale krajinu a některé stavby jsem po pěti dětských karlovarských letech poznával. Přinesla mi právě vědomí změny, vývoje města a jeho architektury, možná nad ní se ve mně usadil zárodek mé celoživotní specializace. Uhranuly mě tajemné formulace Postel ryl podle Bühlmeyera a zase Pucherna podle Postela, tehdy záhadné termíny kolorovaná akvatinta, kamenotisk, ocelorytina pro mne neztratily přitažlivost, ani když jsem se naučil rozumět tomu, co označují. Také probuzená láska k vedutám první poloviny 19. století mě neopustila nikdy, ani v zřejmě vývojově povinné periodě progresivistického blbnutí, kdy jsem pohrdal vším, co zavánělo ikonickým přepisem skutečnosti. Rád do nich vstupuji a pobývám tam, vtěluji se do důstojných pánů důstojně provázejících důstojné dámy a ukazujících jim krásy města a okolní přírody. Zvlášť teď, kdy jich část mám už na dobrých barevných reprodukcích a můžu si prohlížet takové knihy jako Nekonečné perspektivy Adama Hnojila. Jména Antonín Karel Balzer, Kašpar Pluth, Karel Postl, Antonín Pucherna, Ludvík Arnošt hrabě Buquoy, Františk Karel Wolf, Vincent Morstadt, Jiří Döbler, Karel Würbs, Franz Xaver Sandmann či Vilém Kandler jsou tak pro mne jiná než záplavy jmen, která si jako historik umění musím pamatovat. Znám se s nimi už dlouho a důvěrně.
O autorovi oné tenké knížky, Karlu Nejdlovi (1900–1990), jsem samozřejmě tehdy neměl nejmenší povědomí, to až později, kdy jsem četl některé jeho další texty a dovídal se o jeho karlovarských aktivitách. Spojení nestor karlovarské poválečné vlastivědy je přesné a nezní mi nijak falešně. Měl jsem radost, když jsem se v 90. letech dozvěděl, že Karlovy Vary jeho zásluhy ocenily posmrtně uděleným čestným občanstvím a jeho následovníci pořádají každoročně Historické semináře Karla Nejdla. Určitě jsme se za časů mého karlovarského dětství potkali, opak mi nepřipadá pravděpodobný už jen statisticky, ale co jsem tehdy věděl o velkých mužích mého města. Před chvíli jsem Nejdlovu znovunalezenou studii o malinko starší než já znovu dočetl. Okouzlila mě, ocenil jsem nejen její vědeckou úroveň (autor měl přitom vzdělání v oboru finančnictví), ale také to, že nevyhnala z vedut jejich subtilní atmosféru. Došlo mi, že tato knížka byla první knihou o výtvarném umění a vůbec první odbornou publikací v mé rodící se knihovně. Základní kámen.

Září 2, 2016

POD VLIVEM: NOVÁ RUBRIKA

Filed under: POD VLIVEM — V. Cz. @ 4:25 pm

Nebojte se, neotvírám rubriku věnovanou mým tripům. Jen se mi při marném prázdninovém pokusu zvládnout permanentní stav zavalení knihami vynořily některé, jejichž důležitost se mi teď, kdy stále častěji hledívám zpět, vynořuje s nimi. O některých tu chci občas napsat, než se zase zanoří, o těch, pod jejichž vlivem se stále cítím.
Vím, neměl bych otevírat další rubriku, když nezvládám ani ty stávající, hlavně mou nejoblíbenější CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL. Ale pořád v sobě živím naději, že jednou bude čas a naučím se s ním nakládat. Navíc mi svoboda blogosféry dovoluje realizovat kdejaký blbý nápad a podlehnout kdejakému puzení, než na ně zapomenu nebo je potlačím.

