Nebojte se, neotvírám rubriku věnovanou mým tripům. Jen se mi při marném prázdninovém pokusu zvládnout permanentní stav zavalení knihami vynořily některé, jejichž důležitost se mi teď, kdy stále častěji hledívám zpět, vynořuje s nimi. O některých tu chci občas napsat, než se zase zanoří, o těch, pod jejichž vlivem se stále cítím.
Vím, neměl bych otevírat další rubriku, když nezvládám ani ty stávající, hlavně mou nejoblíbenější CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL. Ale pořád v sobě živím naději, že jednou bude čas a naučím se s ním nakládat. Navíc mi svoboda blogosféry dovoluje realizovat kdejaký blbý nápad a podlehnout kdejakému puzení, než na ně zapomenu nebo je potlačím.
JEDNA Z KNIH POSLEDNÍ ZÁCHRANY
Závidím svým dnešním studentům bohatství literatury, které mají k dispozici. I pro kantora to má své výhody: V tom, co a jak studenti neumějí, je dnes veliká rozmanitost. Myslím, že my (tím myslím moje generace) jsme neuměli všichni přibližně stejně. Nejvíc to je patrné na knihách poslední záchrany. To jsou ty, nad nimiž se bdí poslední noc před zkouškou, kdy už je jasné, že povinná literatura se celá stihnout nedá. Moc jich nebylo.
Jen naivní laik se může domnívat, že učitelé se rekrutují z nejpilnějších studentů. Je užitečné, pamatuje-li si kantor své studentské zkušenosti (a hlavně respektuje-li je). A z logiky věci vyplývá, že více zkušeností má špatný student než ten vzorný, který studiem prošel jak teplý nůž kostkou másla. Byl jsem spíše špatný student, který si nikdy nic neuměl zjednodušit jen na povinné penzum ke zkoušce. Vždycky mě víc zajímalo to, co k ní potřeba nebylo. Zůstalo mi to. Nenávidím výraz nestíhat a nenávidím ho nejspíš proto, že popisuje mou permanentní situaci. V noci před zkouškou proto zpravidla došlo na ony knihy poslední záchrany. Jedna z nich:
Sir Michael Vincent Levey, LVO (1927–2008), historik umění, později profesor cambridgeské university a ředitel britské Národní galerie, vydal v roce 1962 v nakladatelství Thames & Hudson knihu A Concise History of Painting: From Giotto to Cézanne. S pružností na tu dobu nebývalou a typičtější pro slovenskou polovinu Československé socialistické republiky ji už v roce 1966 pod titulem Stručné dejiny maliarstva od Giotta po Cézanna vydalo bratislavské nakladatelství Tatran. Koupil jsem si v roce 1974 ještě jako gymnasista její už 3. vydání (náklad 50 000 výtisků) za tehdy pro mne závratných 95,- Kčs. Ovšem na 336 stranách stejně závratných 549 farebných reprodukcií na krásném papíře. S odstupem a vědomím dobové úrovně našeho polygrafického průmyslu musím uznat, že se i Tlačiarne SNP, n. p., Martin vytáhly. Přeložil Ivan Krčméry a český historik umění Luboš Hlaváček v doslovu vydání kapitalistické knihy u nás obratně ospravedlnil.
Nad ránem to odsejpalo, není nad obrázkové knížky. Navíc v jazyce, který sice není mateřštinou, ale neklade odpor, se člověk lépe soustředí a lépe si pamatuje. Nemohu říci, že bych byl pod vlivem myšlení autora, ani je dnes po letech nejsem schopen charakterizovat. Ale některé obrazy, tvořící kánon evropského malířství, mám tak pevně zafixovány pod slovenskými názvy, že už se toho nezbavím. Když jsem revidoval český překlad podivné knihy Paula Johnsona Art: A New History a překládal popisky v posledních dvou obrazových knihách Umberta Eca, neustále dotíraly, a když zkouším u přijímaček či státnic, musím se hlídat, abych zkoušené neopravoval. Ale zbavit se toho nechci, protože miluji slovenštinu a stýská se mi po každodenním dotyku s ní. Už mi tak zůstane Nočná poľovačka, Madona kancelára Rolina, Skalná Madona, Búrka, Pohreb grófa Orgaza, Príchod kráľovnej do Marseilles, Čítajúca deva, Hojdačka, Stôl s raňajkami, Plť z „Medusy“, Akt od chrbta, Práčka, Raňajky v tráve, Stolička s fajkou, Pole s cyprusmi i Kartári.
Czumalova nástěnka 
Napsat komentář