flw051JEDNA Z KNIH POSLEDNÍ ZÁCHRANY

Závidím svým dnešním studentům bohatství literatury, které mají k dispozici. I pro kantora to má své výhody: V tom, co a jak studenti neumějí, je dnes veliká rozmanitost. Myslím, že my (tím myslím moje generace) jsme neuměli všichni přibližně stejně. Nejvíc to je patrné na knihách poslední záchrany. To jsou ty, nad nimiž se bdí poslední noc před zkouškou, kdy už je jasné, že povinná literatura se celá stihnout nedá. Moc jich nebylo.
Jen naivní laik se může domnívat, že učitelé se rekrutují z nejpilnějších studentů. Je užitečné, pamatuje-li si kantor své studentské zkušenosti (a hlavně respektuje-li je). A z logiky věci vyplývá, že více zkušeností má špatný student než ten vzorný, který studiem prošel jak teplý nůž kostkou másla. Byl jsem spíše špatný student, který si nikdy nic neuměl zjednodušit jen na povinné penzum ke zkoušce. Vždycky mě víc zajímalo to, co k ní potřeba nebylo. Zůstalo mi to. Nenávidím výraz nestíhat a nenávidím ho nejspíš proto, že popisuje mou permanentní situaci. V noci před zkouškou proto zpravidla došlo na ony knihy poslední záchrany. Jedna z nich:
Sir Michael Vincent Levey, LVO (1927–2008), historik umění, později profesor cambridgeské university a ředitel britské Národní galerie, vydal v roce 1962 v nakladatelství Thames & Hudson knihu A Concise History of Painting: From Giotto to Cézanne. S pružností na tu dobu nebývalou a typičtější pro slovenskou polovinu Československé socialistické republiky ji už v roce 1966 pod titulem Stručné dejiny maliarstva od Giotta po Cézanna  vydalo bratislavské nakladatelství Tatran. Koupil jsem si v roce 1974 ještě jako gymnasista její už 3. vydání (náklad 50 000 výtisků) za tehdy pro mne závratných 95,- Kčs. Ovšem na 336 stranách stejně závratných 549 farebných reprodukcií na krásném papíře. S odstupem a vědomím dobové úrovně našeho polygrafického průmyslu musím uznat, že se i Tlačiarne SNP, n. p., Martin vytáhly. Přeložil Ivan Krčméry a český historik umění Luboš Hlaváček v doslovu vydání kapitalistické knihy u nás obratně ospravedlnil.
Nad ránem to odsejpalo, není nad obrázkové knížky. Navíc v jazyce, který sice není mateřštinou, ale neklade odpor, se člověk lépe soustředí a lépe si pamatuje. Nemohu říci, že bych byl pod vlivem myšlení autora, ani je dnes po letech nejsem schopen charakterizovat. Ale některé obrazy, tvořící kánon evropského malířství, mám tak pevně zafixovány pod slovenskými názvy, že už se toho nezbavím. Když jsem revidoval český překlad podivné knihy Paula Johnsona Art: A New History  a překládal popisky v posledních dvou obrazových knihách Umberta Eca, neustále dotíraly, a když zkouším u přijímaček či státnic, musím se hlídat, abych zkoušené neopravoval. Ale zbavit se toho nechci, protože miluji slovenštinu a stýská se mi po každodenním dotyku s ní. Už mi tak zůstane Nočná poľovačka, Madona kancelára Rolina, Skalná Madona, Búrka, Pohreb grófa Orgaza, Príchod kráľovnej do Marseilles, Čítajúca deva, Hojdačka, Stôl s raňajkami, Plť z „Medusy“, Akt od chrbta, Práčka, Raňajky v tráve, Stolička s fajkou, Pole s cyprusmi i Kartári.

Uložit

Září 1, 2016

MÉ CHEBSKÉ ŠKOLY II

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 10:54 pm

029Tak sem jsem také chodil do školy, tady jsem trávil šest až osm hodin pět dní v týdnu deset měsíců v roce a ty roky byly čtyři. Léta největší citlivosti, zřejmě nejdůležitější pro všechno, co následovalo v dalších desetiletích, z nichž načínám už páté. Podle letopočtu to dobrá léta nebyla, 1970 – 1974, ale přeci jen trvalo, než do Chebu dorazila konsolidace se vším všudy (její náraz jsem naplno pocítil až v roce 1974 s příchodem na pražskou filosofickou fakultu), před její nevlídnou šedí nás chránili naši vesměs výborní profesoři a hlavně zájmy odpovídající věku. Jako věčně zamilovaný puberťák s básnickými a malířskými ambicemi jsem měl zkrátka jiné starosti.
Gymnasium má v Chebu středověké kořeny, latinskou školu zmiňuje už pramen z roku 1298. Škola, původně spjatá s farním kostelem sv. Mikuláše a řádem německých rytířů, se po vyhnání evangelických učitelů v roce 1629 dostala pod správu jezuitů, kteří ji podstatně rozšířili. Když byl řád roku 1776 zrušen, vedli gymnasium nadále piaristé a v podobě, kterou mu dali, vstoupilo do tereziánského systému školství.
Původní gymnasium stálo na dnešním Kostelním náměstí u ústí Školní ulice. V roce 1822 byla postupně rozšiřovaná a zvyšovaná stará hrázděná budova zbourána (o rok dříve tu byl přítomen závěrečným zkouškám Johann Wolfgang von Goethe) a na sousedních dvou městištích postavena v letech 1828–1830 nová klasicistní budova, stojící dodnes. Tady ovšem už byla za mých studentských let zvláštní škola, do gymnasia jsem chodil jinam.
124_1_1367150346_574765_maxCheb má svou poloviční Ringstraße, oblouk Goethering a Schillerring (dnešní Obrněné brigády – Komenského), kompaktněji zastavěný jen kolem středu, prochází parky s koncentrací výstavných veřejných budov. Na jedné větvi synagoga (místo ní, zničené o Křišťálové noci, je dnes hnusný panelák), knihovna, divadlo, evangelický kostel, na druhé Turnhalle (zbořena 1951) a skupina škol. Dodnes stojí velká škola, postavená v letech 1909–1910 Josefem Pascherem, a v sousedství Německá lesnická škola, vzniklá v roce 1911 přestavbou staré městské nemocnice podle projektu téhož architekta. Neexistuje už jen ta největší, ta má, Rudolfinum.
Na staveništi mezi ulicemi Schillerring, Opitzstraße a Schanzstraße (dnes Komenského, Sládkova a Májová) byl 18. srpna 1874 slavnostně položen základní kámen k chebské ústřední škole. Město tak plnilo povinnosti, vyplývající z říšského zákona o školách obecných z roku 1869. Vypsanou soutěž na školní budovu vyhrál vídeňský architekt Gustav von Korompay (1833–1907), absolvent vídeňské polytechniky, který pak v letech 1853–1858 studoval na Akademii u Eduarda van der Nüll a Augusta Sicarda von Sicardsburg. Většina jeho architektonického díla je ve Vídni, v roce 1876 získal 1. cenu v soutěži na divadlo pro Karlovy Vary, postavené ale později podle projektu kanceláře Fellner & Helmer.
flw050Jeho projekt školy v Chebu realizovala pražská firma stavitele Václava Nekvasila st. a chebský inženýr Johann Siegl. (Václav Nekvasil st. pak stavěl v letech 1877–1880 hlavní nádraží v Hofu, úspěšný byl také v Schirndingu. Chebská škola nebyla zdaleka jeho poslední školní budovou, v Praze jeho firma realizovala několik velkých školních budov podle projektů různých architektů.) Stavba byla zahájena 13. dubna 1974 a už 1. listopadu 1875 mohl děkan P. Johann Wenig hotovou školu vysvětit. Nejprve tu byla osmitřídní chlapecká měšťanská škola, osmitřídní dívčí měšťanská škola, pětitřídní chlapecká obecná škola, pětitřídní dívčí obecná škola, učitelský ústav a cvičební škola, později státní vyšší reálná škola a učitelský ústav. Budovu pojmenovala městská rada Rudolfinum na počest korunního prince Rudolfa.
Další pohyb škol už v tuto chvíli sledovat nemohu, když jsem tam studoval, byla v horním patře, kam jsme nesměli, ale chodili, než nás zastavila nová mříž, střední zdravotnická škola. Rudolfinum ale už nevypadalo jako v časech své mladosti na připojeném zobrazení z roku 1877, jehož autorem je Vinzenz Präkl, ani jako na Haberzettlově fotografii z roku 1898. Jeho symetrii narušil spojenecký nálet a při opravě byla levá část zkrácena na čtyři okenní osy a zazděna novou slepou průčelní zdí. Důstojnost své architektury tím Rudolfinum neztratilo, ale uvnitř přišlo o logiku a než jsme si zvykli na chodby nikam nevedoucí a schodiště končící ve zdi, chvíli to trvalo. Logiku ale nemělo ani to, že jsme nesměli do krásné haly s hlavním schodištěm v ose, ale museli jako ve všech školách přes smradlavé šatny ke schodištím bočním. Bylo tu pohodlně, místy tajemno, v prostorných kabinetech a několika zákoutích spousta starých pomůcek včetně odlitků fragmentů antických soch, nádherných fyzikálních přístrojů a vypelichaných vycpanin.
530Na přelomu roku 1985 a 1986 zasáhl Chebsko zemětřesný roj a 21. prosince dosáhl nejsilnější otřes hodnoty 4,6 Richterovy škály. Následky zemětřesení se spojily s následky spojeneckého náletu a budovu bylo nutno v roce 1987 vyklidit. V roce 2000 byla pak srovnána se zemí. Nová budova gymnasia, postavená poblíž druhého konce Ringstraße, už není můj příběh. To už mi je bližší to křoví.
Nepochybuji, že jsem své rodné gymnasium někdy fotografoval, a pamatuji se, že jsem je několikrát kreslil, včetně hlavního schodiště. Ale kde to je? Mohu se tak s oplakanou budovou vizuálně propojit jen bídným snímkem, jehož autora jsem také už zapomněl, kde se nacházím mezi přáteli Františkem zvaným Fendís a Miroslavem zvaným Sejrák. Nejspíš rok 1971.
Tak nám zbourali gymnasium, paní Müllerová.
flw047

 

 

Uložit

Uložit

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.